Jak nasdílet muzeum

Projekt Otevřené sbírky, který mapuje stav digitalizace a zpřístupňování kulturního dědictví v České republice, byl zveřejněn přesně před rokem. Letos se k němu publicista Lukáš Pilka a teoretička designu Tereza Škvárová vrátili a přinášejí aktualizovanou zprávu (nejen) o počtu zdigitalizovaných děl. V dnešním příspěvku se Lukáš Pilka ohlíží za projektem a za důvody, proč bychom zpřístupňování sbírek online měli věnovat pozornost.

Jak nasdílet muzeum

Je to už více než rok, kdy muzea poprvé zamkla své brány, zatáhla rolety a zhasla světla. Loňského jara se ocitly v karanténě nejen výstavní sály domácích institucí, ale i jejich protějšky po celém světě. Jak uvádí průzkum ICOM, v dubnu 2020 bylo uzavřeno 95 % sbírkotvorných organizací napříč všemi kontinenty, a tak dříve provokativní tvrzení, že muzeum není ničím více než hřbitovem artefaktů, se pro mnohé stalo výstižným popisem reality. S uzavřením fyzických sálů však veřejné aktivity muzeí utichly jen dočasně. Během několika týdnů či měsíců se na webech většiny kulturních institucí objevily záložky upozorňující na různé formy virtuálně přístupného programu. Na stránkách jsme najednou mohli nalézt různé remediace klasických muzejních formátů jako „online výstavy“, „online workshopy“ nebo „online prohlídky“. Muzea, která do té doby vnímala internet jen jako reklamní prostor pro události konané v jejich fyzických budovách, se rychle snažila vytvářet digitální obsah a dohánět vlak, který jim ujel asi tak před čtvrt stoletím.

Ruku na srdce, jak často se v bezpočtu článků, podcastů, videí, her a aplikací, kterým denně věnujeme pozornost, setkáváme s výstupy, pod nimiž je podepsána některá z domácích příspěvkových organizací? Možná za to může sociální bublina? Algoritmy YouTube, Instagramu nebo Facebooku si třeba myslí, že nás tyto příspěvky nezaujmou, ale dost možná je zde někdo jiný, komu jej zobrazují? Zdá se, že nikoliv. Otevřeme-li nástroj Google Trends, který znázorňuje statistiky hledanosti výrazů v nejrozšířenějším vyhledávači, můžeme zjistit, jak populární byly fráze související s aktivitami muzeí během poslední doby. Názorné mohou být grafy pro hledanost klíčových slov „muzeum“ a „výstava“: Jejich křivka s počátkem března 2020 míří strmě dolů, v létě, kdy byly budovy otevřené, významně roste, aby se nakonec s říjnovou uzávěrou propadla téměř k nule, kde se drží dodnes.

Jistě, program muzeí a galerií není o popularitě a jejich úloha zdaleka nespočívá jen v poskytování kultivované zábavy široké veřejnosti. Samozřejmě nesmíme zapomínat na roli těchto organizací při uchovávání, restaurování, zkoumání a ochraňování kulturního bohatství, stejně jako na sociální funkci v dobách bez nuceného odloučení. Když venku nepoletují viry, výstava či vernisáž je pro širší publikum stále dobrou předehrou pro návštěvu baru nebo kavárny, případně vítanou turistickou atrakcí s žádoucím kulturním statusem. K čemu ale turistické atrakce ve světě bez turistů? A k čemu virtuální výstavy, které uživatele nedokážou oslovit? Ve výročních zprávách a hlášeních pro zřizovatele výpis internetových aktivit zřejmě dokáže zaplnit prázdné místo. V diářích široké veřejnosti však nejspíš nikoliv.

Ve svém tradičním pojetí spojuje muzeum roli správce sbírek a média, které jej představuje publiku. Tato dvojjedinost dávala historicky smysl; manipulace s artefakty i orientace v rozsáhlých sbírkách byla náročná a zpřístupnit kolekci někomu zvenčí šlo pouze s nemalou námahou a s rizikem opotřebení díla. Výpůjčky se sice děly, (různě věrné) reprodukce také vznikaly, ale obojí nepříliš často a v nepříliš velkém počtu. Správce sbírek měl proto technicky nejlepší předpoklad prezentovat jemu svěřené bohatství okolnímu světu. Jednoduše proto, že měl vše dostupné pod jednou střechou.

Současné technologie ale umožňují vytvářet a sdílet vysoce kvalitní digitální kopie s velmi nízkými náklady. Bez ohledu na to, zda chceme naskenovat gotickou knižní iluminaci, kousek meteoritu nebo filmový záznam z počátku 20. století, vždy už existují dostupné metody, jak vytvořit plošnou nebo trojrozměrnou simulaci, kterou co do míry detailu lze jen obtížně odlišit od původní předlohy. Tato kopie sice nemá auru originálu, ale zato je možné ji velmi snadno kopírovat a šířit digitálním prostorem. Sbírkové předměty publikované online jsou přitom dostupnější, přehlednější a lépe přístupné pro učitele, badatele, umělce, designéry i širokou veřejnost. Naleznou uplatnění při vzdělávání, výzkumu nebo v kreativním průmyslu; ať už se jedná o film, divadlo, nebo architekturu, při tvorbě různorodých publikací či v disciplínách, jako je design počítačových her nebo e-learningových aplikací.

Sbírky byly a jsou srdcem muzea, avšak muzeum nemá mít na jejich bohatství monopol. Nemusí být jediným subjektem, který s nimi zachází a jenž je zprostředkovává veřejnosti. Jeho pracovníci by naopak měli vynakládat co největší úsilí, aby digitalizovali kulturní kolekce, nasdíleli je formou otevřených dat, a tím poskytli potřebný základ pro kohokoliv dalšího. Jinými slovy, pokud se samotným muzeím nedaří vytvářet poutavý online obsah, univerzity, soukromé společnosti a nejrůznější iniciativy to mohou udělat místo nich. Stačí poskytnout svobodný přístup k digitálním reprodukcím.

Dobrým příkladem takového fungování může být Wikipedie. Obsah této otevřené encyklopedie lze prohlížet pomocí důvěrně známého webového rozhraní, ale tím možnosti jeho využití nekončí. Pokud si z Wikipedie budete chtít cokoliv stáhnout a dále uplatnit, můžete to bez překážek udělat. Snadno, automatizovaně a legálně. Každý článek nebo obrázek publikovaný na této platformě tak umožňuje re-kreaci a nové využití.

Ve spekulativní fikci The Museum Opens popisuje designérka a teoretička Johanna Drucker vizi budoucího virtuálního prostoru, který by jednoho dne mohl obohacovat výzkum i všeobecné poznání. Její digitální simulace nazývaná Muse@um není jedním izolovaným místem či příběhem, ale spletencem vazeb, výjevů a objektů, které se rozličnými způsoby spojují ve zřejmých i méně zřejmých souvislostech. Jde o systém, kde se artefakty zjevují v bezpočtu různých kontextů a vytváří tak oslnivý holistický pohled na světové kulturní dědictví. Předměty jsou zde propojeny mezi sebou a umístěny vedle základních evidenčních údajů, jako je místo původu, doba vzniku nebo materiál. Zároveň se však u nich zhmotňují postavy a scény reprezentující bývalé vlastníky, sbírky, do nichž objekty dříve náležely, události, v nichž sehrály významnou roli, nebo ideologie, jichž byly součástí.

Aby takové Muse@um propojující logiku Wikipedie s imerzí virtuální reality mohlo jednou opravdu vzniknout, musí dojít k propojení různých dat z různých zdrojů. I proto je klíčovou rolí současných muzeí zpřístupňovat velká kulturněhistorická data reprezentující sbírky, které spravují. Přední světové instituce si ostatně tuto úlohu už delší dobu uvědomují a své aktivity rozvíjejí tímto směrem. Například amsterdamské Rijksmuseum. Známá instituce opatrující mnohá slavná díla nizozemského malířství začala se sdílením svých sbírek prostřednictvím internetu již v roce 2002 a dnes nabízí skrze otevřená data 650 tisíc digitalizovaných děl ze své kolekce. Newyorské Metropolitní muzeum umění zahájilo svůj Open Access program v roce 2017 a nyní poskytuje přes 400 tisíc digitálních reprodukcí. Skupina čtrnácti pařížských institucí známá jako Paris Musées se přidala počátkem roku 2020 a dnes její otevřená databáze obsahuje asi 335 tisíc položek. A nedávno, přímo při psaní tohoto článku, byla spuštěna služba Louvre site des collections se 480 tisíci artefakty.

Na jaře roku 2020, těsně po vypuknutí pandemie, jsme společně s Terezou Škvárovou chtěli zjistit, jak jsou na tom se sdílením dat domácí instituce. Centrální registr sbírek spravovaný Ministerstvem kultury ČR nám posloužil jako údaj o celkovém rozsahu muzejních kolekcí a mravenčí práce při prohledávání bezpočtu různých webů nám zas pomohla stanovit podíl, který je k dispozici online. Sečteno a podtrženo, výsledek činil 2,9 %, respektive na internetu bylo možné zobrazit 550 tisíc z 19 milionů registrovaných sbírkových předmětů. A zbytek? Zbývajících 18 a půl milionu předmětů bylo před veřejností uschováno kdesi v nedostupných depozitářích.

Po roce jsme se k počítání vrátili a zajímalo nás, zda se rostoucí zájem muzeí o digitální svět promítl také v této oblasti. A výsledek byl potěšující; online je nyní 2x více sbírkových předmětů než před 12 měsíci a na konci března šlo na internetu zobrazit již 1 200 000 artefaktů. Během pandemie se zvýšil také celkový počet registrovaných sbírkových předmětů (o více než 5 milionů) a procentuální podíl online přístupných položek tak vzrostl z 2,9 % na 4,9 %.

Má být dostupných online 100 %, 80 %, nebo 50 % sbírek? Je jisté, že některé předměty se v kolekcích opakují, jiné jsou vzájemně zastupitelné a další mohou mít z dnešní perspektivy jen pochybnou hodnotu. Těžko nyní stanovit, jaký by měl být cíl, ale je zřejmé, že necelých 5 % není dostatečných a že nás v tomto směru čeká ještě hodně práce. Je přitom dobré mít na mysli, že čím více bude otevřených muzejních dat, tím více vznikne nového obsahu využívajícího a přibližujícího naši kulturní historii.