TZ: TIDE OF SOFTNESS v Pragovka Gallery

Filip Dvořák, Kristina Fingerland, Hadaikum, Juliana Höschlová, Eliška Konečná, Michael Nosek, Overall Office / Tide of Softness / kurátorka: Veronika Čechová / Pragovka Gallery / Praha / 19. 10. 2021– 22. 10. 2021

Skupinová výstava Tide of Softness představuje umělce*kyně, jež spojuje schopnost vnímat a rozpoznat extrémní konzumní tendence naší společnosti a ať už záměrně či nepřímo na ně kriticky reagovat vlastním unikátním způsobem. Napříč vystavenými díly lze pozorovat obrat k materiálům a technikám spojovaným s řemeslným umem předchozích generací. Tyto jemné a tradičně spíše neangažované techniky se navzdory své zdánlivé neprůbojnosti stávají ve svém zmnožení mohutným proudem, který symbolizuje možné funkční alternativy k fungování ve stále vytěženějším a komodifikovanějším světě.

Symbolem potřeby distancovat se od sebedestruktivních tendencí lidské společnosti jsou tři olejomalby Filipa Dvořáka. Všechny zachycují abstraktně vyobrazený oceán, nekonečnou modrou vodní plochu, kterou brázdí primitivní plavidlo – člun stejného typu, jakého podle dostupných výzkumů využily starobylé polynéské civilizace při osidlování Velikonočního ostrova. Ona dávno zaniklá kultura obývající malý ostrov uprostřed Tichého oceánu po sobě zanechala pozoruhodný odkaz v podobě obrovitých kamenných soch rozesetých po ostrově, sloužící neznámým rituálům a mocenským pozicím někdejších kmenů. Navzdory nezpochybnitelnému technickému pokroku ovšem postupem času tato společnost vymýtila všechny dostupné přírodní zdroje a svůj domov tak dostala do neobyvatelného stavu, ve kterém pak evropští dobyvatelé při svých kolonizačních výpravách nalezli již jen poslední paběrkující hrstku přeživších zástupců této kdysi velkolepé kultury.

Ilustrace Kristiny Fingerland vybrané z jejího diplomového projektu OIKOS oproti tomu ztvárňují možné scénáře harmonického a pečujícího spolu-bytí (nejen) lidských bytostí tohoto světa. Rostlinovité postavy s antropomorfními rysy na jemných kresbách provádí ozdravné rituály, s klidnou silou obnovují narušenou rovnováhu příznivých ekosystémů a nenásilně tak motivují k uvědomělému zacházení s naším bezprostředním okolím. Řecké slovo OIKOS reprezentuje dům nebo vlast jako takovou, ale také rodinu nebo dědictví a odkaz předků. V době vrcholného individualismu a sílícího generačního rozkolu předkládá tento komplexní a textově i vizuálně obsáhlý polo-reálný, polo-fiktivní projekt cestu aktivního odhalování vlastních kořenů a opětovného spojení přerušených vazeb.

Hadaikum je označení pro nejranější, předgeologické období vzniku prvotní zemské kůry, kdy planeta teprve vznikala a byla stále ještě žhnoucí masou v procesu růstu. Od nedávné doby jde ale také o název uměleckého kolektivu tří mladých autorek – Nely Britaňákové, Adély Choré a Vendy Šípkové, které pod záštitou pospolitosti odkládají své individuální umělecké přístupy stranou, a za užití přírodních materiálů jako je hlína či vosk, vytváří snové objekty a tvary stírající hranice mezi tím, co jsme navyklí považovat za umělecká díla a co za užité předměty. Pastelově laděné svíčky a voskové skulptury rozmístěné ve výstavním prostoru evokují jakési částečně přírodní, částečně umělé krápníky, stalagmity a stalaktity, obydlující strohý betonový prostor galerie organickými tvary.

Sešívaný quilt, neboli tradiční prošívaná ozdobná deka složená z většího množství různorodých zbytků a znovu-použitých látek, vycpaný ovčí vlnou od chovatelky z Krkonoš, představuje v podání Juliany Höschlové dílo spojující starobylé a současné techniky. Na ručně zpracovaný textilní materiál je digitálním tiskem aplikována autorská digitální malba, ztvárňující nejasné mýtické bytosti či modly na pomezí člověka a nadpřirozených tvorů. Zpytavě se dívající dřevění mužíci upřeně opětují pohled návštěvníka, jako by se nenacházeli v galerii, ale ve svém přírodním království, které mají za úkol ochránit od civilizačních vlivů.

Eliška Konečná tvoří dlouhodobě v médiu textilu, kdy za užití precizní výšivky modifikuje zpravidla na dotek i pohled přívětivé a hebké látky do trojrozměrných reliéfů vycpaných plstí tak, že vznikají závěsné plastické objekty ne nepřipomínající sofistikované polštářky, ovšem nabité myšlenkovým významem. Proces, který ze své podstaty vyžaduje dlouhodobé duševní soustředění i fyzické nasazení, vede u autorky k vytváření jakýchsi měkkých příběhů, vyprávění, případně alespoň naznačeného hlubšího smyslu čitelného v pevných vycpaninách, které se vydouvají z jinak poddajného materiálu. Mezi vyobrazenými motivy se opakovaně objevují lidské ruce – někdy pevně sevřené, jako by se právě setkaly v momentu dohody o smíru, či stvrzovaly nějaký společný pakt. Jindy je gesto jemnější a naznačený dotyk nese pečující, uklidňující, až meditativní význam.

I v díle Michaela Noska lze číst a domýšlet si zdánlivě nekonečně mnoho mikro příběhů všitých hutně jeden vedle druhého v živelně působícím závěsném textilním objektu. Různobarevná plocha obsahuje tolik vyšitých obrazů, že na první pohled mohou neustále se prolínající linky a kličky působit jako neurčitý, čistě dekorativní motiv. Nevelké dílo v sobě ovšem skrývá množství informací, výjevů a vyprávění, které by vystačilo na mnohahodinové zkoumání tohoto překvapivě komplikovaného objektu. Patrný protiklad signálních přímočarých barev samotných látek, z nichž je reliéf sešitý, a zbytnělých informačních shluků v podobě umně provedených subtilních výšivek představují klíčovou paralelu k složitosti situace, v níž se jako společnost nacházíme.

Overall Office je úspěšný fashion projekt zaměřený na odkrývání problematických aspektů módního průmyslu Karolíny Juříkové, Kristýny Novákové a Moniky Krobové, který inovativním způsobem využívá cirkulaci a recyklaci materiálů. Kromě klasických módních produktů v podobě topů, plavek či klobouků autorky tematizují palčivé problémy světa módy také skrze umělecké instalace. Sokly s vlepeným logem Overall Office, již ikonickou spirálou, jsou slisované z odpadního materiálu vznikajícího při výrobě umělého vlákna z recyklovaných PET lahví, které návrhářky využívají i při vytváření svých spirálovitých oděvů. Materiál trio odebírá u tradiční firmy Silon/ Tesil, která dříve vynalezla a produkovala silonky a „tesilky“, ale v současnosti je největší firmou ve střední Evropě, která se plně věnuje recyklaci umělohmotných nápojových obalů. Džínová socha sedící na jednom z podstavců je také vyrobena z produktů, jenž mají velice daleko k etickému pojetí módy. Jde o zcela identické páry kalhot, ušitých zřejmě ve stejné oděvní továrně. Jednotlivé kusy ale nesou loga a štítky naprosto odlišných módních značek, od levných „bezejmenných“, až po luxusní jména typu Calvin Klein. Navzdory jednotnému původu, materiálu a procesu výroby se tak různé kusy mohou následně prodat za diametrálně odlišné sumy.

Osud Velikonočního ostrova a poselství, které z něho vyplývá, pro nás mají mimořádný význam. I planeta Země, tak jako Velikonoční ostrov, má jen omezené zdroje pro své lidské obyvatele, pro uspokojení všech jejich potřeb. Stejně jako ostrované ani lidstvo nemá žádné prostředky k úniku. Již 2 miliony let se lidem daří získávat více potravin a využívat více zdrojů, protože je jich stále více a jejich společenství a civilizace jsou stále složitější a technicky vyspělejší. Ale daří se jim lépe než ostrovanům najít způsob, jak fatálně nelikvidovat disponibilní zdroje a nevratně nepoškozovat to, na čem jejich život závisí?

Veronika Čechová