Artalk.cz

Mlčení přírody a mlčení estetiků o přírodě

Karel Stibral se v knize Estetika přírody zabývá estetickým oceněním krajiny v historii evropské civilizace. Radoslava Schmelzová se v recenzi na tuto publikaci zaměřuje kromě celkového pohledu na problematiku estetického vnímání přírody a krajiny také na určitý rozpor v pojetí mimouměleckého přírodního krásna ve vztahu k výtvarnému umění. Jsou si umění a příroda tak vzdálené, že je pro přírodu třeba nového rámce estetického hodnocení?

Jacob van Ruisdael, Lesní jezírko, kolem r. 1660 – rostoucí zájem o lesní scenérie, „interiéry“ lesa, ba dokonce bažinu. Zdroj: Nakladatelství Pavel Mervart

Mlčení přírody a mlčení estetiků o přírodě

Slova „jak krásné“ v nějaké krajině narušují její němou řeč a snižují její krásu: jevící příroda chce mlčení.

Theodore W. Adorno: Estetická teorie[1]

 

Karel Stibral se ve své knize Estetika přírody sice opírá zvláště o estetiku jako filosofickou disciplínu, ale také o výtvarné umění a jeho teorii. Jde o poměrně rozsáhlou fundovanou syntézu, která vykládá dějiny vnímání mimouměleckého přírodního krásna na základě interdisciplinarity a z tohoto úhlu pohledu je velmi zajímavý i jeho vztah k výtvarnému umění.

Do konce 18. století se přírodní krásno a později i vznešeno těšilo velké pozornosti. Poté se estetika jako filosofická disciplína přestala o krásu přírody prakticky zajímat a zaměřila se na umělecké krásno. Stibral k tomu podotýká: „Pro současné umění krása ale již není tématem, často se programově snaží vyhnout tomu ‚být estetické/krásné‘. Kupodivu ani dnešní estetika se příliš pojmem krásy nezabývá – jejím tématem je především Umění.“[2] Máme tu tedy zajímavou situaci, v níž přírodní krásno bylo v estetice během 19. a 20. století upozaděno uměním, které ovšem cíleně odmítá krásu jako takovou, ale současná estetika se i nadále zaobírá spíše uměním, i když v kontextu evropské kultury se zájem o přírodní krásno pochopitelně dále vyvíjel.

Kdo se tedy dnes zabývá obhajobou přírody, která je jedním z hlavních zdrojů pocitu krásy? První obhájci se objevují na přelomu 60. a 70. let dvacátého století, kdy se stále častěji objevují texty, jejichž ústředním tématem je estetická hodnota přírody, později je to zejména v kontextu rozvoje environmentální estetiky a pod vlivem přírodních věd. K nim patří i tato kniha, jejímž hlavním tématem je pozoruhodná a často rozporuplná proměnlivost estetického postoje k přírodě v rámci historie evropské kultury. Jak bylo výše zmíněno, Stibral klade důraz na význam přírodního estetična pro estetiku jako filosofickou disciplínu a zmiňuje i novověký typ vztahování se k přírodě, tedy turistiku a ochranářství.

V úvodu autor píše, že je kniha pokusem o syntézu historického vývoje estetického ocenění, či jinak řečeno estetického vnímání přírody na základě dílčích publikovaných textů a studií. Zároveň ale také výrazně reviduje jeho předchozí publikaci Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku (2005).[3] Obě knihy mají společné východisko a tím je zpochybnění samozřejmosti našeho současného obdivu k horám, pralesům a obecně k divoké, člověkem nedotčené přírodě.[4] Dnes je divoká příroda natolik samozřejmým zdrojem pocitu krásy, že většinou není tento estetický postoj ani předmětem teoretické reflexe.

John Ruskin, Fragments of the Alps, 1854–1856. Zdroj: Nakladatelství Pavel Mervart

Tomuto postoji však předcházel dlouhý kulturní vývoj a evropská civilizace začala obdivovat divokou přírodu, která byla do té doby zdrojem ošklivosti, nezájmu, nebo dokonce strachu, až v novověku. Autor navíc zmiňuje podle mého soudu zajímavý postřeh, že jen málokterá civilizace k němu dospěje; vedle Evropy jmenuje jen civilizace Dálného východu a předkolumbovské kultury. Je totiž velký rozdíl, zda se estetický postoj zaujímá k jednotlivým objektům, jako jsou květiny, ptáci, stromy nebo detaily krajiny, kterých si podle něj cení víceméně každá kultura, nebo ke krajině jako celku.

Umění, a to i výtvarné, má v publikaci spíše vedlejší úlohu. Příklady z výtvarného umění mají ilustrovat studované změny evropského vztahu k přírodě, ale důležité je si uvědomovat, že obliba konkrétní krajiny v obraze neznamená automaticky estetické zalíbení ve stejné, skutečné krajině. Autor sledu­je svébytnost a odlišnost oblasti přírodního estetična na rozdíl od uměleckého a přiznává, že oproti původní monografii si stále více uvědomuje rozdíl mezi uměleckým a estetickým postojem, mezi uměleckou a estetickou hodnotou.[5] A tím zároveň odpovídá na otázku, zda jsou si umění a příroda tak vzdálené, že je pro přírodu třeba nového rámce estetického hodnocení.

Řada estetiků současnosti totiž odvozuje estetický postoj výhradně od umění a přístup k přírodnímu krásnu neprávem pomíjí. A i když jde tedy v Estetice přírody především o obhajobu specifičnosti přírodního fenoménu v současné estetice, přesto je plná odkazů na výtvarné umění a obrazových reprodukcí. Důvodem je za prvé to, že vývoj zobrazování přírody dokumentuje, jak komplexně je umění spojeno s vnímáním a oceňováním okolního světa, tedy i přírody. Jak Stibral zdůrazňuje, jde o dialog trvající několik tisíc let. Jinými slovy, za naší oblibou přírodních míst stojí často skrytě příroda zachycená v umělecký dílech, zvláště v krajinomalbě, a je tomu tak například i u mnoha ochranářů přírody, i když se vyjadřují jazykem odvozeným z přírodovědy. Za druhé, výtvarní umělci v mnohém budoucí vývoj estetického ocenění předjímají či inspirují. Autor je považuje za jakési pionýry či inspirátory, kteří zaujímali k přírodě estetický postoj, i když to neznamená, že tak činili všichni jejich současníci.

V kapitolách věnovaným antice, středověku, renesanci a v 17. století pak holandské krajinomalbě, klasicismu a baroku sledujeme chronologicky a na příkladech z výtvarného umění (ale také pochopitelně z literatury a estetických teorií) přítomnost nebo absenci přírodních prvků či krajinného pozadí. Čím více se blížíme k současnosti, tím více se struktura kapitol mění a autor se opírá především o dobové estetické teorie reprezentované osobnostmi, jako je například Lord Shaftesbury, Edmund Burke, Jean-Jacques Rousseau, Immanuel Kant a němečtí myslitelé naturfilosofie, s jejímž úpadkem někteří spojují i vymizení přírodního krásna.

Paul Gauguin, Tahitská krajina, 1891. Zdroj: Nakladatelství Pavel Mervart

Pro mě jako historičku umění je velmi zajímavá část, jež se dotýká environmentální estetiky inspirované přírodními vědami. Je to právě Imma­nuel Kant a jeho myšlenky v Kritice soudnosti (1790), které jsou spojovány s neosobním přístupem a s tezí, že k vnímání a obdivu krajinné scény je třeba distance a nezainteresovanosti. Krajina se tak údajně stala jakousi maskou, která nám brání vnímat přírodní prostředí jako živé, organické a dynamické. Setrváváme v postoji, jako bychom stáli před uměleckým dílem. Pouhý vizuální požitek z kra­jiny je environmentálními estetiky vnímán jako reliktní a považují za nezbytné uměleckou masku přírodě strhnout a hledat její svébytnou hodnotu. Jenže snaha některých environmentálních estetiků o vytvoření nezávis­lého aparátu estetického hodnocení přírody zase v podstatě zavrhuje několik tisíc let uměním budovanou estetickou citlivost.

Kapitola Druhá polovina 19. století: od realismu po secesi, která je věnovaná umění, a především modernímu malířství, by nás mohla zajímat nejvíce. Ale protože jde o mezioborovou syntézu, kde je nutné poznatky redukovat a zhutňovat, je pochopitelné, že právě tato kapitola se zdá velmi schematická. Stibral končí secesí a 20. a 21. století věnuje jen pár stran. Možná je to právě proto, že umění prošlo zvláště ve druhé polovině 20. století významnou transformací a umělecké dílo již nemusí být materiální povahy. Pojem „dílo“ i jeho „umělecká hodnota“ jsou problematizovány a jen těžko vystihují podstatu dematerializova­ného uměleckého aktu (performance, body art, land art, konceptuální umění). Jak se zmínil Tomáš Kulka, v 18. a 19. století vzdělaný člověk neměl problém rozpoznat, co uměním je a co jím není, ale dnes máme problém umění vůbec poznat.

Stručnost Karla Stibrala ve vztahu k modernímu a současnému umění podle mého názoru ukazuje i na absenci syntetické uměleckohistorické práce, která by se věnovala přímo percepci přírody v moderním a současném výtvarném umění, a to i ve vztahu k přírodním vědám a estetice přírody. Jak už jsem zmínila, domnívám se, že příroda není ve výtvarném umění 20. a 21. století stěžejním tématem. Už moderna a avantgardy nesou podíl na vytlačení krajinomalby jako disciplíny kvůli jejich zaměření mimo nápodobu vnějšího světa, směřování k abstrakci a idejím pokroku.

V souvislosti s obecnou environmentální krizí se i v současném výtvarném umění, které se neomezuje jen na fyzické formy umění, ale zahrnuje také jeho percepci a diskuzi o něm, pochopitelně mnohem více než dříve skloňují témata jako emise vyprodukované při vzniku uměleckých děl, korporátní a politický greenwashing nebo pojmy jako environmentální žal, antropocén apod. Adorace divoké a krásné přírody tu však podle mne obecně reprezentuje spíše úzkost z destrukce prostředí, kde lidé mohou žít.

Z knihy je zřejmé, že pro Karla Stibrala byla prvotní inspirací otázka estetických jevů v biologii, protože má blíže k přírodním vědám a upozorňuje na jejich mnohdy přehlížený vliv i v rámci humanitních oblastí. I když sám je ke spolupráci humanitních a přírodovědných disciplín poměrně skeptický[8], souhlasím s ním, když v závěru udává, že právě v otázkách kolem estetického vnímání přírody či krajiny je interdisciplinarita vhodná a potřebná. Ve vztahu k výtvarnému umění pro mě estetický a přírodovědný rámec přináší nové poznatky, ať už se týkají zmíněné masky přírody, nebo biologické podmíněnosti našich estetických preferencí. Zásadní a inspirativní je pak především samotný historický vývoj estetického vnímání přírody.

Objektivní povahu přírody nám není schopen odhalit ani vědecký výzkum. A definice jak umění, tak přírody jsou proměnlivé a vá­zané na naše kulturní hodnoty. Nechci rozebírat nějakou epistemologickou skepsi, ale spíše se na závěr vrátím k Adornovu tvrzení, že příroda chce mlčení. Mlčení je ticho produkované člověkem a je také součástí komunikace. Lze tedy nejen o přírodě číst, ale i někde venku mlčet s přírodou. A prožít to, kvůli čemu kniha vznikla.

Ani jeden ze zvuků přírody neruší věčné mlčení, které zahaluje svět. Když budete naslouchat těmto zvukům, dřív nebo později uslyšíte ticho.

Anthony de Mello, Wellsprings: A Book of Spiritual Exercises, Anand 1990

Karel Stibral, Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny. Praha: Pavel Mervart, 2020, 536 stran

[1] Theodore W. Adorno: Estetická teorie, Praha 1997, s. 73.

[2] Karel Stibral: Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny, Pavel Mervart 2019, s. 13.

[3] Karel Stibral: Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny, Pavel Mervart 2019, s. 11.

[4] Některé části kapitoly autor přejímá, jiné vyřadil a přidal zhruba 250 stran nového textu.

[5] Karel Stibral: Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny, Pavel Mervart 2019, s. 25.

[6] Tomáš Kulka, Denis Ciporanov: Co je umění? Texty angloamerické estetiky 20. století, Pavel Mervart 2010, s. 11.

[7] Karel Stibral: Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny, Pavel Mervart 2019, s. 428.

[8] Stibral jako akademik sleduje způsob, jakým se hodnotí vědecké výstupy, a s údivem pozoruje, jak velmi jsou názory disciplín, jako je historie, dějiny umění či estetika, tlačeny do pozadí již oním prostým faktem, že kvalita jejich výstupů není z řady důvodů tak jednoduše kvantifikovatelná. Karel Stibral: Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny, Pavel Mervart 2019, s. 469.


Karel Stibral, Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny. Praha: Pavel Mervart, 2020, 536 stran.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *