Artalk.cz

Spojeni (de)kolonizací

Co se to děje po celé střední Evropě s etnografickými muzei? V Berlíně se co nevidět otevře kontroverzní Humboldtovo fórum, v Budapešti zastavují největší městský park novou muzejní čtvrtí, ve které roste také budova etnografického muzea, a pražské Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur uspořádalo přednáškový a diskuzní cyklus na téma plánovaných expozic ve zrekonstruovaných prostorách instituce. Nechybí ani Varšava, která otevřela na začátku října novou stálou expozici v Národním etnografickém muzeu, jež se soustředí primárně na historii sbírek tvořících základ instituce a kde také před měsícem proběhla velkolepá online konference o dekolonizaci muzejních institucí. Lze tedy říci, že dochází opravdu k dekolonizaci střední a východní Evropy, tradičně se vyhýbající postkoloniální kritice? Nebo spíše velké instituce upevňují v obraně proti kritice své pozice?

Protest proti výstavbě Humboldtova fóra v Berlíně, 15. 8. 2020. Foto: Facebook Coalition of Cultural Workers Against the Humboldt Forum

Spojeni (de)kolonizací

Muzejní instituce – a nejen ty etnografické – stojí před zásadními dilematy, která současná doba klade. Ocitají se v paradoxní situaci strážců koloniálních narativů, protože jejich sbírky z velké části pocházejí právě z expedic a nákupů, jež byly umožněny imperiálním postavením Evropy vůči dalším částem světa. Již v základu jejich existence stojí představa o civilizovaných evropských státech, jejichž úroveň vyspělosti stvrzuje velikost sbírkových institucí, kvalita nakradených či nakoupených předmětů a rozsah vypleněných míst. „Čím větší, tím lepší,“ vítá Pergamonský oltář návštěvníky v berlínském stejnojmenném muzeu (které v současné době prochází také kompletní renovací, jež by měla být v plné podobě dokončena nejpozději v roce 2025). Na druhou stranu právě v těchto stejných muzeích probíhá dnes živá diskuze o otázkách restitucí, pohřbívání lidských ostatků, doplnění chybějících příběhů do výstavních expozic a o dekolonizaci jazyka a vzdělávacích programů. A zatímco některé předměty se opravdu navrací do zemí jejich původu, lidem z těch samých míst je pohyb v opačném směru mnohdy znemožněn, jak nám každý den připomíná stále trvající uprchlická krize. Etnografická muzea a sbírky v dalších národních institucích se tak staly velmi dobrým příkladem paradoxní situace, ve které se dnes tváří v tvář různým krizím ocitáme. Nemůžeme ani dopředu, ani dozadu, udržujeme status quo a čekáme, jak dlouho nám to ještě může procházet.

V takovém mrtvém bodě se ocitla také budova již výše zmíněného Humboldtova fóra v Berlíně. Pompézní budova vyrostla v srdci Německa, které se zdá být státem dekolonizujícím kde co, ale jak se ukazuje, na tak velké projekty je i dekolonizace krátká. Kdo diskuze kolem výstavby fóra dlouhodoběji sleduje, jistě není překvapen tím, že se proti otevření konají na místě od poloviny srpna protesty, jejichž spojujícím heslem je nekompromisní „svrhněte to a otočte vzhůru nohama!“ (tear it down and turn it upside down!). Protesty organizuje iniciativa Koalice kulturních pracovníků proti Humboldtově fóru, jež upozorňuje na symbolické upevňování německého imperialismu, a to skrze výstavbu imitace Berlínského městského zámku – který byl v 70. letech nahrazen Palácem republiky ve stylu východoněmecké pozdní moderny –, do jehož prostor jsou právě přesouvány sbírky Etnologického muzea a Muzea asijských umění. Co víc, na konci května byla budova doplněna o kupoli, kterou obepíná citát panovníka Fridricha Viléma IV. z rodu Hohenzollernů o křesťanské pokoře[1] a na jejímž vrcholu se vyjímá zlatý kříž. Humboldtovo fórum tak kráčí v lecčems výrazně proti jakýmkoliv dekolonizačním snahám, staví jakýsi anachronický pomník křesťanskému Prusku (ohlášení záměru postavit Humboldtovo fórum doprovázela v roce 2011 taková hesla jako například „referring to the best of Prussia, to our tradition as a nation of science and culture“), jehož vnitřnosti budou tvořit objekty zbavené života, vykořenění svědkové pruského imperialismu.

Vizualizace nové budovy Etnografického muzea v Budapešti, architekt: Napur Architect Kft, návrh 2017. Foto: Ligetbudapest.hu

Také výstavbu muzejního komplexu v Budapešti provází od začátku protesty, a to především kvůli místu, kde jsou budovy situovány. V roce 2016 upozorňovali odborníci i zástupci veřejnosti na to, že tzv. projekt Liget, který do sebe má zahrnout Národní restaurátorské a archivní centrum, Etnografické muzeum, Muzeum maďarské hudby a Novou národní galerii či Maďarský inovační dům (vědecké muzeum), zastaví velkou část jednoho z nejvíce využívaných a zároveň největšího městského parku. I proto byla část plánované výstavby v minulém roce pozastavena, když se stal novým budapešťským primátorem Gergely Karácsony, jenž upozorňoval na to, jaký budou mít nové budovy dopad na životní prostředí. Etnografické muzeum se však pomalu dostavuje, a pokud vše půjde podle plánu, mělo by být v příštím roce otevřeno veřejnosti (v současné době jsou již expozice ve staré budově uzavřené). Konference nazvaná En route, kterou muzeum při této příležitosti v polovině listopadu organizuje, může být určitě sympatickým krokem, přesto se nelze ubránit dojmu, že podoba stálých expozic je již dopředu rozhodnuta a že bude plnit podobnou úlohu národní „orbánovské“ reprezentace jako celý muzejní komplex. Napadá mě v tomto smyslu otázka, do jaké míry by bylo vůbec možné dekolonizovat muzejní prezentaci objektů – které podobně jako v České republice nemusí být výsledkem přímé maďarské koloniální okupace neevropského území, ale vychází z výhod propojení s politikou imperiálních evropských zemí –, jež se však se nachází v komplexu upevňujícím kulturní moc autoritářského režimu. I to byla jedna ze zpráv o konci demokracie v Maďarsku, když došlo před čtyřmi lety na násilné potlačení protestů proti projektu Liget, do kterého se zapojily také soukromé security agentury a nekontrolované polovojenské jednotky potlačující jakýkoliv svobodný projev.

Najít místa spojení

Otevření Humboldtova fóra je zatím naplánované na 17. prosince, kdy by mělo být otevřeno hlavní výstavní patro s expozicemi o historii paláce a o Alexandru von Humboldtovi a jeho bratru Wilhelmovi. Otevření výstav Etnologického muzea a Muzea asijského umění, jež čítají přes 20 000 objektů, by pak mělo proběhnout v létě příštího roku. Jak budou vypadat, se zatím nedá s jistotou říci. Přesto lze očekávat, že se otázce pruského kolonialismu a vlastní sebereflexe nevyhnou. Navíc Německo již podniká aktivní kroky ve snaze být co nejvíce transparentní v přístupu ke své minulosti. V říjnu letošního roku například oznámilo, že se všech šestnáct spolkových států dohodlo na společné strategii digitalizace muzejních sbírek, které vznikaly během koloniální éry. Měl by tak vzniknout centrální portál s předměty doplněnými o popis a provenienci, tedy minimálně u těch objektů, kde je možné zmíněné informace dohledat. Pro žadatele a žadatelky o restituce by to mohlo znamenat výrazné usnadnění celého procesu.

Pohled do výstavy Africké expedice, asijské cesty v Národním etnografickém muzeu ve Varšavě, stálá expozice otevřená 1. 10. 2020. Foto: archiv muzea

Transparentní digitalizace a otevřenost je jedna z cest pro muzejní instituce, které se pokouší vypořádat se svou minulostí. Mezi další podstatné kroky patří důkladná reorganizace expozic a vytvoření platforem pro možnou spolupráci napříč regiony i obory. Takovým příkladem může být obsáhlý evropský projekt ECHOES, který propojuje rozličné vzdělávací i muzejní instituce napříč celým světem a usiluje o přerámování našeho přístupu k evropskému dědictví. Právě varšavská konference o dekolonizaci muzeí a sbírek, nazvaná Decolonizing Museum Cultures and Collections: Mapping Theory and Practice in East-Central Europe, je jedním z výstupů tohoto projektu; ve svém příspěvku se mu více věnovala muzeoložka Lorena Sancho Querol. Ta se podílí na jedné části výzkumu, která je věnovaná „Propleteným městům“ (Entangled Cities) – tedy místům a institucím, jejichž kulturní dědictví je propojeno koloniálními vztahy. Vybrány byly dvě dvojice: Lisabon a Rio de Janeiro a druhá Nuuk a Kodaň. Lorena Sancho Querol ve svém příspěvku prezentovala analýzu edukativního programu dvou muzeí – Národního historického muzea v Riu de Janeiru a Národního etnografického muzea v Lisabonu –, jež zahrnovala také širší výzkum zaměřený na vzdělávací politiku obou států. Výsledkem spolupráce zaměstnanců těchto dvou muzeí pak má být Slovník dekolonizační vzdělávací praxe v (národních historických) muzeích, založený na konkrétním kontextu i historii dvou států propojených obchodními, migračními a ideologickými vztahy.

I další příspěvky varšavské konference prezentovaly konkrétní výzkumy týkající se různých oborů – etnografie, kunsthistorie, geografie nebo archeologie. Došlo i na příspěvek o nové stálé expozici nazvané Africké expedice, asijské cesty v Národním etnografickém muzeu ve Varšavě, která se ale bohužel z dálky špatně hodnotí, a tak bude třeba její popis ponechat na jinou, cestování příznivější, dobu. Co mě ale zarazilo, byla úplná absence příspěvků z českého nebo slovenského prostředí (pouze v rámci jednoho kulatého stolu vystoupil Rado Ištok), ačkoliv byla konference vysloveně zaměřena na středo-východní Evropu. A do čtyřdenního programu by se určitě alespoň jedna přednáška věnovaná etnografickým sbírkám u nás nebo u našich slovenských sousedů vešla. Z čeho vyplývá uzavřenost českého prostředí? Nebylo by možná na čase – a to nejen v rámci našeho nejbližšího okolí – začít spolupracovat s různými institucemi, které se navíc otázkou dekolonizace již několik let zabývají?

Dobrou zprávou je proto vznik iniciativy Dekolonizace, která o sobě dala vědět letos v září publikováním manifestu a zveřejněním webových stránek, na kterých jsou průběžně doplňovány výzvy různým univerzitním oborům. Mezi iniciátory patří studenti a studentky humanitních oborů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jejich snahou je ale propojovat různé obory i instituce. Postupně by tak mělo docházet k proměně sylabů, ale třeba i kánonů (např. literárních) a muzejních expozic tak, aby byly zohledňovány také jiné, neevropské hlasy. Úspěšné budou výzvy tehdy, pokud se jim podaří navázat globální dekolonizační diskurz na velmi konkrétní místní témata, ale zároveň se také skrze místní perspektivu dívat směrem ven, aby nedocházelo k pouhému kopírování toho, co se děje na západ od našich hranic. A v neposlední řadě bude hrát podstatnou roli také ochota diskuzi o dekolonialismu politizovat, aby i samotné instituce (vzdělávací či muzejní) byly vnímány v konkrétních mocenských a kulturních vztazích – jako je tomu právě v Berlíně či Budapešti. V tomto ohledu bude koneckonců dobré sledovat také rekonstrukci Náprstkova muzea a cyklus diskuzí, který je zaměřen právě na nové expozice. A to i kvůli tomu, že o podobě lokální dekolonizace se rozhoduje právě teď.


Za diskuze a poznámky k textu i tématu děkuji Gergelymu Nagy a Rado Ištokovi.

[1] Celý citát zní „Es ist in keinem andern Heil, ist auch kein anderer Name den Menschen gegeben, denn in dem Namen Jesu, zur Ehre Gottes des Vaters. Dass in dem Namen Jesu sich beugen sollen aller derer Knie, die im Himmel und auf Erden und unter der Erde sind.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *