Psát v rytmu s tělem

Nakladatelství UMPRUM vydalo v letošním roce publikaci věnovanou grafičce a typografce Claře Istlerové, osobnosti knižní grafiky činné na tomto poli od 70. let po dnešek. Kniha sestává z rozhovoru, který s Istlerovou vedla grafička Anežka Minaříková, a přidružených studií. Václav Šafka v závěru své recenze připomíná právě žánr rozhovorů, kterému se nedostává v prostředí umělecké historiografie příliš mnoho pozornosti.

Psát v rytmu s tělem

Knihu Clara letos vydalo nakladatelství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jedná se o knižní rozhovor, který s grafičkou a typografkou Clarou Istlerovou, činnou na poli knižní grafiky od 70. let až dodnes, vedla absolventka pražské UMPRUM, o několik generací mladší grafička Anežka Minaříková. Vydán tak byl text, který rozhodně zasluhuje naši čtenářskou pozornost, a při hlubším přemýšlení o souvislostech, ve kterých se ocitá, nám zároveň může položit poměrně širokou paletu závažných otázek.

Clara Istlerová je nenápadnou, až skrytou postavou české grafické scény, přesto je velmi pravděpodobné, že s knihami, katalogy a periodiky, které upravovala, se setkali mnozí z nás. Díky Claře Istlerové svou signifikantní černobílou podobu v 70. letech získala kupříkladu edice Reflexe nakladatelství Vyšehrad, která dodnes patří mezi základní knižní konstanty pro seznámení se s novověkým myšlením. Svůj specifický, z bauhausovské tradice vycházející přístup k písmu ale také uplatnila v četných výstavních katalozích nebo publikacích věnujících se architektuře, ať už se jednalo o katalogy výstav Devětsilu (1986), skupiny Ra (1988), nebo publikaci Od moderny k funkcionalismu Rostislava Šváchy (1985 a 1995). A od 90. let až dodnes pak určila podobu nově obnoveného měsíčníku Přítomnost, ale i mnohých beletristických a odborných knih. Přes toto všechno ale její tvorbě dosud nebyla věnována větší pozornost. To se nyní ovšem mění díky přítomné knize.

Svazek knižního rozhovoru s Clarou Istlerovou působí svým vnějškem nenápadně, ale na svých stránkách shromažďuje hutný a rozsáhlý obrazový i textový materiál. Prvotním motivem pro vyzpovídání Clary Istlerové byla Anežce Minaříkové její bakalářská práce, v níž se dílu této pozoruhodné grafičky věnovala. Rozhovory s ní se Minaříkové zdály natolik zajímavé a na škole měly takový ohlas, že bylo nakonec rozhodnuto o vydání celé knihy, v níž je obsažen nejen samotný rozhovor, ale také několik dalších textů, které vytváří spolu s rozhovorem podnětný dialog.

První, nejdelší a zároveň nejzávažnější částí knihy je samotný rozhovor, který spolu Clara Istlerová a Anežka Minaříková vedly. Ačkoliv je v základním rozvržení chronologický – v duchu životaběhu Clary Istlerové jde od dětství a dospívání v rodině výtvarníka Josefa Istlera přes studia u Františka Muziky až k následné grafické praxi za normalizace i po roce 1989 – není v tomto základním vymezení striktní. Můžeme v něm také najít i několik asociativnějších odboček, které se týkají zejména rodinného zázemí a osobních vztahů, na něž byla minulost Clary Istlerové velmi bohatá. Zároveň zde má ale každý ze životních úseků grafičky jasné místo a dostatečný prostor bez toho, aby celková dramaturgie rozhovoru působila nevyváženě. Je jisté, že finální podoba textu prošla důkladnou redakcí, na níž se podílel Jaroslav Tvrdoň z nakladatelství Rubato, ve výsledku se ale ukazuje, že Anežka Minaříková věděla, jak otázky zacílit a především na co se ptát. A i když, na druhé straně, o sobě samotná Clara Istlerová v rozhovoru tvrdí, že „nikdy nebyla žádný velký študiózo“[1], čtenáři je po několika prvních stranách jasné, že se může díky textu potkat s člověkem, který si velmi hluboce uvědomuje a promýšlí svou ukotvenost ve světě a ve výtvarné práci. Povedlo se tedy najít jakýsi přirozený soulad mezi tazatelkou a tázanou, což se odráží v samotném textu – jeho kultivované formě a vypovídací hodnotě.

Pokud by byl ale rozhovor ve svazku sám za sebe, sice by patrně obstál, ale určitě by nebyl adekvátně rozvinutý celý jeho potenciál. Tento moment je ovšem v případě recenzované knihy eliminován díky kapitolám, které za rozhovorem následují. První z nich je hlubší autorská analýza osmi vybraných knižních úprav, na nichž Clara Istlerová od začátku své tvůrčí dráhy pracovala – počínaje „černou edicí“ nakladatelství Vyšehrad, knižním rozhovorem Karla Hvížďaly s Arnoštem Lustigem konče. Už díky výpovědím Clary Istlerové v samotném rozhovoru můžeme částečně nahlédnout do praxe a fungování knižní grafiky a typografie před rokem 1989 i po něm, ale právě její komentáře ke konkrétním svazkům tuto linii velmi dobře rozvíjejí. Je v nich totiž dostatečný prostor pro to, aby autorka mohla podrobně představit svůj výtvarný přístup k tomu kterému svazku nebo edici, zároveň se ale také nezdráhá nastínit osobní i širší souvislosti, za nichž jednotlivé knihy vznikaly. To všechno pak velmi dobře podporuje i kratší teoretická studie historika umění Jana Rouse, v níž autor tvorbu Clary Istlerové zhodnocuje, doslov grafičky Zuzany Lednické a soupis prací, který Anežka Minaříková sestavila s již zmiňovaným Jaroslavem Tvrdoněm.

Z výše psaného by mělo vyplývat, že všechny složky knihy jsou ve společné synergii a že se jedná o poctivě a pečlivě zpracované dílo. Mimo těchto zjevných záležitostí jsou ale z mého pohledu velmi důležité i další přidružené fenomény, které se začnou vynořovat při hlubších úvahách o souvislostech, v nichž se kniha ocitá.

Výtvarná praxe volného umění, tak, jak se děla v období socialistického plánovaného hospodářství, i tak, jak se děje nyní, v období demokratického zřízení a nekontrolovaného volného trhu, totiž vyžaduje neustálou reflexi a analýzu. V porovnání uměleckých odvětví je ale zřejmá velká disproporce mezi uměleckohistorickým poznáním praxe českého volného umění a na druhé straně právě knižní grafiky, která stále na větší zájem historiků a teoretiků umění čeká. Clara Istlerová jako aktivní grafička zažila oboje – jak období, kdy se kupříkladu návrh filmového plakátu musel schvalovat před zpolitizovanou komisí, tak i doteď trvající dobu, kdy se knihy a další podobné produkty staly především obchodním artiklem, čemuž se začalo přizpůsobovat výtvarné řešení. Společenské pozadí vzniku knih se tedy v průběhu kariéry Clary Istlerové razantně proměnilo. Nadto ale zažila i závažnou technologickou proměnu. Ačkoliv až do počátku 90. let navrhovala „ručně“ všechny knižní sazby, zároveň se poté nezdráhala přistoupit i na grafiku vytvářenou v počítači, a to i přesto, že si moc dobře uvědomovala její limity. V těchto ohledech se tak jedná o důležité svědectví, které v mnoha ohledech dobarvuje naše poznání české grafické scény 2. pol. 20. stol., a je proto víc než dobře, že mohlo vzniknout.

Zároveň mám také ale za to, že se tato kniha může stát velmi důležitým precedentem pro další podobně pojaté knihy o výtvarných umělcích. Žánr knižního rozhovoru je v Čechách poměrně rozšířený, ale v případě výtvarného umění nepříliš uplatňovaný. Poměrně časté jsou kriticky pojaté rozhovory s politiky, literáty, filozofy, ale i historiky nebo filmaři. Právě u filmařů bych rád upozornil na aktivity Národního filmového archivu, jehož oddělení Orální historie skrze důkladné rozhovory systematicky mapuje historii domácí filmařské scény, rozhovory zpracovává, třídí a zpřístupňuje, čímž zůstávají dostupné pro časy budoucí velmi důležité výpovědi konkrétních tvůrčích lidí. Pozitivním příkladem těchto aktivit Národního filmového archivu může být i v roce 2017 vydaná kniha Generace normalizace: Ztracená generace českého filmu? autorek Marie Barešové a Terezy Czesany Dvořákové. Ty rozhovory s filmaři nejen vedly, ale zároveň publikaci doplnily o hutnou studii, která čtenáře velmi dobře uvede do kontextu. V případě výtvarné scény ale podobně pojaté projekty a dobré příklady zatím víceméně chybí. Rozhovory s výtvarníky a výtvarnicemi jsou zejména doménou časopisů nebo katalogů, v nichž se často jedná o bodově zaměřený text na určitou problematiku, a to v délce, která neumožňuje hlubší kontakt tazatele a tázaného se čtenářem.

Ano, důležité je kupříkladu vyzdvihnout aktivity Archivu výtvarného umění – i sám Jiří Hůla, spiritus agens Archivu, vydal v roce 2001 své sebrané Rozhovory – nebo poukázat na zajímavé dílčí příspěvky, jakým je katalog výstavy Někdy v sukni, vydaný v roce 2014, nebo překlad Rozmluv Marcela Duchampa s Pierrem Cabannem, které před třemi lety vydal tranzit.cz. Kniha Clara pak ale do tohoto poměrně stojatého prostředí rázně vpadá a přináší velmi důležitý okysličující prvek, upozorňuje na vysokou hodnotu, jakou může rozhovor a orální historie přinést, a zároveň má velký potenciál stát se dobrým příkladem toho, jak se do budoucna knižní rozhovory mohou pojímat.

[1] Anežka Minaříková, Clara. Clara Istlerová, práce a život, Praha: Nakladatelství UMPRUM, 2020, str. 43.


Anežka Minaříková, Clara. Clara Istlerová, práce a život, Praha: Nakladatelství UMPRUM, 2020, 288 stran.

Foto: Filip Beránek

Václav Šafka | Narozen 1994. Absolvoval bakalářské studium výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě UK a dějiny umění na Filozofické fakultě UK. Do sféry jeho odborných zájmů patří institucionální rámce výtvarného umění a knižní kultura 20. století. Mimo odborné práce je činný jako publicista, pracovník v kultuře a zvukový tvůrce.