Artalk.cz

Udržitelná a sociální architektura rezonuje světem

Letošní nejvyšší ocenění za architekturu, Pritzkerovu cenu, získala dvojice Anne Lacaton (1955) a Jean-Philippe Vassal (1954), kteří od roku 1987 vedou pařížské studio Lacaton & Vassal. Odborná porota ocenila jejich uvědomělý přístup v projektování, který se odráží od inovativního zájmu o rekonstrukce a sociální bydlení. Do popředí zájmu se v současné architektuře dostávají otázky věnované sociální dostupnosti bydlení, udržitelnosti zdrojů a šetrnému budování okolního prostředí.

Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal. Zdroj: Wikimedia Commons

„Uplynulý rok jsme více než kdy jindy pocítili, že jsme všichni součástí lidstva jakožto celku. Ať už jde o zdravotní, politické, nebo sociální otázky, je potřeba budovat pocit kolektivity. Stejně jako v každém propojeném systému je odpovědnost vůči životnímu prostředí a humanitě odpovědností k další generaci,“ uvedl předseda poroty Pritzkerovy ceny architekt Alejandro Aravena. Odborná porota v práci Anne Lacaton a Jeana-Philippa Vassala nejvíce ocenila „modernistickou naději zlepšit životy mnohých,“ která se v jejich projektech dlouhodobě odráží. Podle Anne Lacaton by současná architektura neměla být názorná a velkolepá, ale „musí být něčím dobře známým, užitečným a krásným, schopná tiše podporovat život, který se v ní odehrává.“ Tento princip je patrný na funkčně promyšlených, ale vizuálně a materiálově střídmých projektech rodinného bydlení (Latapie House, Floirac, 1993) nebo kulturních staveb (Palais de Tokyo, Paříž, 2002).

Anne Lacaton a Jean-Philippe Vassal se seznámili na konci 70. let při studiu architektury v Bordeaux. Po dokončení Jean-Philippe Vassal několik let pracoval v Nigérii, kde jej Anna Lacaton pravidelně navštěvovala a kde si oba uvědomili důležitost zacházení s omezenými zdroji. V roce 1987 otevřeli společnou architektonickou kancelář v Paříži a zaměřili se na projekty sociálního bydlení, kulturní a vzdělávací instituce. Jejich inovativní přístup k transformaci budov, ve kterém se odráží jak udržitelný přístup k materiálům, tak ohled k místu i samotné funkci stavby, jim brzy vynesl mezinárodní uznání. Často se opakujícím prvkem v jejich stavbách je princip skleníku, u kterého oceňují transparentnost, schopnost snadno měnit venkovní klima a dostatek světla. Jednoduchou a levnou formou tak zvyšují kvalitu stavby a životní úroveň jejích obyvatel. Tento princip využili i při rekonstrukci bloků sociálního bydlení s 530 byty v Bordeaux (ve spolupráci s Frédéric Druot Architecture a Christophe Hutin Architecture, 2011–2017), za který získali Cenu Miese van der Rohe 2019.

Lacaton & Vassal ve spolupráci s Frédéric Druot Architecture a Christophe Hutin Architecture, rekonstrukce bloků sociálního bydlení s 530 byty v Bordeaux, 2011–2017. Foto: Philippe Ruault. Zdroj: Pinterest.com

Rozsáhlé panelové objekty z počátku 60. let měly být původně zničeny. Architekti, kteří pevně věří, že je demolice až poslední možností, se snažili hledat cesty k obnově stavby. Před zahájením projektu určili, jaké části mají být zachovány a co je třeba doplnit, aby se zlepšila životní úroveň obyvatel bytů. Hlavním přínosem pak bylo rozšíření domů o novou skleněnou fasádu předsazenou o necelé čtyři metry. Tím každý z bytů získal zimní zahradu a podstatně více místa a světla. Malá okna byla nahrazena posuvnými dveřmi, které prosvětlily interiér. Fasáda zároveň funguje jako solární kolektor a zlepšuje tak energetické vlastnosti budovy a celá rekonstrukce zároveň vedla k rozsáhlé úpravě okolí domů.

Podobné myšlenky přitom sdílí i loňské vítězky Pritzkerovy ceny za architekturu irské architektky Yvonne Farrell (1951) a Shelley McNamara (1952) známé svým zájmem o místní prostředí a snahou zlepšovat jeho kvalitu. Uvědomělé a ohleduplné architektuře se bude věnovat i letošní Mezinárodní bienále architektury v Benátkách, které připravil původem libanonský architekt Hashim Sarkis. Bienále přesunuté z minulého roku nese název How will we live together? a snaží se zkoumat sociální, politické i prostorové aspekty architektury. Jak Sarkis uvádí, současný svět staví architekty před nové výzvy v souvislosti se zvyšováním politických rozdílů, rostoucí ekonomickou i sociální nerovností a globálními problémy, ke kterým v současnosti přispívá pandemická situace covidu-19. Úkolem současné architektury by tak podle Sarkise mělo být navrhování prostor, které zohledňují materiální i kulturní specifičnosti a snaží se najít způsob, jak nabídnout velkorysou architekturu dostupnou pro všechny. Dlouhotrvající pandemie a její postupně se prohlubující sociální a ekonomické důsledky ukazují, jak moc je toto téma aktuální, a právě uvědomělý přístup k navrhování může být do budoucna jednou z cest k zmírnění dopadů krize.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *