Průvodce čtením města

Kniha architekta Osamu Okamury a výtvarníků Davida Böhma a Jiřího Franty Město pro každého. Manuál urbanisty začátečníka, která vyšla v nakladatelství Labyrint, je nepřehlédnutelná svým vizuálním zpracováním a v mnoha směrech se vymyká ostatním titulům z rozrůstající se české produkce knih o architektuře pro mladé čtenáře. Je první českou knihou o urbanismu a městském plánování určenou pro dospívající čtenáře a zároveň je prvním stavebním kamenem v nové koncepci vlastních projektů Nadace české architektury (NČA). Kateřina Čechová v recenzi zasazuje tento ambiciózní počin do souvislosti se současným domácím urbanistickým boomem a věnuje se tomu, proč navzdory všem svým nesporným kvalitám publikace zůstává na půli cesty.  

Osamua Okamuru zná i širší veřejnost jako charismatického řečníka, který dokáže poutavě a srozumitelně mluvit o architektuře a městském rozvoji. Tuto svoji schopnost uplatňoval v mnoha rolích: v roli šéfredaktora architektonického časopisu Era21, programového ředitele mezinárodní konference a festivalu reSITE nebo nejnověji v roli děkana liberecké Fakulty umění a architektury (abych jmenovala jen ty nejviditelnější). Přestože se rozličným formám popularizace architektury a urbanismu věnuje soustavně dlouhé roky, Město pro každého je jeho knižní prvotinou. Inspiraci pro její sepsání načerpal před dvěma lety na stáži v Chicago Architecture Foundation (CAF), kterou absolvoval jakožto stipendista Fulbrightovy nadace. V Chicagu ho okouzlila mimo jiné čerstvě vydaná publikace No Small Plans, komiksová učebnice urbanismu, která prostřednictvím různých situací, jež zažívá skupina teenagerů v Chicagu let 1928, 2017 a 2211, seznamuje mladé čtenáře s klíčovými problémy městského plánování. Místo aby šel cestou překladu, rozhodl se pro sepsání vlastní knihy, ušité na míru středoevropským reáliím. Stál ale o podobný koncept: populárně naučnou a vizuálně přitažlivou knihu pro mladé čtenáře, na níž by mohly být navázány další vzdělávací aktivity.

Kniha začíná úvodním vysvětlením, komu patří město, co definuje jeho funkčnost, co je územní plán nebo co je specifikem středoevropského města. Následuje čtrnáct kapitol, v nichž autor krátkými texty pokrývá vybrané problémy současných měst: od monofunkčních městských zón přes brownfieldy a suburbanizaci až po zhoršující se kvalitu životního prostředí, zanedbaný veřejný prostor nebo nedostatek participace. Závěrečná kapitola je věnovaná několika konkrétním příkladům dobré praxe: přestavbě vídeňské Mariahilfer Strasse na multimodální ulici, parku vzniklému přestavbou železniční trati High Line v New Yorku, umělecky ztvárněné stanici metra Westfriedhof v Mnichově, kreativnímu městskému developmentu Holzmarkt v Berlíně, revitalizaci panelového sídliště Grand Parc v Bordeaux a lyžařskému svahu na střeše spalovny odpadu v Kodani.

Rukopisem nadšený nakladatel domluvil spolupráci s oceňovanou dvojicí ilustrátorů, Davidem Böhmem a Jiřím Frantou. První z nich je mj. držitelem dvou ocenění Magnesia Litera za nejlepší knihu pro děti a mládež za knihy A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (2020) a Hlava v hlavě (2014), které obě vyšly taktéž v nakladatelství Labyrint. Vznikly tak ilustrace, které jsou samotným textům opravdu silným partnerem. Jejich koncept je založený na velkém modelu města, respektive na sérii modelů. Téměř ke každému z popisovaných témat vznikla zvláštní maketa, odhadem v kolísavém měřítku 1 : 50  – 1 : 150, která vychází z nejlepší tradice „zlatých českých ručiček“. S využitím rozličných surovin ze spíže i z kredence (čajové svíčky, brčka, hroznové víno, vata, angličáky, špagety…) vystavěli autoři fiktivní město, které trpí veškerými myslitelnými neduhy ve zveličené, groteskní podobě.

Autoři modelu postupovali podobně jako architekti, pro které je model běžným nástrojem při navrhování, a vytěžili jeho možnosti na maximum. Každé ze čtrnácti témat je uvedené dvoustranou s pohledem na město z ptačí perspektivy. Rozpadlé barabizny, zabordelený veřejný prostor, o pozornost se hlásící reklamní poutače nebo rozpačité křoví tak mají možnost plně vyniknout v celé své „kráse“. Kromě toho vznikly také pohledy z perspektivy chodce, které dokreslují realitu fiktivního města živými detaily. Syrovost a neučesanost modelu je podpořená průhledy do pracovního prostředí ateliéru, v němž dílo vznikalo. O poznání intimnější atmosféru mají drobné situace, v nichž jsou části modelu vyfocené na bílém pozadí. Maketa města oplývá řadou fotogenických zákoutí, jejichž potenciál využil fotograf Pavel Horák. Z fotek čiší kreativní radost, kterou autoři nepochybně zažívali při zapalování převrhnutého angličáku nebo při výrobě neuvěřitelně zaneřáděného koryta řeky. Radost se přenese i na čtenáře, když objevují, jak další a další předměty denní potřeby ožívají ve svých nových rolích (vyzkoušeno na chlapcích ve věku tři, pět a třicet pět let). Fotografie doplňují ještě černobílé kresby, z nichž některé jsou v podstatě zaměnitelné za fotky modelu, jiné si více hrají s možnostmi, které model nemá.

Grafická úprava knihy je dílem Štěpána Malovce. Ten vytvořil vrstevnatý systém práce s ilustracemi i s texty v černo-bílo-oranžovém barevném schématu. Kapitoly jsou organizované do typových dvoustran, jejichž plnoplošné využití umožnila švýcarská vazba. Syntetické texty k jednotlivým tématům jsou uvedeny graficky pojatými názvy kapitol a doplněny kontrastními vsuvkami s daty – o počtu brownfieldů, ceně bydlení či chladicím výkonu stromu –, v samotných textech jsou zvýrazněná „klíčová slova“. Výsledkem je celkem vzdušný dojem se čtenářsky vstřícným poměrem textů a grafiky. I ve srovnání s tím nejlepším, co vzniklo na poli české knižní tvorby a ilustrace, jde o mimořádně působivou knihu.

Urbanismus na vzestupu

Při pohledu na českou urbanistickou scénu se zdá, že naší postsocialistické společnosti stačil odstup dvaceti let od sametové revoluce, aby překonala svůj nebetyčný odpor k plánování jako takovému. Občané, politici a instituce budují opatrný konsensus nad tím, že mají-li být naše města udržitelná a harmonicky se rozvíjet, bude nutno jim v tomto procesu pomoci. Nejviditelnějším nositelem změny byla reorganizace pražského Útvaru rozvoje města na Institut plánování a rozvoje (IPR), jenž tím rozšířil svou činnost zpracovatele územního plánu i na agendu kvality veřejného prostoru, participace obyvatel nebo komunikace dalšího rozvoje Prahy. Následovalo založení obdobných pracovišť i v dalších velkých městech (brněnský KAM, 2017 nebo ostravská MAPPA, 2019), opravdovou revoluci však zažívají především menší obce: k dnešnímu dni už ve více než 130 z nich působí městský architekt, o 50 více než před pouhými pěti lety. Koncepční, udržitelný městský rozvoj je v Česku sexy jako nikdy předtím.

Ruku v ruce s budováním profesionálních kapacit roste i rozhled laiků, pro něž vznikají posledních deset let divácky, posluchačsky a čtenářsky přístupné texty a pořady. Adama Gebriana, Karolínu Vránkovou nebo právě Osamua Okamuru zná v této zemi snad každý. Díly o městech z pořadu Gebrian versus na televizi Seznam mají desítky tisíc zhlédnutí. Lidé také zakoušejí město přímo v terénu: projekt Zažít město jinak se za posledních deset let vyvinul z malé komorní akce, ukazující potenciál veřejného prostoru v jedné konkrétní lokalitě, až do velkolepé oslavy města a jeho možností sociálního kontaktu. Jen v loňském roce se konal na 75 místech v Praze a ve 27 dalších městech. Podobný rozmach zažil také festival Den architektury a aktivní rodáci – urbanističtí buditelé dnes působí snad na každém menším městě.

Na děti a dospívající cílí vzdělávací aktivity jednotlivců, skupin i institucí, za mnohé uveďme Architekti ve škole, časopis Pilíř nebo Děti v CAMPu. A v posledních několika málo letech jsou to právě malá nakladatelství, která hrají v osvětě mezi dětmi a mladými významnou roli. Roku 2018 vyšla v nakladatelství Jakost vynikající kniha K čemu jsou architekti, která představuje architekty mimo jiné i v roli urbanistů – tvůrců územních plánů, dopravních strategií nebo konverzí průmyslových areálů. S popularizací architektury má ale zřejmě největší zkušenosti právě Labyrint, kde kromě Okamurovy novinky vyšel v uplynulých letech Průvodce neklidným územím II. – Příběhy moderní české architektury (2018) nebo překladová kniha Archistorie. Vyprávění o architektuře (2020).

Snad je při pohledu zpět alespoň trochu patrné, v jak vzrušujícím období pro český urbanismus a městské plánování se nacházíme. Plánovací aktivita městských samospráv se potkává s požadavky čím dál poučenějších a aktivnějších obyvatel. Čas pro vznik „manuálu urbanisty začátečníka“ během posledních let nazrál jako víno. Zásadní pro jeho vznik však byla Okamurova zkušenost z Chicaga. Nadace, v níž Osamu Okamura čerpal inspiraci k napsání knihy, má jeden ambiciózní cíl: být světovým lídrem ve vzdělávání mládeže. Jak autor vysvětloval v pořadu CAMPing, tato ambice je živena myšlenkou demokratizace architektury: pokud si dobré základy osvojí všichni školáci, bude to mít větší dopad na kvalitu života, než když bude podpora směřovat výhradně ke zkvalitnění architektury jako takové – tedy k nějakým 5 % stavební produkce, která je ve skutečnosti výsledkem práce architektů.

Okamura odjel do Chicaga jako vyslanec – člen správní rady – Nadace české architektury (NČA), organizace, která by dle názvu i stanovených cílů mohla hrát ve společnosti obdobnou roli jako její chicagský protějšek. Propagaci architektury se však věnovala dosud spíš pasivně: přispíváním na provoz a program pražské Galerie Jaroslava Fragnera (GJF) a udělováním (spíše symbolických) nadačních příspěvků dalším výstavním a publikačním projektům. V budoucnu má být ale vše jinak. Nadace prochází procesem finanční konsolidace tak, aby byla schopna vyvíjet a financovat i vlastní projekty vzdělávání a propagace architektury. A vydání Města pro každého je první vlaštovkou. NČA se pro její vydání spojila s nakladatelstvím Labyrint, oslovila několik sponzorů a přispěla vlastními finančními prostředky. Vydáním knihy to ale nekončí: Osamu Okamura, nyní už mimo struktury NČA, plánuje dostat knihu k městským architektům, kteří působí v Česku. Připravuje výstavu modelů s doprovodnými diskusemi a na vzdálenějším obzoru je také uvedení překladu knihy na zahraničních trzích. Kniha by měla sloužit jako základní stavební kámen různorodých vzdělávacích aktivit. Městští architekti ji například mohou používat při komunikaci s veřejností ve svých obcích. Sám Okamura ve spolupráci s obecně prospěšnou společností EDUin připravuje pracovní listy pro vzdělávání dětí i vyučujících.

Číst knihu a číst město

Bohulibý záměr, dobré načasování, vysoce aktuální a potřebné téma, erudovaná a respektovaná osobnost autora, oceňovaní ilustrátoři a kreativitu milující nakladatelství – nejlepší možné podmínky zrodily krásnou, mimořádnou knihu, která v sobě přesto nese množství rozporů. Jde o text psaný svižným, živým jazykem někoho, kdo takto promlouvá ke svým posluchačům léta a dělá to skvěle (kdo slyšel autora někdy mluvit, tak ví). Zároveň ale působí také jako první verze textu předtím, než se objeví odborný redaktor a začne klást autorovi nepříjemné otázky typu „jak bude kniha vystavěná, aby byla soudržná a srozumitelná?“ nebo „kdo je urbanista začátečník a co to znamená psát pro něj manuál?“ anebo „jakým způsobem jsi vybíral témata a proč tam některá podstatná chybí?“ nebo ještě hůře „lze ten obsah odvyprávět nějakým čtenářsky přístupnějším způsobem?“.

Cílem knihy je naučit mladého čtenáře kriticky vnímat město a jeho problémy, být jakýmsi návodem, na co se ve městě dívat a jaké otázky si při tom klást. Jak mi autor potvrdil, ve své knize neusiloval o vyčerpávající, systematické pokrytí urbanistických problémů. Vybral ze svého pohledu jen ty nejpodstatnější a utřídil je způsobem, jaký uznal za vhodný. Čerpal přitom ze svých letitých zkušeností člověka, který o urbanismu přednáší a který hledá – často netradiční – způsoby, jakými dostat architekturu a přidružená témata mimo profesní bublinu. Takto intuitivně vystavěná kniha v sobě nese neobyčejnou „lehkost bytí“, na své odvrácené straně se ale vzpírá řádu a možnosti ji racionálně uchopit.

Začíná to u samotné struktury knihy. Některé z kapitol jsou koncipovány jako obecné téma (Doprava), jiné kapitoly jsou – více v souladu s autorovým záměrem – postaveny jako průřezové, popisující specifický problém, který jde napříč mnoha tématy (Prázdné domy, stárnoucí domovní fond a realitní spekulace). Názvy kapitol navíc často vzbudí očekávání, která ne vždy naplní. V kapitole Monofunkční zóny se autor věnuje de facto jen rezidenčním monofunkčním zónám, respektive pouze jednomu jejich typu – sídlištím. Rezidenční suburbie, stejně jako monofunkční průmyslové zóny, mají každá svou vlastní kapitolu, zatímco monofunkční zóny kanceláří se do výběru problémů vůbec nedostaly. Sítem autorského výběru a uspořádání témat tak propadla řada urbanistických problémů, jejichž absence poučeného čtenáře překvapí. Např. kapitola Zhoršující se kvalita životního prostředí je z velké části vystavěná kolem (nepopiratelného) významu stromů – zvyšují atraktivitu městského prostředí pro chodce, zlepšují mikroklima či kvalitu ovzduší. Stačí však pootočit perspektivu a začne být zřejmé, že problémy, jakými jsou nehostinné městské prostředí pro pěší, vlny veder nebo koncentrace škodlivých látek v ovzduší nelze vyřešit zasazením dostatečného množství stromů. Autor toto samozřejmě netvrdí a nepodezírám ho z toho, že by si to myslel, ale chybějící střípky mozaiky a jejich usazení do kontextu klimatické změny – mimochodem pojmu, kterému se kniha úspěšně vyhýbá – ve finále zplošťují téma životního prostředí měst právě do takto banální představy.

Pozorný čtenář si patrně všimne i dalších míst, v nichž se text vymyká způsobu uvažování v jasných kategoriích. Kniha o „(…) umění plánovat město“ lavíruje – snad záměrně – mezi tím, jak problémy města vidí urbanista – městský plánovač a jak by se na ně díval architekt-urbanista. Že to není totéž, asi nejlépe ukazuje závěrečná kapitola příkladů dobré praxe, v níž ukázky inovativního plánování (vídeňská Mariahilfer Strasse či berlínský Holzmarkt) doplňují projekty pozoruhodné daleko spíše pro své atraktivní architektonické řešení. Zřejmým příkladem je newyorská High Line, která je v očích architekta novým veřejným prostorem-parkem na místě bývalé dráhy; urbanista, vybavený Okamurovým manuálem, by v ní však zároveň nutně viděl také nejúčinnější katalyzátor gentrifikace posledních desetiletí a klíč k enormní realitní spekulaci. High Line by si po důkladném urbanistickém screeningu místo mezi medailony příkladů dobré praxe dost možná nevybojovala, na rozdíl od jiných, snad méně fotogenických příkladů (rotterdamský boj s vodou, barcelonská reorganizace dopravy nebo různé příklady městského zemědělství).

Za pozornost stojí také způsob vyprávění, který není pro daný žánr úplně typický. Jde o souvislé texty, v nichž autor volně rozpráví o urbanistických problémech měst. Vyprávění je to živé, freestyle s občasnými příklady ze života, jako by šlo o záznam mluveného slova. A tento dojem není lichý. Kniha totiž skutečně vznikala v dlouhých rozhovorech s redaktorkou Labyrintu Petrou Novákovou a následným přepisem a editací Okamurovy strany dialogu. Autor, vybavený bohatou přednáškovou praxí – i když zpravidla ne pro úplné laiky – ví, jak na to; přesto čtenáře příliš nešetří. Vzhledem k omezené délce notně zjednodušená témata si drží poměrně vysokou míru abstrakce, „urbanisté začátečníci“ se tak musejí popasovat s formulacemi jako např. „dopravní prostředek přenastavuje naše vnímání vzdáleností i prostorové vztahy“ nebo „když mnohé naše radnice rozprodávaly fond městských bytů s regulovaným nájemným (a současně odmítly výstavbu nových), samy se tím nerozumně zbavily jakékoli možnosti sociální regulace, tedy vyvažování nerovností ve struktuře obyvatel města“. Rozdíl vynikne ve srovnání s výše zmíněnými publikacemi pro děti a mladé čtenáře. V knize K čemu jsou architekti jsou to vždy jednotlivé stavby, na nichž autoři ilustrují širokou škálu termínů, problémů či způsobů uvažování. Podobně v knize No Small Plans čtenář zažívá různé, s plánováním související situace společně s několika konkrétními postavami. Trumfem a záchranou Města pro každého jsou v tomto ohledu ilustrace, které mluví vlastní a dostatečně jednoznačnou řečí a fungují tak jako jakési orientační body i pro textovou část. Lze navíc očekávat, že další, na knihu navázané aktivity (pracovní listy, vycházky) také rozšíří její obsah směrem ke konkrétním příkladům v kontextu konkrétního města. Srozumitelnost knihy tak prověří až čtenářská praxe na cílové skupině – starších teenagerech.

Osobně vidím v knize určitý rozpor mezi různorodými ambicemi a záměry. Kniha chce být „urbanistovým manuálem“, tedy jakýmsi slabikářem základních pojmů a sítí vztahů mezi nimi, představuji si jakousi pro laiky určenou obdobu Jehlíkovy Rukověti urbanismu. Jakožto manuál bude pomůckou dalších vzdělávacích aktivit, nástrojem k práci různorodých profesionálů, ať už urbanistů (městských architektů), nebo edukátorů (vzdělávajících školáky i vyučující). A je pro mě velkou otázkou, zda může být zároveň autorským výběrem témat, záměrně neusilující o úplnost, systematičnost a reprezentativnost. Je oprávněná autorova obava, že by kniha s větší uspořádaností ztratila na čtivosti a přístupnosti? Není srozumitelnost pro čtenáře daleko spíše výsledkem zvoleného způsobu vypravování, než rozhodnutím nevěnovat se určitým tématům či nestrukturovat texty podle jasného klíče? A má-li být kniha autorským textem a nikoli manuálem, proč to naopak nepřiznat a neponechat knihu ve formátu, v jakém vznikala – tedy např. jako volné dialogy odborníka-popularizátora s laikem?

Knihu lze ale stále číst jako to, čím je (a užívat si přitom její nesporné kvality): tedy jako autorský výběr urbanisticko-plánovacích témat, z nichž mnohým nebylo dosud ve veřejném prostoru věnováno dostatek pozornosti. Vedle často skloňovaných problémů, jakými je gentrifikace či privatizace veřejného prostoru, se čtenář může seznámit např. s plíživým a v našich podmínkách téměř všudypřítomným problémem smršťování měst a jeho souvislostmi: volbou způsobů dopravy; množstvím veřejného prostoru, jež umožní jeho kvalitní správu a rozvoj; ekonomickou motivaci k šetrnosti ke zdrojům, mezi které patří i městské území nebo chátrající budovy. Rodičům-urbanistům poslouží jako zásobník témat, o kterých lze diskutovat se svými dospívajícími potomky, zvídavé středoškoláky může přivést k větší citlivosti k problémům města (anebo rovnou ke studiu architektury či územního plánování). Své nedostatky může obrátit ve výhodu: donutí čtenáře doptat se na chybějící informace a souvislosti. Ke kritickému čtení města je tak kniha více než solidním průvodcem.


Osamu Okamura, Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka, Praha: Labyrint, Nadace české architektury 2020, 180 stran. Ilustrace: David Böhm, Jiří Franta.

Foto: Nakladatelství Labyrint

Kateřina Čechová | Kateřina Čechová absolvovala bakalářské studium na Fakultě architektury ČVUT v Praze (2007) a magisterské studium na Lichtenštejnské univerzitě ve Vaduzu (2010), zkušenosti získávala při studiu a praxi v zahraničí (Berlín, Basilej, Šanghaj, Vídeň). Od roku 2012 žije v Praze, spolupracovala na urbanistických projektech s ateliérem CMC architects (2012–2014) a s kanceláří UNIT architekti (od roku 2016). Od roku 2014 působí na Ústavu urbanismu FA ČVUT v Praze a věnuje se výzkumu a výuce v oblasti soudobých tendencí urbanismu, realizací velkých projektů, dopravy ve městech a historie a teorie urbanismu. Od roku 2017 je členkou redakční rady časopisu ERA21, toho času na mateřské dovolené.