Cesta do průhledné zóny

O tom, jak lze vnímat abstraktní obrazy Jaromíra Novotného a k jakým nečekaným souvislostem nás může jeho „neviditelná“ tvorba přivést, píše po návštěvě současné výstavy v Domě umění města Brna Martin Drábek.

Je třeba slyšet Jaromíra Novotného, jak klidným a tichým hlasem postupně popisuje to, co už roky systematicky rozpracovává. Mluví tak, že nechcete, aby skončil. Chcete zůstat a představovat si, že je vám zase šest a každý ukončený a smysluplný příběh je zázrak, o jehož existenci jste nic netušili. Je to sled obrazů tak pomalých, že si dříve či později uvědomíte, že lze vidět skrze ně.

K představení své tvorby posledních přibližně dvou let dostal Jaromír Novotný v brněnském Domě umění poměrně velkorysý prostor. Výstava Ostatní se nemění zde totiž zabírá téměř celé první patro. Jde o pět instalací, pět uzavřených struktur, v pěti po sobě jsoucích místnostech. Pět adaptací na specifické prostorové a světelné vztahy, které vedle sebe přirozeně a nekonfliktně existují. Nevyžadují vzájemnou spolupráci, přesto je zřejmé, že jsou důsledkem jednoho světa, který jim tuto poklidnou diverzitu umožňuje ustavit. Vystaveny jsou zde v převážné většině abstraktní obrazy, kombinující techniku akrylu nebo kvaše se syntetickou organzou, plátnem či papírem. Doplněny jsou videem a sérií skic na sádrových destičkách a fotopapírech. Vizuální odlišnost pak jednotlivým sekcím dává práce s kompozicí a někdy také s barevnou škálou.

Jako by mi to všechno rozleptalo membránu, kterou mám zhruba někde v břiše. Jako bych se stal v záhybu nestandardně tekoucího času absolutně nehybným a průzračným. Absorbovaný obrazy elegantně destruujícími můj pečlivě budovaný systém interpretačních rámců. Stojím před plochou průsvitné organzy pokryté ultramarínem a zároveň sedím na lavičce před sklepem v odpoledním horkém slunci. Je mi dvacet pět let a vidím starého pána ve vyšisovaných montérkách, jak nekonečně pomalu tlačí kolo s motykou uvázanou na štangli. Najednou jsem si jistý, že vidím vnitřnosti, a chápu logiku toho kolem. Je mi dvacet osm, sedím úplně vzadu v našem sklepě na dřevěné lavici, pod kterou jsou v řadách naskládány ty nejstarší archivní ročníky. Cítím plíseň, vlhko a chlad, který je vlastně příjemný, protože mám na sobě starý vaťák po dědovi. Otec chodí s koštýřem a velmi soustředěně mluví o víně, vinohradu, sklepě, dalších sklepech a pak zase o víně. Prakticky nic neříkám, mluvím vlastně jenom tehdy, když je ticho o něco delší a je potřeba znovu ten monolog iniciovat.

Až teprve, když jsem si na Artyčoku znovu pustil profil Jaromíra Novotného z roku 2014, mi došlo, proč se mi na výstavě začaly z podvědomí vyplavovat právě tyto obrazy. Celé svoje dětství a dospívání na jižní Moravě jsem se potkával s takovýmto typem lidí a jejich prací. Vinaři, kteří dokázali hodiny mluvit o tom, jaké minimální detaily rozhodují o chuti a kvalitě vína. Podíl deště a slunce v prvních zářiových týdnech, vytrhávání zálistků, okopávání, množství hroznů na hlavě, nebo třeba způsob odkalování. Ty příběhy byly budovány na půdorysu fascinující konfrontace na jedné straně stabilního a cyklicky se opakujícího rámce – vinohradu, a na straně druhé latentní přítomností nekontrolovatelných záchvěvů chaosu. Když začal vyprávět můj otec, který byl jedním z nich, bylo zřetelné, jaký má k celému tomu procesu respekt, pokoru a jak vášnivě ho znovu a znovu podstupuje. Novotný sice nepracuje s vínem, jeho mikrosvět ale vykazuje velmi podobné parametry.

Stabilním rámcem je pro něj médium obrazu. Chaotické proměnné se sem pak dostávají téměř výhradně skrze průzkum vlastností a možností použitých technologií, abstraktní kompozice a interakci se specifickým prostorovým a světelným kontextem. V brněnském Domě umění to potvrzuje fakt, že obrazy v jednotlivých sekcích se od sebe neliší použitou matricí – jsou to prostě klasická „plátna“ napnutá na blind rámech –, jako spíše jemnými posuny v kompozičních principech a senzitivitou, s jakou reagují na daný prostor. Jednou je tak středem zájmu otvor, pak dolní hrana a jindy zase diagonálně vychýlená linie.

Když jsem fotky z Novotného brněnské výstavy ukazoval svým studentům, jeden z nich se zeptal, co že je na těch obrazech vlastně zobrazeno. Odpověděl jsem, že nic. Že tady nejsou proto, aby vyprávěly, ale aby umožnily co nejintenzivnější promluvu nám samým. Že jsou designovány tak, aby dokázaly plnit roli mediátora, vytvářely rámec, který se mění jenom do takové míry, aby umožnil jemný posun, prohnutí, průsak. Aby fyzické a vizuálně identifikovatelné hrany prostoru stabilizovaly čas natolik rezolutně, že se nervozita očekávání vytratí z horizontu událostí. Ale pod jedinou podmínkou. A to, že se naučíme po těchto materializacích Novotného výzkumu nic nechtít.

Tehdy v tom sklepě jsem si na pozadí hlasu mého otce mimo jiné uvědomil, jak moc má vizuální umění společného s pěstováním a výrobou vína. A že jestli mu budu někdy schopen vysvětlit, proč mě fascinuje právě tento svět, který je mu absolutně cizí a kterému nerozumí, bude to skrze průzkum a pochopení vína. Že se zkrátka musíme setkat na neutrální půdě průhledné zóny metafyzické nehybnosti, kam vás ostatně, při dostatečně dlouhém a intenzivním pobytu, současné obrazy Jaromíra Novotného dovedou také.


Jaromír Novotný / Ostatní se nemění / kurátorka: Marika Svobodová / Dům umění města Brna / 4. 8. – 3. 10. 2021

Foto: Martin Polák (Fotoreport je ke shlédnutí zde)

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.