Miriam Kaminská, Kateřina Komm, Ondřej Filípek a Matouš Háša / IN VIVO / kurátorka:  Iva Mladičová / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 13. 8. – 3. 10. 2021

Vytvoření sochařské prostorové a významové situace – výstava čtyř výrazných současných autorů Miriam Kaminské, Kateřiny Komm, Ondřeje Filípka a Matouše Háši – ilustruje různé přístupy transformace lidské figury, současně zprostředkovává problematiku individuální identity, procesu individuace, zviditelňování hlubinných rovin psychiky skrze reflektovaný vztah k sobě, druhému a kolektivnímu vědomí obecně. Kromě základních rezonancí linie realismu prací Matouše Háši a Kateřiny Komm a linie existenciálně laděného tvarosloví soch Ondřeje Filípka a Miriam Kaminské se zviditelňují další významové souvislosti a rozměry – například problematika současného vnímání symbolu a znaku, téma stávající relevance hodnoty tradiční elementární vztahové dvojice, zacházení s transformací základní životní síly, práce s obrazem obsahu, který transcenduje individuální vědomí.

MIRIAM KAMINSKÁ skrze reflexi vlastního psychického, tělesného i mimotělesného prostoru uchopuje živou přítomnost zdánlivě neměnných základních lidských témat. V nejnovějších elementárních liniových figurálních formách zprostředkovává stavy vztahovosti „Já“ a „Ty“. Její sochy jsou současně znakem i symbolem, tedy zpřítomňují abstraktní, objektivní význam a nesou i dimenzi, jejíž živost vyvěrá z existence metafyzické vazby mezi viditelným a neviditelným, z existence samotného subjektu. Sochy podávají zprávu o zásadních niterných rozpoloženích, vyjevují esence stádií procesu jejich proměny. Jsou organickým pokračováním autorčiných dosavadních prací, v nichž opakovaně zachází s významy vzájemnosti, propojenosti, proměnnosti, pohybu, se symbolem obecného a v živém všudypřítomného tvůrčího principu.

Také ONDŘEJ FILÍPEK obdobně pracuje s transformací niterné elementární živoucí síly. Jako by její přímou expresi ale neumožňoval patologický charakter vnějšího prostředí. Výsledná forma jde pak do deformace, torzovitosti, uzavřenosti, introvertního ponoru, znehybnění. Subjekt nabývá charakter objektu, což posilují přidané prvky industriálního charakteru. Autor svými sochami vypovídá především o prostoru lidskosti, a to skrze poukazy na její současnou deformaci. Do sebe uzavřené oblé tvary navozují dojem dočasné statičnosti, absence lidských tváří silně zdůrazňují význam nemožnosti adekvátní reakce na tušenou destruktivní situaci.

KATEŘINA KOMM naopak zachází s výrazem bezprostřední otevřenosti. Zajímá ji vytváření sochařského prostoru vlastní tělesnosti, lidská proměna skrze partnerská setkání, paměť. V souvislosti se současnou výstavou je třeba zmínit její nedávno prezentovanou monumentální práci Cor Est Templum Sacrum (2020–2021), jakousi svatyni inspirovanou vlastními reálnými návštěvami starodávných čínských a indických hrobek. Věnovala ji tématu partnerských vztahů a v četných nástěnných reliéfech, kresbách, malbách a textových záznamech nechala vzájemně prostupovat civilní realitu a sakrální symboliku. Jádro práce tvořilo sousoší Anděl, jež nebylo ale možno spatřit cele. Autorčina bezprostřední otevřenost v zacházení s výrazovými prvky divákovi umožňuje mentálně vstoupit do složité sítě významů a sdělovaných zpráv. Pomyslný celek jejích prací tematizující vzájemnost a vztahovost je na více rovinách neustále proměnný, nekonečně reagující, možnostem otevřený.

MATOUŠE HÁŠU zajímá obecná rovina identity současného člověka, identita výrazové formy a identita vlastní. Dotýká se tak mimo jiné problematiky současné moderní společnosti – rozptýlení původní síly významu symbolu do zřetelnosti konvenčního znaku spojeného s mechanismem spotřeby. I když gesta a atributy jeho soch mohou odkazovat ke konkrétní historické události nebo konkrétnímu společenskému jevu, zpřítomňují témata nadčasová. Často vlastním figurám i přejatým formám svých sochařských vzorů vkládá prvky symbolického charakteru, jež mohou na první pohled vzbuzovat zdání nepřijatelnosti, ve skutečnosti ale jen „věcně“ komentují realitu současného světa. Jeho sochařská fascinace materiálem mramoru, zájem o klasické figurální formy, o křesťanskou ikonografii, jako by v sobě nesly podvědomou touhu po řádu světa, v němž jsou živě přítomny základní lidské etické hodnoty, a to v době tendencí odvratu od jakékoliv kanoničnosti.

Práce výše uvedených autorů vypovídají o autenticitě mnohotvárné přítomnosti, současně v nich ale zaznívají odkazy k věcem jiného řádu, do vyšších historických souvislostí. Odkazují k životu, jenž je v opravdovém spojení s minulostí i se současnou společností. Zviditelňují poznání a zkušenosti vnitřního světa. Uvažují a vypovídají o lásce jako vztahové funkci, také ale jako o citově zabarveném psychickém stavu vztahujícím se k univerzálnímu principu bytí. Svědčí o vědomém zacházení s tvořivou silou, o snaze proces prožívání symbolu učinit vědomým. Čtyři výrazné umělecké rukopisy mohou i přes svou individuální specifičnost sdílet jeden prostor, neboť „Duše není dnešní!“ (C. G. Jung).