Jak být (ne)profesionální
Alžběta Cibulková recenzuje výstavu Vlk, princezna a malý voják v Polansky Gallery, již připravila umělkyně Julie Béna společně se svou dcerou na základě pohádek, které si vypráví před spaním. Opuštěné pohádkové kulisy v uzavřené galerii přirovnává Cibulková k situaci spících výstav a nepřístupných kulturních institucí, na kterou si pomalu začínáme zvykat.
Jak být (ne)profesionální
Jaké to je nechodit na kulturní akce, výstavy a vernisáže, působit a setkávat se převážně online, rušit plány a netušit, zda budou někdy realizované, případně trávit většinu času zavření mezi čtyřmi zdmi, doma ať už sami, se spolubydlícími, či rodinou a dětmi? Na každého doléhá toto dlouhotrvající nastavení v různé intenzitě, ale obecně lze možná říci, že si na to pomalu začínáme zvykat. Pak ale přijde uvolnění a s dávkou nejistoty dochází k setkání s přáteli naživo nebo třeba k návštěvě galerie, a následné uvědomění si toho, jak moc nám tyto dříve normální všední situace chybí. To byl také můj případ v době, kdy v prosinci došlo k uvolnění opatření. Stihla jsem navštívit několik výstav, ale naplánovanou výstavu Julie Bény v Polansky Gallery jsem už měla možnost vidět pouze po domluvě v galerii mimo provoz a nepřístupnou veřejnosti. Vše se totiž opět vrátilo do „zajetých kolejí“.
S euforickým setkáním s přáteli se však setkání s uměním v galerii nedalo srovnat. Ještě více než kdy jindy na mě začaly dopadat zásadní otázky po smyslu umění nebo výstav vizuální tvorby v dnešní době a co přesně vlastně postrádáme jako návštěvníci nebo diváci. U současného umění je totiž kromě uspořádání a vidění samotné výstavy důležitý ještě onen „život“ kolem – setkávání odborné i široké veřejnosti, vernisáže, diskuze –, jeho reflexe a vůbec fungování celé umělecké komunity. Je to jakýsi proud, který se zastavil ve stojaté vodě. A i přesto, že jsem byla mnohdy v menších galeriích mimo vernisáže jediným návštěvníkem, v tomto případě to bylo trochu jiné.
Recenzi píši s dlouhým odstupem – ve stejnou dobu poslouchám podcast Na čom makáš? od Artyčok.TV o uměleckém vzdělávání a okolnostech, kterým jsou studenti a studentky vystaveni. Sama si to moc dobře pamatuji. Musíte být nejlepší, mít přehled a hlavně být profesionální. Ve výstavě Julie Bény v zavřené Polansky Gallery tato otázka po profesionalitě umělce také sehrává svou roli. Umělkyně instalaci vytvořila pro svou dceru, a tak se v ní odráží dětský svět a hlavně příběhy/pohádky, které si spolu vypráví před spaním. Dochází k propojení jejího rodinného života s uměleckou tvorbou, což je sice dnes už velmi častou a mnohdy přínosnou praxí, na druhou stranu zde stále přetrvává a je i vyžadovaná pozice umělce-profesionála, který stojí mimo nebo spíš „nad“ všedním životem smrtelníků. A i když je to přežitek, zvyk je zvyk, díky kterému je nejen spousta budoucích umělců a umělkyň pod nepříjemným tlakem. Julie Béna se od tohoto tlaku rozhodla osvobodit a jako umělkyně a matka se nejen inspirovat dětskou estetikou, pohádkami nebo mýty, což je ostatně v současném vizuálním umění silný trend, ale „skutečně sdílet něco laskavého a legračního s našimi nejmenšími“, jak uvádí v doprovodném textu.
Instalaci tvoří převážně motivy a postavy z pohádek vytvořené z textilních materiálů a zavěšené v prostoru a na zdech nebo svařené z kovových prutů, jež tvoří prostorovou kresbu, s čímž Béna pracuje dlouhodobě. Nechybí zde ani pro ni typické divadelní zpracování prostoru a pohybu diváka po galerii, který určuje kruhové kovové zábradlí opět zdobené motivy a postavičkami z pohádek. Záměrem bylo vytvořit výstavu pro dospělé i pro děti, na které bude „princezna a vlk, kouzelné zrcadlo, nějaké ty nohy, loutkové divadlo a opilý námořník. Dvanáct látkových knížek a tři ptáci“. Nechybí zde ani postava šaška, kterou v její tvorbě vidíme opakovaně. Za kovovým zábradlím stojí malé loutkové divadlo s různě rozmístěnými loutkami z plastelíny a textilu. Postavy jsou nehybné, ležící, zavěšené nebo opřené o stěnu. Jejich rozmístění a „neživost“ působí trochu strašidelně a vyvolává otázku po tom, jaké divadlo se tady asi mohlo odehrát. Na výstavě je vůbec cítit určité napětí mezi onou laskavostí a hravostí na straně jedné a určitou mrtvolností a chladem na straně druhé, což je možná ještě podpořeno kombinací textilních a kovových materiálů. Malé divadlo za zábradlím, a i to velké v podobě celé instalace se stává kulisou bez života, což lze vnímat i jednoduše jako metaforu k současnému stavu zavřených galerií, za jejichž dveřmi se ocitají opuštěné výstavy.
Výstavu, která má být určena pro dospělé i děti, mohli ještě někteří z nás vidět, ale i tak nepředpokládám, že by byla živým místem komunikace, což zřejmě ani nebylo záměrem. Nabízí se však srovnání s instalací v rámci Bienále ve věci umění v Pražské tržnici, kde bylo v jedné části vytvořeno kolektivem Mothers Art Lovers spolu s dalšími umělci a umělkyněmi (např. zde byla vystavena velkoformátová tapiserie Barbory Fastrové a Johany Pošové) prostředí, které opravdu fungovalo jako výstava, místo odpočinku a zároveň i jako dětské hřiště. S environmenty ze světa pohádek nebo legend se pak setkáváme také v tvorbě Anny Slamy a Marka Delonga. Ti však pracují více s magickými příběhy, vycházejícími z posthumanistické melancholie a hledání vzájemnosti, což se odráží i v materiálech, které používají. Instalace Julie Bény je oproti tomu chladnější a více tradiční. Vypadá a funguje velmi dobře i skrze fotografickou dokumentaci, neoproštěna od dojmu velmi profesionálního uměleckého počinu, v němž jako by hráli vlk, princezna nebo šašek pouze zástupné role. Možná je to ale dané spíše podmínkami a prostorem galerie Polansky a současnou situací. Stejně tak jako výstava a celý umělecký svět zde usnuly také pohádkové bytosti, které ožívají pouze za zavřenými dveřmi, v tomto případě v příbězích, jež si Julie Béna vypráví s dcerou před spaním.
Julie Béna / The wolf, the princess and the little soldier / Polansky Gallery / Praha / 3. 12. 2020 – 23. 1. 2021
Foto: Jan Kolský. Fotoreport celé výstavy najdete zde.