TZ: Alena Anderlová v Galerii Klatovy Klenová

Alena Anderlová / Zpřeházená evoluce / kurátor: Petr Vaňous / Galerie Klatovy Klenová / Zámek Klenová / 29. 8. 2021 – 31. 10. 2021

Alena Anderlová (1977), autorka narozená v Klatovech, prošla v rámci studia na pražské Akademii výtvarných umění dvěma malířskými ateliéry orientovanými na narativní postupy při práci s předmětností. První vedl Antonín Střížek se svým smyslem pro osobitý popis městských interiérů a exteriérů, využívající evokaci nostalgie s prvky aranžovaných ironických zkratek a emocionální distance. V čele druhého ateliéru působil Michael Rittstein pracující s rychlým, impulzivním výrazem a okamžitou, expresivní asociací. Často také ve své ikonografii zachází se zvířecím komparzem operujícím v civilizačním světě lidských symbolů a přetváří smysluplné činnosti lidí v pozměněné, absurdní situace. Obě tato malířská východiska byla, zdá se, pro tvorbu Aleny Anderlové směrodatná.

V obrazech autorky se snoubí cit pro barvu a barevnou kompozici se smyslem pro křehkou absurditu, jemnou ironii a skrytý kritický podtext. Kultivovaný kolorit propůjčuje dílům specifickou atmosféru nočních tišin, opuštěných míst, rozjímavého, ale i melancholického nokturna (Cesta lesem, 2012; Branky, 2019; Kajak, 2019; Jez, 2019). Příjemná vytržení z každodenních stereotypů tu střídají zneklidňující momenty odkazující na osudová civilizační vykolejení. Práce s barvou zároveň vyvažuje přítomnost sémiotických kontrastů a narativních zlomů, kterými autorka rozrušuje automatismy vidění a vnímání, aby v divákovi v druhém plánu obrazu probudila zájem o věci a témata, která ji osobně zajímají nebo trápí.

Výstava nazvaná ZPŘEHÁZENÁ EVOLUCE ironicky nahlíží vztah lidského rozumu k přírodě. Lidé jakoby se z obrazů Aleny Andrlové pomalu vytráceli, zatímco je nahrazují buď vybrané zvířecí druhy, kterým jsou propůjčovány lidské schopnosti, nebo monstra odkazující na odosobněné mechanismy všeho druhu. Jako bychom se nořili do chiméry nového mýtu, v němž lidé už nemají čas na to žít své vlastní životy, neboť mají příliš mnoho starostí a práce. Budují a rozvíjejí přece civilizaci. Čas jsou peníze, proto nelze někde jen tak lelkovat. Když už náhodou člověk zabloudí do přírody, vyžaduje rychlý a racionální způsob relaxace a plný servis: silnice, pohodlná odpočívadla, občerstvovací místa, benzínové stanice, turistické značky, GPS-sky, jednoduše neustálý přehled o tom, kde se nyní nacházím a za jak dlouho budu někde jinde, kde doplním palivo. Člověk dneška je plně mobilní a plně tranzitní bytost (a to i informačně). Jeho poutnická povaha se zrychlila tak, že se míjí se svým vlastním stínem. Tím ovšem v imaginativním světě Aleny Anderlové vzniká prostor a šance pro „alternativu“. Jsou to zvířata situovaná do tohoto „stínu“, která člověka, ne vždy dobře a ne vždy lichotivě napodobují (Úly, 2021). V pozdních nočních hodinách Intervenují do lidských sídlišť (Home, 2019), zjevují se na neočekávaných místech (Úly, 2021), rozrušují lidská díla (Žluna, 2020; Dynamit, 2019) nebo je z dálky soustředěně pozorují a studují (Opice, 2020). Vše, zdá se, běží obráceně nebo zpřeházeně, nežli stanovily přísné zákony darwinovské evoluce. Zdánlivě slabší články přírody se sdružují a vrací úder, nebo alespoň drobnou činností podvracejí koridory vývojových „jistot“. Člověku, který si přírodu bezohledně přivlastňuje a sobecky z ní těží, se jeho sebestřednost začíná v tichosti a jinotajně vracet.

Dílem Aleny Anderlové se propisuje nejasný obrys tohoto počínajícího zmatku nahlížený, s lehkou ironií, jako civilizační problém. Závazné vývojové transformace zmutovaly. Stávají se hybridními procesy, kde se vlci proměňují ve sportovce, motýli v letadla, tváře v mimikry, predátoři v oběti a oběti v predátory. „Dokonalé“ království lidského rozumu koroduje a dostává své trhliny. Vývojové úběžníky ztrácejí jednoznačný směr (Adam, 2018). Na jedné straně je Adam opicí, která objevuje oheň (Adam, 2019), na straně druhé se do řady vedle neporazitelné superhrdiny s vlastnostmi přírodní říše, Batmana a Spidermana, zařazuje křehký motýl Emanuel z normalizačního kresleného večerníčku (Emanuel, Spiderman, Batman, 2020). Vše je jinak. Svět je iluzí inverzních metamorfóz, místy úsměvných, místy děsivě přízračných.

Je to právě dojem z akcelerace technologického vývoje a aplikovaného vědeckého výzkumu, který mění přirozenou hierarchii v rámci lidského i přírodního společenství. Ale není to pouze ona výkonná složka, která zasahuje do skutečnosti, aby pozměnila její vnitřní princip a vnější obraz. Je to stejně tak imaginace, která si hledá nové narativní postupy, aby obsáhla ono živelné křížení informací a dat, nebo aby ho naopak důmyslně skryla. Malba a obraz tu vystupují jako jazykové formy umožňující znovu převyprávět celý příběh „společenské racionalizace“. Vrátit se k mýtu, který už vývoj měl dávno pohřbít jako překonanou formu sdělování, zahájit novou „odysseu“, prozkoumat její rádius a s ním opět doufat ve smysluplný cíl.

Dění na obrazech Aleny Anderlové je nelineární. Vzpouzí se jednoznačnému zřetězení. Vždy jsou to spíše izolované vstupy do intenzivních situací, které evokují míru své vlastní rozpornosti (Pyramida, 2020; Z kopce, 2021) a cyklického opakování. Výrazná je tu poetika absurdních setkání (Opice, 2020), pozměněných instinktů (Provazochodec, 2019; Osel, 2020; Zlatá rybka, 2020) a deformací přirozeného světa (V kruhu, 2020; Žába, 2021). Autorka na pozadí svých námětů tematizuje obrysy proměn lidského vědomí, které formuje všudypřítomná technika a skličující kultura permanentní reprodukce (Camp, 2021). Odtud ony fantastické projekce do banálních rámců (Skejťák, 2021; Netopýr, 2021), ale také akcentace míst, kde se ještě lze skrýt před prázdnými formami nových banalit a kde lze v relativním klidu přežít (Home, 2019; Jez, 2019; Bažina, 2020; Žába, 2020; Táborák, 2020). I zde je však přítomna úzkost z toho, že i sem, do tohoto civilizačního stínu, proniknou lidské aktivity a sociální sítě. A s nimi sem dotečou i manipulativní informace všeho druhu (Mraky, 2019; Žába, 2019). Obrazy Aleny Anderlové polemizují s těmito novými formami kolonizovaného myšlení, které v principu redukují i samotnou schopnost vidět. Autorka se prostřednictvím svého posmutnělého humoru staví proti tomuto civilizačnímu drancování a sebe-vytěžování, jehož nesmyslnost prozrazují v poslední době klimatické změny odhalující překvapenému a zaskočenému lidstvu jeho bezpodmínečnou závislost na přírodních životních podmínkách.

Už v nejstarších obrazech zařazených do katalogu tematizuje autorka průniky a střety přírody a civilizace (z hlediska lidského komfortu tzv. „druhé přírody“), které vnímá co nejobecněji a inscenuje je v konkrétních modelových situacích. Ať už je to Benzínka (2007) jako „umělé“ místo „umělého“ odpočinku vsazené do volné přírody a reprezentující úspěšnou společnost založenou na konzumu, komfortním pohybu a rychlosti, nebo obraz Face to face (2009), kde se v masce přilby plně vybaveného řidiče zrcadlí překážka stojící rozjeté motorce v cestě – kráva. Nostalgicky vyhlížející Houpačka (2010) je rozehraných vztahem mezi umělou barvou v nátěru konstrukce postavenou proti oranžovému papouškovi a modré barvě sněhu. Obraz navozuje otázky současné krajinomalby, která musí počítat s komponenty, jež v sobě integrují barvy a nátěrové hmoty uměle probarvující veřejný prostor. Jinde usazuje autorka na střechu jednoho z mrakodrapů slona a vytváří tak vztahovou absurditu i měřítkovou mystifikaci (Džungle, 2012). Podobně přízrak Ruského kola (2012) evokuje „zamrzlou“ noční vzpomínku na atributy imperiální ruské kultury v době socialistického Československa. Snová oscilace mezi pouťovým kolem a „ruskou“ zmrzlinou podprahově zneklidňuje, protože vzdáleně evokuje i cosi jako ztracenou hvězdnou galaxii. Obraz Sen (2012) nechává naplno průchod logice zpřeházené snové imaginace, v níž hlavním motivem je pocitový rozpor mezi stavem uvěznění a emancipace. Na týmové sladění prostřednictvím dresů ve sportu, které je obdobou přírodních mimikry, naráží Anderlová v obraze Ballman (2014). Zároveň tu prosvítá polemika s principy kolektivní míčové hry, kde se vše podřizuje tomu dostat míč tam, kam patří. Hlavu tedy nakonec zaměstnává pouze tento cíl, proto se sama redukuje v nástroj výhry nebo porážky. Ostatní problémy mizí jako nepodstatné. Tuto tendenci k redukci lze vnímat i jako obecnější vývojový trend ve společnosti.

Klíčovým námětem v  souvislosti se „zpřeházenou evolucí“ jsou obrazy metamorfóz datované do let 2014 – 2020. Autorka tu pracuje s otiskováním šablony a následnou malířskou interpretací. V díle Moon walking (2014) dochází na pozadí měsíčního cyklu k postupné proměně a prolnutí nesourodých symbolických a populárních postav se zvířaty: medvěd v indiána, indián v kosmonauta, kosmonaut v Mickeyho, Mickey v Batmana, Batman v hasiče ad. Jednotlivé postavy se také mění ve své intenzitě. Některé naplno září, jiné pohlcuje temné pozadí a zastírá jejich rozpoznatelné rysy. Jiným příkladem je obraz Světec a ďábel (2014), kde zůstává postava identická a mění se pouze rozlišující atribut (svatozář a rohy). Anderlová se tu dotýká určující podprahové role zažitých symbolů (včetně jejich polarizace) a s nimi i možnosti/nemožnosti odstupu od vlastních kulturních kořenů. Každý den se pohybujeme v poli znaků a symbolů, jejichž úběžníky nás situují v kulturní i časoprostorové orientaci. Zároveň stimulují a předpřipravují naše rozhodování, které probíhá v podstatě permanentně. Závažnost všudypřítomné polarity dobra a zla je tu ironicky oslabena zářivou, neonovou barevností, která společně s kompozicí odkazuje na formát velkoměstského reklamního citylightu. V Metamorfóze z roku 2018 inscenuje autorka obrazovou kompozici jako startovní pole závodní dráhy, kde v zákleku čekají na pokyn ke startu závodníci proměňující se postupně ve vlky. Metafora uměle pěstovaného společenského soutěžení a cílevědomosti je tu nasnadě (srovnej s díly: Kdo z koho, 2021; Lišky, 2021). Cyklicky se opakující proměnu ženy ve zvíře reflektuje obraz Vlčice (2017). Podobně je tomu v Metamorfóze z roku 2018 (karton), kde je tmavý šablonový otisk vlka postupně překrýván barevným tělem ženy, až ze zvířete zůstanou – symbolicky - pouze černé špičky uší, které asociují drobné čertovské růžky.

Nejvýraznější ze souboru proměn je trojice větších obrazů z roku 2020. Emanuel, Spiderman, Batman, obraz inspirovaný proporčním schématem Leonarda da Vinciho pracuje se situačním rozhýbáním a zároveň překrýváním lidské postavy. Ve třech řadách nad sebou prochází figury hybridní metamorfózou, v níž důležitou roli hrají křídla a přírodní maskování (mimikry). Strukturální demontáž renesančního symbolu „krásné proporce“ působí temně, až démonicky. Ohlašuje překřížení určitých zažitých kódů, které působí svou cizorodostí děsivě. Odlehčenější je Metamorfóza (2020), kde autorka posouvá transformaci motivů do čisté absurdity. Od ponorky couvá vývoj zpět až k žábě, předobrazem automobilu je tu pavouk, pravzorem letadla je ryba, motorka se vyvinula z ještěrky a balón z želvy. Autoritativní vývojové schéma darwinovského typu je tu napasováno na foucaultovskou libovolnost kategorií, které jsou komparovány jako „důkazní materiál“. Další Metamorfóza (2020) probíhá stejně absurdně, je však omezena pouze na „dění“ v živočišné říši. Ve dvojici obrazů Motýli (2020) jsou nejprve přírodopisně sbírkovým způsobem komparováni motýli, noční můry a letadla, aby byli posléze situováni do rozmnožovací polohy a vytvořily tak doslova abstraktní ornamenty melancholicky či zamilovaně plující temnou oblohou. Do širšího souboru tematizujícího proměnu lze zařadit také dva obrazy Veverek (2019 a 2020), kde z ocasu zvířete vyrůstá strom, v jednom případě dokonce označený turistickou značkou (2020). Evoluce jako mechanické opakování a mechanické přičítání vývojových fází v sobě obsahuje manipulativní prvky nebezpečné pro společenské jednání (např. problém eugeniky). Hybridní spojení v obrazech Aleny Andrlové má však vždy spíše odlehčený ráz a je výzvou především k řešení malířských problémů navozených křížením forem, symbolů a znaků.

Malířský svět klatovské autorky se přirozeně vkliňuje do pošumavského rázu místní krajiny. Místo ale, aby s ním umělkyně pasivně srůstala, nachází tu scény a dějiště pro svérázně kladené aktuální otázky spojené s člověkem a přírodou. Tento osudový vztah se, jako všechno kolem nás, neustále proměňuje. Alena Anderlová ho na pozadí své koloristicky výjimečné tvorby zkoumá a aktualizuje. Svým dílem se tak zařazuje do současných narativních tendencí zobrazující malby, které jsou schopny si zároveň podržet sílu svých vlastních výrazových prostředků i přispívat k obecnější reflexi současného „stavu věcí“.