Artalk.cz

Moskevská melancholie zbloudilého Danta

Výstava Moskevská gotika v Národní galerii Praha představuje celoživotní dílo rusko-českého malíře a ilustrátora Viktora Pivovarova. Martin Vaněk se v recenzi ohlíží za jednotlivými cykly Pivovarovovy tvorby a přibližuje jejich vývoj ve vztahu k autorovu přesunu z Moskvy do Prahy na začátku 80. let.

Moskevská melancholie zbloudilého Danta

Výstavu Viktora Pivovarova Moskevská gotika, kterou na počátku letní sezóny připravila Národní galerie Praha (NGP) v prostorách prvního patra Veletržního paláce, je možné vnímat z mnoha úhlů pohledu. Pivovarova lze brát jako českého, potažmo československého autora, stejně tak lze ale reflektovat jeho ruský původ (nikdy se od Ruska zcela neodpoutal). Můžeme jej charakterizovat jako konceptualistu i jako bytostného malíře, jako básníka, filozofa a teoretika, učence i mystifikátora, existencionalistu i idealistického optimistu, avantgardistu i tradicionalistu. Ve všech těchto oblastech Pivovarov suverénně žije a tvoří, a proto vůbec nejde o výstavu jednoduchou a snadno uchopitelnou. Na straně druhé, jeho tvorba i výstava zpracovává základní lidské hodnoty, jako je domov a vše, co s ním souvisí, láska a erotika, tradice (zejména ta výtvarná) nebo humor a satira. Stejně tak vizuální stránka Pivovarovova díla, snad také proto, že se od počátku věnuje knižní ilustraci, je přístupná a přitažlivá, na první pohled leckdy lapidární. Pivovarov bývá realisticky popisný, a tudíž zdánlivě nekomplikovaný. Jeho uměleckým zázemím je ale moskevský konceptualismus a avantgardní a undergroundová ruská a po roce 1982 i česká kultura. Nelze proto tvrdit, že na jeho obrazech je chléb pouhým chlebem nebo kuchyňské zátiší pouhou skrumáží obyčejných předmětů denní potřeby. V případě geometrické abstraktní malby není kruh pouhým kruhem. Tyto předměty a tvary vždy odkazují ještě někam „za“, k jeho vlastním příběhům nebo filozoficko-uměleckým konceptům.

Pivovarovovým rozpoznatelným znakem je kombinace obrazu a textu (psaného rusky, a tudíž v azbuce). Pokud chce pozorující proniknout do jeho díla, může mít v našich rusofobních končinách problém už jen s jazykovou bariérou, jež je na výstavě v NGP vyřešena překlady na popiscích, přičemž téměř vždy je k dispozici autorský nebo kurátorský komentář. Ale právě to má svá úskalí. Autor i kurátorky, mezi nimiž se ne náhodou objevuje kromě Julie Tatiany Bailey i jméno Pivovarovovy dcery Máši Černé Pivovarové, totiž hrají s diváctvem svou vlastní hru. Vzniká dojem, že tyto komentáře jsou jediné platné. Výstava je na jedné straně rozsáhlou monografickou přehlídkou Pivovarovovy tvorby sestávající z raných až pozdních realizací. Vzhledem ke zmíněnému zapojení umělce samého a jeho dcery se však jedná i o promyšlený umělecký tvar – spíše než o uměleckohistorickou výstavu vycházející z badatelského výzkumu, byť ten samozřejmě úplně nechybí.

Práce v albech

Výstava je členěna tematicky – nikoliv chronologicky – do dvanácti oblastí, přičemž mezi nimi není nepropustná bariéra. Jednou jsou samostatné oddíly věnovány uzavřeným cyklům, jako například Deníku výrostka (1986–1987) nebo Ztraceným klíčům (2015), a na straně druhé tématům nebo samostatným uměleckým formátům, které provázejí Pivovarovovu tvorbu po celou jeho kariéru. S jedním takovým je možné se po absolvování životopisného úvodu a zhlédnutí dokumentu natočeném Treťjakovskou galerií seznámit hned na počátku výstavy ve vstupním koridoru – jedná se o „album“ z roku 2001 s názvem Zbloudilý Dante, rozsáhlou sérii prací na papíře. Formát alba začal Pivovarov vytvářet na počátku 70. let 20. století společně s Iljou Kabakovem, s nímž do své československé emigrace udržoval intenzivní umělecké i přátelské vazby. Jedná se o komorní formát určený pro performativní prezentaci v okruhu přátel, jenž kombinuje, stejně jako Pivovarovova plátna, obraz a text. Popisek ve výstavě uvádí, že v době restrikcí šlo o jednu z mála možných prezentací tvorby, která často připomínala divadelní představení. Umělec postupně předkládal jednotlivé listy alba a k tomu přednesl příslušný text. (Zřejmě ne náhodou se nad podobným způsobem prezentace obrazů v umělcově ateliéru pozastavuje Marek Pokorný ve svém textu pro Art+Antiques v červnu tohoto roku). Zbloudilý Dante je coby alter ego tvůrce předsazen do popředí jako tematický a myšlenkový úvod, v němž jsou řešeny otázky nesmrtelnosti, identity, prostoru, času, transcendence nebo pomíjivosti. Pivovarov k tomu v katalogu výstavy píše: „Obraz Danta se stal také metaforou vyhnance, psance, běžence. Jsem na tom podobně. Nikdo mě sice nevyhostil, opustil jsem svou vlast dobrovolně, ale jsem zběh, zběh ze své vůle.“ Leitmotivem alba je různě modifikovaný tvar přesýpacích hodin nebo nádob, v nichž je vše hermeticky uzavřeno a rozděleno do několika sfér či přechodů. Zbloudilý Dante je proto také komplexní výpovědí o transformaci v čase a prostoru. Fenomén alba je ve výstavě zastoupen také menším sešitem Ach! z roku 1970 nebo Microhomem (1979), pojednávajícím o úniku do neznáma, do jiného prostředí, které je v tomto případě způsobené vědeckým experimentem, jenž se vymkl z rukou. Microhomus se zde vyskytuje i jako hlas vycházející z instalovaného objektu hypertrofované krabičky od sirek.

Architektura výstavy, jejíž autorkou je Klára Kuncová (Mooza Architecture), dále – možná až moc schematicky – podélně dělí výstavní prostor na dvě poloviny a jednotlivé oddíly tak diváci a divačky obchází po obvodu, přičemž rozcestníkem je samostatná černá komora prezentující dílo Okno chlapce (1995) kombinující malbu s lightboxem. Určujícím motivem je zde voyerismus jako něco společensky nepřípustného, avšak pro umění a uměleckou tvorbu podstatného. Pivovarov k tomu v katalogu dodává: „Vždyť podstatou umění je tajné pozorování, voyerismus.“ Byť lze s tímto tvrzením na obecné úrovni právem polemizovat, je to právě princip více či méně zaujatého pozorování, jenž v jeho tvorbě převládá.

Výstava sleduje kromě hlavních linií Pivovarovovy tvorby i další větve, jako je například erotika nebo ilustrace (básnické sbírky Ivana Wernische či Igora Cholina). V tomto vymezeném prostoru považuji za důležité věnovat se pouze dvěma výrazným motivům provázejícím Pivovarovovu tvorbu po celý jeho život. Jde v první řadě o Moskvu a o zaujetí malířskou tradicí avantgardy a starými mistry.

Viktor Pivovarov, Okno chlapce, 1995, v majetku autora

Vzpomínky, dětství, Moskva

Výstava nás po Dantovském a voyerském entrée dále provází Pivovarovovou ranou tvorbou, v níž se postupně stále více věnoval malbě. Téměř do konce šedesátých let 20. století se totiž převážně zabýval ilustrací. V raných obrazech, pro české obecenstvo spíše méně známých, je patrný příklon k výrazné plošné i barevné stylizaci, k níž se ve svých dílech uchyluje dodnes. Přestože Pivovarov žije a pracuje již téměř čtyřicet let v Praze a hned na počátku navázal kontakty s tehdejšími uměleckými vrstevníky, ale i s mladšími autory, obrací se od té doby stále k motivům ze své původní vlasti. Ruštinu, azbuku a moskevské téma si udržel až do dnešních dnů. Typickým v tomto směru je již zmíněný cyklus Deník výrostka (1986–1988), v němž Pivovarov dává průchod vzpomínkám z dětství a z komunálního bytu, kde žil se svou matkou Sofií Borisovnou. Vzpomíná na dávné rozhovory se strýcem Abrašou nebo na potyčky matky a její sestry Lízy. Nejdůležitější jsou pro něj zdánlivě bezvýznamné útržky všedních dnů. Obrazovou složku staví do protikladu k náladě děl tím, že ji konstruuje, podobně jako později tzv. eidetické figury, formované výhradně pomocí základních geometrických tvarů. Ze stejného ideového základu čerpá také cyklus Byt č. 22 (1992–1996), charakteristický záměrně neosobním malířským rukopisem připomínajícím v mnohém komiks nebo pop-art, případně užívajícím pouze textová pole. Podobná témata zpracovává dále cyklus Jedlíci citrónů (2005–2006) zahrnující výrazná díla jako Ještěrka a citron, Noc na střeše nebo Mokré vlasy – obraz inspirovaný dílem Andreje Platonova. Zde se často objevují motivy prostých moskevských domů, které však autor podle svých slov nemaluje na základě skutečnosti, nýbrž konstruuje je ve své mysli a obraz se tak stává spíše jakýmsi portrétem vzpomínky. Ve zmíněných cyklech se Pivovarov vyrovnává zejména se svou emigrací, s odcizením, věnuje se zde otázce lidské identity nebo paměti. Jeho díla jsou výrazně narativní, což je ještě více umocněno zapojením textu do obrazu.

Tradice a její transformace

Kromě dětství a Moskvy je dalším výrazným prvkem v Pivovarovově tvorbě návrat k tradici – převážně k ruské avantgardě, zejména Malevičovi. Důležité jsou ale také reminiscence na staré mistry. Pomyslný vrchol výstavy, který je podpořen i odlišným způsobem instalace, leží v sérii osmi velkoformátových pláten s názvem Ztracené klíče, která vznikla v roce 2015 a v níž jsou rozpoznatelné odkazy a inspirace díly Lucase Cranacha st., Albrechta Dürera, Hieronyma Bosche nebo Pietra Brueghela st. či Giovanniho Belliniho. Plátna jsou celkově pojata jako v klasickém slova smyslu mistrovská díla, která vyzývají k obdivu a zároveň k přemýšlení. Pivovarov doslova exhibuje, předvádí se a dává na odiv své malířské umění, jako by se účastnil umělecké soutěže nebo usiloval o vyšší pozici v malířském cechu. Kompozice i jednotlivé figury si půjčuje od zmíněných mistrů, vše ale zasazuje do svébytných a zcela nových celků. Díla tak mohou na první pohled působit povědomě, nicméně jejich obsah je výsledkem promyšlené syntézy mnoha různých motivů a symbolů. Umělec zde záměrně dodržuje klasickou renesanční geometricky konstruovanou perspektivu, a jak sám reflektuje, zachovává tím původní a zastaralé obrazové schéma, které má působit jako otevřené okno do jiného světa. Prostřednictvím starých mistrů nicméně ožívají i motivy typické pro Pivovarovovu dosavadní tvorbu, jako je láska nebo dětství (na obraze Autoportrét v mládí odkazuje ke svému ranému ztracenému obrazu). Hlavu nám může zamotat název cyklu Ztracené klíče. Kurátorky jej vysvětlují dvěma způsoby – jednou jako smutek nad nemožností pochopit (rozklíčovat) staré umění, jednou jako záměrné odhození všeho, co o umění víme, a otevření se svobodnému vnímání děl minulosti.

Typičtější rovinou Pivovarovovy tvorby jsou však již zmíněné odkazy k tradici ruské avantgardy a evropské moderny, jíž byla ovlivněna celá jeho generace – a to navzdory tomu, že byla v jeho době zakázána a nebyla prezentována v muzeích. Inspirace ruským abstraktním uměním nebo například i metafyzickou malbou Giorgia de Chirica se projevuje v mnoha ohledech – v použité barevnosti a formálně i v geometrizaci. Zásadní je v tomto směru Pivovarův koncept tzv. „Eidosů“. Pojem si vypůjčil od Platóna a zjednodušeně znamená hledání způsobu vyjádření podstaty věcí, základní ideje. Citace Pivovarovova komentáře hovoří o důležitosti tohoto konceptu a o jeho každodenním prožívání: „Ale eidos pro mě není nějaká chladná konstrukce, nějaké mrtvé schéma. Eidos je pro mě živé tělo a živá duše, jedna z nejdůležitějších věcí v umělecké tvorbě.“ Aplikace eidetické myšlenky může vypadat u Pivovovarova velice různě a typická je i kombinace eidetické figury zasazené v klasickém prostorovém schématu tak, jak jej známe z cyklu Ztracené klíče. Řeč je zde zejména o rozměrném obraze z roku 2008, jenž dal název celé výstavě a který se objevuje na všech jejích propagačních nosičích. Obraz Moskevská gotika totiž v sobě skutečně obsahuje vydestilovanou esenci toho, co je na výstavě k vidění – Moskvu a komunální byt, eidos, geometrii, zátiší inspirované starými mistry, perspektivní prostor otevírající se do kuchyně jako středobodu rodinného mikrosvěta.

Moskevská gotika je výstava, která kromě naznačených okruhů představuje ještě mnoho dalších uměleckých konceptů, za zmínku zde stojí rozsáhlý svitek Sútra strachů a pochybností z roku 2006 navazující na koncept alba, avšak formálně vycházející z klasických židovských památek. Tato sútra, stejně jako je tomu i u Microhoma, je podpořena audio složkou, která opanuje prostor a doslova se vpíjí pod kůži téměř po celou dobu návštěvy výstavy. Opominout nemohu ani vrcholné malby myšlenkových zahrad nebo abstraktních zobrazení duší, kde konceptuální uvažování záměrně převyšuje obrazovou složku.

Národní galerie Praha představuje Viktora Pivovarova v jeho nejlepší kondici jako umělce a myslitele, malířského chameleona, který bravurně propojuje obraz a myšlenku v jeden promyšlený celek, jenž počítá s aktivní účastí pozorovatele či pozorovatelky, kterým ale nic nedá zadarmo. Pivovarov je v dobrém slova smyslu poťouchlý, někdy vážný, někdy naopak, ale vždy zcela zaujatý tím, co tvoří. Výstava se vpravdě plně podřizuje jeho zájmům, sleduje krok za krokem umělcovo uvažování, které sem tam ještě podpoří vhodným instalačním trikem. V tomto případě to ale nemyslím jako výtku a výstavu vnímám, jak jsem již výše uvedl, jako jeden spíše umělecký a až pak výstavní tvar. Z toho důvodu také chápu, proč například vliv Pivovarova na jiné umělce mladších generací je zpracován pouze v katalogovém textu Michala Novotného a není fyzicky doložen přímo ve výstavě. Na tomto místě bych si mohl vymyslet ještě pár výtek, všechny by ale byly zcela podružného charakteru a sloužily by jen jako alibi poctivého recenzenta. Všechny popisky navíc byly čitelné. Návštěva výstavy Moskevská gotika zkrátka stojí za to a po lockdownu dokonce může pomoci obnovit některá nervová spojení, která jsme mohli během kulturního půstu ztratit.


Viktor Pivovarov / Moskevská gotika / Kurátorka: Julia T. Bailey, externí kurátorka: Máša Černá Pivovarová / Národní galerie Praha / Praha / 14. 5. – 21. 11. 2021

Foto: archiv Národní galerie Praha

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *