Artalk.cz

Do finále CJCH byli vybráni čtyři umělci a umělkyně a vícečlenná skupina

Porota se rozhodla do finále 32. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021 vybrat čtyři umělkyně a umělce a jednu vícečlennou skupinu. Jsou jimi Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv Björnsonova. Společná výstavní prezentace se uskuteční na podzim 2021 v Pražákově paláci v Moravské galerii v Brně, v prosinci se veřejnosti tamtéž otevře také výstava zahraničních hostů, kterými jsou letos Daniel Fernández Pascual & Alon Schwabe působící na mezinárodní umělecké scéně pod označením Cooking Sections.

Finalisté a finalistky Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021 (zleva podle směru hodinových ručiček): Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová, umělecký ne-kolektiv Björnsonova (Zuzana Žabková, Nik Timková,Tanja Šljivar, Lucia Kvočáková, Tamara Antonijević, Lucie Svoboda Mičíková).

Materiálová i tematická různorodost se společným jmenovatelem v práci s emocemi, intuicí a představivostí

Mezinárodní porota ve složení Ivet Ćurlin (Kunsthalle Wien), Anna Daučíková (umělkyně a pedagožka), Charles Esche (Van Abbemuseum, Eindhoven), João Laia (Muzeum současného umění Kiasma, Helsinky) a Jan Zálešák (kurátor a pedagog) vybírala z téměř 90 portfolií zaslaných autorkami a autory prezentujícími svou tvorbu na současné české umělecké scéně. Výběr, ke kterému došla, reprezentuje širokou škálu médií i teoretických přístupů, celkově pak porota hodnotí úroveň a kvalitu zaslaných prací jako velice vysokou.

Stejně jako v loňském roce se i nově vyhlášené umělkyně a umělci shodli, že být vybrán na společnou výstavu už je samo o sobě dostačujícím oceněním. Ani letos tedy porota nebude z jejich společné výstavy vybírat „vítěze“ či „vítězku“. Výstava, kterou bude poprvé kurátorsky připravovat kolektiv SJCH, bude zahájena 23. září 2021.

„Ocenili jsme kvalitu a různorodost přihlášených portfolií a jejich široký záběr co do geografie, genderu a identity. Uvítali jsme prolínání uměleckých a aktivistických pozic. Rovněž jsme zaznamenali výrazný příklon k nejrůznějším formám spolupráce napříč uměleckou scénou. Autorky a autoři často tematizovali vysoce relevantní otázky, jako je přehodnocení genderových a národnostních identit, feministických a queer pozic či zpochybnění pozdně kapitalistického statu quo. Umělecká díla se také citlivě dotýkala ekologických témat a prokázala, že rozumí nutnosti nalezení rovnováhy nestabilních ekosystémů, na něž pohlížela z holistické perspektivy překračující dichotomii živého a neživého, lidského a nelidského,“ shrnuje porota.

Na umělecké skupině Björnsonova porota ocenila schopnost spojit tak různorodé zdroje inspirace jako čarodějnictví, feministickou literaturu či popkulturní symboly v uměleckou praxi, která je uvědoměle vsazená do současného geografického a sociopolitického kontextu a zaujímá tak pozici, kterou by šlo nazvat československým postkolonialismem či neúctou k patriarchálním a jiným opresivním strukturám. Robert Gabris se ve své tvorbě s citlivostí i angažovaným postojem zajímá o vyloučené skupiny nebo queer tělesnost v konfrontaci s normami a hranicemi většinové společnosti. Skrze tradiční média, jako je kresba, a její přesahy do performance nebo instalace tematizuje komplexitu vlastních identit – sexuální, geografické i národní. Jakub Jansa vytváří poutavé příběhy napodobováním či propůjčováním hlasu nelidským entitám, hrdiny jeho videí jsou potom například celer nebo tasemnice. Svými projekty zkoumá pozdní fázi postinternetového umění a korporátní estetiky, od nichž se kriticky distancuje a zároveň se v nich snadno orientuje. Ve své tvorbě umně spojuje mezinárodní jazyk(y) současného umění s místními odkazy. Valentýna Janů předvádí vynikající práci s pohyblivým obrazem a instalačními strategiemi, v nichž se zabývá životními otázkami určovanými světem technologie, patriarchálním uspořádáním nebo změnou klimatu. Díky své živé fantazii a silnému smyslu pro vyprávění a psaní textů vytváří přesvědčivá intermediální díla. Sochařka Anna Ročňová svým poetickým přístupem prokazuje silnou vnímavost vůči světu rostlin a prozkoumává hranice a průsečíky městského a přírodního prostředí. Překročením modernistického dělení na přírodu a kulturu znovuobjevuje přírodu, zpochybňuje pojem umělosti a obrací se k nečekaným a přehlíženým přírodním formám.

Umělkyně a umělci vybraní pro letošní ročník potvrzují přetrvávající tendence potřeby „nesoutěžního“ ocenění 

Již několik let probíhají na místní i mezinárodní umělecké scéně diskuze o tom, zda jsou umělecké ceny ve své tradiční soutěžní podobě ještě relevantní pro současné výtvarné umění i aktuální společenské tendence. Události hned v několika významných evropských cenách, kdy jejich účastnice a účastníci v posledních letech kritizovali stávající principy fungování, se odrazily také v českém kontextu, a to nejvýrazněji gestem odmítnutí volby jedné laureátky či laureáta finalistkami a finalisty CJCH 2020. Toto v lokálním kontextu bezprecedentní rozhodnutí bylo přijato správní radou Společnosti Jindřicha Chalupeckého, která tak umožnila získat plnohodnotné ocenění všem umělkyním a umělcům daného ročníku.

Loňský ročník tak zintenzivnil dlouhodobé diskuze nad budoucí podobou Ceny Jindřicha Chalupeckého, která se během svého více než třicetiletého fungování vyvinula od ocenění za dosavadní práci umělkyň a umělců (zprvu jednotlivců, ke kterým se časem přidal úzký výběr nominovaných) v platformu podporující vznik nového díla pro pětici finalistek a finalistů, intenzivní propagaci jejich tvorby a kurátorskou i produkční podporu jejich práce během celého roku. Výsledná umělecká díla jsou tradičně prezentována na společné podzimní výstavě v jedné z předních českých uměleckých institucí. Na otázku, zda je v takové situaci ještě nutné nebo vhodné následně volit jednu „vítězku“ nebo „vítěze“ a obecněji jaká očekávání má odborná i široká veřejnost od Ceny Jindřicha Chalupeckého, měl částečně odpovědět nezávislý kvalitativní výzkum, který proběhl v první polovině roku 2020. S výsledky výzkumu se lze seznámit na blogu Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Přestože výzkum potvrdil velkou rozmanitost a nejednoznačnost názorů na toto téma, ukázal, že právě podpora tvorby mladých umělkyň a umělců, její propagace a přispívání do širší diskuze o důležitých společenských otázkách, stejně jako komunikace s širokou veřejností, je pro řadu respondentů větší prioritou než ocenění jedné laureátky nebo laureáta.

Po předchozím ročníku tedy i nyní celou pětici oceněných vybranou do CJCH 2021 čeká celoroční spolupráce, mezinárodní networking či možnost ateliérového zázemí. Veřejnost se s jejich tvorbou kromě výstavy v Moravské galerii v Brně bude moct seznámit během rozličných prezentací a doprovodných programů a samozřejmě také v online prostoru a pravidelných mediálních výstupech.

„Domnívám se a doufám, že eliminace soutěžení z Ceny Jindřicha Chalupeckého může mít za výsledek pouze vlídnější a méně stresující pracovní prostředí pro všechny zúčastněné. Představa kolaborativního snažení ve prospěch finální výstavy, namísto individuální touhy po ocenění, se tak zdá jako dostatečná výhra,“ říká ke společnému postoji jedna z umělkyň vybraných pro letošní ročník, Valentýna Janů.

„Loňský ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého, ve kterém se poprvé nevolila laureátka nebo laureát, pro mě byl příjemnou celoroční spoluprací, která vyústila ve velkorysou výstavu v galerii PLATO Ostrava. Bohužel byla kvůli pandemii otevřena velice krátce a zatím jsme měli možnost ji prezentovat především online, ale doufáme, že se s ní veřejnost bude moct seznámit ještě zkraje tohoto roku. Myslím, že dobře ukazuje, že volba laureátů (již nějakou dobu) není hlavní pointou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Cena samozřejmě do jisté míry zůstává soutěží, protože každoroční pětice je vybrána z velkého množství kvalitních přihlášených portfolií. Hlavním oceněním je pak příležitost vytvořit nové dílo, získat větší pozornost odborné i široké veřejnosti, komunikovat o své práci v mezinárodním prostředí. Není to klání v tom, kdo z pěti zúčastněných nakonec vyhraje pomyslnou trofej,“ dodává k situaci Karina Kottová, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

Cooking Sections představí projekt upozorňující na problematické praktiky potravinářského průmyslu

Zahraničními hosty letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého je umělecká dvojice Daniel Fernández Pascual a Alon Schwabe působící pod názvem Cooking Sections. Jejich praxe se soustředí na zkoumání komplexních problémů globálně propojeného světa, a to především na příkladech z oblasti zemědělství a produkce potravin. Odkrývají tak sociálně-ekonomické, historické, politické a environmentální souvislosti. Pro jejich výstavu v Brně připravujeme pokračování projektu Salmon: A Red Herring, jenž byl představen minulý podzim v galerii Tate Britain v Londýně. Projekt pojednává o barvě z perspektivy potravinářského průmyslu a jeho dopadu na životní prostředí. Vizuálně působivou výstavu v Pražákově paláci bude doprovázet série živých akcí (přednášky, diskuze, performance) a její zahájení se uskuteční současně s tradičním Jury Weekendem Ceny Jindřicha Chalupeckého na začátku prosince. Salmon: A Red Herring je součástí dlouhodobého výzkumného projektu CLIMAVORE, který se proměňuje s ohledem na místo vystavení. Autoři zaměří svůj výzkum na místní kontext Brna a zejména jeho síť restaurací, přičemž jedním ze záměrů je zvýšení informovanosti a apel na stažení jídel s ingrediencí lososa z nabízeného menu. Vernisáž výstavy zahraničních hostů, kterou kurátorsky připraví Barbora Ciprová a Tereza Jindrová za SJCH, je naplánována na čtvrtek 2. 12. 2021.


Složení mezinárodní poroty:

João Laia, šéfkurátor Muzea současného umění Kiasma v Helsinkách, předseda poroty
Ivet Ćurlin, členka kurátorského kolektivu WHW řídící od roku 2019 Kunsthalle Wien
Anna Daučíková, umělkyně a pedagožka působící v letech 2011–2019 na Akademii výtvarných umění v Praze
Charles Esche, ředitel Van Abbemusea v Eindhovenu
Jan Zálešák, kurátor a pedagog působící na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně

Ocenění pro umělkyně a umělce 32. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého

  • rozpočet na vznik nového díla či projektu ve výši 50 000 Kč, zajištění architektonického a technického řešení výstavního projektu a autorský honorář
  • profesionální spolupráce na adjustaci a vystavení díla v Moravské galerii v Brně
  • celoroční kurátorská a produkční spolupráce na vzniku díla
  • profesionální foto- a videodokumentace díla
  • možnost workshopů a konzultací s odborníky na různé umělecké postupy a techniky
  • možnost ateliérového zázemí
  • zviditelnění tvorby autorky/autora v odborných i obecných médiích
  • mezinárodní networking a „studio visits“ se zahraničními kurátorkami a kurátory
  • podpora dalších projektů a tvorby v roce 2022

Umělkyně a umělci vybraní do Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021:

Ne-kolektiv Björnsonova* byl založen v roce 2015. Jeho součástí v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou Nik Timková (1986), Zuzana Žabková (1987), Lucie Svoboda Mičíková (1986), Lucia Kvočáková (1984), Tamara Antonijević (1989) a Tanja Šljivar (1989). Jedná se o uměleckou a mezioborovou platformu pro experiment, výzkum a sdílení, na jejímž chodu se současně podílí celá řada umělkyň a umělců z pražské, berlínské, bruselské a bělehradské scény. Björnsonova je platformou, ale i fiktivní postavou, mystériem, monstrem, teenagerkou, čarodějnicí se stále se proměňující podobou. Její tělo je metaforou k samotnému fungování a dynamice kolektivu, kdy jsou všechny části celku od sebe neoddělitelné, a zároveň tvoří vlastní environment. Autorství či individuální sebeprezentace zde hrají minimální roli. Umělkyně propojují své praxe za účelem zkoumání vztahu těla s jeho prostředím a prostřednictvím různých anti-strategií podněcují představy o tom, jak se tento vztah může měnit. V roce 2017 byla dvěma členkám, společně s ostatními finalisty, udělena Cena Oskára Čepana. V současnosti Björnsonova jako ne-kolektiv studuje COI (Class of Interpretation) na AVU a postgraduální program CPRC (Collective Practice Research Course) na Royal Institute of Art ve Stockholmu. Svou práci představily v českých, slovenských i zahraničních galeriích a klubech či na festivalech. K vidění byly například v Košicích, Berlíně, Marseille či Bělehradě. V současnosti je Björnsonova vlastněna kočkou.

Robert Gabris (1986, Hnúšťa, SK) vystudoval scénografii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a v magisterském studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Pracuje v médiu kresby, která mnohdy přesahuje do instalace a performance. V jeho převážně autobiografické práci se často objevuje téma politiky identit. Zajímá se o vyloučené skupiny nebo queer tělesnost v konfrontaci s normami a hranicemi většinové společnosti. Experimentální kresba je pro něj formou rezistence vůči rasismu nebo různým formám (sociálního) vyloučení. Gabris svou práci představil především ve středoevropském kontextu, ale také například v Rize nebo Šanghaji. V posledních letech častěji vystavoval také na české scéně, například na bienále Matter of Art (2020), v galerii Artivist Lab (2019) nebo v Moravské galerii v Brně (2017).

Jakub Jansa (1989) vystudoval UMPRUM v Praze (Ateliér supermédií/Federico Díaz a David Kořínek), absolvoval studijní stáž v New Yorku (Five Eleven), rezidenční pobyty ve Švýcarsku (Watch Out, Engstligenalp) a Francii (CEAAC, Štrasburk). Od roku 2020 vede společně s Julie Béna Ateliér performance na FaVU VUT v Brně. Ve své práci kombinuje různá média (video, performance, instalace) a s jejich využitím buduje komplexní prostředí a situace, které přesvědčivě propojují realitu s fikcí do homogenního celku. Jeho rané projekty věnované tématům společenské manipulace a seberozvoje vyústily v posledních letech do cyklu výstav zastřešeného názvem Club of Opportunities (od 2017). Prostřednictvím postupů vypravěčství a s notnou dávkou ironie a absurdity odrážejí jednotlivé kapitoly autority a hierarchické vztahy ve společnosti a postupně odkrývají anatomii mytologie a vyprávění. Tvorba Jakuba Jansy často záměrně balancuje na výrazové hraně – tím, že nenabízí jednoznačné závěry, vtahuje diváka do hry. Na jednotlivých kapitolách spolupracoval Jansa mj. s filozofem Kamilem Nábělkem, filmaři Kryštofem Melkou a Kryštofem Hlůže, módní návrhářkou Karolínou Juříkovou či s performery Janem Kostihou, Patrikem Petrem a Ester Geislerovou. Vystavuje pravidelně v Česku i v zahraničí, v posledních letech například na Bienále v Athénách, v CEAAC ve Štrasburku, v Pioneer Works v NYC (v rámci festivalu PAF) nebo v CAC v Tel Avivu.

Valentýna Janů (*1994) je absolventkou oboru fotografie na pražské FAMU, následně studovala na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby II/škola Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové). Její evokativní instalace často kombinují výpravná videa či videoeseje s prostředím dotvářeným textiliemi a dalšími materiály nebo objekty. Pohrávají si s velkými životními otázkami určovanými světem technologie, patriarchálním uspořádáním nebo změnou klimatu. Valentýna Janů hledá vztahy mezi každodenními starostmi jednotlivců a globální perspektivou, a přestože je její práce v mnohém kritická, je také až obsesivně romantická, s nadějeplnou září zlaté hodiny. Svá díla autorka v poslední době představila například v EXILE Gallery ve Vídni (2019), v Národní galerii Praha (2018) nebo AQB Project Space v Budapešti (2018).

Anna Ročňová (*1989) studovala v Ateliéru sochařství pod vedením Edith Jeřábkové a Dominika Langa (2010–2017) na pražské UMPRUM. V roce 2013 absolvovala stáž v rámci studijního programu TransArts na Universität für angewandte Kunst ve Vídni a v roce 2015 v Ateliéru malířství II/škole Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Ročňová se zajímá o přírodu a přírodní procesy, pozoruje civilizaci a její produkty. V jejích nejnovějších realizacích je volba materiálu radikálnější, opouští klasické sochařské prostředky a orientuje se na přírodniny. Objekty, koláže a asambláže často vznikají ve skupinách. Autorka se neustále obklopuje materiálem všeho druhu. Využívá ho, transformuje, experimentuje s ním, tvaruje ho a kombinuje. Hledá nové tvary, nové povrchy i skupenství. Vše s cílem vyjádřit emoci, kterou příroda emituje. Ročňová se zúčastnila celé řady skupinových výstav, například Poetický materializmus v galerii SODA v Bratislavě či Against Nature v Národní galerii Praha. Ze samostatných výstav to byly například Luxurious Moments v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce. Ročňová také často vystavuje společně s Janem Boháčem.

Zahraniční hosté:

Cooking Sections (Daniel Fernández Pascual & Alon Schwabe) žijí v Londýně a Lisabonu, ale působí po celém světě. Svou tvorbu popisují jako „prostorovou praxi“ – pohybují se v transdisciplinárním poli, v němž se umění či architektura potkává s geografickým, ekonomickým či sociologickým výzkumem. Důležité je pro ně nacházet průsečíky mezi děním na lokální úrovni a globálními infrastrukturami, ať už finančními či technologickými. To, jak se geopolitické uspořádání světa zhmotňuje v prostředí konkrétních společenství, sledují především prizmatem jídla: co jíme, odkud potraviny pochází, jak jsou distribuovány, zpracovávány a konzumovány. V roce 2014 byli součástí prezentace v americkém pavilonu na Benátském bienále a vystavovali také na 13. bienále v Šardžá či na Manifestě 12 v Palermu (2018). Jejich práce byla rovněž představena v Serpentine Galleries v Londýně, v Neue Nationalgalerie v Berlíně, ve Storefront for Art and Architecture v New Yorku, v HKW v Berlíně či v Peggy Guggenheim Collection v Benátkách. V současnosti vedou jeden z ateliérů na Royal College of Art v Londýně a jsou hostujícími pedagogy na Akademii výtvarných umění v Mnichově. V roce 2019 získali zvláštní cenu v rámci Future Generation Art Prize a byli finalisty na Visible Award pro sociálně angažovanou uměleckou praxi.

* Vysvětlení k užívání pojmu „ne-kolektiv“ od jeho autorek: Na rozdíl od uměleckých kolektivů, které jsou charakterizované svými konkrétními členy tvořícími společně, je Björnsonova založená na tom, že její součástí jsou i ti lidé, kteří tam právě v daný moment nejsou. V průběhu času může kdokoliv vstoupit do procesu tvorby, být přítomný, jindy zůstat v pozadí jako duch, a přitom stále zůstat integrální součástí skupiny. Björnsonova se tak dá nejlépe charakterizovat jako fluidní propustná otevřená skupina/platforma.

Komentáře

    • Peter

    Prosim vas, co robi medzi finalistami/finalistkami Robert Gabris? Nepochadza z Ciech, nestudoval tam, ani neposobi na ceskej scene. Nezapada do podmienok sutaze. Staci parkarat vystavovat na kolketivnych vystavach v Cesku a moze sa prihlasit do sutaze CJCH? Samozrejme nespochybnujem jeho kvality, len mi to pride nefer k podmienkam sutaze.

    • Jiří Ptáček

    Asi to nebude dostatečná odpověď, protože podmínky soutěže nemám nastudované, ale každopádně Robert Gabris se v roce 1991 narodil v Československu. V době, kdy si CJCH hleděla pouze českého umění z Československa (jauvajs!). Každopádně i zařazení Roberta Gabrise lze rozumět jako otevírání dveří (i když třeba až na doraz pantů) pro umělce a umělkyně z bývalého soustátí. Nik Timková reprezentuje jiné (už ověřenější) pootevření těchto dveří Slovákům působícím v Čechách, Gabris je otevírá všem se slovenským občanstvím narozeným před rokem 93, kdy jsme se od sebe odťali. Ještě to vzbuzuje nesouhlas? Nemohlo by to být fajn na pár zbylých let, než všem byvším Čechoslovákům bude šestatřicet? Upozorňuji, že to je pouze moje osobní interpretace, která není nijak informovaná porotou nebo Společností Jindřicha Chalupeckého.

  1. Ak platí že:
    „Podmínky pro udělování ceny
    Cena Jindřicha Chalupeckého je určena vizuálním umělkyním a umělcům žijícím nebo působícím na území České republiky“ alebo
    „Posláním Společnosti Jindřicha Chalupeckého je podporovat současné české umění a posilovat jeho roli v české společnosti i mezinárodním kontextu. “ Tak je narodenie sa Roberta Gabrisa v našom krásnom Československu iba vylomením dverí z pántov.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *