Vyjádření studentek a studentů Ateliéru intermédií k odchodu Pavla Sterce z FaVU
Publikujeme vyjádření studentek a studentů Ateliéru intermédií k odchodu Pavla Sterce z Fakulty výtvarných umění VUT, který na škole působil šest let. Letos v červnu mu nebyla prodloužena pracovní smlouva, a to na základě opakované kritiky ze strany studentů a studentek, kteří se rozhodli vystoupit proti predátorskému chování pedagoga.
Vyjádření studentek a studentů Ateliéru intermédií k odchodu Pavla Sterce z Fakulty výtvarných umění VUT v Brně
Níže popsané situace a chování bylo předmětem mnohých pokusů o zpětnou vazbu v průběhu několika let jak na osobní, tak celoateliérové úrovni. V květnu 2021 proběhla mediovaná schůzka s děkanem fakulty a asistentkou ateliéru. Následně se děkan fakulty rozhodl Pavlu Stercovi neprodloužit pracovní smlouvu. Tento text má sloužit ke zveřejnění perspektivy části studentek a studentů Ateliéru intermédií (AIN), pro které bylo chování Pavla Sterce nepřijatelné a AIN pro ně nebyl bezpečným prostorem pro studium.
Pavel Sterec svoji pedagogickou praxi vnímal jako experiment s „aplikováním prvků nehierarchického rozhodování“. Přes deklarovanou horizontální praxi ovšem docházelo k opakovanému manipulativnímu chování a k vědomému zneužívání mocenské pozice, která byla podpořená strukturou uměleckého vzdělávání založenou na mistrovských ateliérech. Vybíral emocionálně nestabilní studenty/studentky, bojující s nízkým sebevědomím, a nabízel jim podporu a důvěrné a „bezpečné“ prostředí, ve kterém studenti/studentky byli ochotni sdílet intimní informace. Tomu také nahrávaly pravidelné individuální konzultace, které plně nahradily kolektivní reflexi celého ateliéru, to vedoucímu ateliéru umožnilo kontrolovat, jaké informace komu předá. Během této dlouhodobé praxe si studenti/studentky vytvářeli silné pouto vůči jeho osobě a byli zvyklí jednat v mnoha ohledech jen s jeho souhlasem nebo dle jeho rad. Tento vliv umocňovaly pravidelné večírky do ranních hodin. Ty upevňovaly pouta s jemu blízkými studenty/studentkami, v několika případech i sexuálního charakteru. Nepoměr v pozornosti vůči studentům/studentkám způsoboval rozbroje v rámci kolektivu. Vznikala tak neprostupná bariéra mezi účastníky/účastnicemi večírků a těmi, kteří se tohoto jednání nechtěli účastnit. Mnozí a mnohé z nás nastoupili do ateliéru rovnou ze střední školy a dlouhou dobu brali situaci jako něco, čím je studium na umělecké škole specifické. Nevhodné chování bylo v ateliéru normalizované a často bylo velmi náročné si uvědomit jeho rozsah. Během našeho studia v AIN (které někteří a některé z nás přerušili a pokračovali v jiných ateliérech) jsme zažili situace, které jsou pro několik z nás zdrojem traumat týkajících se nejen navozování nových intimních vztahů v životě, nízkého sebevědomí, nestabilnosti, narušení důvěry, ale i rezignace na vlastní uměleckou tvorbu.
Oceňujeme citlivý a konstruktivní přístup děkana, na kterého jsme se v této situaci mohli s důvěrou obrátit. Vnímáme potřebu zavést do fungování instituce důležité nástroje, které podobným situacím dokáží předejít nebo je umožní řešit již v jejich zárodcích. Vítáme iniciativu školy na spolupráci s odbornými organizacemi, která umožní jak zaměstnancům/zaměstnankyním, tak studentům/studentkám včas rozpoznat násilné nebo manipulativní chování. Uvítáme také širší debatu na půdě fakulty o etickém kodexu, který bude jasně ohraničovat problematické chování a zaručovat jeho prošetření. Je důležité také ustanovit na fakultě pracovní pozici „ombudsmana/ombudsmanky“, člověka, který bude důvěryhodnou osobou pro řešení podobných problémů a na kterého se studenti/studentky budou moci obracet. Naše situace je příkladem toho, že v instituci v tuto chvíli nejsou fungující mechanismy psychologické ani institucionální podpory pro studenty/studentky a není jasný postup, jakým by se měla fakulta řídit ve chvíli, kdy se podobné chování objeví.
Také chceme zdůraznit, že tento příklad problematické pedagogické praxe by rozhodně neměl způsobit neochotu měnit principy výuky na uměleckých školách a jedno selhání pro nás není důvodem k zavržení jakékoliv alternativní praxe. Je ovšem nutné neustále v pozici pedagoga/pedagožky reflektovat neoddiskutovatelnou mocenskou pozici danou hierarchií v rámci instituce a podpořenou modelem mistrovských ateliérů. Je důležité do prostředí uměleckých škol přinášet témata, jako je péče, konsenzus, spolurozhodování, transparentnost, a v případě, že se podle těchto zásad nechováme, garantovat možnost otevřené reflexe a zpětné vazby.
Nemělo by jít o exemplární potrestání jednoho člověka, nemyslíme si, že by byl tento případ výjimkou. Odchod jednoho predátora neznamená, že by byl problém vyřešený. Je důležité se tím zabývat na strukturální úrovni. Je potřeba, aby instituce měly způsoby, jak podobné situace řešit, aby aktivně utvářely bezpečnější prostředí, ve kterém se studentky a studenti mají na koho obrátit, aniž by problém byl bagatelizovaný. V rámci vzdělávacích institucí musí být prostor pro pojmenování kultury znásilnění a jejích projevů, aby studenti a studentky jasně věděli, jak se predátorské chování projevuje, jak ho včas odhalit a co s ním na úrovni instituce dělat, na koho se obrátit. Přijde nám alarmující, že české vysoké školy nemají nástroje, jak chránit své studenty/studentky před predátorským chováním a psychickým nátlakem ze strany (nejen) pedagogů.
Tímto vyjádřením chceme podpořit širší debatu a strukturální změny v institucích a hlavně všechny poškozené, které a kteří podobné situace zažívali nebo zažívají na půdě svých škol. Je pro nás důležité být transparentní v tom, co se dělo, ale zároveň je pro všechny zúčastněné celá kauza vyčerpávající a největší podporou nám bude prostor – na vyrovnání se s traumaty bez nutnosti neustále vysvětlovat, co se přesně stalo, dokud na to nebudeme připravené/připravení.
Vzdělávací instituce stojí před volbou mezi bezpečným prostorem pro predátory a bezpečným prostorem pro studenty a studentky.
Pozn. red.: K vyjádření nelze připojovat komentáře. Děkujeme za pochopení.
Ilustrační obrázek: Barbora Demovičová a Bára Růžičková