Séria autorských textov pod názvom Bod zlomu je charakteristická svojou žánrovou aj obsahovou otvorenosťou, texty často zrkadlia osobné fascinácie ich autorov, zväčša umelcov a umelkyne. Príspevok Šimona Kadlčáka je bohatý aj na obrazový materiál, rozhodol sa v ňom popísať určujúce momenty jeho súčasného pôsobenia v rámci umeleckej scény. Vydal sa pátrať po koreňoch až do detstva a sám seba podrobil psychoanalýze, ktorá, ako priznal, nebola len príjemným ponorom. Narazil pri ňom aj na „fosilie, kterým se jinak podvědomě snaží spíš vyhýbat, teď ale nechal vyplavit trochu té sladkobolné usazeniny“. V texte spomína návštevu kľúčovej výstavy Jitro kouzelníků a najmä svoj časopis Nomišův Spravodaj, ktorý je doložený bohatou obrazovou dokumentáciou.

Nomišův Spravodaj č. 58
aneb historie jednoho zapomenutého uměleckého časopisu a vlastní umělecká kariéra nahlížená jako regres prizmatem freudovské psychoanalýzy

Že kořeny všech našich rysů a osobnostních charakteristik vyrůstají z dětství, potvrdí každý držitel certifikátu z víkendového kurzu psychoanalýzy. Musím říct, že ten ponor není úplně příjemný a narážím při něm i na fosilie, kterým se jinak podvědomě snažím spíš vyhýbat. Ale tak co, směle do toho, nechám vyplavit trochu té sladkobolné usazeniny, vám přeji dobrou zábavu a já se pokusím si při tom moc neublížit.

Možná to znáte, ale možná taky ne – teprve s vlastními mladšími sourozenci mi došlo, že to tak nemají všichni – byl jsem ten typ dítěte, které střídá různá „období“, periodicky se střídající fáze manického zájmu o určité téma, které pak do vyčerpání takřka úplně ovládalo veškerou moji mysl i jednání, dokud nebylo vystřídáno obdobím dalším. Přibližně od nějakých čtyř let do pozdní puberty jsem jich takhle vystřídal dlouhou řadu: asi první, co si vzpomínám, byli rytíři a středověk, pak mě zajímal třeba Klondike a zlatá horečka, cestovatelství a „objevitelství“ (dnes a v našich kruzích již známější pod pojmem kolonizace), Rychlé šípy a Skaut/Junák, pak ještě v době úplného začátku prvního stupně i komunismus. První opravdu velké a dlouhotrvající období pak byl Asterix, po kterém dodnes zůstala i rozsáhlá sbírka (neboli „muzeum“, jak jsem jej nazýval, což bylo jistě trochu nadnesené co do kvality a ucelenosti sbírky, nikoli ale ve smyslu archivářské péče, která jí byla věnována). Tento zájem se pak nějak přirozeně přelil do nadšení pro komiksy obecně a jejich kreslení, spolu s ním ale paralelně probíhalo taky wrestlingové období, jež se pak plynule transformovalo směrem k společensky přijatelnějším sportům hokeji a fotbalu. V téhle době jsem se ale už hodně aktivně zajímal i o hudbu a zakrátko začal studovat na střední umělecké škole. A to už jsme prakticky tam, kde jsem teď. Většina věcí z té doby už mi zůstala.

O tom všem bych mohl psát a u každé z těchto libůstek by se dala najít linka do současnosti a nějaká návaznost na moje současné mentální nastavení a názorové zázemí. Záměrně jsem ale ve výčtu vynechal jeden zájem, u něhož, má-li být úběžníkem tohoto textu umění, najdeme největší tematickou shodu: Umění. Poprvé jsem se o něj intenzivně zajímal zhruba v době, kdy mi bylo tak 7–8 let. Přibližně tedy někdy v době Klondiku, Rychlých šípů a komunismu, po kterém následoval Asterix. Jestli vám to zní podezřele, tak stopy hledejte v rodině, spolu s dětstvím dalším základním pilíři psychoanalýzy (doufám a slibuji, že sexuálnímu pudu se pokusím v rámci tohoto textu vyhnout). Můj intelektuální otec totiž neváhal a sdílel se mnou od nejranějšího dětství spoustu svých výstředních zájmů, přičemž některé z nich mě zasáhly natolik, že jsem je pak celkem s důvěrou a nekriticky přijal za svoje nebo se jimi inspiroval. 

Nevím úplně, kde přesně to začalo. Těch iniciačních zážitků možná bylo víc a teprve jejich spojení vytvořilo intenzitu, spouštěč fascinace. Každopádně si dodnes živě vzpomínám, jak jsme byli na výstavě Jitro kouzelníků (1996–1997!) ve Veletržním paláci, a doteď si pamatuju, jaká jsem na ní viděl díla, a některá dokážu i zpětně přiřadit. Určitě tam byly třeba Kresby mořem Martina Zeta, pamatuju si na děsivou menší místnost, ve které periodicky zhasínalo světlo, aby ji pak prozářily jen fosforeskující lidské hlavy ve vitrínách. Běžel tam dokument Evalda Schorma Žít svůj život o Josefu Sudkovi (to bych asi jinak zapomněl, ale zaujalo mne, že neměl ruku) a o kus dál byla interaktivní instalace v podobě stojanů s pruty rozestavěnými naproti sobě do uličky, kterou když člověk procházel, začaly mu výhružně švihat nad hlavou. Ty bohužel zařadit nedokážu, stejně jako vícekanálovou videoinstalaci záběru na vodopád. Byl tam ale určitě hřbitůvek Františka Skály a možná právě u Skály se dají kořeny tohoto raného vzplanutí pro umění datovat v úplném zárodku, i když nepřímo. Někdy v šesti letech jsem totiž dostal jeho komiks Velké putování Vlase a Brady (ještě v původním vydání od Albatrosu na omšelém ručním papíře). Záhy jsem se ho naučil nazpaměť, k čemuž jsem přiměl i svoje duchovní dvojče Míšu (Bradu) a pak jsme příběh hráli jako divadlo. Ještě o něco později pak tohle nadšení eskalovalo do bodu, že jsem Františku Skálovi napsal dopis a on mi k mému nadšení odpověděl pohlednicí plnou vlastnoručních obrázků.^[1] 

Ale zpět od detailu k celku: od mých sedmi let jsme začali rok co rok jezdit do Francie a tam si pamatuju první návštěvy Centre Pompidou a dalších galerií. Setkání s vrcholnou postmodernou té doby mě utvrdilo v přesvědčení, že umění je ten nejlepší způsob, jak i v dospělosti moct dělat hovadiny a ještě být za to uznáván. Umění v mojí představě bylo něco barevného, nepochopitelného, ideálně pohyblivého nebo vydávajícího nějaké zvuky, podivný pastiš roztodivných věcí s nádechem komiksové šílenosti, ale ještě o dost vykloubenější. Myslím, že mi tyhle věci ani nemusel nikdo vysvětlovat, cítil jsem je sám. To, že se u nás doma občas objevovali fotografové, profesoři UMPRUM nebo lidi, co se okolo umění nějakým způsobem motali, tedy dojem přímého spojení se scénou, pak dodal poslední ingredienci, díky níž jsem usoudil, že nic lepšího v životě dělat nejde.

Toto svoje nadšení jsem se rozhodl ventilovat založením uměleckého časopisu Nomišův Spravodaj, k němuž mě inspirovaly jednak první čísla časopisu Umělec, které jsme měli doma, a taky dětská edice Divusu TAKI-TAK představující vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého prostřednictvím výpravně zpracovaných boxů. Nomišův Spravodaj (neboli NS/Nomišák) byl zpravidla čtyřstránkový časopis (včetně obálky) ručně vytvořený na přeloženém papíře formátu A3. První číslo vyšlo v roce 1997 (ve stejném roce jako první Umělec!) a k velké smůle se nedochovalo. Pamatuju si ale, že na obálce byla kresba otce tělesně trestajícího nezdárného syna, vevnitř byl rozhovor s fotografickou dvojicí Alena Dvořáková a Viktor Fišer a texty do časopisu ještě musel vepisovat táta, kterému jsem je jakožto ještě negramotný diktoval. To už ale neplatilo pro druhé číslo, kde už je většina textů napsaných vlastní rukou. S každým dalším číslem pak textů psaných s pomocí dospělého postupně ubývá, což bylo jednoznačné plus z hlediska autenticity, ale současně mínus co do čitelnosti a pochopitelnosti. V první fázi časopisu mezi lety 1997–2000 vyšlo úctyhodných 52 čísel, přičemž krom zmiňovaného pilotu už se dál dochovala vydání všechna(!). Díky tomu si éru a ideové milieu časopisu můžeme představit názorně, s obrazovým doprovodem:

 

[1] Tady se hodí říct, že v tomhle dětském nadšení pro personu Františka Skály jsem nebyl sám. Dozvěděl jsem se to ale až o dost později: jeden kamarád, který je z umělecké rodiny a se Skálou se potkával od mala, měl podle něj pojmenovaného panáčka z lega, jehož charakter byl neměnný a on ho s úctou opečovával.

---

Ilustrácie: archív autora