Artalk.cz

Kultura průmyslu a obchodu

Jak vypadají strategické státní dokumenty, které usilují o zformulování vize v kultuře? Jaké jsou ze strany ministerstva kultury priority v podpoře kulturních odvětví a jejich institucí? Nabízejí alespoň přibližný vhled do postpandemické budoucnosti kultury? V následujícím komentáři se Anna Remešová zaměřila na Státní kulturní politiku a Národní plán obnovy, dva vládní dokumenty, které napoví mnohé o budoucím směřování kulturní politiky v České republice.

Kultura průmyslu a obchodu

V polovině března zveřejnilo ministerstvo kultury na svém webu pracovní verzi dokumentu Státní kulturní politika na roky 2021–2025, kterou bylo možné připomínkovat prostřednictvím formuláře či veřejného (online) slyšení. Státní kulturní politika (SKP) je strategický dokument, který má ambici formulovat vizi pro celou kulturní scénu v České republice, a to především v souvislosti s finanční podporou státu. Ve skutečnosti však visí nad dokumentem velký otazník, protože se nejedná o nijak závazný text – například nijak nezaručuje to, jak budou hlasovat poslanci ve sněmovně, když se budou některá konkrétní kulturní témata projednávat. Samotní úředníci ministerstva se jím mohou anebo nemusí řídit, a vzhledem k podzimním volbám se tak z dokumentu stává především pomník působení Lubomíra Zaorálka a jeho spolupracovníků v kulturním resortu.

Ale ani to není málo, protože po porovnání s minulou SKP, ve které jakákoliv vize chyběla úplně, se jedná minimálně o zajímavou zprávu od ministerstva směrem ke kulturní scéně. Předchozí Státní kulturní politika na roky 2015–2020 je napsána veskrze neutrálním jazykem o „poptávce a nabídce v kultuře“, přičemž hned první prioritou je „Podpora kulturní identity, kulturní rozmanitosti a mezikulturního dialogu“ realizovaná především prostřednictvím významných výročí; a jak to v roce 2018 vypadalo, máme ostatně ještě všichni v živé paměti. Mezi dalšími body převládá péče o kulturní dědictví, následována velmi obecnými tvrzeními o podpoře kultury a kreativity, a v podstatě čímkoliv dalším, co si pod státní podporou kulturního sektoru představíme. Dokument nepředstavuje nic nového, jen opakuje roli státu v tom, co už stejně dělá.

Oproti tomu aktuálně připravovaná SKP se nesnaží být jen zopakováním činností ministerstva, ale vychází z diskuzí na současné kulturní scéně. To zmínila pro Artalk také Johana Lomová, která byla od léta 2020 v Poradním sboru diskutujícím vznikající dokument: „Úspěchem jistě je, že v rámci diskuze nad SKP docházelo i k setkávání představitelů různých odvětví kultury, a dovedu si představit, že to povede k silnější pozici kultury při vyjednávání, která nás v souvislosti se současnou situací ještě čekají.“

Současná (stále pracovní verze) SKP začíná úvodním slovem ministra Zaorálka o potřebnosti kultury ve společnosti, o jejím podfinancování (slavné jedno procento na kulturu), o roli kulturních domů a o nutnosti státem dotované veřejné podpory umění (v diskuzi je například revize fungování Státního fondu kultury anebo proměna fondu kinematografie na fond audiovize). V rámci představení SKP odborné kulturní veřejnosti, kdy byla pracovní verze konzultována a připomínkována, pak ministr zdůraznil především prekérní sociální podmínky kulturních pracovníků a umělců (švarcsystém), chybějící status umělce a nedostatečné uznání kultury a jejích přínosů ze strany vlády. Doufejme tedy, že se nejedná jen o rétorické poznámky jednoho odcházejícího ministra, ale že se konečně dočkáme momentu, kdy se dostane více prostoru diskuzi nad pracovními podmínkami v kultuře, které se vždy považovaly za víceméně dané.

Dále dokument pokračuje analýzou současného stavu, zájmu české společnosti o kulturu (za zmínku například stojí výsledky studie z roku 2018, která ukázala, že „v rámci Evropské unie se Češi řadí na čtvrté místo v míře výdajů domácností na kulturu, které tvoří 3,8 % celkových výdajů“) či ekonomického potenciálu kulturního a kreativního sektoru (k tomu se ještě vrátíme). Zajímavé to pak začíná být u formulování cílů SKP, kterými jsou „Zvyšování dostupnosti a přístupnosti kultury“, „Účinná péče o kulturní dědictví“, „Rozvoj živého umění“, „Rozvoj kulturních a kreativních odvětví“ a „Transformace Ministerstva kultury“. Jen pro srovnání – v předchozí SKP například živé umění téměř chybí a objevuje se pouze v programech některých konkrétních krajů. Dnes podpora živého umění tvoří 7,5 % celého rozpočtu resortu, což by se mělo v budoucnu podle SKP výrazně zvýšit a tím vyvážit dlouhodobý nepoměr mezi prioritizací příspěvkových organizací ministerstva a podporou neziskové oblasti. V sekci o živém umění je zároveň zmíněna problematika zabezpečení umělců a rozvoj jejich druhé kariéry, což by měl řešit návrh na status umělce a umělkyně, který v souvislosti s pandemií nabral na aktuálnosti a jenž spadá v kontextu současného výtvarného umění do dlouhodobé agendy Spolku Skutek.

Právě ve statusu umělce, důrazu na pracovní podmínky a v potřebě transformovat samotné ministerstvo se odráží snaha reagovat na pandemickou i postpandemickou krizi. Je určitě dobře, že v rámci toho ministerstvo reflektuje také svůj nedostatečný stav zaměstnanců, díky čemuž se příprava SKP i průběh výběrových řízení na dotace výrazně protáhl, přesto chybí v dokumentu jasnější představa o tom, co kulturu jako celek v budoucnu čeká. Johana Lomová k tomu podotýká, že „je škoda, že materiál není stručnější a údernější. Snaha vyjmenovat co nejvíce konkrétních plánů vedl k tomu, že opět bude sloužit spíš pro potřeby ministerstev a místních samospráv než jako manifest pojednávající o důležitosti kultury a formách její podpory“.

Na veřejném slyšení k pracovní verzi SKP mimo jiné také zaznělo, že ačkoliv to není v dokumentu explicitně formulováno, jeho jednotlivé části odrážejí situaci blížící se ekonomické krize. To se týká například otázky digitalizace nebo posílení kulturních infrastruktur a síťování (ať už si pod tím představíme cokoliv), téměř se ale zapomíná na internacionální charakter české kulturní scény, což vzbuzuje nejednu úzkost z ještě většího pocitu uzavření, než v jakém se reálně nacházíme dnes. SKP také příliš spoléhá na to, že velkou část výdajů pokryje tzv. Národní plán obnovy. Tento projekt iniciovaný Evropskou unií má ale jasné cíle, kterými jsou „inovace, nastartování zpomaleného průmyslu a zajištění ekonomického rozvoje republiky“ – nejde tedy o žádnou metavizi, ale jednoduše o udržení hospodářského růstu. A tyto dvě věci by bylo dobré spolu nesměšovat.

Národní plán kreativity

Od podzimu minulého roku probíhá v tichosti příprava Národního plánu obnovy (NPO), v rámci nějž má Česká republika možnost získat téměř 172 miliard korun ze záchranného fondu EU, přičemž každý členský stát připravuje svůj vlastní národní plán, který má do konce dubna předložit Evropské komisi. Podstatnou podmínkou je, že z prostředků NPO musí být alespoň 37 % vyčleněno na opatření spojená se změnou klimatu a 20 % na podporu digitalizace. NPO by měl být dokument projednávaný veřejně a intenzivně, ve skutečnosti ale o něm málokdo ví, čemuž nepomáhá ani ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), které má sestavení plánu na starosti a jež informační web pro veřejnost spustilo na konci března.

Od začátku roku každopádně běží kampaň iniciativy #zakreativnicesko, spadající pod aktivity Institutu umění – Divadelního ústavu, která upozornila na to, že ministerstvo průmyslu a obchodu plánuje z prostředků na NPO především (obrazně řečeno) „zabetonovat Česko“, tedy vystavět nové silnice a dálnice, a s kulturou počítá jen minimálně. Vznikla tak výzva, která usilovala o přidělení dotace 8,2 miliardy korun z celkové částky, a ačkoliv to celou zimu vypadalo, že úspěchem bude alespoň polovina tohoto požadavku, na zasedání sněmovny v pátek 26. března už byl ze strany MPO představen plán, v němž se počítá s částkou 7,3 mld. korun (+ 800 milionů korun na podporu výzkumu ve společenských vědách včetně umění).

V rámci plánu, který šel minulý týden do připomínkovacího řízení, se pro kulturu počítá s podporou regionálního kulturního sektoru (sem spadá například i digitalizace), vědy a výzkumu, s financováním tzv. kreativních voucherů a se síťováním uvnitř kulturně-kreativního sektoru (v lokálním i zahraničním kontextu). Zatím se vše pohybuje na velmi obecné úrovni, dobře ale hlavní cíle pro kulturu v rámci NPO popisuje zástupce ministerstva kultury Jakub Bakule v podcastu Suflér od Institutu umění.

Na jednu stranu je pozitivní vidět, že požadavky kulturních pracovníků a pracovnic mohou být vládou vyslyšeny, na druhou stranu se ale ukazuje, že se to neobejde bez přizpůsobení kultury požadavkům průmyslu. Aby kultura ukázala, že je plnohodnotnou součástí společnosti, je třeba její přínos spočítat (doslova) a zapojit efektivně do procesu modernizace – čemuž se dneska už neříká modernizace, ale inovace. Tak vznikl koncept tzv. kreativních voucherů, kterému se už daří v mnoha krajích a jenž prosazují různé městské či krajské inovační agentury. Princip je jednoduchý: jako firma se rozhodnete „vylepšit“ svůj produkt za pomoci umělecké kreativity, agentura vás s „kreativcem“ (ano, opravdu) propojí, vy zaplatíte jen 75 % zakázky (procenta se můžou lišit) a zbytek až do výše 100 tisíc korun je podpořen voucherem. Právě kreativní vouchery, jak podotýká Jakub Bakule, tvoří jeden z hlavních pilířů v rámci Národního plánu obnovy v oblasti kultury.

Státní neudržitelná kulturní politika

Inovace je jeden z motorů hospodářského růstu, jehož podstatu a vztah se zadlužováním společnosti dobře popisuje režisérka Carmen Losmann v dokumentárním filmu Oeconomia (2020). Aby mohla ekonomika růst, je třeba povzbuzovat jednotlivce i firmy, aby stále nakupovali a investovali (a spolu s tím se i zadlužovali), k čemuž má mimo jiné napomáhat i neustálé vytváření novějších, lepších, hezčích a šikovnějších produktů. Jak ve filmu říká jednatel firmy BMW, když už všichni mají své auto a nikdo nepotřebuje další, firma stagnuje. Je proto třeba přijít na trh s novými vylepšeními, aby si lidé chtěli koupit ještě další auta, která si pak mohou dovolit díky půjčkám od BMW finanční skupiny. Inovace tak pohání ekonomický růst, který roste, ale vlastně nikdo neví kam. Pojem kreativní průmysl se k takovému modelu obchodu dokonale hodí a bylo by asi naivní si myslet, že brzy expiruje, když je to jedna z klíčových evropských agend v oblasti kultury, snad by alespoň stálo za to nepropojovat jej s vizí o kultuře. Bohužel to je ale přesně to, kde se SKP potkává s Národním plánem obnovy. „Během diskuzí se opakovaně vracelo především téma kreativních průmyslů, jejichž zařazení patří mezi hlavní body SKP a také úvahy nad změnou financování kultury,“ dodává k tomu Lomová.

Co nás tedy podle Státní kulturní politiky a Národního plánu obnovy čeká? Nejspíše nová kreativní a inovační centra po celé republice, v rámci nichž se budou potkávat kreativci s hospodářsky ambiciózními firmami. A celé to bude zabalené do tezí o zelené ekonomice. Udržitelnost totiž podle těchto plánů nespočívá v žádné transformaci kultury, kterou je třeba zevnitř proměnit a zbavit chiméry produktivity, ale v zapojení do inovací bez jakékoliv jasnější představy o tom, k čemu takové inovace jsou vůbec dobré. Nehledě na to, že příprava na klimatickou krizi jak v SKP, tak NPO tragicky chybí. Spoléhá se totiž na jiné vládní resorty, které tuto otázku vyřeší. Kultura není žádná natura, vzkazuje nám ministerstvo kultury.

Přitom v analýze současného stavu kultury v pracovní verzi SKP je klimatická změna jmenována mezi hrozbami (tzv. SWOT analýza), na něž je třeba strategicky reagovat. A objevuje se také v představení hlavních cílů: „Cílem 2 je účinná péče o kulturní dědictví, která vychází ze silných stránek systematické ochrany a udržování kulturního dědictví reagujících na aktuální hrozby v podobě nedostatečného financování, klimatické změny, zastarávání technologií a pouze lokálního rozměru některých oblastí kulturního dědictví.“ Dále v dokumentu už ale žádnou zmínku nebo systematické pokračování nenajdeme. Pokud bychom ale tuto hrozbu brali vážně, bylo by třeba změnit uvažování o kultuře jako o průmyslu, který generuje produkty a inovativní vize. A uvažovat o její transformaci více komplexně – to znamená nabídnout vizi, jakým způsobem by kulturní instituce mohly fungovat více udržitelně, a to nejen ve smyslu přechodu na obnovitelné energie, ale také ve vztahu k programu, jehož cílem není nabídnout co nejvíce akcí, ale spíše vytvořit prostředí, které nám i návštěvníkům umožňuje imaginovat, zastavit se, kriticky přemýšlet a mít prostor k tápání a zpochybňování. A to jsou podstatné schopnosti, které nás ale kreativní průmysl nenaučí.


Ilustrace: Václav Magid, kresby z knihy Malá encyklopedie nepatřičností, 2020.

Komentáře

    • Tomáš

    Přehnaný důraz na aplikovanost oproti základní tvorbě je průšvih i ve financování vědy. To je prostě kombinace lobby VW a toho, co si neseme jako kulturní dědictví z jistých dob.

    Podle mě by umělci měli ukázat, že si jsou schopni peníze rozdělovat sami. Bude to vyžadovat komise, rozdělování do kategorií, posuzování, a hlavně tvrdé potírání veškerých antipatií a kamarádšoftů. Ale druhá možnost je, že nad rozdělováním peněz do umění prostě bude bdít státní byrokratický aparát. Výtvarné vouchery se spoluúčastí firem jsou prostě jen jeden ze způsobů, jak zajistit, že se podporuje jen to „užitečné“.

    Ono k tomu „zprůmyslovění“ umění vede i to toliko opěvované jedno procento na kulturu. To nikdy nebylo o „vysoké“, „hodnotné“, „zpochybňující“ svobodné tvorbě, ale jde o jedno procento na uměleckou výzdobu, tj na něco co nepopře prostory do kterých je to umístěno.

    • Bohuslav Lojkásek

    Poněvadž z navrženého zase nic nebude, ptám se radši jako starý nostalgik všech zdejších výzkumníků i realizátorů, zdali je v této zemi vintage (VINTAGE) považovn/a za žánr, a popřípadě respektovaným či kodifikovaným nakolik?
    Domnívaje se, že tohle je dotaz za všechny evropské peníze. :)
    Přeji zdar!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *