Artalk.cz

Znát své publikum: Cena Jindřicha Chalupeckého 2021

Letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého doprovázely velké diskuze, které se týkaly nesoutěžení finalistů a finalistek, ale i samotného fungování a budoucnosti ocenění. Jedna věc ale zůstala stejná, a tou je výstava (ne)soutěžících, o které v recenzi píše John Hill, přičemž všichni vystavující jsou již laureáty a laureátkami. Výstavu pak ještě v průběhu podzimu doplní projekt zahraničních hostů, kterými je letos umělecká dvojice Daniel Fernández Pascual a Alon Schwabe působící pod názvem Cooking Sections.

Valentýna Janů, Hair Flip, 4K video, 12 min, 2021, pohled do instalace

Znát své publikum: Cena Jindřicha Chalupeckého 2021

Cena již byla udělena. Vítězi se stali čtyři jednotlivci a jedna skupina, kteří vystavují v Moravské galerii v Brně: Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a ne-kolektiv björnsonova. Jejich odměnou je finanční a institucionální podpora na realizaci vystavených děl. Tento model, přijatý v roce 2020, byl reakcí jak na tlak umělců, tak na mezinárodní trendy – britská Turner Prize i Cena Oskára Čepana, Chalupeckého slovenská sestra, mají v posledních letech kolektivní vítěze – a přáním Společnosti Jindřicha Chalupeckého je především podporovat více umělců prostřednictvím dlouhodobého vztahu. Rozsah prací letošního ročníku ceny – rozdíly i přesahy – by nám však i tak měl o současném stavu českého umění něco říci, i když to, kdo je nejlepší, nám nepoví.

Pro koho je dílo určeno nebo ke komu promlouvá, nemusí být nejzásadnější otázka, kterou si lze položit. Ale u výstavy nových děl, mezi nimiž chybí explicitní souvislost krom toho, že umělci jsou mladší 36 let a pracují v České republice, by to mezi pěti prezentacemi, které letošní Cenu Jindřicha Chalupeckého (CJCH) tvoří, mohlo pomoci zdůraznit rozdíly i společné rysy. Konkrétněji se můžeme ptát, které z nich, pokud vůbec nějaké, jsou určeny návštěvníkům výstavy a které si představují specifičtější publikum a promlouvají k němu; tedy kdo je do díla zván a kdo je ponechán stranou.

björnsonova (Tamara Antonijević, Lucia Kvočáková, Lucie Svoboda Mičíková, Tanja Šljivar, Nik Timková, Zuzana Žabková), Just a Few Moments Ago, We Were Waiting for Ages, 2021, instalace

Ze čtyř děl, která používají psaný nebo mluvený jazyk, používají tři angličtinu. U björnsonovy se může jednat o pragmatickou volbu. Ne všechny členky seskupení – jako přispěvatelů je uvedeno šest osob a dalších 27 spolupracovníků – mají češtinu nebo slovenštinu jako mateřský jazyk. Konkrétní přínos spolupracovníků a spolupracovnic pro tuto instalaci není zcela jasný, ale lze jej odhadnout porovnáním dílčích částí s jejich jinými pracemi. Kniha Communist Dream Glossary / Komunistický snář – jejíchž několik výtisků si mohou návštěvníci přečíst – však jako kolektivní dílo nepůsobí, i když obsahuje více hlasů.

Tvůrčí proces popisuje ne-kolektiv jako „softwriting“, což zřejmě znamená sdílenou práci přes Google Docs, a je kombinací velmi specifických osobních vzpomínek – popisů snů, reprodukovaných e-mailových řetězců a poetického seznamu stížností na práci v berlínském divadle – a také kulturních a politických pozorování, která se opírají o specifický soubor teoretických odkazů, jež jsou známé mnoha anglofonním absolventům uměleckých oborů. Kniha obsahuje také popisy kreseb, na nichž je instalace postavena. Ty mají podobu velkých pastelových obrazů, které tvoří průběžnou sérii Čosity (karty cudnosti). Odkazují na tarotový balíček, ale nereprodukují ho: Endometrióza může být Císařovna; Kathy Hacker je popsána jako osoba mezi Viselcem a Smrtí. Vizuálně odkazují k internacionalizované vizuální popkultuře stejně jako k esoterice, ale spíše si vzpomeneme na středoškolské sešity a počmárané stoly než na Pamelu Colman Smith nebo Lady Friedu Harris. Nad pubertální dílo je ovšem povyšuje jejich měřítko a rozsah. Už to, že je zde 12 z navrhovaných 78 karet, je působivé, stejně jako pozornost věnovaná detailům ve zbytku instalace: osvětlení, řemeslné provedení, láhve od koly. Je možné, že toto dílo je určeno těm, kdo na kartách rozpoznají své vlastní kresby, ať už minulé, nebo současné, a myslím, že je v něm implicitně vyjádřeno, že umění nemusí dospět. Klíčový je pro to přístup skupiny k ne-kolektivnosti, který by se dal nejlépe popsat jako „přátelství“. Skupiny přátel mohou být samozřejmě exkluzivní, ale z dané instalace takový pocit nemám. Zde platí pozvání pro všechny, ke kterým dílo promlouvá.

Jakub Jansa, CLUB OF OPPORTUNITIES: Epizoda #7 – Shame to Pride, 2021, záběr z videa

U Jakuba Jansy se zdá, že volba angličtiny jako mluveného jazyka filmu, přestože pracuje s českými herci a scénářem přeloženým z češtiny, má za cíl oslovit jiné publikum než to, které navštíví výstavu při prvním uvedení jeho díla. Snímek Shame to Pride je sedmou částí jeho cyklu Club of Opportunities, se kterým se už mohlo seznámit publikum v České republice a ve střední a západní Evropě. Snímek sleduje postavu Celeristy, který se neúspěšně pokouší asimilovat do avokádové společnosti vyšší třídy. Celerista může představovat umělce, který se v určité fázi své kariéry ocitne v restauraci, kde před několika měsíci roznášel nápoje – nebo stejně tak – ve scéně, kdy si Celerista sundává avokádově zelený make-up – herce.

Vizuálně video odkazuje na více momentů – trochu spiritismu z počátku 20. století, červené závěsy Černé lóže, nízkorozpočtové pohádky České televize a možná i trochu na Star Trek Voyager, ovšem Celeristův příběh je vyprávěn ve stylu scénáře televizní reality show, inscenovaných rozhovorů a voice-overové expozice. Třídní antagonismus je sice zahalen do tenkého papíru a občasné přímé oslovení diváka naznačuje cosi brechtovského, leč jemnosti a rafinovanosti, s jakou skutečná televizní realita zobrazuje a reprodukuje třídu, prokazuje medvědí službu a redukuje strukturální konflikty na konflikty mezilidské. Sebedestruktivní drama Ripleyové nebo Gatsbyho v sobě Celeristův příběh o třídním propletenci nemá, a i když poselství, že za svou pravou povahu se nemusíme stydět, neboť koneckonců celer nelze rozmáčknout jako avokádo, může působit osvobozujícím dojmem, je rovněž dost konzervativní. Co Celerista a Jansa udělají se svým nově nabytým sebevědomím, je otázkou pro příští díl, ale hrdost bez solidarity nebo strukturálního porozumění představuje politiku identity ve své nejreakčnější podobě.

Robert Gabris, ERROR, Romská tělesnost a její nebinární prostory, 2021, instalace

Díla Roberta Gabrise jsou hmotným výsledkem dlouho probíhajícího projektu. Intimní a něžné fotografie jsou digitálně tištěny na látku, poté vrstveny a rozplétány, čímž se obrazy zkreslují a degradují, takže jsou pro diváka viditelné jen částečně. Výchozím bodem tohoto díla je velmi specifická obrazová kultura online gay seznamek, které autor použil k vyhledávání queer Romů a nebinárních osob pro účast v projektu, který se uskutečnil v Košicích na Slovensku. Tyto platformy sice nabízejí nové druhy svobody, ale zároveň mohou posilovat staré předsudky, přičemž bigotnost je omlouvána jako „preference“ – Grindr odstranil etnickou příslušnost jako filtrační kategorii až v roce 2020 „v rámci solidarity s hnutím Black Lives Matter“. Výsledkem je série detailně oříznutých dvojportrétů, které respektují soukromí subjektů, a prohlášení, ručně vyšívaná a zavěšená na výtiscích, která popisují romskou queer zkušenost. Hlas je zde odhodlaně kolektivní a dostatečně sebevědomý, aby zůstal nepřeložen ze specificky romské slovenštiny, z níž pochází, a inovuje se téměř nepřeložitelným kolektivním zájmenem „my*“.

Gabrisovi jeho vídeňské umělecké vzdělání možná poskytuje dostatečný odstup, aby mohl být na identitu, o níž pojednává Jansa, hrdý, ta ovšem explicitně a aktivně narušuje společnost, jež ji znevažuje a skrývá. V přechodu od explicitně sociálního uměleckého díla k výstavě v galerii se však lecos ztrácí v překladu a díla tak nabývají jakési úhlednosti, která ve mně vyvolává dojem, že nám pravděpodobně není ukázána část komplexity probíhajícího procesu. Díla jsou jakousi obrazovkou, která selektivně skrývá a odhaluje, a tento proces se Gabris rozhodl mít plně pod kontrolou. Otázky, které jsou pro sociální praxi klíčové – kolik toho ukázat sekundárnímu publiku, nakolik estetizovat to, co jsou často chaotické sociální vazby, hranice mezi účastníkem a spolupracovníkem, jak respektovat soukromí a zároveň přiznat patřičné uznání a autorství –, se zdají být vystavenými díly spíše obcházeny, než řešeny.

Valentýna Janů, Hair Flip, 4K video, 12 min, 2021, pohled do instalace

Rozměrná projekce videa Valentýny Janů má s Jansovou tvorbou společné rysy – video je namluveno anglicky a opatřeno českými titulky, i když angličtina zde působí jako primární (originální) jazyk; konstruovaný prostor rovněž připomíná jakýsi palác mysli, ale je mnohem obtížnější říci, o čem toto video je. Závěs se odhrne a odhalí otlučenou černou diskokouli, kterou kamera sleduje po podlaze v dovedně konstruovaném záběru. Následuje série sólových tanců, které by téměř mohly sledovat historii genderového vystupování ve 20. století – kabaret, vogue, showgirl ve Vegas – a možná i jeho „dezinfekci“ a komercializaci prostřednictvím popkultury; v titulková hudbě k filmu koneckonců rozpoznáváme Madonnu. Samotná slova jsou poetická a jejich význam kluzký – „sample sale sexy beasts salty liquid“ –, možná místy odkazují na rok pandemické izolace. Vypravěč, kterým je snad Měsíc, se obrací k divákům a místu, kde jej sledují, ptá se, zda by se místnost, v níž se nacházíme, měla nazývat kinem, a ve videu se objevují i nepohodlné židle, na nichž máme sedět, což poskytuje rozšířený, divadelnější zážitek. Tímto způsobem lze film číst, podobně jako u björnsonovy a Gabrise, jako vyjádření potěšení z vytváření a sdílení situací s jinými lidmi. Je to však představení, jsme tu, abychom se dívali, a jakmile se objeví titulky, očekává se, že odejdeme.


Anna Ročňová, Posekaný angrešt, 2021, instalace

Dílo Anny Ročnové je na výstavě jediné, jehož jazyk je čistě formální a materiální, nikoli psaný nebo mluvený. Přírodní prvky – kořeny, větve, listy a slupky – jsou transformovány prostřednictvím kontaktu s barvou, omítkou, ohněm a syntetickou kožešinou. Otázka, pro koho jsou tato díla určena, má zřejmě vzhledem k výtvarnému umění tradičnější odpověď – a směřuje především k samotné autorce. Materiál pochází z její zahrady a Ročňová jej sama přetváří ve svém ateliéru. To však neznamená, že by vylučovala diváka. Vlastně by se mohlo jednat o díla na této výstavě nejvíce otevřená osobnímu čtení. Nejpoutavější se mi zdála propojení, kdy vidím, jak z polena vyrůstá shromážděný prach jako houba, nebo hrubé kovové skoby, které drží tvar sušeného listu. Mou pozornost upoutávají spíše lidské nebo kulturní detaily než přírodní a při pohledu na snímky v katalogu jsem šokován, že z dálky dané formy vůbec nepoznávám. Ročnové zásahy jsou především na povrchu a větve a kořeny zůstávají větvemi a kořeny. Drobnější, precizně provedená díla, zavěšená na zdi, jsou snáze uchopitelná jako celek, zdá se, jako by vyrůstala z intuitivních reakcí autorky na přírodní materiály, a tak je proces mnohem podstatnější než výsledek. Na nádvoří galerie se kulturní tvorba Ročnové opět vrací k přírodě. Tady se sice všechno vytrácí, ale pavučinové vlákno mezi sochami vytváří něco, co v galerii s bílými stěnami není možné; spojení přírody a kultury se stává o něco vzájemnějším.

V předchozích letech bývala udělována také ještě jedna cena, a to cena diváků. Letos tomu tak není, což je možná trochu škoda. Bylo by zajímavé sledovat, pro které dílo, jež volí jednu z pěti možností oslovení diváků – otevřené, přímé, exkluzivní, neuchopitelné a distancované –, by se návštěvníci galerie rozhodli.


Překlad z angličtiny: Petr Kovařík


björnsonova, Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová / Cena Jindřicha Chalupeckého 2021 / Kurátorky: Kolektiv Společnosti Jindřicha Chalupeckého (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová) / Moravská galerie v Brně / Brno / 23. 9. 2021 – 30. 1. 2022

Foto: Daniela a Linda Dostálkovy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *