Artalk.cz

Nomišův Spravodaj č. 58

Séria autorských textov pod názvom Bod zlomu je charakteristická svojou žánrovou aj obsahovou otvorenosťou, texty často zrkadlia osobné fascinácie ich autorov, zväčša umelcov a umelkyne. Príspevok Šimona Kadlčáka je bohatý aj na obrazový materiál, rozhodol sa v ňom popísať určujúce momenty jeho súčasného pôsobenia v rámci umeleckej scény. Vydal sa pátrať po koreňoch až do detstva a sám seba podrobil psychoanalýze, ktorá, ako priznal, nebola len príjemným ponorom. Narazil pri ňom aj na „fosilie, kterým se jinak podvědomě snaží spíš vyhýbat, teď ale nechal vyplavit trochu té sladkobolné usazeniny“. V texte spomína návštevu kľúčovej výstavy Jitro kouzelníků a najmä svoj časopis Nomišův Spravodaj, ktorý je doložený bohatou obrazovou dokumentáciou.

1) Obálka druhého čísla, nejstaršího dochovaného

Nomišův Spravodaj č. 58
aneb historie jednoho zapomenutého uměleckého časopisu a vlastní umělecká kariéra nahlížená jako regres prizmatem freudovské psychoanalýzy

Že kořeny všech našich rysů a osobnostních charakteristik vyrůstají z dětství, potvrdí každý držitel certifikátu z víkendového kurzu psychoanalýzy. Musím říct, že ten ponor není úplně příjemný a narážím při něm i na fosilie, kterým se jinak podvědomě snažím spíš vyhýbat. Ale tak co, směle do toho, nechám vyplavit trochu té sladkobolné usazeniny, vám přeji dobrou zábavu a já se pokusím si při tom moc neublížit.

Možná to znáte, ale možná taky ne – teprve s vlastními mladšími sourozenci mi došlo, že to tak nemají všichni – byl jsem ten typ dítěte, které střídá různá „období“, periodicky se střídající fáze manického zájmu o určité téma, které pak do vyčerpání takřka úplně ovládalo veškerou moji mysl i jednání, dokud nebylo vystřídáno obdobím dalším. Přibližně od nějakých čtyř let do pozdní puberty jsem jich takhle vystřídal dlouhou řadu: asi první, co si vzpomínám, byli rytíři a středověk, pak mě zajímal třeba Klondike a zlatá horečka, cestovatelství a „objevitelství“ (dnes a v našich kruzích již známější pod pojmem kolonizace), Rychlé šípy a Skaut/Junák, pak ještě v době úplného začátku prvního stupně i komunismus. První opravdu velké a dlouhotrvající období pak byl Asterix, po kterém dodnes zůstala i rozsáhlá sbírka (neboli „muzeum“, jak jsem jej nazýval, což bylo jistě trochu nadnesené co do kvality a ucelenosti sbírky, nikoli ale ve smyslu archivářské péče, která jí byla věnována). Tento zájem se pak nějak přirozeně přelil do nadšení pro komiksy obecně a jejich kreslení, spolu s ním ale paralelně probíhalo taky wrestlingové období, jež se pak plynule transformovalo směrem k společensky přijatelnějším sportům hokeji a fotbalu. V téhle době jsem se ale už hodně aktivně zajímal i o hudbu a zakrátko začal studovat na střední umělecké škole. A to už jsme prakticky tam, kde jsem teď. Většina věcí z té doby už mi zůstala.

2) A ukázka z obsahu časopisu v období jeho rané fáze, konkrétně ze 6. čísla: zatím se zaměřuje především na představení obecných oborových pojmů, jako „co je to zátiší nebo „ateliér, jindy např. „paleta nebo „štětec. Ve srovnání s následujícími čísly si povšimněte celkově uhlazené grafické úpravy a čitelného písma. Míra expresivity designu časopisu v dalších číslech postupně narůstá spolu s prezentovanými znalostmi.

O tom všem bych mohl psát a u každé z těchto libůstek by se dala najít linka do současnosti a nějaká návaznost na moje současné mentální nastavení a názorové zázemí. Záměrně jsem ale ve výčtu vynechal jeden zájem, u něhož, má-li být úběžníkem tohoto textu umění, najdeme největší tematickou shodu: Umění. Poprvé jsem se o něj intenzivně zajímal zhruba v době, kdy mi bylo tak 7–8 let. Přibližně tedy někdy v době Klondiku, Rychlých šípů a komunismu, po kterém následoval Asterix. Jestli vám to zní podezřele, tak stopy hledejte v rodině, spolu s dětstvím dalším základním pilíři psychoanalýzy (doufám a slibuji, že sexuálnímu pudu se pokusím v rámci tohoto textu vyhnout). Můj intelektuální otec totiž neváhal a sdílel se mnou od nejranějšího dětství spoustu svých výstředních zájmů, přičemž některé z nich mě zasáhly natolik, že jsem je pak celkem s důvěrou a nekriticky přijal za svoje nebo se jimi inspiroval. 

Nevím úplně, kde přesně to začalo. Těch iniciačních zážitků možná bylo víc a teprve jejich spojení vytvořilo intenzitu, spouštěč fascinace. Každopádně si dodnes živě vzpomínám, jak jsme byli na výstavě Jitro kouzelníků (1996–1997!) ve Veletržním paláci, a doteď si pamatuju, jaká jsem na ní viděl díla, a některá dokážu i zpětně přiřadit. Určitě tam byly třeba Kresby mořem Martina Zeta, pamatuju si na děsivou menší místnost, ve které periodicky zhasínalo světlo, aby ji pak prozářily jen fosforeskující lidské hlavy ve vitrínách. Běžel tam dokument Evalda Schorma Žít svůj život o Josefu Sudkovi (to bych asi jinak zapomněl, ale zaujalo mne, že neměl ruku) a o kus dál byla interaktivní instalace v podobě stojanů s pruty rozestavěnými naproti sobě do uličky, kterou když člověk procházel, začaly mu výhružně švihat nad hlavou. Ty bohužel zařadit nedokážu, stejně jako vícekanálovou videoinstalaci záběru na vodopád. Byl tam ale určitě hřbitůvek Františka Skály a možná právě u Skály se dají kořeny tohoto raného vzplanutí pro umění datovat v úplném zárodku, i když nepřímo. Někdy v šesti letech jsem totiž dostal jeho komiks Velké putování Vlase a Brady (ještě v původním vydání od Albatrosu na omšelém ručním papíře). Záhy jsem se ho naučil nazpaměť, k čemuž jsem přiměl i svoje duchovní dvojče Míšu (Bradu) a pak jsme příběh hráli jako divadlo. Ještě o něco později pak tohle nadšení eskalovalo do bodu, že jsem Františku Skálovi napsal dopis a on mi k mému nadšení odpověděl pohlednicí plnou vlastnoručních obrázků.[1] 

3) Obrazový příběh Jak to bilo z NGlerií představuje alternativní výklad historie Národní galerie z paralelního vesmíru, který pro galerii nedopadne dobře.

Ale zpět od detailu k celku: od mých sedmi let jsme začali rok co rok jezdit do Francie a tam si pamatuju první návštěvy Centre Pompidou a dalších galerií. Setkání s vrcholnou postmodernou té doby mě utvrdilo v přesvědčení, že umění je ten nejlepší způsob, jak i v dospělosti moct dělat hovadiny a ještě být za to uznáván. Umění v mojí představě bylo něco barevného, nepochopitelného, ideálně pohyblivého nebo vydávajícího nějaké zvuky, podivný pastiš roztodivných věcí s nádechem komiksové šílenosti, ale ještě o dost vykloubenější. Myslím, že mi tyhle věci ani nemusel nikdo vysvětlovat, cítil jsem je sám. To, že se u nás doma občas objevovali fotografové, profesoři UMPRUM nebo lidi, co se okolo umění nějakým způsobem motali, tedy dojem přímého spojení se scénou, pak dodal poslední ingredienci, díky níž jsem usoudil, že nic lepšího v životě dělat nejde.

Toto svoje nadšení jsem se rozhodl ventilovat založením uměleckého časopisu Nomišův Spravodaj, k němuž mě inspirovaly jednak první čísla časopisu Umělec, které jsme měli doma, a taky dětská edice Divusu TAKI-TAK představující vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého prostřednictvím výpravně zpracovaných boxů. Nomišův Spravodaj (neboli NS/Nomišák) byl zpravidla čtyřstránkový časopis (včetně obálky) ručně vytvořený na přeloženém papíře formátu A3. První číslo vyšlo v roce 1997 (ve stejném roce jako první Umělec!) a k velké smůle se nedochovalo. Pamatuju si ale, že na obálce byla kresba otce tělesně trestajícího nezdárného syna, vevnitř byl rozhovor s fotografickou dvojicí Alena Dvořáková a Viktor Fišer a texty do časopisu ještě musel vepisovat táta, kterému jsem je jakožto ještě negramotný diktoval. To už ale neplatilo pro druhé číslo, kde už je většina textů napsaných vlastní rukou. S každým dalším číslem pak textů psaných s pomocí dospělého postupně ubývá, což bylo jednoznačné plus z hlediska autenticity, ale současně mínus co do čitelnosti a pochopitelnosti. V první fázi časopisu mezi lety 1997–2000 vyšlo úctyhodných 52 čísel, přičemž krom zmiňovaného pilotu už se dál dochovala vydání všechna(!). Díky tomu si éru a ideové milieu časopisu můžeme představit názorně, s obrazovým doprovodem:

 

4) Od čtvrtého čísla NS se objevuje komiks na pokračování, který pak časopis neodmyslitelně provází až do jeho zániku. Komiksů se ve Spravodaji vystřídalo několik, vůbec první se jmenoval Pan Umělec, jehož od čísla 11 nahradil Plumbař inspirovaný stejnojmennou instalací plechového muže v plechové místnosti od Kryštofa Kintery (viděná na výstavě v Domě U Zlatého prstenu). V představené ukázce s názvem na volbách se zaujetí uměním evidentně mísí se zaujetím aktuálním společenským děním – totiž parlamentními volbami v roce 1998. Na druhém obrázku vidíme pohled dovnitř urny. Všimněte si, že kromě jednoho hlasu pro Stranu piva dosud všichni voliči hlasovali pro některou z variant komunistické strany. Na dalším obrázku překvapí osazenstvo volební místnosti příchod atypického zjevu Plumbaře. Následně Plumbař odvolí ve prospěch NG a setká se s voličem Fašistů, který za svůj názor dostane na konci příběhu od Plumbaře bídu. Není ovšem zcela jasné, jestli výprask nesouvisí také s uspořádáním „Sprosté výstavy na posledním obrázku předposledního řádku. Tak jako tak, ani Plumbařova občanská angažovanost nedokázala nic změnit na výsledku voleb, které skončily uzavřením „opoziční smlouvy.
5) Motiv fašismu a nacismu, případně hrůzy ze „Skínů se nicméně v časopise objevoval docela často. Na této ukázce, tentokrát z komiksu Umění s USA, který vycházel nepřetržitě mezi čísly 21–46, sledujeme hlavního hrdinu, kterak se potká s fašistickým prodavačem v masně. Následně se dává na útěk, který končí nonsensovým závěrem.
6) A fašismu a nacismu se týká také šokující nařčení vydavatele konkurenčního časopisu Umění z podpory těchto ideologií, uveřejněné v čísle 25. K tomuto kontroverznímu obvinění mne dovedl zážitek ze zlínského knihkupectví Archa, kde jsem tátovi donesl nadšeně ukázat zmiňovaný časopis jako svůj objev. Pamatuju si jeho skeptickou reakci, kdy se mi snažil vysvětlit, že jde o konzervativní odborný časopis, který mě nebude moc zajímat, a následný pokus o vysvětlení, co to znamená „konzervativní. Přestože jsem tomu moc nerozuměl, zcela správně jsem konzervativní ztotožnil s fašistickým a hned v následujícím vydání NS si bulvárně podal nepřátelského vydavatele. Vydavatel je odhalen při pozdravu vůdce na prvním obrázku a jako správný zločinec má rozpixelovaný obličej. Hned pod článkem navazuje rubrika Sbíráme staré mince, na čemž mi zřejmě nic konzervativního nepřišlo.
7) To správné umění totiž bylo to progresivní. Jako například Růžový tank Davida Černého, který se v objevil v čísle 10.
8) A tohle byly ty správné progresivní časopisy. Současně také sponzoři Nomišova Spravodaje. Spolu s KSČM a Coca-Colou.
9) Čísla 34–36 byla všechna věnována výhradně Františku Skálovi. Na obrázku vidíme hrdiny jeho komiksu o Vlasovi a Bradovi s poněkud děsivým nápisem „Posloucháme našeho pána“.
10) Číslo 44 pak bylo pro změnu Speciál o Tvrdohlavých, s největší pravděpodobností u příležitosti jejich velké souborné výstavy ve Valdštejnské jízdárně v roce 1999. Krátkým medailonkem jsou představeni všichni členové, na tomto příkladu konkrétně Jiří David. (přepis textu: Jirka Dadvid – Bez vlasů z jizvou na čele. Zřejmě bojoval za pracující lid. Říkají vědci. Je to lebkoun, Jiří David.)
11) Číslo 48 bylo věnováno výhradně Petru Niklovi a jeho výstavě Hnízda her v Rudolfinu z roku 2000. Na tomto schématu jsou vyobrazeny některé z „atrakcí této interaktivní výstavy pro děti. Pokud jste na výstavě náhodou byli, možná ještě budete schopni některá z děl rozpoznat.
12) Jinak jsem ale nikdy neměl nejmenší problém s přijetím myšlenky, že uměním může být cokoliv, a tak se v časopise objevovaly příspěvky na naprosto libovolná témata. (Vpravo svisle můžete vidět heslo časopisu „Umění žije, jen umělci umírají, jež bylo do každého vydání dopsáno dospělou rukou.)
13) V čísle 24 se poprvé a naposledy objevil jako příloha plakát „Národní galerie hvězd, tentokrát představující Mr. Beana.
14) V komiksu z čísla 33 si zase hodil cameo Pavel Zedníček jako řidič autobusu (na posledním obrázku dole, předchází mu detail jízdenky s nápisem „Příjemnou cestu vám přeje řidič Pavel Zedníček).
15) A po různu se objevují i další související témata – například klasická záliba umělců v ženách spolu s příkladem, jak iracionálně zamilovaní muži jednají.
16) Do některých vydání po čísle 30 se zase promítla jiná dobová fascinace, samozřejmě další z těch, které jsem převzal od svého otce – Hippies. Číslo 38 bylo „Mega Speciál na toto téma a jeho součástí bylo několik plakátů. Hlavním motivem tohoto je hipísácký Márdi Grás, průvod s tematickými pikety, vč. nápisu „Yes, policie no a hipísácké variace české státní vlajky.
17) I přes deklarovanou příslušnost k nekomerční alternativě se však ne vždy dařilo časopisu skrývat projevy touhy po penězích. Na tomto inzerátu prosí o příspěvek na fungování svoje čtenáře.
18) A taky článek „Zamyšlení pro filozofi umění z čísla“ 50 se ve svém průběhu ukáže být spíš rafinovaně skrytým komerčním sdělením. (Pod článkem můžete vidět anonce na dobové výstavy v Českém Krumlově a pražském Paláci Kinských.)
19) Na tomto obrázku můžete vidět srovnání dvou variant stejného komiksu. Vpravo je pro lepší orientaci přepracovaná verze stejného komiksu, která vznikla přibližně o pět let později v roce 2004. Tehdy jsem se po čtyřleté odmlce k Nomišovu Spravodaji vrátil a přidělal několik nových čísel. Spíš než umění se v nich však v té době spíš zrcadlil zájem o komiksy a hudbu. Přesto speciální čísla 55 a 57 představují nesmírně cenný příspěvek k historii NS: první z nich je totiž pojaté jako kompletní shrnutí všech původních dvaapadesáti čísel (včetně správného chronologického řazení, což bylo nesmírně užitečné při přípravě tohoto článku) a druhé funguje zase jako remake třech vybraných komiksů ze „zlaté éry NS“. Tato dodatková čísla (ale i některé části obsahu těch původních) pak prozrazují moje zaujetí katalogizací, ale i vytvářením osobní historie, jejímž dosud posledním projevem je tento text.
20) Samotný Nomiš se pak objevuje jako host komiksu Umění s USA v čísle 25 na fotkách z návštěvy neidentifikované výstavy. Dokolážování nálepek ze sýru Veselá kráva pak pomohlo k vytvoření věrohodné imitace pop artu.
21) Oh Got Fuck The Art!

[1] Tady se hodí říct, že v tomhle dětském nadšení pro personu Františka Skály jsem nebyl sám. Dozvěděl jsem se to ale až o dost později: jeden kamarád, který je z umělecké rodiny a se Skálou se potkával od mala, měl podle něj pojmenovaného panáčka z lega, jehož charakter byl neměnný a on ho s úctou opečovával.


Ilustrácie: archív autora

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *