Artalk.cz

Umění jako (ne)soutěž. K rozporům uměleckého provozu

Komentář Dominika Formana, který zaslal redakci, reaguje na texty Pala Fabuše a Kariny Kottové věnujících se otázce (ne)soutěžení na umělecké scéně a rozhodnutí finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého neusilovat o jednoho laureáta či laureátku. 

Umění jako (ne)soutěž. K rozporům uměleckého provozu

Gesto odmítnutí soutěžit, které se rozhodli letošní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého (dále jen CJCH) zopakovat po vzoru těch loňských, lze chápat jako příznak hlubšího rozporu v současném uměleckém provozu. Pokud vzniká k tomuto tématu debata, bylo by na škodu ji nevyužít jako klíč k jeho odkrývání. Jak již bylo několikrát řečeno, toto gesto se v evropských uměleckých soutěžích (Cena Oskára Čepana, Turner Prize atd.) stává normalitou, proto v českém prostředí spíše srovnává krok s nastavovaným institucionálním trendem, než že by bylo něčím subverzivním. Snahy nabourat finálovou soutěž se už ale vyskytly i v samotné CJCH, akorát v době, kdy ještě subverzivně působit mohly. Tak např. v roce 2008 finalisté Zbyněk Baladrán a Jiří Skála vytvořili společnou práci (dvě varianty téže instalace lišící se pouze popiskem), a tak negovali princip soutěže. Ještě dál šli někteří finalisté ročníku 2010 (Klyuykov a Artamonov, Nikitinová, Magid, Böhm a Franta), kteří se snažili prosadit sabotáž finálového klání formou společného díla, které by ukončilo smysl ceny jednou provždy. Nejen, že se tehdy nakonec nedohodli, protože pro svůj plán nezískali úplně všechny finalisty, ale především se ocitli v nevraživosti ze strany pořadatelů CJCH. Je nasnadě, že se tehdejší ideologie uměleckého provozu lišila od té dnešní. Zároveň nám nesmí uniknout podstatný rozdíl mezi snahou o jednotné společné dílo, která ve prospěch společného postupu ruší možnost prosazovat „své vlastní umění“, a současnou vůlí nevybírat vítěze mezi jednotlivými izolovanými projekty finalistů, která se jeví spíše jako formální snaha vyhnout se nepříjemné porážce. Situace se dnes zcela obrátila a tlak na finalisty ze strany představitelů CJCH (tedy „shora“) vynucuje odmítání soutěže podobně, jako tenkrát nutil soutěžit. Dnes by tudíž paradoxně byla subverzivním gestem snaha soutěž prosadit.

CJCH je však součást širšího uměleckého provozu, na který je nutné se zaměřit v jeho konkrétních společenských podmínkách. Je totiž v příkrém rozporu s doktrínou péče, solidarity a nesoupeření, neboť se stále odehrává na pozadí tržních sil. Tu skrytější, tu otevřenější soutěžení, soupeření, porovnávání nebo hodnocení je jeho podstatou, která se nemůže změnit ani slabými, ani silnými gesty. Umělecký provoz ani o skutečnou strukturální změnu nestojí, přestože jsou mnozí jeho nejviditelnější reprezentanti jeho vlastními podmínkami nuceni předstírat pravý opak, aniž by si to chtěli připouštět.

Vstup do uměleckého světa je od počátku vývoje, který formuje jeho představitele, soutěží. Už přijímací řízení na střední uměleckou školu je soutěží, stejně tak na školu vysokou. Zatímco na úrovni střední školy jsou stále ještě definována jasná kritéria talentových zkoušek, což je naprosto racionální přístup, pro přijetí na vysokou školu již rozhoduje libovůle vedoucích ateliérů, přestože se formálně nadále udržuje přijímání na základě talentové zkoušky. Vedoucí si však z vysokého převisu několika desítek uchazečů volí vítěze, tedy dle svého gusta několik nejlepších jedinců. Skutečně ostrý a nekompromisní zápas, který začíná již na vysoké škole, však nastává s vůlí prosadit se na profesionálním uměleckém poli, který se rozehrává jak otevřeně, tak skrytě a nepřímo. Budování osobních vazeb s významnými činiteli umělecké scény, jakými jsou kurátoři, sběratelé nebo galeristé, je implicitní soutěží ve schopnostech small talku a asertivity, vytváření osobních mýtů a strategie zaujmout. Princip open callů nebo přidělování grantů, díky kterým především začínající umělci budují své lokální kariéry, dokonce připomíná sportovní závod. Přeci jen, existence společensky uznávaného profesionálního umělce je vždy nějakým způsobem nutně spjata s úspěchem v tržním prostředí, neboť nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale v kapitalismu. Trh vyžaduje konkurenceschopnost a vytváří prostředí, kdy je homo homini lupus. To těžko změníme tím, že budeme využívat protisystémová gesta jako strategii, jak se v rámci tržního prostředí ještě lépe prosazovat. Ostatně co jiného dnes zbývá jako znak úspěšnosti, než že se umělec může svým uměním dobře „uživit“, když se proti hodnocení kvality uměleckých děl otevřeně brojí?

Pokud ředitelka CJCH Karina Kottová uvádí, že „vytvářet umělecké dílo přímo za účelem jeho následného ocenění je prostě bizarní spojení, které se tak nějak organicky vyvinulo během třicetiletého fungování CJCH,“ symptomaticky přitom vyjadřuje fundamentální princip fungování celého současného institucionálního uměleckého provozu, jehož charakter se na Západě minimálně za posledních šedesát let nijak výrazně nezměnil. „Umělecké dílo“ s ambicí být jako „současné“ přijato institucí, ať již vědomě či nikoliv, je vždy vytvářeno za účelem ocenění. Jak jsme viděli, samu existenci současného umělce formuje princip soutěže, ze kterého se nelze vymanit, pokud chce dle současných kritérií na uměleckém poli prosperovat. Šířeji je umělec spoluvytvářen diskurzem, ve kterém určité síly oktrojují trendy, kterým nutně musí podléhat, pokud se chce prosadit institucionálně. Cena za prosazení je podrobení se tomuto imperativu, a to jak přijetím současných uměleckých postupů, tak především v tematické oblasti (nyní např. právě odmítáním soutěžit). Proto snaha za každou cenu tvořit „současně“ neznamená nic jiného než konformismus s tímto stavem. A tento konformismus nemůže být nakonec motivován jinak než vůli prosadit se v současném uměleckém provozu, což se logicky odehrává na úkor ostatních – těch, kteří se neprosadili, přestože se prosadit chtěli. V opačném případě by umělci tvořící z jiných popudů, nepodrobeni diktátu současných trendů, svobodně vytvářeli širokou plejádu rozličných témat a uměleckých přístupů, kterým by nechyběla substance. Těžko by se potom jako lusknutím prstu rojily zástupy objektových ontologů, feministek, ekologů nebo pečujících umělkyň a umělců. Nakonec čím nabubřelejší gesto, tím větší ovace. Pozornost získává ten, kdo vyhlásí asketičtější cestování ve prospěch snížení uhlíkové stopy (aniž by tak ve skutečnosti musel činit), přesvědčivěji se vykreslí jako oběť genderového či etnického útlaku nebo v rámci oficiální soutěže odmítne soutěžit..

Rozpor, který krystalizuje v debatě o nesoutěžení v rámci CJCH, je hluboký a postihuje samotný kořen umění ve vztahu k současné společnosti založené na kapitalistické ekonomice a kulturních postmoderních derivátech. Témata porozumění, péče a mezilidské solidarity, v jejichž rámci se gesto nesoutěžení vynořuje, jsou součástí ideologie, jež se snaží zakrýt skutečné poměry v uměleckých institucích. Plní zdání lidskosti v nelidském systému, protože prosazují změnu kosmetickým způsobem tak, aby se nic skutečně podstatného nezměnilo. Především slouží k opaku toho, co vyjadřují, a v tom tkví jejich absurdita. Kdo chce uspět v rámci konkurenčního prostředí institucí, jejichž podložím jsou kapitalistické tržní principy, musí se těmito tématy ostentativně zaštiťovat.

Závěrem dodejme, že je třeba v umění odmítnout všechna gesta (slabá, silná, jakákoliv) a přejít k činu (passage a’l acte). Aby v našem konkrétním případě nastal čin, tak by buď v následujících ročnících musela porota CJCH poslat všechny přihlášené bez výjimky rovnou do finále, nebo by se CJCH musela jako instituce zcela ukončit a rozpustit. To první není možné z hlediska povahy současného uměleckého provozu jako takového, to druhé vzhledem k ekonomické i politické moci, jakou disponují představitelé CJCH a všechny zainteresované subjekty. Tak či tak, všeobsáhlé společenství umělců, ale i všech lidských bytostí obecně, vybudované na solidaritě, spolupráci a péči, nelze realizovat v kapitalistických institucích, ač mohou být viditelné snahy jejich ředitelek a ředitelů sebevíce dojemné.


Ilustrace: Alexey Klyuykov

Komentáře

    • Tomáš Fassati

    Důležitý sociální princip není položen na protikladu soutěžení – nesoutěžení, ale na vnímavém odhadu vztahu soutěžení – spolupráce. Je to užitečnější analyzovat v rovině psychologie, antropologie, etiky než v módní rovině politologie.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *