Artalk.cz

Největší kouzlo

Rubrika Bod zlomu sa už dotkla školstva, zhorených skamenelín, húb, ruží, pútnictva alebo vydavateľskej činnosti v ranom detstve. Tento text bude ešte o niečo osobnejší, priblíži zmenu života v dôsledku ochorenia. Umelkyňa Marie Štindlová sa v istom momente dozvedela diagnózu, ktorú sa rozhodla riešiť alternatívnym spôsobom liečby a zmenou životného štýlu. Absolvovala masérsky kurz a liečbu pomocou tradičnej čínskej medicíny s Guo Li, ktorá žije v Prahe už viac ako 30 rokov. Svojich pacientov úspešne naviguje k zdraviu tak, aby sa vedeli liečiť sami, resp. aby žili tak, aby sa nemuseli liečiť. Dnes môže Marie povedať, že sa rozhodla dobre. Vďaka zmene stravovania a životných návykov sa jej podarilo ovplyvniť ochorenie natoľko, že ustúpilo, resp. sa už neprejavuje. Tento „zázrak“ sa naozaj udial.

 

 

Každý pro mě chce to nejlepší (až to schválí VZP)

a mě nezbývá než se tiše jako odbojářka

vzbouřit proti všem, hlavně sobě

(říká se tomu respekt k bílým plášťům)

a nenacházím slova

proč bych se měla omlouvat za to,

že něco chci

tak, jak chci

Prolog

Různé podivné choroby a zdravotní obtíže mě provázely poměrně dlouhou dobu. Spolu s mojí kolegyní v jedné pražské galerii jsme občas žertovaly, že bych o svých podivuhodných stavech měla napsat knihu. To mi nebránilo, abych dál žila lehce sebedestruktivním způsobem života, tak běžným pro umělce, pracovníky kulturních institucí a vlastně i spousty dalších. Podhodnocená práce v galerii a v kavárně doplněná o casual holdování alkoholu více méně při jakékoliv události od vernisáže po ateliérovou schůzku ve škole bylo na můj křehký organismus prostě moc. Takže nakonec přišla poctivá nemoc. Nemoc, ze které mají všichni strach a nebylo už možné tvářit se jakože nic.

Roztroušená skleróza bývá v popkultuře prostředkem, jak vysvětlit, že je někdo naprosto v háji. Vytváří se obraz nemoci fatální, tragické, bez šancí a rozhodně mimo to, co považujeme za normální. Nemocné jsou v takovém příběhu buď chudinky, nebo bojovnice a hrdinky. Ve skutečnosti se velká část lidí diagnostikovaných s tímto onemocněním nedostane do progresivní fáze, která se může rozvinout i do oné démonizované invalidity. Diagnostické nástroje jsou momentálně natolik účinné, že jsou diagnostikováni i lidé, kteří by se v minulosti do jejich hledáčku vůbec nedostali. Potíž je v tom, že magnetická rezonance je mocná, ale číst se v ní teprve učíme. Jinými slovy, současné vědění lékařkám nedává nástroj, jak určit, u koho se bude choroba rozvíjet a u koho ne. Náročná léčba je tak pro všechny stejná. Bez jakékoliv představy o tom, co je čeká.

Moje pragmatická a vědě oddaná neuroložka mi sdělila, že na vývoj nemoci má velký vliv to, jakým způsobem člověk k onemocnění přistupuje, jak se cítí. Strašidelný mediální obraz tak diagnostikovaným rozhodně nepomáhá. To, jakým způsobem o nemocech referujeme, má přímý vliv nejen na to, jak onemocnění prožíváme, ale i jak hluboce na nás dopadá. Ve chvíli, kdy lékařky nemají kapacitu s pacientkami pořádně mluvit, v týmech chybí psychoterapeutky nebo psychosociální pracovnice, které by pomohly se zpracováním situace, ale třeba i důstojné místo, kde by se člověk o svojí diagnóze dozvěděl, může zasutý obraz choroby jako tragédie, reálně ublížit nejen na duši.

Mediální obraz, ale i jazyk a způsob myšlení, které jsou zakořeněné v naší společnosti ohledně zdraví a nemoci, se mi zdály čím dál vzdálenější. Nechápala jsem, jak vznikla ani co znamená hranice, kterou jsem znenadání překročila a stala se nemocnou. Jistě, s mým tělem se něco stalo, ale pořád jsem nerozuměla tomu, proč bych měla být někdo jiný. Moje zkušenosti takové černobílé rozdělení popíraly. Nemoc se nestala z čista jasna, pomalu se budovala. Vnímala jsem, že stejně tak se s ní budu muset i popasovat. Přišlo mi zvláštní, že bych se měla chovat jako doposud, jen si sem tam píchnout injekci. Oddělení nemoci od všeho ostatního mi prostě nepřišlo správné. A to v jakémkoliv smyslu – oddělení fyzického a duševního, oddělení jednotlivých orgánů, oddělení osobního a společenského, oddělení zdraví jednotlivce od zdraví jeho vztahů a společnosti, oddělení nemocných od ostatních, vymezování toho, co je normální, a toho, co už ne. Jednoduše jsem sama na svém těle i duši pocítila se zraňující silou nesmyslnost našeho dualistického vnímání světa.

 

Setkání

Na chodbě funkcionalistického činžáku se vine fronta lidí až do půlky schodiště. Když projdou dveřmi bytu, zouvají se a čekají nacpaní v maličké čekárně. Červený plastový repráček točí mantru čínských mnichů, chrastí v něm. Vedle něj je zapíchnutý oharek z vonné tyčinky a sbor sošek bohů. Za dveřmi do dvou ordinací prosklených mléčným sklem se ozývá zvuk plácání pantoflí prokládaný občas smíchem, občas výkřiky v různých jazycích a smích. Pod dveřmi voní něco příbuzného kadidlu. Pacientky s pacienty si chodí lehat do jedné ze dvou místností. V každé jsou místa pro čtyři osoby. Někteří leží s jehlami, jiné vyšetřuje starší čínská dáma s tlustými brýlemi, barevným šátečkem a černými vlasy do všech stran. Přepichuje jehly, pobíhá mezi pacientkami, vykřikuje dietologické rady a příkazy na asistentku, která její chaotické poznámky pacientkám vysvětluje, dává jim baňky, případně provádí jiné procedury. Lékařka se s ničím moc nepáře a v jednom kuse pokřikuje: „špatný“. My, co už k ní chodíme dlouho, víme, že nemluví o kolabujících orgánech, ale o nerovnováze, se kterou se dá (většinou) pracovat. Tiše ležím a užívám si ten chaos, nedořečenost, dým z moxy a zvláštní uvolnění po každé jehle, i přesto, že to občas bolí. Tady nejsem jiná než kdokoliv, kdo přišel se špatným zažíváním nebo akné. Jen občas, když má Li pocit, že nedodržuju dietu nebo se dost nesoustředím, na mě houkne: „Musela poslouchala, ty hodně nemoc.“ Postupně už k ní chodím každý den a spolu s vlastní léčbou dávám lidem baňky a vysvětluju jim procedury. Naučím se od ní tak akorát, aby mi bylo jasné, že do tak šíleně komplexního systému, jako je čínská medicína, jen tak neproniknu. Učím se rozumět základním principům léčby a zároveň stále více vnímám, jak sama funguju. Sem tam si i něčeho všimnu na ostatních. Cítím extrémy, lidi, kteří už prostě nemají sílu. Když jsem z toho přepadlá, Li říká: „Nebyla smutná, to osud.“ Takoví lidé už se totiž nevrací. Občas spolu po práci chodíme na oběd a já si užívám naše zvláštní přátelství, kde slova dělají spíš zmatek, než cokoliv jiného.

Li je proti mně maličká, je jí už přes 65, takže se mezi lehátky a závěsy komíhá trochu nemotorně. U lůžek máme zautomatizované choreografie. Ona se hrbí a zapichuje jehly. Já jí přes hlavu, přikládám moxu a kontroluju, jestli už moc nepálí. Občas přebíhám na druhou stranu lehátka a zas zakrývám pacientky přikrývkami, které za sebou Li nechává nemilosrdně poodkrývané. Učím se nevztekat a vnímat. Soustředit se jen na to, co dělám, a nespekulovat. Čas v ordinaci je zhuštěný. Od 8 do 11 dopoledne se tam otočí desítky osob. Celou dobu pobíhám, všímám si několika lidí, co mluví zároveň, občas někdo ještě zatelefonuje. Pořád se někdo na něco ptá. Všude je kouř.

Během léčby u Li je daná dieta a další pravidla. Můj úkol je novým klientkám tyhle zásady předat a hlavně je naladit na to, že jejich zdraví je jenom jejich zodpovědnost a budou se mu muset aktivně věnovat. Li je jejich průvodce, hodně jim pomáhá, ale léčí se nakonec oni sami. Slova jako vyléčení stejně jako nemoc a zdraví v čínské medicíně nemají moc význam, nebo minimálně posunutý od toho našeho. V čínské medicíně (ale i v jiných medicínských systémech) nic jako dokonalé zdraví nebo mez oddělující zdraví od nemoci neexistuje. Co existuje, je nerovnováha. Život je permanentní změna a my můžeme jen balancovat a snažit se přibližovat rovnováze.

Čínská medicína není medicínský systém v našem slova smyslu. Neomezuje se na léčení už rozvinutých problémů. Je to spíše životní styl postavený na prevenci. Zahrnuje akupunkturu, bylinné odvary, stejně jako dietu, cvičení, meditaci a dobrou náladu. Rozmazává hranice mezi zdravím a nemocí, psychickým a tělesným, jídlem a lékem. Všechno co děláme, co pouštíme k sobě i do sebe, se stává naší součástí a formuje náš celkový stav. Když přemýšlíme o zdraví, je potřeba zahrnout nejen tělo a psychiku člověka, ale i jeho vztahy, společnost, životní prostředí nebo roční období.

Léčení v rámci jiného systému, než je naše běžná medicína, v první řadě potřebuje změnu myšlení a přijmutí zodpovědnosti za vlastní zdraví. Není žádná doktorka ani pilulka, které nás dokážou zázračně vyléčit. Léčení je cesta, která může vést skrz setkání s trhlou čínskou dámou, psychoterapii, otužování, pláč anebo operaci. Vždy je ale potřeba, abychom dělali rozhodnutí sami za sebe, beze strachu a s vědomím vlastních možností a síly. K tomu jsem alespoň došla já.

Závěr

U Li už nepracuji, ale naučila jsem se od ní naslouchat nejen svému tělu, ale i tělům jiných. Naučila mě důvěřovat věcem, které nedokážu konvenčně vysvětlit, být otevřená a zkoumat bez předsudků. Vedle její léčby jsem se věnovala ještě psychoterapii a spoustě dalších věcí, které ale patří jen mě. Budovala jsem nové vztahy a posilovala/opravovala ty staré. Díky tomu jsem dokázala největší kouzlo – proměnila jsem se.


kresby a foto: archív autorky

Komentáře

    • Eda Kriseová

    Milá Mančinko, velice Tě zdravím a přeju zdraví a štěstí. Mám velikou radost z Tvého článku. Kamarádím se Guo Li asi tak třicet let. Absolvovala jsem několik léčení a hodně se od ní naučila. V poslední době se nevídáme, ani nevím jestli v době covidové léčí. Také Tvoji babičku jsem dlouho neviděla. Známe se ještě déle než s Lili. Tvoje maminka je kamarádka mé dcery Terezy, byly spolu ve skautu. Ráda se s Tebou třeba někdy potkám. Je to jako bych znala i Tebe. Všechno dobré přeje Eda Kriseová

    • Julie

    Díky moc. Nasměrovala mě sem sestřenka. To, co popisujete na začátku, jsem tak vnímala a stále vnímám i já od konce roku, kdy jsem se měla začít ztotožňovat s labelem „nemocná RA“. Nechápu to – jakoby se to stalo nějak najednou – aspoň tak mi připadá, že si to myslí lékaři, se kterými jsem se setkala. A vyřeší se to pilulkami, o jejichž nežádoucích účincích se nemluví. Taky jdu vlastní cestou. Jen se na ní někdy cítím trochu osamělá. Tak ještě jednou díky za tohle čtení.

    • Bohumír

    Milá Marie, děkuji za Vaše svědectví, jak se z pasívního pacienta stane člověk, který si vezme zpět své zdraví. Ano, diagnóza pouze nálepkuje a zjednodušuje práci doktorům, jak ji jednou na někoho napasují, mohou pak postupovat podle „gájdlajns“. Věřte, že i doktoři jsou v zajetí „fachidiotismu“ -de facto zaměstnanci pojišťoven, distributoři farma „byznysu“. Odolat tomuto tlaku vyžaduje pevnou vůli, originalitu, víru…přesto někteří se touto alternatívní cestou již vydali. Bohatství tradiční čínské medicíny je nekonečné, jako je nekonečná proměna jin a jang. Neustálá proměna je život, aktívní hledání rovnováhy je život – barevný, neuchopitelný, nedokonalý, krásný… Přeji Vám, ať aktivně hledáte co nejdéle…
    MUDr. Bohumír Plucar

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *