Artalk.cz

TZ: Aleš Čermák a kolektiv v Galerii AMU

Aleš Čermák + Jakub Albert Ferenc, Jindřiška Křivánková, Jakub Gottwald, Matouš Hejl, Petr Skala, Roman Radkovič Collective / kurátor: Petr Krátký / Galerie AMU / Praha / 15. 7. – 27. 8. 2021

Ruce a ostatní končetiny jsou považovány za části těla. Proč by tedy všechny bytosti mající tělo nemohly být považovány za součást jediné bytosti? Neexistuje postižené tělo, ale pouze postižené socioekonomické systémy.

Z pohledu jiného nemusí být slabost pomalostí nebo slabý/slabší nemusí být nutně pomalý/pomalejší, ale dosahuje jiné rychlosti, než je rychlost média, které zrovna teď obýváte. „Nemocný“ zde nemusí nutně znamenat „viditelně nemocný“. Nemoc zahrnuje to dosud nerozpoznané, se kterým je zacházeno tak, jako by se o žádnou nemoc nejednalo. Přijmout vlastní zranitelnost a křehkost, aby bylo možné reorganizovat – přeprogramovat vztahy, a to jak k sobě samým, tak i v širším společenském kontextu.

Jsou naše těla oním nebezpečným biologickým faktorem? Je samotné tělo jádrem této krize? Začneme si všímat těl až poté, co onemocní? Existuje více než jen jedna neviditelnost? Uniká neviditelnost z každodenní zkušenosti? Co znamená ocitnout se vedle neviditelného?

The Transversal Navigation
Ve skutečnosti už se světem dávno nekomunikujeme

Autor textu: Aleš Čermák

Sin si uvědomila, jak křehký tento nový svět je, jako půvabná mýdlová bublina plující ostružiním. Stačil by jediný lehký dotek a bylo by po ní.

– Vzpomínky na zemi

Žijeme ve vzájemně propojeném světe, ve kterém jsou hranice porézní, spíše jako živé membrány než anorganické zdi.

– Michael Marder

A: Je epidemie SARS-COV-2 projevem radikálně expresivní lásky?

Jsme to my, kdo selhal, protože nejsme schopni myslet mimo sebe. Každá nemoc hostuje v architektuře nemoci předešlé.

Historie architektury je do značné míry pokusem o kontrolu kontaminace a jejích víceméně jemných rasových kódů. Když nouzová opatření ustoupí, nastanou obavy z jejího návratu. Na základě toho zůstává mnoho ambivalentních lidí, pasivně očekávajících návrat do předchozího stavu (normálnosti), ale k tomu úplnému návratu zřejmě už nikdy nedojde.

Poznámka: Když se na epidemii SARS-COV-2 připravují například v Pákistánu, říká se, že je dobré si vždy umývat ruce a nějakým způsobem se izolovat. Ale co když nejste schopni udělat ani jedno z toho? Mýt si ruce mýdlem po dobu 20 sekund několikrát za den zní vcelku jednoduše. Přesto je pro mnoho lidí, kteří žijí například v osadách nebo slumech, tato činnost téměř nemožná. Přístup k vodě se tedy značně liší. Myšlenka opakovaného používání vody k mytí rukou je obrovský luxus. Jsou-li naše životy propojenější, je bez řešení těchto potřeb také automaticky ohrožené i celé město.

Ruce a ostatní končetiny jsou považovány za části těla. Proč by tedy všechny bytosti mající tělo nemohly být považovány za součást jediné bytosti? Neexistuje nic jako postižené tělo, ale pouze postižené sociopolitické systémy.

Z pohledu jiného nemusí být slabost pomalostí, nebo slabý/slabší nemusí být nutně pomalý/pomalejší, ale dosahuje jiné rychlosti, než je rychlost média, které zrovna teď obýváte. Nemoc nikam neodchází, proto vyžaduje neustálou péči. Přijmout vlastní zranitelnost a křehkost, aby bylo možné přeprogramovat vztahy, a to jak k sobě samým, tak i v širším společenském kontextu.

Jsou naše těla oním nebezpečným biologickým faktorem? Je samotné tělo jádrem této krize?  Začneme si všímat těl až poté, co onemocní?

{rituály vstupu a výstupu}

{nedostatek dotyku – trápíme se sdílením dechu}

{pozorujeme vzdálenost mezi těly}

Tělo může onemocnět a přenášet nemoc na ostatní. Panuje obecná nedůvěra v těla ostatních, ale také v naše vlastní těla. Obecně se (v Západní společnosti) zaměřujeme jen na viditelná těla. A co těla neviditelná? Jakému protokolu podléhají? Jak pečovat o neviditelná těla? Existuje více než jen jedna neviditelnost? Co to znamená ocitnout se vedle nebo v blízkosti neviditelného? Zkuste si to představit.

Poznámka: Některé druhy neviditelnosti jsou zkoncentrované do jediného okamžiku. Jiné nás zase zatěžují delší dobu. Některé jsou provizorní. Jiné jsou zase více odolné vůči možnostem proniknout do jejich zorného pole. Některým stačí, aby byli odhaleny například rozsvícením světa, zapnutím reflektoru. Jiné potřebují sofistikovanější nástroje. Uniká neviditelnost z každodenní zkušenosti, kterou je zároveň schopna za pochodu rozkládat. Někdy je neviditelnost tak neuvěřitelně blízko. A jakou roli v tom hraje zrak?

Jsme v bezpečí tehdy, když se ti slabší z nás dokáží lidsky izolovat? Kde se nachází hranice našich vlastních těl a těl ostatních? Začneme si všímat těl až poté, co onemocní? Jakou podobu péče bychom si představovali?

Poznámka: „Nemocný“ zde nemusí nutně znamenat „viditelně nemocný“. Nemoc zahrnuje také to dosud nerozpoznané, se kterým je zacházeno tak, jako by se o žádnou nemoc nejednalo.

Jinými slovy, o koho se staráme a jak se rozhodujeme? Jak vypadá taková péče v praxi – péče o ostatní, odehrávající se uvnitř asymetrií – chaotických situací? Jak souvisí myšlenka integrity (nedotknutelnosti) těla s tím, jak si tělo sami představujeme, jak jej prožíváme, reprezentujeme nebo definujeme? Může být péče spíše než péčí procesem všímavosti, jež se vztahuje výhradně na skutečně existující jevy? Senzorické bdělosti? Testováním vztahů? Etikou bez hranic?

[… abychom pozornost nevěnovali jen tomu, co se nachází v podobných životních podmínkách, ve kterých se nacházíme my sami].

Nejde jen o uzdravení těla, ale především o navrácení se do těla a znovuvytvoření zdravého prostředí, kde se mu daří.Poznámka: Pandemie SARS-COV-2 je rentgenovým snímkem bdělosti, zároveň také naléhavou výzvou po porozumění. Volá po vyrovnání nerovností, které jsou úzce spojené se službami uvnitř (městské) infrastruktury. Ona „neviditelná“ těla jsou jakousi kritickou součástí fungování jakéhokoliv města.

B: Je epidemie SARS-COV-2 projevem radikálně expresivní lásky?

Mentální stavy následují jeden za druhým a každý z nich vymaže ten předcházející. Žádná příčina neexistuje, jelikož neexistuje ani zapomnění. Dotek nás nutí čelit skutečnosti, že jsme smrtelní, že jsme ztraceni navzájem.Jak se stát nedotknutelnými?

A: Ztráta někoho, o koho jsme se starali, činí tuto osobu nedotknutelnou. To, o čem jsme si po celou dobu představovali, že je naší součástí, je nyní oddělené.

B: Stát se nedotknutelným = izolace nebo absolutní osamělost.

Přítomnost dotyku nemusí nutně znamenat vědomí o jeho vlivu. Samotné dotýkání je nemožný čin, ale zároveň nezbytný proto, abychom se stali aktéry ve světě zkušeností.

Dotek = obrat k alespoň částečné povaze akce.

Důvěra pak může být nevyhnutelnou podmínkou pro umožňující otevřenost k dotyku. Dotknout se znamená získat. Pokud nás dotek rozšiřuje, tak nám zároveň připomíná naši konečnost. Dotek není předem daný. Vychází z kontaktu se světem. Jedná se o proces, jehož prostřednictvím se tělo učí a vyvíjí se. Specifičnost kontaktu je to, co produkuje – a vytváří rozmanitost. Dotek zesiluje a znásobuje další přidružené efekty.

Kůže = aktivní živý povrch, jenž se stává teritoriem nových možností.

Dotek vytváří a rozvíjí svět. Jako by lidský zrak byl najednou neskutečný. To znamená, že lidé a věci jsou ve společném vzájemném a aktivním dotýkání. Dotek otevírá svět kolektivního cítění. Jak se učíme být s ostatními? Dotek rozvětvuje a utváří zodpovědnost. Myšlení dotykem = budoucnost dotyku, jenž může zdůraznit (etické) povědomí o hmotných důsledcích. Blízkost dotýkajícího se vidění – vše je velmi pomalé s péčí, se smyslem pro detail. Absolutně neuspěchané. Dotek může blízkost nejen zesílit, ale také ji zkomplikovat. Dotýkat se je spojeno s vírou v realitu.

Dotek = setkání v prostoru a čase.

Na druhé straně prověřování dotykem může být vykládáno jako náprava neúčinnosti vidění, jako pocit kompenzace, jako údajně nakažlivý kontakt, který by mohl být zdrojem nějaké infekce nebo patologie. V různých praktikách je dotyk považován za zdroj a způsob léčení. Takzvaný průvodce léčbou. Během abnormální situace, například epidemie, je však dotyk samotným původcem nemoci. Epidemie tak odhalují konflikty a rozpory. Napětí mezi hmatovou touhou a (hmatovým) vyhýbáním se.

Poznámka: Viditelnost zahalená do neviditelnosti se dostává do vědomí až zpětně a pak nás překvapí v budoucnosti. Neviditelnost vztahu příčiny a následku. Jsme neustále sledováni, ale neuvědomujeme si, že to, co nás sleduje, jsme my sami – to, co je nad samotným rámcem – to, co představuje jeden z nejpodivnějších počinů vůbec.

Odcizení a prostor pro radikální lásku
Autor textu: Jakub Albert Ferenc

Přibližně před patnácti lety se do malého městečka poblíž katalánské metropole Barcelony přistěhovala jedna pětadvacetiletá žena z Prahy. Přinášela si s sebou sekularizovanou, nábožensky liberální a globalizací ovlivněnou mysl. Brzy potom, co si našla svého katalánského manžela, začala narážet na rozdíly mezi hodnotami své rodiny a rodičů svého manžela. Jedna z hlavních neshod pramenila z nedůvěry ze strany tchyně a tchána ohledně motivace, proč tato žena žije v Katalánsku, proč si vzala svého muže a proč s ním měla dvě děti. Jednoho dne se během zvláště vášnivého sporu s rodiči svého manžela dozvěděla dlouho nevyřčené názory: tchyně i tchán si mysleli, že coby migrantka z Čech opustila svou rodinu a založila si novou existenci v zahraničí jen proto, aby si našla muže, který by ji finančně zabezpečil. Bez ohledu na to, kolik času, úsilí a lásky věnovala své rodině, i po patnácti letech života se svým manželem, zapečetěných katolickou svatbou v kostele, byla nařknuta z toho, že její motivace je čistě materiální a sobecká. Toto nařčení bylo pro tuto ženu natolik bolestivé, že namísto dokazování opaku se rozhodla přestat se svou tchyní komunikovat.

V roce 2018, tedy rok před vypuknutím celosvětové pandemie koronaviru, jsem této ženě poradil, aby se pokusila o smíření se svou tchyní; přece jen je to starší paní, které táhne na osmdesát, a později by nevyřešené spory mohly všechny zúčastněné strany mrzet. Rok nato přišel koronavirus a se svou mocnou silou udeřil v první vlně na Španělsko zvláště tvrdě. Tchyně přijela z dlouho plánované dovolené s ostrým kašlem, za dva dny byla převezena do nemocnice, kde se nedostala na jednotku intenzivní péče, neboť tato život zachraňující místa byla přenechána pacientům, jejichž budoucnost byla v chaotických podmínkách provinční nemocnice vyhodnocena jako cennější. Stav tchyně se zhoršoval. V jeden den, kdy se tchyni udělalo trochu lépe, přišla zmíněná žena z Čech do nemocnice, aby své tchyni popřála brzké uzdravení a nabídla jí psychickou podporu. Pár dní nato se ale stav tchyně opět zhoršil a záhy zemřela. Vypořádání se s mrtvým tělem nabralo kvůli strachu z další nákazy koronavirem rychlý, až strojově efektivní spád: tělo by z nemocnice převezeno společně s dalšími mrtvými do márnice a co nejdříve spáleno. Žádné rozloučení nebylo možné, protože nemocnice nechtěla riskovat rozšíření nákazy. Veškeré osobní spory zůstaly nedořešené.

Výše uvedený příběh není ničím unikátní. Pouze během koronavirové krize přišlo mnoho lidí o své blízké, a to za mnohem horších podmínek. Na této sondě do všedního života mi však přijde unikátní to, jak běžné je nahrazovat myšlenky na smrt a naši smrtelnost za jakýkoliv ideologický systém, který nám poskytne utěšující klapky na oči a alibi na to, odložit osobní problémy do vzdálené a nedefinovatelné budoucnosti. Vždyť času je vždycky dost.

V případě ženy z Prahy bylo touto ideologií vyhodnocení, že tchyně je přirozeně zlá osoba. Uvedená žena, jejíž pohnutky znám důvěrně, podle mého názoru nedokázala vyhodnotit poměr mezi tím, být naštvaná na svou tchyni, a mnohem důležitějším faktem, že tchyně je starší paní, jež vyrostla ve zcela jiné kultuře, vzdělání a hodnotách, které všechny zabarvovaly její myšlení. Místo toho, aby o dost mladší žena z Prahy byla ta moudřejší, se uchýlila k pohodlnosti vlastnoručně vytvořeného příběhu, že tchyně je zlá paní, která to s ní nemyslí dobře, a proto je nejlepší možné řešení vymazat ji ze svého každodenního života. Byla tchyně opravdu taková? Možná. Aniž by ale dotyčná žena vynaložila úsilí a rozumným a upřímným způsobem si promluvila se svou tchyní o tom, co si o sobě vzájemně myslí, se to již nikdo nedozví. Ještě před smrtí zaviněné koronavirem vznikla mezi tchyní a snachou obrovská propast, jejíž hloubka přesahovala geografickou nebo objektivní vzdálenost. Nikdo neměl zájem si promluvit. Žádná strana tohoto příběhu neměla zájem se změnit, a to i přesto, že si přály tento vztah zlepšit, avšak nikoli za cenu obětování své pozice, svého názoru, své ideologie, která maskuje složitost reality života druhé osoby (se všemi kladnými, zápornými a protikladnými vlastnostmi) a dělá z ní pohodlnou karikaturu a jednoduchý cíl pro nařčení a nenávist.

Chceme-li změnit však náš vztah ke druhým lidem, nepředpokládejme, že se nám povede změnit druhou osobu. Jsme si vůbec vědomi, že je to ona druhá osoba, která by se měla měnit? Možná náš vztah s druhými trpí pouze proto, že jsme obětí naší vlastní představivosti a vytvořených iluzí o tom, kým má druhá osoba podle nás být. Je málo pravděpodobné, že jsme si utvořili věrný obraz povahy druhé osoby. Mnohem pravděpodobnější je, že naše existující představa a znalosti o druhých lidech nás dramaticky omezují je skutečně poznat. Ať už říkáme tomuto „předporozumění“ druhým lidem „stereotypy“, nebo jen „heuristiky“ naší omezené zvířecí psychologie, představuje jakýsi filtr toho, kolik poznatků, emocí a neverbálních signálů můžeme od druhých vstřebávat. A čím méně nás někdo zajímá, čím méně jsme vůči němu otevření, tím více odfiltrováváme cokoli, co se dané osoby týká.

Každý z nás nevyhnutelně přistupuje nejen k druhým lidem, ale obecně ke světu s nějakým předporozuměním, které nám umožňuje dávat věcem kolem nás smysl a ovlivňuje také to, čemu věnujeme pozornost. Předporozumění není žádná nemoc. Jedná se o nezbytnou vlastnost lidského údělu a toho, že jsme prosáknutí historií, jejíž události, hodnoty, hrdinové a antihrdinové formují naše sny, názory a cíle. Předporozumění není pouze něco, co na nás dýchá z minulosti, ale po vzoru existencialistů z 20. století se naše předporozumění neustále modifikuje a vyvíjí v závislosti na našich subjektivních zkušenostech. Nebýt předporozumění a hrdinů minulosti, museli bychom každé ráno – předtím, než vstaneme z postele – vypracovávat „from scratch“ systém našich hodnot, který by nám dal důvod se vůbec obtěžovat vstát, obléknout se a jít do školy nebo práce. Každé ráno bychom tak museli být reinkarnací Nietzscheho postavy Übermensche, která je schopna vytvářet hodnoty bez odkazu na linky a cykly historie.

Předporozumění je lidskou nutností. Ale jako všechny mocné nástroje má i tento své kladné a stinné stránky. Pokud se nesnažíme aktivním a vědomým způsobem aktualizovat své předporozumění, hrozí nám, že se staneme pouze spícím surfařem na vlnách historie, které jsou posouvány těmi, již mají sílu a vůli na to, prosazovat svou individuální představu kolektivní budoucnosti. Pasivní odvolávání se na zděděné historické, kulturní a společenské předporozumění dělá z jednotlivců členy kolektivní masy lidstva, v níž se podobáme pěšcům, jejichž osudem je být obětován kvůli cíli, který nám není znám a který si ani nepřejeme, ale následujeme jej, neboť tlaky přizpůsobit se většinovým trendům uměle diktovaným miliardovou mašinerií neuromarketingu, PR agentur a virtuální politikou signalizace ctností jsou příliš silné. Oběťmi zakořeněného předporozumění mohou být všechny části politického spektra od konzervatismu a lpění na starých dobrých časech po progresivisty, kteří předporozumění čerpající z minulosti naplňují fundamentalismem ahistorické přítomnosti — předporozuměním, jež se pouze tváří jako nové právě onou neznalostí nebo vědomým ignorováním minulosti.

Pokud předporozumění, tedy naše jednání podmiňované historickým pozadím, je nejen nedílnou součástí lidských životů, ale také limitujícím faktorem toho, jak dokážeme být otevřeni vůči novým zkušenostem a jiným lidem, dává smysl se ptát, zdali jsme toto předporozumění schopni překonat, nebo aspoň omezit jeho vliv. Proč bychom to měli dělat? V případě dříve zmíněné ženy-migrantky z Česka, která se ocitla v Katalánsku uvnitř sporu se svou tchyní, by více reflexe nad vlastní konstruovanou ideologií toho, proč je druhá osoba zlá nebo nehodna mého zájmu, mohlo vést k důležitému usmíření před smrtí. Neznamená to, že by otevřená diskuze vyřešila všechny spory – říct, že snacha se vdala pro peníze, je atak na nejtitěrnější části osobnosti člověka –, avšak neochota a nyní nemožnost přijít k druhému člověku se skutečně otevřenou myslí a srdcem a možná poprvé druhou stranu pochopit vedou k tomu, že spor a nepochopení určitě vyřešeny nebudou.

Snaše a tchyni chyběla možnost odcizení se z každodenních rutin diktovaných vlastní konstruovanou ideologií o druhé osobě a také hlubokým předporozuměním toho, jak se mají nebo nemají řešit spory. Odcizením v tomto případě myslím radikální vytržení z každodennosti, často vyvolané bohužel až smrtí blízké osoby, které možná poprvé člověku umožní uchopit vlastní život a jeho průběh coby objekt reflexe. Jedná se o moment vystoupení ze sebe samotné/ho, které s sebou přináší existenciální úzkost [Angst] kvůli povinnosti být sám za sebe možná poprvé v životě zodpovědný. V tomto odcizujícím momentu se však skrývá prostor potenciality. Člověk může v mezích vlastních limitů cíleně zůstat ve svém odcizeném stavu a prozkoumat přímější kontakt s realitou a vztahy s druhými lidmi. Existenciální odcizení si představuji ve formě uzávorkování, husserlovské epoché běžné každodennosti, které nám poprvé dává možnost reality v co nejvíce očištěné podobě od našeho předporozumění a ideologií.

Husserl a jeho následovatelé se snažili očistit svůj intencionální vztah ke světu proto, aby dospěli esencím objektů našeho vnímání. Pochopitelně jedním z mnoha možných objektů je také vztah k druhým osobám. Zatímco pro husserlovce bylo uzávorkování světa a určitá forma odcizení pouhou metodologií pro tvorbu nové rigorózní vědy o vědomí, při vztažení této metodologie na mezilidské vztahy dosáhneme absolutní otevřenosti vůči druhému, vztahu bez jakékoli ideologie nebo teorie o tom, kým druhý je a jak bychom se k němu měli chovat. Na jednu stranu uzávorkování vede k existenciálnímu odcizení a z něho pramenící úzkosti, na druhou stranu můžeme toto subjektivní vyprázdnění chápat jako radikální otevřenost a přijetí Druhého, které naplňuje definice radikální lásky: nefiltrovaný zájem dosáhnout, nebo aspoň na chvíli pocítit podstatu Druhého.

Že se jedná o nebezpečný akt, v němž se stáváme nesmírně zranitelní vůči komukoli, kdo by měl úmysl naší radikální otevřenosti, tedy radikální lásky, zneužít? Jistěže. Neexistuje matematická rovnice nebo filozofický systém, díky kterému bychom mohli předem rozhodnout o úspěchu radikální lásky. Nezbývá nám se zde, v tomto prostoru odcizení, uzávorkování sebe samého a radikální lásky, odvolat na kierkegaardovský „skok víry“, během kterého můžeme pouze doufat, že naše pevná víra povede na konci ke kvalitativní změně našeho vztahu k Druhému (člověku, Bohu) a coby vedlejší produkt i vztahu k nám samotným.

Vedle smrti existuje kvalitativně stejně intenzivní mód prožívání, jenž dokáže navodit pocity momentálního odcizení: umělecký zážitek. Jak tvrdil kanadský mediální teoretik Marshall McLuhan, umělci a umělkyně tvoří nepostradatelnou vrstvu každé společnosti. Díky své psychické konstituci a uměleckému tréninku hrají roli „antény společnosti“, která dokáže v kolektivním vědomí, sociálních a technologických infrastrukturách dohmátnout pro ostatní neviditelné fenomény a díky tomu, že jim přidělí nějakou estetickou formu, umožní běžnému člověku prožívat to, co je za normálních okolností skryté.

Před uměním se tak nabízí možnost místo současného trendu „verbalizace umění“, kde je fyzický či haptický zážitek v umění nahrazován dominancí narativního obsahu a signalizací příslušnosti k dobově správné morálce, vrátit se k otevírání ignorovaných, neviditelných, ba zapomenutých zážitků. Především těch, které dokážou simulovat dočasnou smrt subjektu, díky čemuž se naše subjektivita ocitne mimo stereotypické prožívání diktované naším předporozuměním toho, kým a čím jsme my i ti druzí, a v radikální otevřenosti můžeme navázat vztahem radikální lásky nefiltrovaný, nezprostředkovaný vztah vůči Druhému. Umění má moc navrhnout architektonické prostory a open-ended dramatické scénáře, v jejichž útrobách může naše desubjektivizované Já dojít ke smíření a konečně i k navázání lásky k lidem, kteří jsou pro majoritní společnost dlouhodobě neviditelní. Ani ne kvůli tomu, že by majorita byla tak zákeřná, spíše zaměstnaná předporozuměním a nevědomou ideologií, že je dobré se vyhýbat všemu jinému, stereopicky nepěknému, jinak řečeno, všemu, co by nám škvírou v Matrixu mohlo odhalit pravdu; pravdu o roli tělesnosti v konstituci našich životů a v neposlední řadě pravdu o naší vlastní smrtelnosti.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *