Vytoužené hloubky a zrádné povrchy

Slovinská umělkyně Petra Kapš alias OR Poiesis představila jednu ze svých instalací nazvanou B PETRIFIED, Tidal Love v jihlavské zvukové galerii IGLOO. Kombinuje digitální projekci s vícekanálovým zvukem a několika přírodními objekty. Lenka Kerdová si v recenzi klade otázku, proč je tak těžké zprostředkovávat vlastní pocity z konkrétního místa formou umělecké instalace.

Vytoužené hloubky a zrádné povrchy

Na projekci vidíme zrcadlově překlopený záběr do pralesa Pohorje na pomezí Slovinska a Rakouska, ve zvukové instalaci slyšíme les, vodu, v kurátorském textu Miloše Vojtěchovského se dočteme, že autorka se na místo několik let opakovaně vrací a studuje jeho „pomalý metabolismus“. Výrazným prvkem filmového záběru je totiž skalní útvar, který se v průběhu dvacetiminutové smyčky (zdánlivě) proměňuje vlivem světla a manipulací barevnou škálou obrazu. Vojtěchovský pak upozorňuje na možné etymologické významy slov kamen (slovinština) – kami (sibiřské oblasti) – až k českému balvanu, které mají společné spojení s něčím nehmotným, duchu se blížícím. Tradiční „posvátný“ význam kamenů, tedy uznání i jejich nemateriální podstaty, je tu postaveno do přímého protikladu k dnešnímu utilitárnímu chápání kamenů jako pouhého stavebního materiálu.

Kámen či skála a jejich interpretace s pomocí zvuku jsou bezesporu významným a opakujícím se motivem v tvorbě Petry Kapš (např. KAMIsTONE, kde už sám název opět odkazuje ke kmenu slova KAMI, tedy šaman, a TONE, tedy tón, zvuk, ad.). Vrátíme-li se k jihlavské instalaci: video můžeme vnímat takřka jako doslovnou ilustraci názvu „B PETRIFIED“. Žena – autorka – OR Poiesis postupně vstupuje do skály, splývá s ní, kamení… Sama autorka k tomu píše: „Můj intimní i kosmický dialog s touto skalou vznikl během několika výprav: prostor, atmosféra, řeka, kameny, stromy, mravenci, stíny, světlo a žena.“ Zásadní je tu tedy otázka, jak vnímáme tento proces petrifikace. Z živého se stává mrtvé – ze dřeva kámen, z ženy skála? A až toto kamenné mrtvé se vrací do života prostřednictvím magičnosti (výše zmíněné „duchovnosti“ kamenu) rituálu? Nebo uvažujeme spíše kosmologicky a kámen je nám symbolem matérie – sice proměnlivé, ale v důsledku snad věčné? A staneme-li se kamenem / skálou / touto věčnou matérií, splyneme pak s J/jednotou? Je tedy kámen živý? Vojtěchovský tento proces vnímá jako pokus o opětovné dorozumění se člověka z přetechnizované civilizace a „posvátné“ přírody, tj. jako možnost opětovného navázání dialogu s „mimolidským světem“. Ale myslím, že paralelně se nabízí i druhý výklad: petrifikace jako pokus o dosažení jednoty, jakéhosi spojení – milostného spojení, proto snad i přílivová láska (tidal love)?

Na první pohled se po tematické a obsahové stránce výstava i celé umělecké směřování Petry Kapš jeví sympaticky velkoryse rozkročené. V její oscilaci mezi zvukovým uměním, poezií, performancí, videem a dalším se vyjevuje silný vztah k ekologii nejen životního prostředí, ale i našeho těla a duše. Autorka je zcela nezakrytě velmi osobní a sama své performance popisuje jako intimní dialogy, klade důraz na tělesný prožitek. Své nahé tělo často exponuje pro kameru jako hlavního aktéra svých děl.

Znepokojující je však její přístup k tvorbě, jejž lze vytušit už z jejího uměleckého pseudonymu: OR Poiesis. Nahlédneme-li do možných překladů: OR = zlato francouzsky, symbol pro logický součet (též disjunkce) „nebo“ či řeka v Kazachstánu a Rusku. Poiesis = z řeckého ‚ποίησις‘ je činnost, při které člověk vytváří něco, co předtím neexistovalo. Tedy „Zlato, které tvoří“ v mé volné interpretaci; případně pozvánka k tvorbě jako alternativě. Ostatně přímo se zlatem autorka již v minulosti pracovala, například v díle Hledání řeky. Ke své aktuální instalaci pak Petra Kapš říká: „Proroctví o povaze budoucnosti je ukryto v podstatě: abychom mohli porozumět, předpovídat, musíme naslouchat, uchýlit se hluboko do nitra. Zdánlivě netečná temnota podstaty je nabita vědomím.“

Nemohu se ubránit pocitu, že cesta pouhé deklamace vlastního prožitku v uměleckém projevu k vytouženým hloubkám a podstatám nevede. Nestačí se doslovně přihlásit ke „spiritualitě“, hloubce, přílivové lásce, intenzivnímu prožitku jednoty bytí ad. Ba právě naopak: Pojmenujeme-li je takto, ať už slovem, zvukem, obrazem, či doslovnou performancí, okamžitě ztrácíme skutečné spojení. Poznání se pak zdá spíše ubohé než u Boha – toužící po hloubce, ale tlející na povrchu. Věřím, že osobní prožitek Petry Kapš v reálném čase a prostředí mohl být na hranici mystiky, věřím, že zvolené místo je poetické a záhadné. Jeho transpozice do galerijního prostředí se ale nepovedla a možná to ani nebylo z principu možné. Pouhých dvacet minut sledování digitální projekce nám opravdu nenabízí skutečnou možnost se skrze „přílivovou lásku“ ponořit a vcítit se (co čeho nebo koho vlastně?), jak sama Kapš doufá. Pro ty, co si stále ještě mohou vybavit své vlastní autentické prožitky lásky v jakékoliv podobě, je tato instalace neuspokojivá, možná málo přílivová…

Druhou rozporuplností pro mě zůstává kontrast mezi autorčiným důrazem na tělesnost a výslednou „nematerialitou“ použitých médií. Přece jen skutečný kontakt s mechem, řekou, jejím chladem a tempem nebo s trávou, suchou a horkou nebo vlažnou, či dokonce nepříjemně zeboucí, s čerstvým jehličím, mravenci a dalším hmyzem, se zvuky ptáků, kdy slyšíme pohyb jejich křídel, s kameny nesčetných povrchů, s kůrou smrku, buku, borovice, jedním slovem přírodou, je snad nejvíce charakteristický jemnou, vytříbenou, ale zcela konkrétní a silnou materialitou, která je v důsledku snad i ontičností. Proti tomu digitální projekce s mnoha nedokonalostmi (rozlišení, ostrost, světelnost), ve mně budila spíše vzpomínku na počítačové či video hry z mého dětství, kterou ještě podpořilo zrcadlení motivu uvnitř obrazu. A analogicky je tomu se zvukem – jak krásné je slyšet nereprodukovaný zvuk nástroje (např. hudebního), jak božské je poslouchat luční a lesní polyfonie, ovšem v galerii je to sice dobře míněná, přesto však jen snaha o prostorový zvuk v jeho plnosti, přitom máme očekávat hodnotu autenticity, na niž odkazuje láska v názvu.

Umění – tvůrčí akt a snad i jeho následná prezentace – jistě má potenciál velkého přesahu doteku s „božským“, když už jsme zmínili některé odkazy k řecké kultuře. Ale abychom toho docílili, musí se naráz stát spousta velkých věcí a mnohé z nich nelze vědomím ovlivnit. Vzpomínám-li na díla, která se mě kdy zásadně dotkla a která dle mého názoru mají onen velký přesah, přišly mi na mysl například některé povídky (sic krátký text!) od Franze Kafky. Z jeho textů skutečně mrazí a fyzicky bolí je číst. Byť pole možné interpretace je obrovské, Kafka se vždy důsledně a velmi ostražitě vyhýbal jakékoli pomoci čtenáři s výkladem svých textů (např. právě i zvolenými názvy povídek, jak upozorňuje Reiner Stach v knížce Kafka – Roky poznání). A na druhé straně postoj Marcela Duchampa, jednoho z údajně nejvlivnějších umělců 20. století, je rovněž bez návodů. Duchamp nemluvil o mystériu, ale vytvářel ho. Jeho dílo bylo konceptuální, ale zároveň nikdy nerezignoval na estetičnost či onu materialitu. Dílo obou vede k zamyšlení, k hloubce a zároveň má silný emocionální rozměr. Návštěva výstavy B PETRIFIED, Tidal Love ve mně podobný zásah nezanechala. A ono zklamání je možná reakcí na velké a nenaplněné očekávání plynoucí už jen ze zvolených názvů…


Petra Kapš alias OR Poiesis / B PETRIFIED, Tidal Love / kurátor: Miloš Vojtěchovský / Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 22. 7. – 19. 9. 2021

Foto: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

Lenka Kerdová | Lenka Kerdová je umělkyně, teoretička umění a kurátorka. Vystudovala AVU a Dějiny umění na FF UK v Praze. Žije a pracuje v Praze a Vídni. Ve své volné tvorbě pracuje především s médiem malby, fotografie a filmu.