O soucitu s bolševníkem

O dvou výstavách v Karlin Studios – Pro lásku korálů a Bolševník velkolepý –, které se věnují vztahu člověka a ne-lidské přírody, píše v dnešní recenzi Alžběta Cibulková. „Ani jedna z prezentovaných umělkyň se od lidského pohledu nesnaží zcela oprostit, ale spíše jej zkoumají a pokouší se představit empatičtější přístup, ať už skrze dokumentární a vědečtěji zaměřené dílo Soniy Levy, nebo sochařsko-performativní, tělesný způsob práce Ingely Ihrman.“

O soucitu s bolševníkem

Nedávno, ještě před otevřením muzeí a galerií, jsem měla to privilegium podívat se na dva výstavní projekty v Karlin Studios, které se oba různými způsoby dotýkají tématu managementu přírody a kritiky ignorantského a hierarchického přístupu lidí k rostlinným a živočišným druhům, tak jak jej nastavila moderní věda počínající v osvícenství. Výstavy Bolševník velkolepý švédské umělkyně Ingely Ihrman i projekt Pro lásku korálů francouzské umělkyně působící v Londýně Soniy Levy jsou tematicky propojeny, čemuž jistě přispěla i jejich společná kurátorka Borbála Soós. Svým pojetím a uměleckým přístupem se od sebe ale liší, a dokazují tak široké pole možností, jak k tomuto tématu, tedy ke komplikovanému vztahu mezi člověkem a jiným životem na Zemi, přistoupit.

V Karlin Studios se jedná o dvě „případové studie“, které se věnují přístupu člověka ke dvěma odlišným druhům a manipulaci s jejich existencí na základě hodnocení z lidského měřítka. Zajímavé je, že ani jedna z umělkyň se od lidského pohledu nesnaží zcela oprostit, ale spíše jej zkoumají a pokouší se představit empatičtější přístup, ať už skrze dokumentární a vědečtěji zaměřené dílo Soniy Levy, nebo sochařsko-performativní, tělesný způsob práce Ingely Ihrman.

Vnímání přírody a ne-lidských organismů se vyvíjelo v úzké provázanosti s historií a kulturními dějinami lidstva. „Přírodní a kulturní historie jsou propojeny,“ uvádí antropolog Stefan Helmreich ve videokomentáři k dílu Pro lásku korálů, který je dostupný zde, a přibližuje provázanost vztahů mezi dějinami člověka a dějinami korálů a korálových útesů, které vidíme ve videoinstalaci Soniy Levy. Nejsou zde ale známé záběry na pestrobarevný korálový svět v oceánu, kamera plynule proplouvá prostory Horniman Museum and Gardens, kde se pokouší vědečtí pracovníci a pracovnice vytvořit ideální prostředí pro život korálů, což není nic jednoduchého, protože tyto symbiotické druhy potřebují například světlo měsíční noci k páření a určité proudy pro pohyb částic a buněk, kdy se vytváří nový život. O tom, že na existenci korálových útesů závisí obří škála dalších organismů a život v oceánu, a tím pádem i na Zemi, už není pochyb. Lidské ruce nastavují lampy, noří do akvária trubičky a vytváří tak potřebné proudění. Sledujeme vědce, kteří trpělivě pečují o korály a pokouší se o jejich životaschopnost mimo jejich přirozené prostředí. V dalším záběru pak plujeme tichou a potemnělou expozicí muzea s historickými sbírkami, které vytváří protiklad k předchozímu dění a zdůrazňují pochybení člověka ve své nadřazenosti vůči jiným druhům. Na tomtéž místě, kde se utvářel hierarchický a antropocentrický model pojetí života na Zemi, se nyní v živé muzejní expozici pokouší bojovat s jeho následky.

Meditativní působení videoinstalace, které doplňují ještě mikroskopické záběry na pohyby, množení a bujení organismů, způsobuje tekutost rytmu i pohybu obrazů připomínající proud vody, která opět propojuje vše živé. Do tohoto zapadajícího a perfektně promyšleného díla je pak vložen ještě jeden odkaz, a to na práci Anny Atkins, botaničky a fotografky žijící v 19. století, jejíž kolekce kyanotypů britských řas nacházející se v knihovně Horniman Musea se objevuje ve filmu a připomíná ji textilie v barvách vodních rostlin, která vytváří závěs ve vstupu do dalšího výstavního prostoru. Tato promyšlená bohatá struktura souvislostí je jistě velice zajímavá, ale zdá se být příliš uzavřená sama do sebe. V tomto ohledu mi velmi připomíná práci jiné umělkyně, Any Torfs, jejíž výstavu jsem viděla před lety v Lisabonu a která se stejně jako Levy zabývala propletením přírodovědy s historií západní civilizace, avšak s větším důrazem na postkoloniální kritiku. Možná, že je riziko tohoto uzavření a doslovnosti příznačné pro umění kolaborující s vědou, kdy je velmi těžké vyvážit množství informací vzešlých z vědeckého výzkumu s otevřenějším uměleckým sdělením. Pokud se ale podíváme na praxi této autorky, je pro její tvorbu balanc na pomezí vědy a umění charakteristický.

Zůstaneme-li u těchto vah, Ingela Ihrman stojí se svým Bolševníkem velkolepým (Heracleum mantegazzianum) svým způsobem na opačné straně lávky. V její tvorbě jde také o vědecké poznání o přírodě a především o porozumění chování a životu rostlin, způsob vyjádření je ale spíše zemitější a méně dokumentační. Bolševník zabírající skoro celou prosvětlenou místnost je možná velký, ale už ne tak velkolepý. Realisticky pojatá socha rostliny v naddimenzované velikosti zavěšená na provazech vzbouzí spíše pocit lítosti. Okvětní lístky povadlého těla rostliny, jehož poloha připomíná sochu mučedníka, leží opadané na zemi.

Když jsem byla dítě, pamatuji si velmi dobře na místo, kde obrovský bolševník rostl, a také si pamatuji, jak jsem byla varována před popálením, které mi může způsobit. Bolševník byl hrozbou, kterou je potřeba zlikvidovat. A i když tam dnes už neroste, jeho hrozba stále trvá a tento druh díky své houževnatosti a schopnosti rychle se šířit stále odolává. A že se člověk, který jej do Británie přivezl jako okrasnou rostlinu z Kavkazu, jež se v 19. století začala šířit i do Evropy a začala být pojímána jako agresivní a invazivní, o jeho vyhubení velice snaží. Stačí si pročíst heslo na Wikipedii a kapitolu Boj proti bolševníku, kde se dočítáme, jak celou rostlinu vykopat, rozsekat na kousky a ty zlikvidovat nebo jak aplikovat chemické postřiky, kdy je doporučována „vysoce účinná, ale pracná“ metoda aplikace Roundupu injekční stříkačkou přímo do stonku rostliny. „(…) je nutno vést boj až do posledního bolševníku a i po totálním vítězství je nezbytné ještě minimálně 10 let oblast pečlivě hlídat.“ Jako by šlo o popis vojenských útočných strategií spíše než o heslo věnující se jednomu rostlinnému druhu. Také jsem si při tom vzpomněla na svou babičku, která celý život zahradničila na plácku v zahrádkářské kolonii a vždy se dokázala rozvášnit při hodnocení toho, co je špatné a škodí (to se hodně rozzlobila a padala silná slova) a co je dobré a krásné (to se dokázala nad rostlinkou neuvěřitelně rozněžnit). Už si nepamatuji její komentáře k bolševníku, ale jsem si skoro jistá, že by řekla „hajzl jeden“.

Vraťme se ale k výstavě Ingely Ihrman. Tato autorka často vytváří objekty zpodobující určité rostlinné druhy nebo jejich části, se kterými pak mnohdy dále pracuje performativním nebo divadelním způsobem, buď slouží jako rekvizita, ale i jako kostým, do kterého se oblékne a na chvíli se stane například kaktusem, který kvete jen v noci, nebo třeba smrkovou šiškou chodící po krajině a rozsévající semínka. Přímým způsobem tak ohledává vlastnosti rostlin, které jsou pro ni fascinující a inspirativní. Pojímá je jako bytosti s živým tělem, stejně tak jako u bolševníku, který visí zavěšený u země jako oběť lidského managementu přírody. Ve své práci se odkazuje na feminismus a kritiku vnímání rostlin jako druhořadých, pasivních druhů, jejichž vlastnosti a život včetně jejich sexuality západní věda opomíjela. Co se týče odkazu na inspirativní sexuální život rostlin, vzpomněla jsem si na výstavní projekt s názvem Queer Nature v pražské galerii VI PER v roce 2019, v němž se zahradní a krajinná architektka Céline Baumann věnovala tématu intimního života rostlin, který ve svou rozmanitostí dokazuje, že tomu, co je v sexualitě „přirozené“, rozhodně mnohdy neodpovídá naše představa, velmi komplexně. A aktuálně se „mezidruhovému vcítění a porozumění erotice květin“ bude věnovat také výstava Žena růže píseň kost v Galerii Display.

Obě výstavy v Karlin Studios spojuje souvislost kulturních a přírodních dějin, kdy v případě bolševníku nesmíme opomenout i politické konotace – doprovodný text zmiňuje odkaz na bolševník jako symbol studené války a připomíná píseň od kapely Genesis z roku 1971, v níž se stává bolševník ruským agentem. Z rostliny se tak v kolektivním povědomí stává nepřítel, kterého je třeba zlikvidovat. V jednom případě lidské ruce pečují a snaží se vytvořit korálu co nejlepší prostředí k životu, v druhém pak tyto ruce vstřikují jed do těla bolševníku. U obou výstav jsem ale navzdory závažnosti tématu a kritice lidského počínání neměla pocit beznaděje. Vyplývá z nich spíše to, že změna v přístupu člověka, který je schopný empatie a péče, je možná.

Sonia Levy / Pro lásku korálů / kurátorka: Borbála Soós / Karlin Studios / Praha / 25. 3. – 6. 5. 2021. Fotoreport z výstavy najdete zde.

Ingela Ihrman / Bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) / kurátorka: Borbála Soós / Karlin Studios / Praha / 25. 3. – 6. 5. 2021. Fotoreport z výstavy najdete zde.

Foto: Tomáš Souček