Artalk.cz

Alicja Knast: Čekají nás změny, které budou nevratné

Na začátku roku nastoupila do vedení Národní galerie Praha (NGP) nová generální ředitelka Alicja Knast, jež předtím vedla Slezské muzeum v Katovicích. Rozhovor, uskutečněný v únoru, je tak především zaměřen na představení nové ředitelky, její předchozí angažmá a plány v NGP. Řeč byla o nutných strukturálních proměnách, postavení zaměstnanců a zaměstnankyň v muzeu, ale také o roli kultury v současné pandemické situaci a ve společnosti obecně.

Alicja Knast. Foto: Katarína Hudačinová

Čeká nás všechny těžký rok, umělecká scéna prožívá velké nejistoty, můžeme očekávat škrty v oblasti kultury, a proto je nutné si položit otázku: Jaké jsou Vaše vize pro nadcházející týdny, měsíce a rok? A jaká bude hlavní role NGP v postpandemických letech v rámci české umělecké scény jako celku?

Není důležité, že má NGP novou ředitelku, důležité je, že v důsledku uzavření kvůli pandemii se instituce změní. Existuje pro to mnoho důvodů. Nejprve je třeba říci, že kulturní instituce nemají v České republice snadný život, protože musí vydělávat na vstupném nebo získávat jiné příjmy na přípravu výstav. Proto cenu vstupenek ani pronájmů opravdu nemůžeme snížit. Už jsem několikrát veřejně prohlásila: Jsem vášnivou zastánkyní snižování vstupného do stálých expozic, ale bez pomoci státu to nepřichází v úvahu. Na druhou stranu se společnost změnila a má zcela jiné potřeby než v minulosti. Každý tuto změnu ve svém životě nějak prožíváme a přehodnocujeme, za co budeme utrácet, reorganizujeme si život atd. Všechny nás, na úrovni jednotlivce i komunit, čekají změny, které budou nevratné.

Zároveň, je to skvělá příležitost, jak můžeme po roce pobytu doma nově uchopit problémy, jako je význam umění a kultury. Zrovna nedávno ve mně zarezonovalo, co mi řekla zaměstnankyně jedné z našich dodavatelských firem: „Mám velmi dobré vzdělání, ale dřív jsem si tolik neuvědomovala, jak moc kulturu potřebuju.“ Význam kultury je něco, co jsme objevili i na celospolečenské úrovni, a pro uměleckou scénu je to tím pádem vynikající příležitost. Lidé jsou teď citlivější na své potřeby a víc si je uvědomují. Některé firmy bankrotují nebo přicházejí o podstatnou část svých příjmů, proto je snížení vstupného ještě více potřebné. Máme-li brát ústavu a právo na přístup ke kultuře vážně, musíme najít řešení. Víme, že například cena vstupenek byla dříve považována za překážku.

Jaké kroky může NGP podniknout? Na jedné straně vidíme kulturní potřeby veřejnosti a na druhé straně jsme svědky toho, že část státního rozpočtu určená na kulturu je nejnižší ze všech prostředků, které směřují do státních sektorů.

V tuto chvíli jednáme s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem o snížení vstupného a tato diskuse je součástí plánu znovuotevření galerie po zrušení pandemických omezení. Zda to bude nebo nebude úspěšné, zatím nevím. Měli bychom však hovořit i o roli umění pro blaho společnosti. Pokud jde o pozornost věnovanou kultuře, je důležité zmínit, že jsme jako kulturní sektor neudělali dost pro to, abychom význam kultury pro rozvoj společnosti nějak prokázali. Naším úkolem je také diskutovat o myšlence, že na nás záleží. A pokud si lidé přejí vidět čísla, tak jim čísla ukážeme. V NGP chceme provádět výzkum dopadu výstav a instituce obecně. Což neznamená, že půjde jen o návštěvnost. Před každou výstavou i po ní provedeme malý průzkum. Nebudeme to dělat jen proto, abychom měli čísla, ale také pro sebe – abychom získali přehled o oblastech, ve kterých se můžeme zlepšovat. Doposud jsme neměli k získání lepší zpětné vazby žádné nástroje, pouze komentáře ze sociálních médií nebo recenze profesionálů. Hodnocení provádí tým lidí, ale chceme vzít v potaz i názor širší veřejnosti. Tento proces sebereflexe bude probíhat od výstavy k výstavě.

Šest let jste byla ředitelkou Muzea Śląskie v Katovicích, které kombinuje historické expozice s uměleckými sbírkami a jež fungovalo i jako výzkumné centrum. Mohla byste upřesnit, jaké bylo Vaše hlavní zaměření a priorita, když se za svým ředitelováním ohlédnete zpět?

Byla to odlišná instituce, ale chtěli jsme tenkrát především ukázat, že současného umění se není třeba bát. Zvali jsme umělce, aby pracovali v hlavním sále, mezi nimi například Daniho Karavana, Mirosława Bałku nebo Carole Benzaken. Lidé na jejich instalace pozitivně reagovali, bez ohledu na to, že o typech současného umění, které tito umělci představují, neměli žádné hlubší znalosti. Byli jsme velmi úspěšní například s instalací Daniho Karavana, která byla tehdy nejpopulárnější polskou výstavou na Instagramu, ale zároveň byla velmi důsledným psychoanalytickým projektem. Počet návštěvníků narostl ze 20 000 na 240 000, přičemž tato návštěvnost byla způsobena i vysokou kvalitou tohoto veřejného prostoru, který byl uživatelsky přívětivý a přístupný. Abych to zkrátila, galerie dala regionu to, co mu chybělo: zaprvé vhodný prostor pro vizuální umění a kulturní dědictví, zadruhé místo ke trávení volného času, zatřetí zvýšenou kvalitu, poskytovanou nejrůznějšími způsoby (infrastruktura, program, přístupnost a služby), jež mohli lidé ocenit. Vstupné jsme snížit nemohli, což byla největší nevýhoda, ale takový je polský zákon. Vstup zdarma je aspoň jeden den v týdnu a zahrnuje i krátkodobé výstavy.

Vaším oborem je muzeologie, což znamená změnu ve vedení NGP. Tento post dříve zastávali převážně historici umění, manažeři nebo umělci. Můžeme od instituce očekávat sebekritičtější program? Myslíte si, že je důležité, aby byl návštěvníkům v galerii předkládán institucionální kontext?

Ano, je důležité, aby návštěvníci vnímali, kam peníze jdou a proč jsou vstupenky tak drahé, ale také proč je potřebujeme jako součást komunity. Všechny tyto otázky jsou naléhavé, kritický pohled na samotnou instituci je součástí plánu, o kterém jsem už mluvila: Vychází to ze všech našich průzkumů. Položíme si otázku, jaké jsou výsledky – máme výstavu, katalog, co dalšího? Je nám to jedno? Komu? Nechci svolávat schůzi a mluvit na ní o kritických tématech, toto musí být v samotné DNA instituce, ne v něčem, co jí vnucuje její ředitelka. Být kritický musí vycházet z potřeby neustále se danou otázkou zabývat. V současné době provádíme interní průzkum o instituci a jejím vnímání, provedli jsme také externí studii o tom, jak je instituce vnímána zvenčí. Spojíme je a na základě těchto zjištění vypracuji první verzi naší strategie, poté ji proberu s týmem galerie. K sepsání relevantní strategie jsou nutná data i pohledy zvnějšku; intuice a osobní zkušenosti nestačí.

Muzeum Śląskie v Katovicích, v němž Alicja Knast působila 6 let jako ředitelka. Foto: Marek Mróz, Wikimedia Commons

To může být velmi náročné.

Hodně věcí se tím zpochybní a zproblematizuje. Je to částečně způsob, jak přistupovat ke skutečnosti, že nejsem zevnitř instituce, a zároveň to vyplývá ze situace, kdy nemáme prostředky na poradce. Pak může být jakékoliv rozhodování mnohem jednodušší, protože proces vytváření strategie a její konečný výsledek bude součástí budoucího myšlení a jednání týmu. Bude to mnohem efektivnější než prostě rozdat nějaký dokument a požádat členy týmu, aby se s ním seznámili a jednali podle něj.

Jedna kniha, která je velmi inspirativní, pokud jde o kritické postavení kulturní instituce, je The Art of Relevance od Niny Simon. Autorka je významná lídryně, myslitelka a vizionářka, která pracuje v Muzeu umění a historie v Santa Cruz (Museum of Art and History Santa Cruz), na jehož tvorbě a budování se podílela. Je známá i díky své knize The Participatory Museum. Relevance je něco, co by mělo být naším největším zájmem, ovšem s naplňováním očekávání to nijak nesouvisí.

Když provádíte průzkum, uvažujete i o změně uvnitř instituce samotné? Dokážete si představit například transformaci její struktury? A jak odlišná od té současné by mohla být?

Ano, nějaké strukturální změny provádět budeme. Jednoduše proto, že nemohu dohlížet na 18 lidí. Musíme si lépe rozdělit role. V současné době na tomto problému pracujeme, takže podrobnosti prozradit nemůžu, protože to musím nejprve probrat s odbory a Garanční radou NGP. Organizační změny by nám měly pomoci posunout se dál, aby každý měl někoho, kdo by ho vedl a byl mu rádcem. Klíčové je dostávat ke své práci zpětnou vazbu. Moji kolegové na manažerské úrovni v NGP jsou velmi nezávislí, ovšem zpětnou vazbu jen poskytují a pouze zřídka ji dostávají. Je to i způsob, jak instituci víc zdemokratizovat, protože fóra pro každý projekt se rozšíří a obdrží větší rozhodovací pravomoc. Pak může být proces více konsensuální.

Otázka zaměstnanců a demokratický charakter instituce úzce souvisí s otázkou pracovních podmínek uvnitř NGP. Jak vnímáte principy outsourcingu práce a služeb (kustodi, lektoři, ad.) v kontextu státních příspěvkových institucí? Dáváte přednost podpoře zaměstnávání na základě dlouhodobých smluv, nebo považujete za nutné outsourcovat služby, jako je například bezpečnost a úklid?

Mezi Českou republikou a Polskem je v tomto velký rozdíl. Tady je počet zaměstnanců omezený, proto je outsourcing jediným způsobem, a bylo mi řečeno, že to momentálně nemohu změnit. Nyní ale vedeme diskusi o bezpečnostních službách, které jsou jeho nejviditelnější částí. Na těchto pozicích potřebujeme více zaměstnanců, s nimiž budeme mít dlouhodobý vztah, o které se postaráme a kteří také budou instituci více oddáni. Galerie a muzea mají na společnost dlouhodobý vliv. Práce v podmínkách, jako je výrazný outsourcing a malý počet zaměstnanců, je velmi obtížná, protože jde o pravý opak typu organizace, kterou si přejeme být, a tou je organizace založená na institucionální paměti. V mnoha oblastech fungování galerie jsou pracovní zkušenosti jediným způsobem, jak se své profesi, která se nestuduje na univerzitě, naučit.

Pokud jde o otázku bezpečnosti, navrhla jsem ministrovi kultury, aby zvážil hybridní verzi a zajistil více zaměstnanců, abychom s nimi mohli navázat dlouhodobý vztah a neřídili se tak neoliberálními tendencemi v uměleckých institucích. V kulturním sektoru je okamžik, kdy se začneme starat o své zaměstnance, okamžikem, kdy se oni začínají starat o veřejnost. Pro mě je to první krok k vytvoření lepších podmínek. Vztahy uvnitř Národní galerie jsou základem pro správné fungování instituce. Ve skutečnosti totiž outsourcování služeb dokonce stojí víc a je to méně efektivní. Je to jen vzpomínka na devadesátá léta. Dnes, když mají společnosti v České republice, na Slovensku, v Polsku a jinde za sebou třicet let demokracie, se musíme vrátit trochu zpět a najít střední cestu mezi „divokými devadesátkami“ a současností. Měli bychom k tomu být více kritičtí. V Polsku fungují některé instituce s hybridním modelem. Muzeum Śląskie má výstavní asistenty, velmi bystré a odhodlané lidi, různého věku, včetně osob se zdravotním postižením. Pokud jde o pedagogy, je to jiné, protože někteří z nich na krátkodobé smlouvy pracovat chtějí. Každý typ práce má svá specifika, a to je něco, co je třeba vzít v úvahu.

„Muzea jsou demokratizující, inkluzivní a polyfonní prostory pro kritický dialog o minulosti a budoucnosti. Jsou si vědomy konfliktů a výzev současnosti a řeší je, přičemž uchovávají artefakty a vzorky pro společnost, chrání pestré vzpomínky pro budoucí generace a zaručují všem lidem stejná práva a rovný přístup ke kulturnímu odkazu.

Muzea nejsou zisková. Jsou participativní a transparentní a pracují v aktivním partnerství s různými komunitami a pro různé komunity, přičemž shromažďují, uchovávají, zkoumají, interpretují, vystavují a zlepšují chápání světa s cílem přispět k lidské důstojnosti a sociální spravedlnosti, globální rovnosti a blahobytu planety.“

Toto je návrh nové definice muzea, o kterém se nyní diskutuje v rámci Mezinárodní rady muzeí (ICOM). Mohla byste ji okomentovat? Co si myslíte, že by tato změna znamenala pro potenciální transformaci NGP?

Muzeum Śląskie toto dělalo i bez nové definice. Za naše snahy jsme byli kritizováni. Například jsme si byli vědomi toho, že k vytvoření lepších podmínek pro interpretaci je třeba být rovnostářštější.

Jak rozumět pojmům jako „demokratizující, inkluzivní a polyfonní prostor“ v rámci možné proměny NGP?

To považuji za velmi důležité, zvláště když hovoříme o termínu „polyfonní“, který se mi líbí nejen jako muzikoložce, ale taky protože vím, že neexistuje jediná pravda. Kdo určuje, co je pravda a co není? Samozřejmě existuje vědecké paradigma, které se vztahuje na aspekt výzkumu, ale to je vše. Pokud jde o uměleckou polyfonii hlasů, v Katovicích jsme zvali galerie z regionu, aby představily své pohledy na hlavní téma, konkrétně na výstavu o mužství či mužnosti, a nabídly svou interpretaci. Totéž platilo pro výstavu o hip-hopu nebo o 500 letech přítomnosti luteránů v Horním Slezsku. To, jak to v NGP realizujeme, závisí na financování – možná bychom mohli pořádat přidružené akce v různých uměleckých kruzích, aby se vyjádřily k tématu a byly k našemu přístupu kritičtí. Polyfonie je důležitá, ale musí se dělat v souladu se zákonem, což znamená žádné nenávistné projevy nebo jednání v rozporu s lidskými právy.

Pohled do výstavy Zajawka. Śląski hip-hop 1993-2003 v Muzeu Śląskie v Katovicích, 8. 6. – 1. 9. 2019. Foto: Roksana Miarka

Pravděpodobně jste již přemýšlela o výstavním programu NGP; jak vidíte budoucnost velkých výstav-blockbusterů, například s ohledem na problém nadměrného turismu v Praze a postpandemickou situaci?

Vidíme, že výstava Mikuláše Medka mohla být blockbusterem, ale kvůli pandemii nebyla. Například lidé z Velké Británie o Medkovi nejspíš neslyšeli, ale pokud by byla výstava dobře propagována a inzerována, přijeli by. V aktuální situaci si myslím, že je nutné věnovat pozornost především české veřejnosti, protože je vždy snazší pracovat s turisty než k pravidelným návštěvám galerie přesvědčit místní. Pak jsou zde Češi, kteří se chtějí účastnit kulturních akcí galerie, a jejich potenciál zjistíme z průzkumu. Takže pro mě jsou nyní Medek nebo Toyen blockbustery, které chceme podporovat; pokud jde o Picassa nebo Mondriana – opravdu chceme utratit tolik peněz za dopravu a pojištění? V budoucnu možná ano, ale témata a takové rozhodnutí musí být relevantní pro NGP a odvozené z naší dlouhodobé strategie.

Myslíte si, že NGP potřebuje vlastní ekologickou politiku, aby se stala udržitelnější institucí? A co by to znamenalo? Probíhají v této souvislosti nějaká jednání mezi Národní galerií a Ministerstvem kultury?

Narodila jsem se v oblasti, kde má těžba uhlí obrovský dopad na místní lidi, a jsem si plně vědoma toho, že je důležité jednat tady a teď. Nemusí to být tak zjevné v Praze, kde je povědomí o tomto tématu již vysoké. Tento bod budeme řešit na programové úrovni a v rámci vnitřní organizace naší instituce, která může být určitě udržitelnější. Diskuse o tom, jak bychom měli stavět naše výstavy a jak bychom měli znovu používat materiály, nakonec proběhne a bude součástí přístupu „potřeby vs. očekávání“.

Pokud jde o průzkumy, které nyní provádíte, vyvstává otázka, kdo by mohl být možným partnerem pro NGP. Kdo je tedy vaším poradcem, co se týče současné umělecké scény?

Partnery jste vy a lidé, kteří mi píšou a sdílejí se mnou své názory. V této fázi je mým hlavním partnerem tým NGP, ale doufám, že jakmile vytvoříme lepší situaci, bude zahrnovat uměleckou scénu jako celek. To se nakonec stane, ale teď nechci tento proces uspěchat. I když se nepovažuji za odborníka na všechno, mám bohaté zkušenosti z muzeí v Polsku, zejména v oblastech investic, budování nových prostor a tvorbu programu po opětovném otevření. Pokud jde o práci v různých oblastech, nepředpokládám, že vím všechno, a proto považuji dialog za zásadní součást tohoto procesu.


Alicja Knast vystudovala muzikologii na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani a celý svůj profesní život působila v několika významných polských muzeích (např. v Národním muzeu v Poznani nebo Muzeu Fryderyka Chopina ve Varšavě). Od roku 2014 byla ředitelkou Slezského muzea v Katovicích, z něhož byla v roce 2020 z politických důvodů odvolána. Pod jejím vedením získalo Slezské muzeum mimo jiné cenu EMYA (soutěž Evropské muzeum roku 2017) a zlatou „Medaili za zásluhy o kulturu Gloria Artis“ (udělena v roce 2019). V konkurzu na vedení Národní galerie Praha ji v roce 2020 ministr kultury upřednostnil před dalšími doporučenými kandidáty, Markem Pokorným a Jiřím Fajtem, a Knast tak byla v lednu 2021 jmenována generální ředitelkou galerie na šestileté období.


Překlad z angličtiny: Petr Kovařík

Komentáře

    • Tomáš Fassati

    Je dobře, že se rozhovor dotkl tématu „kritických muzeí“. V této rovině však bude třeba mnohé dále specifikovat a shrnout nejlépe v celkové deklaraci společenské odpovědnosti NGP. Stranou pozornosti rozhovoru bohužel zůstala otázka akviziční koncepce NGP v návaznosti na (chybějící) celostátní akviziční koncepci MK. Při neustálých tendencích pracovat se současným uměním ve sbírkotvorných institucích také zůstala stranou otázka partnerských institucí typu kunsthalle, které tento trend mohou potřebně vyvažovat.

    • Jana Cartier

    Tomáš Fassati spolu s Ladislavem Kesnerem patří nejsystematičtějším českým analytikům činnosti muzeí umění, proto se trochu divím, že prvý z nich ve svém komentáři vynechal jeden z nejpodstatnějších principů kvality fungování institucí – profesní etiku. Právě v tomto tématu by bylo zajímavé srovnání polské a české praxe. Ta naše je zatím velmi nevyzrálá. Většina muzeí mechanicky přebírá profesní kodex ICOM, aniž by se starala o jeho důslednou aplikaci, což v praxi není možné bez vytvoření etických komisí a zahrnutí jejich působení do interních předpisů. Výborný čin se podařil profesnímu sdružení muzeí umění (RG ČR), když kodex ICOM namísto mechanického převzetí rozšířilo mj. o důležité podrobnosti vztahu zřizovatel-muzeum. Ani Rada galerií, pokud vím, nebyla však schopna proces dotáhnout do funkčnosti prostřednictvím zřízení etické komise, takže do značné míry tak ustrnula v tradičním českém formalismu. Jestliže se právem říká, že etika je základem kvality činnosti a nikoliv zjednodušeně řečeno „marxistická nadstavba“, je třeba práci s kodexem považovat za nezbytnou součást restartu NGP.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *