Pandemie covidu-19, která již rok mění svět, bude mít jistě následky i v budoucnu. V reakci na nutná opatření, prevenci dalších epidemií, postupující klimatickou krizi a narůstající sociální nerovnosti se bude měnit i svět umění. Rozhodli jsme se prognózám, odhadům a myšlenkám na příští vývoj věnovat sérii krátkých komentářů nazvanou „Po pandemii“. Začínáme textem Martiny Lehmannové, která se věnuje úkolům a roli muzeí a galerií.

Muzea se mění

V oboru muzejnictví se snoubí dva přístupy: Cílem jednoho je snaha o zachování minulého a současného, cílem druhého je zprostředkovat uchovávané aktuálním jazykem.

Muzea jsou většinou vnímaná pouze jako instituce, které zachovávají. Vidí je tak veřejnost a často i sami muzejníci. Roku 1971 byla na generální konferenci Mezinárodní rady muzeí v Grenoblu přijata krátká, ale důležitá rezoluce: Muzea musí přijmout skutečnost, že svět se neustále mění.

Pandemie covidu-19 změnila svět mimořádně viditelně. Obrovský kus naší existence se definitivně přesunul do virtuálního světa. Leckteré vědecko-fantastické filmy nás na to tak trochu připravovaly. Bohužel pro muzejnictví, žádný nepojednával o virtuálních muzeích budoucnosti, a tak cestu hlubokým sněhem k „novému normálu“ musíme prošlapat sami.

Jako první vyrazila hledat hlavně velká muzea, logicky proto, že následky pandemie je zasáhly nejvíce. Počty návštěvníků se podle průzkumů ICOM propadly v roce 2020 o 70–80 % oproti roku 2019. Muzea se zaměřila na komunikaci online, kterou navýšila o 50 %. To, co se odehrává nyní, můžeme popsat jako digitální konvergenci muzeí. Učí se propojovat potenciály digitalizovaných sbírek, virtuálních prohlídek, videokonferencí, podcastů atd. Brzy bude standardní součástí fyzicky realizované výstavy nabídka různých typů digitálních produktů.

Už v tuto chvíli je nutné vznést apel na zřizovatele, aby muzea podpořili v tomto rozšíření aktivit, bude to velká investice do budoucnosti nejen muzejních institucí. Digitální výstupy muzeí budou přispívat k vyvažování záplavy dezinformací, hoaxů a trolení na internetu. Muzea k tomu mají nejlepší předpoklady, mohou se opírat o výpovědní hodnoty sbírkových předmětů, jejich faktickou autenticitu, zároveň mají dlouholetou praxi v komunikaci s veřejností, která je považuje za důvěryhodné instituce, dokážou nabídnout kritický pohled na naši minulost i přítomnost.

Je otázka, jestli nové způsoby prezentace v dlouhodobém horizontu nepřeváží ty, na které jsme byli doposud zvyklí. Čím více se naše životy budou přesouvat do virtuálního světa, tím více bude fyzické muzeum jednou z unikátních příležitostí setkání se skutečnými předměty, ať už unikátními uměleckými díly, nebo obyčejnými doklady každodennosti.

Muzea vytvářejí příběhy, na kterých záleží, takže není žádným překvapením, že probíhá změna. Bez ohledu na pandemii covidu-19 se v muzejnictví už nějakou chvíli řešila důležitá témata současného světa. Například díky debatě o udržitelném rozvoji se propojila muzea společenskovědní a přírodovědná, jejichž sbírky mají jedinečný potenciál odpovídat na otázky ohledně klimatických změn. Například rostliny uchovávané po staletí v muzejních herbářích jsou unikátním materiálem pro odborné rozbory, kterými je možné dokládat postup devastace či obnovy životního prostředí. Otázka lidské důstojnosti v mnoha jejích fasetách vedla pracovníky přírodovědných muzeí k tomu, že začali poukazovat na problematiku nakládání s lidskými ostatky v muzeích a popsali ji v Etickém kodexu ICOM pro přírodovědná muzea z roku 2013. Výrazně tak přispěli k formování debaty na půdě etnografických a historických muzeí, která vedla až k rozhodnutí některých muzejních institucí repatriovat části sbírek nabytých v minulosti na úkor jejich původních majitelů. Další muzea jdou jinými cestami a snaží se vystavit předměty s kritickými komentáři. Kritický pohled na minulost ve vztahu k současnosti je hlavním úkolem všech muzeí a jejich kurátorek a kurátorů. V českém prostředí najdeme především projekty přispívající k diskusi o udržitelném rozvoji světa (např. Národní zemědělské muzeum: Bez půdy to nepůjde, Laboratoř ticha nebo Voda v krajině; Galerie Rudolfinum: Unplugged; Galerie Jaroslava Fragnera: Estetika udržitelné architektury, Moravská galerie v Brně: Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2019 ad.); problematika lidských práv je u nás vesměs prezentovaná pohledem do totalitních ér, které jsme prožívali ve 20. století, a na řadě projektů se významnou měrou podílí pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů (např. Národní muzeum: Světlana, Národní zemědělské muzeum: Rozkulačeno), z dalších stojí za to připomenout výstavy Galerie Jaroslava Fragnera: Za pravdu, Navzdory, otázek lidské důstojnosti se letmo dotýkaly projekty Kutilství: Od udělej si sám k DIY (Národní muzeum a Sociologický ústav AV ČR) nebo Chudá Praha (Muzeum hlavního města Prahy). Jedinečným způsobem nabízejí kritické pohledy na minulost i současnost umělkyně a umělci, odrážející emocionální a intuitivní aspekty života skrze jednotlivé příběhy. Mohou odhalit věci, na které se lidé nedívají, věci, které jsou nepohodlné (např. Epos 257: Dýmová hora v Muzeu hlavního města Prahy, Kryštof Kintera: Nervous tree v Rudolfinu). Radikální proměna fungování společnosti způsobená pandemií nemoci covid-19 se už nyní odráží v mnoha výtvarných projektech a až budou otevřená muzea, tak si je budeme moci prohlédnout.

Po letech důkladného analyzování lze očekávat zvýšenou poptávku po syntézách, které propojí umění, historii, přírodu, techniku a umožní nám komplexní pohled na svět kolem nás. Muzea k tomu mají jedinečný potenciál. Globální pandemie covidu-19 nás, myslím, totiž přiměla zabývat se otázkami kontextu našeho bytí a konání, které směřování k syntézám uspíší.