(Téměř dokonalé) doplnění sféry

Eva Truncová recenzuje monumentálne dielo s názvom Sphéra, ktoré počas jedného roka premenilo, doplnilo a rekontextualizovalo architektonické riešenie Novej synagógy v Žiline. Autorom drevenej konštrukcie na pomedzí architektúry a sochárstva je Juraj Gábor. Samotná realizácia nielenže zrkadlí kopulu synagógy, ale ponúka aj priestor, akési „pódium“, miesto pre uvádzanie performatívnych diel, ktoré takmer dokonale dopĺňajú sféru, píše Truncová.

Nová synagóga Žilina. Foto: Eva Truncová

(Téměř dokonalé) doplnění sféry

Sphéra od Juraje Gábora v žilinské Nové synagoze balancuje na hraně mezi architektonickou intervencí a site-specific instalací. Kdybychom ji ale chtěli definitivně zaškatulkovat, půjde to jen obtížně. Samotné dílo by bylo samo o sobě dostatečně silnou prostorovou a estetickou výpovědí, ale fakt, že Gábor vytváří „pouze bednění“ pro další výtvarné a performativní umění, rekontextualizuje celý vnitřní prostor synagogy a dává mu nový architektonický přesah.^[1] Autor v interiéru pomocí dřevěné konstrukce vymezuje prostor a zrcadlí kupoli překlenující synagogu, kterou do plánů vkreslil v roce 1928 Peter Behrens.

Výstavba původní žilinské synagogy započala ještě tentýž rok, co Peter Behrens vyhrál se svým návrhem soutěž vypsanou liberálně orientovanou obcí židovských neologů, a byla dokončena roku 1931. Se stavbou inspirovanou Rácheliným hrobem v Betlémě, jedním ze tří nejposvátnějších židovských míst, porazil Behrens v soutěži své konkurenty, mezi které patřil například vídeňský architekt Josef Hoffmann nebo lokální Michal Maximilián Scheer.

Proměna prostoru synagogy během minulého století až po současný stav. Autor: Studio PLURAL

Jako synagoga sloužila budova do začátku druhé světové války. Po tragických událostech na přelomu 30. a 40. let, jež zasáhly židovskou komunitu napříč celou Evropou, posloužila budova celé plejádě různorodých programů. O flexibilitě centrálního sakrálního prostoru svědčí způsobilost stavby hostit zde postupně od skladu obilí a nábytku, divadla a kulturního sálu přes Vysokou školu dopravy a spojů až po kinosál. Schopnost absorbovat během minulého století všechny tyto změny dokládá další (možná ne až tak doceněnou) kvalitu Behrensova návrhu.

Rekonstrukce probíhající v letech 2011−2017 odstranila tyto nánosy historie a odkryla tak původní Behrensovu architekturu. Spodní polovina interiéru byla vymalována bíle, přičemž na polovině horní byla zrekonstruována původní výmalba. Zůstává zde prázdný monumentální výstavní prostor fungující na principu kunsthalle s celorepublikovým významem. Prostor, kterých by si Slovensko zasloužilo určitě více. Rozhodnutí nechat interiér synagogy zcela volný, jako kulisu pro další kulturní a performativní program, je silné gesto, které dalo vzniknout dílu jako je právě Sphéra.

S příchodem jednou z přilehlých ulic nám nenápadná kopule, schovávající se za hlavní horizontální hmotou stavby, o vnitřku neprozrazuje téměř nic. Přestože rekonstrukce vrátila synagoze původní východní orientaci, hlavní vstup směřuje na sever. Po překonání schodiště s terasou, které vyrovnává složitý svažitý pozemek, vstupujeme dovnitř stavby. Kdo by očekával, že se před námi otevře velkolepý interiér, bude vyveden z omylu; cestu do centra sféry musíme zúčastněně objevovat. Chodba po vnějším obvodu hlavního sálu nás navede přes pokladní pultík až k samotné instalaci. V okamžiku, kdy vstoupíme do centrálního, dříve sakrálního, prostoru, jsme v podhoubí sféry, lese − jak o něm sám autor mluví − podpěrných nosníků a sloupků. Toto zahuštění vstupu má za následek zpomalení, zklidnění, silný prostorový zážitek před vystoupáním následovaným sestupem do samotné paty imaginární koule. V tomto epicentru můžeme vnímat vlastní měřítko, svůj rozsah, velikost a malost.

Juraj Gábor a plán Sphéry. Foto: archiv autora

V tento moment je možné si uvědomit dichotomii dvou částí v prostoru: té co je „nahoře“ – nedotknutelné nebeské kopule – a dosažitelné pochozí části, včetně přístupného prostoru pod, tedy toho, co je „dole”. Pokud nás zákony tvarové psychologie nutí si podvědomě představit dokonalý tvar nehmotné koule, pravda je taková, že dřevěná konstrukce zrcadlící kopuli synagogy spíše než polokouli představuje její třetinu. Poloh, jak Sphéru zažít je nám nabídnuto ale více. Pomocí starší autorské instalace Vertikální gradace (2016) se nám zpřístupňuje ochoz lemující horní okraj dřevěné konstrukce, který nám nabízí zcela nový úhel pohledu na celý interiér synagogy. Leitmotivy protkávající celé dílo by se daly shrnout jako dualita dvou částí, stoupání a klesání nebo vzájemná polarita.

Podle Gábora chyběl v interiéru synagogy „měkký“ materiál, dřevěné lavice, které se do synagogy po rekonstrukci do původního stavu už nevrátily a jež měly nezanedbatelný vliv na akustiku celého prostoru. Materiál, který autor zvolil, má suplovat původní dřevěný mobiliář a nabídnout přívětivé (nejen) posezení. Tohoto „měkkého materiálu“ bylo použito 54 kubíků s neuvěřitelnými 30 tisíci spojovacími vruty. Příprava celého projektu trvala několik měsíců, kdy namísto digitálních technologií zvolil autor o poznání tradičnější metodu zpracování výkresů. Po této precizní přípravě následovalo ve stejném duchu zkonstruování instalace in situ, kde detaily struktury byly konzultovány a dořešeny během samotného procesu výstavby. Stejně důsledně, jako byl zpracován návrh, je hledáno v současné době místo v krajině, kam by se mohla instalace po odinstalování v Nové synagoze přesunout.

Audiovizuální výstava Hlasy nového Bieloruska. Foto: Eva Truncová

V září bylo možné v Nové synagoze vidět audiovizuální výstavu běloruského režiséra a scénáristy Andreje Kurejčika Hlasy nového Bieloruska. Vstupem do Sphéry se ocitáme in medias res v centru mrazivých svědectví patnácti obětí běloruského režimu. Kurejčik se vzdal jakýchkoliv pokusů o interpretaci nebo stylizaci faktů (kromě jejich výběru a rámování), posloucháme autentické výpovědi doplněné o animace a úryvky videonahrávek z ulic Běloruska. Dřevěná konstrukce sféry se v tomto případě stává jak hledištěm, tak plátnem, na které se promítá vizuální doprovod. Osobní vyprávění o Lukašenkově autoritářském režimu rozeznívající monumentální interiér můžeme pozorovat uvnitř sféry z laviček k sezení, z výšky z ochozu, anebo třeba v horizontální poloze vleže. V případě této výstavy se vedle dvojakosti Sphéry stává i samotná stavba pódiem pro audiovizuální představení. Jedinou překážkou této třídenní audiovizuální výstavy můžou být reproduktory umístěné, zřejmě kvůli akustice, do samé paty pochozí polokoule, vytvářející tak obstrukci v jinak koncepčně ryzí abstrahované formě.

Ať už vyrazíte do Žiliny obeznámeni s historií a mezinárodním impaktem, který modernistická stavba synagogy má, anebo vás jen zaujme aktuální kulturní program, dílo Sphéra nabízí silný prostorový zážitek pro všechny návštěvníky. Ten je potom pro každého individuální a jedinečný na základě zkušeností a zážitků, jež si do prostoru projektují. Snad se kulturní prostor Nové synagogy v Žilině a Sphéra i přes současnou nelehkou dobu dočkají patřičně vysoké návštěvnosti a diskuze, kterou si určitě zaslouží. V tom by mohla být nápomocná i strategická poloha města v rámci střední Evropy.

^[1] Tento přístup ve smyslu vytvoření site-specific platformy pro další dění můžeme sledovat i v dřívějších dílech. Jedním z nich je například Zraková pyramida (2015), kde pomocí dřevěné konstrukce – platformy pro pozorování sloužící zároveň jako přístřešek pro turisty – je zarámován pohled na Súľovské vrchy.

Foto: Eva Truncová, Natália Zajačiková, archiv Juraja Gábora (Fotoreporty z realizácie si môžete porieť tu a tu.)