Artalk.cz

Ve věku 76 let zemřel umělec Christian Boltanski

Minulý týden 14. července zemřel ve věku 76 let Christian Boltanski francouzský konceptuální umělec, který dokázal vyprávět o smrti a utrpení s neuvěřitelnou empatií a silou. Jeho tvorbu přibližuje ve zprávě ze světa Petra Lexová.

Christian Boltanski ve svém ateliéru v roce 1990. Foto: Bracha L. Ettinger. Zdroj: Wikimedia Commons

Ve své tvorbě se po celý život zabýval univerzálními otázkami lidského života a smrti, paměti, ztráty i osobní a kulturní historie. Pracoval s formátem archivu, pro který využíval rozdílná média – malbu, sochu, fotografii i video. Součástí byly ale také nalezené objekty s vlastní historií jako osobní fotografie, staré oblečení a předměty denní potřeby. Jak uvedl Jonathan Jones pro The Guardian: „Boltanski měl znepokojivou schopnost přimět vás vidět nacistickou genocidu ve zdánlivě nevinných kontextech. […] Na první pohled se jeho instalace se svými starými fotografiemi a nostalgickými sbírkami mohou zdát téměř útulné, okouzlující a jemné. Přesto vás udeří do břicha hrůzami, které vás nepustí.“ Boltanského smrt oznámila minulý týden Marian Goodman Gallery, která umělce zastupovala od roku 1987. Příčina smrti je dosud neznámá.

Christian Boltanski se narodil dva týdny po osvobození Paříže v září 1944. Jeho matka byla křesťanka korsického původu a otec ukrajinský Žid, který se po dobu několika měsíců během druhé světové války ukrýval pod dřevěnou podlahou jejich rodinného domu. Právě rodinné zážitky a příběhy blízkých přátel se staly pro Boltanského uvažování formativními už v době jeho dospívání. Ve dvanácti letech opustil školu a bez dalšího uměleckého vzdělání začal vytvářet umělecké objekty a malby. Ty rozmisťoval po celé Paříži na místech spojených se zločiny proti lidskosti a brutalitou. V roce 1968 se konala jeho první samostatná výstava v Théâtre le Ranelagh s názvem La Impossible de Christian Boltanski (Nemožný život Christiana Boltanského). Následně na to vydal dvojici knih zkoumajících těžké životní okamžiky spojené s  dospíváním v poválečné Francii 40. a 50. let.

Boltanského dílo získalo během 70. let velký společenský ohlas. V roce 1972 se účastnil mezinárodní přehlídky Documenta v Kasselu a o tři roky později i Bienále v Benátkách, kterého se aktivně zúčastnil celkem šestkrát. V roce 2011 reprezentoval Francii v jejím národním pavilonu dílem The Wheel of Fortune (Kolo štěstěny). Naposledy pak v roce 2015, kdy představil rozsáhlou instalaci ze starých kufrů v rámci společné výstavy All The World`s Future, kterou připravil Okwui Enwezor.

„Jsem sentimentální minimalista,“ uvedl Boltanski v rozhovoru pro The Brooklyn Rail v roce 2020. V rozsáhlých instalacích zpracovával moment vyrovnání se s traumatickou minulostí, často spojenou s holokaustem. Mnoho z Boltanského děl (mimo jiné Les Archives, 1987) čerpalo z obrovského archivu fotografií zobrazujících židovské děti pořízené před druhou světovou válkou a během ní. Snímky často znovu fotografoval nebo je zvětšoval do téměř nečitelné podoby a dále uspořádal do rozsáhlých mřížek a koláží. Stovky těchto fotografií vystavil na Documentě v Kasselu v roce 1987. „Bylo to jako by se strašidelná tvář Anny Frankové, tak všeobecně známá, rozpadla a viděli jsme malou část stovek tisíc ztracených dětí, které její tvář symbolizovala,“ uvedla Roberta Smith v recenzi výstavy pro New York Times. Ačkoliv Boltanski pro svou tvorbu čerpal především z historie, neztrácel ze zřetele ani otázky současného světa a jeho aktuální problémy. „Věřím, že jsme dnes stále ve válce. Nic se nemění a nevěřím, že žijeme v době míru,“ uvedl v již zmíněném rozhovoru.

Dílu Christiana Boltanského se nevyhnula ani kritika. Údajně není dostatečně jasné, zda zobrazené osoby byly skutečně obětmi holokaustu. Byl obviněn z vykořisťování a budování si jména na cizím utrpení. Pro Boltanského však vždy hrála důležitější roli obecná rovina sdělení o lidském životě a utrpení než doslovná historická výpověď. Kontroverzním se v roce 2009 stalo i Boltanského video The Life of CB (Život CB), kdy se nechal snímat kamerami ve svém ateliéru. Možnost sledovat Boltanského každodenní život pak zakoupil australský sběratel David Walsh, který za ni umělci platil doživotní rentu.

V roce 2019 se v Centre Pompidou konala jeho zatím poslední rozsáhlá retrospektiva, která ukázala, jak se během padesáti let proměnil umělcův formální jazyk. Od malby a objektu postupně přešel i k audiovizuálním instalacím, jako když v roce 2008 v rámci výstavy Les Archives du Coeur (Archiv srdce) žádal návštěvníky, aby přinesly nahrávky úderů svého srdce. Práce Christiana Boltanského do značné míry rezonuje i v českém uměleckém prostředí. Důležitou byla mimo jiné jeho účast na kolektivní výstavě Já, bezesporu, která se konala v roce 2011 v Galerii Rudolfinum. Přestože bylo dílo Christiana Boltanského často kontroverzní, je patrné, že odešel jeden z největších francouzských umělců současnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *