Co s Kozelkou?
Výstava Milan Kozelka – Na cestě poprvé v celku a v galerijním kontextu představuje tvorbu básníka, performera, umělce, organizátora a editora Milana Kozelky. Hana Buddeus se v recenzi zamýšlí, jak přistupovat k takto vyčnívající osobnosti.
Co s Kozelkou?
Z českých umělců zabývajících se performancí zatím měli – jestli se nepletu – retrospektivní sólo výstavu snad jen Jiří Kovanda (GHMP – Dům fotografie, 2014), a před třemi lety Vladimír Ambroz (tamtéž, 2018). Milan Knížák, Jiří Valoch, Petr Štembera, Jan Mlčoch ani Karel Miler se zatím takové pozornosti nedočkali. V případě Kozelky (1948‒2014) se impulzem k uspořádání výstavy, kterou pro Galerii výtvarného umění v Chebu připravili Jana Písaříková, Vladimír Havlík a Pavlína Morganová, stala možnost zpracovat soukromý archiv s dokumenty souvisejícími s Kozelkou a jeho tvorbou, které schraňoval a rok po Kozelkově smrti zpřístupnil jeho přítel Vladimír Meistr. Alespoň určité povědomí o jeho aktivitách na poli performance tu už bylo zejména díky publikacím Pavlíny Morganové, která Kozelku zahrnula do svých přehledových knih věnovaných českému umění performance, publikovaných nejprve v češtině (Akční umění, 2009) a později i v angličtině (Czech Action Art: Happenings, Actions, Events, Land Art, Body Art and Performance Art Behind the Iron Curtain, 2014). Poprvé je mu ale věnována soustředěná pozornost: výstavu totiž doplňuje obsáhlá publikace Svázáno do Kozelky (2021).
Jak tedy recenzovaná výstava a kniha odpovídají na otázku, co s Kozelkou? Kniha s názvem Svázáno do Kozelky naznačuje snahu o utřídění materiálu do nějakého tvaru. Název výstavy Milan Kozelka. Na cestě pak odkazuje nejen k oblibě Kerouaca, ale taky k nomádské povaze, a přeneseně možná i k tomu, že interpretaci Kozelkova díla nelze tímto počinem jednoduše uzavřít. Tato ambivalentnost je pro revizi Kozelky příznačná. Velká sólo výstava doprovozená reprezentativní publikací nemůže nemít ambici včlenit Kozelku do kánonu českých dějin umění, zároveň to činí možná opatrněji, než by musela. Nabízí se tak otázka, jak vůbec ve formátu výstavy pracovat s postavou typu Kozelky, rozkročenou mezi různá prostředí a média, s odmítavým postojem vůči institucím (a to nezávisle na aktuálním režimu), s osobností vyvolávající rozporuplné reakce napříč časem a regiony. Kniha věnuje velký prostor vzpomínkám pamětníků, které doplňují umělecko- a literárně-historický výklad. Z nich jakoby mimochodem vyplývá, že na Kozelkovi byla nejpřitažlivější právě jeho nezařaditelnost, atraktivita hraničící s nesnesitelností, soustředěnost s těkavostí. V odborném výkladu označujícím jeho aktivity pojmy jako kolektivní happening, performance, body art, land art, akce, skica, instalace, environment, poezie, kresba atd. je však tato dynamika téměř nepostižitelná. Je asi těžké v tomto ohledu obstát ve srovnání s Kozelkou – „říct to na plný pecky a bez estetických kondomů“ (s. 112) –, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že přístup autorů a autorek výstavy a knihy je vlastně málo odvážný.
Kozelkova síla přitom, až na pár výjimek, není v originalitě a kvalitě, ale především v intenzitě a kvantitě. Přiznaně se inspiruje: Kerouacem, Medkem, Knížákem, Foxem, Štemberou, Milerem…, beatnickou poezií, minimálním uměním, performancemi, sound artem, konceptuálním uměním atd. A současně není – ani v dobrém, ani v pejorativním smyslu toho slova – trendař. V mnoha jeho činnostech umění splývá se životem: je souzen ne za svoje umělecké aktivity, ale za příživnictví a neplacení alimentů, z opětovné hrozby uvěznění ho ale vykupují právě přátelé z uměleckých kruhů v čele s Adrienou Šimotovou; do svých uměleckých performancí angažuje své přítelkyně; později aktivně působí v Pirátské straně (na výstavě je např. prezentováno video z rozhovoru s opilým Miroslavem Kalouskem natočené před poslaneckou sněmovnou), atd. atp.
Martin Machovec ve svém textu publikovaném v knize a věnovaném literární činnosti hovoří o „nevyváženosti kvantitativní i kvalitativní“ (s. 97), když hodnotí Kozelkovo dosud publikované literární dílo. Obtížně uchopitelná je i Kozelkova umělecká tvorba. „Ostatní akce, nedat.“ či další nedatované strojopisy popisující jeho aktivity se svou povahou vzpírají historizaci stejně jako některé fotografie, které v archivu Vladimíra Meistra objevila Pavlína Morganová: „Vyhublý Kozelka něco vášnivě vysvětluje Ladislavu Janíčkovi, poté si lehne na zem a ponoří hlavu do velké kaluže. S mokrými vlasy pak dál něco příteli vysvětluje a znovu se ponoří do kaluže.“ Snímky publikovala v knize jako „Bez názvu, nedat.“ s komentářem, že „takovýchto mikroperformancí muselo být v Kozelkově životě nepočítaně“ (s. 95). Jana Písaříková pak konstatuje, že „vrstvu jeho umělecké činnosti, kterou bylo možné zdokumentovat, překrývá mýty opředený život“, nebo: „Milan Kozelka se vždy úspěšně vzpíral jakékoliv předurčenosti“ (s. 84–85). Tento obraz příznačně doplňuje Pavlína Morganová, když připomíná Kozelkův záznam dojmu setkání s Petrem Štemberou, Janem Mlčochem a Karlem Milerem, k němuž došlo po propuštění z vězení: „Byl jsem šokován tím, že něco z toho, co jsem osm měsíců praktikoval na samovazbách (abych se nezbláznil a abych se ponořil až na dno sama sebe), je chápáno jako umění.“
Nehledě na vlastní údiv Kozelka snadno pronikl do prostředí ateliérů, bytových přednášek a výstav, zapojil se do distribuce textů a na začátku osmdesátých let se aktivně zúčastnil zásadních výstav, jako bylo Setkání na tenisových dvorcích TJ Sparta Praha (které policie uzavřela záhy po otevření) či Sympozium na chmelnici v Mutějovicích (1983). Současně se dostal do hledáčku StB, opakovaně chodil na výslechy, byla mu zabavena literatura, a jak dokládá Pavlína Morganová na základě studia v Archivu bezpečnostních složek, byl pod krycím jménem Amatér vyhodnocen jako „perspektivní typ do oblasti nelegální kultury“. Tento moment nám hodnocení Kozelky dále znesnadňuje, otevírá totiž další otázky, jak s často kusými informacemi z archivu StB dnes nakládat a jakým způsobem je kontextualizovat.
Otázka, co s Kozelkou, tak prozatím zůstala nezodpovězená. Autorky a autoři knihy a výstavy si totiž nevytkli za cíl vyřešit, jak nakládat s galerijní prezentací podobně těžko uchopitelných osobností, jejichž produkce je sice početná, ale ne vždy zajímavá, případně jak deklarovanou antisystémovost problematizovat. Chtěli Kozelkovo dílo především shromáždit a publikovat. Kozelkův odkaz přitom může být pro současnost podnětný nikoliv jako příklad originálního, kvalitního a soudržného díla, ale právě jako příklad pozice, která vzdoruje kategorizaci a tradičním uměleckohistorickým metodám.
Milan Kozelka. Na cestě / kurátoři: Vladimír Havlík, Pavlína Morganová, Jana Písaříková / GAVU / Cheb / 1. 7. – 19. 9. 2021
Pavlína Morganová, Jana Písaříková, Vladimír Havlík (eds.), Svázáno do Kozelky, Větrné mlýny 2021, 196 stran
Foto: GAVU Cheb
Štembera, Mlčoch, Miler – GHMP, 1997
Úvodní premisou o tom, že se akční umění málo „sólově“ institucionálně prezentuje vzniká zkreslený obraz reality, ze které by se mohlo zdát, že se Kozelkovi chebskou výstavou dostává zcela mimořádné pozornosti v rámci „českého akčního umění“ jako teprve třetímu autorovi. Naopak výstava spíše zapadá do dlouhodobého mapovaní tohoto uměleckého projevu, a spíše se dá říci, že se dostalo už i na Kozelku…
Trio Miler – Mlčoch – Štembera mělo zásadní monografickou výstavy v GHMP již v roce 1997, připravenou Karlem Srpem jr. s obsáhlým katalogem. Nejednalo se sice tedy o doslova o „sólovou“ výstavu, ale těžko říct zda se dá vůbec smysluplně vystavovat „každý z nich zvlášť“. Dále v roce 2006 měla v Národní galerii monografickou výstavu Zorka Ságlová a Vladimír Havlík měl monografickou výstavu v MUO a brněnském Domě umění v roce 2007. O Milanu Knížákovi se, myslím, taky nějaké pozornosti institucí už dostalo a o zbytek se postaral sám. Konečně i ten Jirka Kovanda měl taky vícero monografický výstavy dávno před výstavou v Domě fotografie v roce 2014 (např. DUmB 2004, Klatovy/Klenová 2008 ad.)
Myslím, že malý zájem o tyto projevy umění je problémem spíše institucionalizované akademické vědy, více něž galerijního prostředí (např. Antonín Dufek „sbíral“ akční umění do fondu Moravské galerii již před rokem 1989, akční umění bylo/je součástí expozice NGP i MG, MUO má také důležitou sbírku), ale s radostí pozoruji, že i v prostředí hardcore vědy se už v posledních letech situace podle všeho mění…
Děkuju za komentář! Přimělo mě to k hlubšímu zamyšlení o tom, o čem všem jsem nenapsala a proč.-) O malém zájmu o performance ani o tom, že se dělá málo sólo výstav, nebo jestli se dá smysluplně vystavovat každý zvlášť, jsem nechtěla psát a snad opravdu ani nepsala, možná jsem to jen uvedla trochu nešťastně tím výčtem. Každopádně dík za doplnění chybějících výstav na seznamu. Třeba toho Vladimíra Havlíka jsem trestuhodně opomenula, přestože je jedním z autorů té Kozelkovy výstavy a mohlo mě to trknout. Se Ságlovou už je to zas asi na delší „hardcore akademickou“ debatu, jestli je to performance nebo ne. A kdybych začala psát o té Srpově výstavě, tak by to srovnání asi vydalo na úplně jinou recenzi (nejen kvůli tomu, že to prostě nebyla sólovka a už je to dávno, dalo by se samozřejmě psát o způsobu instalace, o možnostech prezentace dokumentace atd atd, ale o tom jsem taky psát nechtěla). Tak třeba to ještě někdo někam napíše.
Díky za recenzi. Výstava se v následujících dvou letech dočká ještě pokračování, takže určitě bude prostor podívat se na Kozelku i z jiné perspektivy, než je monografická přehlídka jeho tvorby. Pro začátek si ale myslím, že je skutečně důležité monograficky představit to, co Kozelka dělal. Je to skutečně málo? O Kozelkově intenzitě vypovídají vzpomínkové texty v knize, mapovat ji ve výstavě není zas tak úplně možné, když materiálů, které máte k dispozici, není zas tak mnoho a to, co nakonec zveřejníte, také vychází z toho, že nemůžete zklamat důvěru člověka, který vám tento materiál dává k dispozici (ono to není vůbec samozřejmé). Navíc antisystémovost a intenzita jsou vlastnosti Milana Kozelky a jsou to věci, které po smrti autora vyprchají jako první. Osobně mám také pocit, že jestli je něco v rámci českého akčního umění notoricky známé tak je to trio Miler, Mlčoch Štembera, ale i uměleckým osobnostem jako je Milan Knížák, Jiří Valoch, Jan Steklík, Marian Palla, Tomáš Ruller se jisté pozornosti dostalo, i když se k tomu české akademické dějiny umění dostávají s obrovským zpožděním, mít dojem, že je to zcela nereflektovaná oblast je zavádějící. Velké samostatné výstavy měly přece i Ruller, Steklík, Palla a to opravdu nedávno. Jinak můj osobní názor je, že jestli je Milan Kozelka něčím zajímavý z hlediska teorie akčního umění, tak to není jeho antisystémovost a intenzita, ale spíše to, že velká část dokumentace jeho akční tvorby je nezávislá na médiu fotografie, existuje v podobě textů a skic. To je pro mě vzrušující moment. Jana Písaříková
JE DOCELA ŠKODA, ŽE KOZELKOVA VÝSTAVA NENÍ V PRAZE.
Myslím, že by se lépe ujasnil jeho význam a rozsah jeho úsilí.
Znávala jsem ho ve skupině, a byl to čilý inteligentní chlapík.
Texty a skicy měl nápadité, objevné.
Když píšu recenzi, tak si nejdřív snažím představit, co by asi mohla výstava sledovat za cíl a jak se s tím cílem autoři popasovali. Tady byl ten úkol mimořádně obtížný: vytvořit nějaký kompaktní tvar v muzejním prostředí z osobnosti, jejíž dílo se tomu absolutně vzpírá – je torzovité, nesourodé, z velké části existující jen v dokumentaci, z poloviny má literární povahu a kromě toho – jak autorka správně píše – i kvalitativně nevyvážené. Já sám bych si ještě donedávna nedokázal představit, že Kozelku lze na větším prostoru takto shrnout, aby to bylo vizuálně zajímavé, aby v tom byl „celý“, včetně jeho aktivit po roce 89, aby to nějak drželo pohromadě. Nejen úvod, ale i závěr recenze, že „… autorky a autoři knihy a výstavy si totiž nevytkli za cíl vyřešit, jak nakládat s galerijní prezentací podobně těžko uchopitelných osobností, jejichž produkce je sice početná, ale ne vždy zajímavá…“ je podle mě zcela mimo. To byl přece ten úkol, před nímž stáli, do hloubky ho promýšeli (nevím, jaký jiný „dream team“ by se u nás k takovému úkolu našel) a který taky podle mě naprosto skvěle vyřešili. A v recenzi o tom ani slovo…
A k výčtu opomenutí přidám Milana Maura: před pěti roky jsem podrobně zpracoval jeho východiska a tvorbu až do 90.let, kdy ji přerušil, v projektu Paralelní roky (výstava, kniha/katalog) – souběžně s Václavem Malinou, neboť jejich cesty byly v té době analogické a to mi přišlo jako dobré metodologické východisko. Nebo velkou výstavu s obsáhlým katalogem Mariana Pally, co mu kdysi dělal Valoch v Opavě, což je pro mě taky v rámci českého akčního umění naprosto základní literatura…
Janě Písaříkové a Pavlíně Morganové – jako jeden z pamětníků a interpretů akčního umění, včetně kamarádství s Milanem Kozelkou, jsem schopna z poněkud jiného úhlu pojmout téma ve výstavě u nás v Galerii kritiků, s určitým kontextuálním doslovením. Prosím pošlete mi tu slibovanou publikaci s mým příspěvkem k hlubší úvaze. S díky předem zdravím, Vlasta Čiháková Noshiro, Galerie kritiků, Adria v Praze
Díky moc za komentáře a za všechna upozornění… Každá taková diskuze mi připadá důležitější, než vzájemné poplácávání po ramenou.