Artalk.cz

Lucie Drdová a Miloslav Vorlíček: Každá galerie je teoreticky prodejní

Na jaře jsme mapovali dopady vládních opatření proti šíření covid-19 v různých typech uměleckých institucí formou ankety, tentokrát jsme se rozhodli podívat se na současnou situaci v podrobnějších rozhovorech. Bavili jsme se se zástupci prodejních galerií, velkých uměleckých přehlídek a festivalů a v neposlední řadě s pedagogy výtvarných škol. V prvním rozhovoru věnovaném komerčním galeriím odpovídají Lucie Drdová a Miloslav Vorlíček na otázky o dopadech pandemie na prodejnost současného umění, o vyhlídkách do budoucna a nově zformované Alianci galerií současného umění.

V první otázce bychom se rádi zaměřili na fungování vašich galerií – Lucie Drdova Gallery a lítost. Obě propojují kurátorovaný program se zastupováním a prodejem současných umělců a umělkyň. Jak je pro vás důležité, aby se tyto dva výstupy – diskurzivní a prodejní – doplňovaly a aby byly čitelné pro návštěvníky?

Lucie Drdová (LD): U nás se tyto přístupy vyvíjely velmi organicky. Původně jsem chtěla vytvořit privátní galerii, která bude dávat svobodu umělcům, jejichž tvorbu jsem chtěla primárně podporovat. Souběžně výstavní program tvoří profil galerie, který má být konzistentní. Pro mě jsou tyto dvě polohy spojené. Zároveň se jedná o velmi české specifikum, bavili jsme se o tom mnohokrát s Kachou Kastner a dalšími galeristy, protože zde existují galerie, které mají exkluzivní portfolio, ale zároveň mají ambice dělat profesionální výstavy. Nikdo z nás nepřemýšlí o koncipování výstav v čistě obchodní rovině tak, že by prezentovaly pouze výběr nových děl z ateliérů umělců. V Česku je trh se současným uměním velmi malý, a proto výstavy nikdy nejsou primárně prodejní. Je to dáno také vývojem, kdy mladá generace kolem roku 2000 vzešla z nezávislé scény. Počátkem milénia neměla kde vystavovat a vzniklo mnoho non-profit galerií a organizací, kde byla možnost se prezentovat formou kvalitních výstavy. Později s nástupem privátních galerií se tento přístup nezměnil.

Nevychází to i ze současné situace, kdy je možné žádat na výstavní program o finanční podporu ministerstvo kultury či město?

Miloslav Vorlíček (MV): Určitě ne. Myslím si, že každá galerie u nás je teoreticky prodejní, i tzv. non-profit galerie by se měly zamýšlet nad tím, jak diverzifikovat svůj příjem, protože být závislý na státní podpoře je v současné době velmi nejistý podnik. V roce 2022 bych určitě očekával sníženou podporu, podobně jako tomu bylo v roce 2009. Jsou různé způsoby finanční podpory, nemusí jít vždy o prodej děl, na kterém ostatně nevidím nic špatného, protože jde o přímou podporu umělců.

A pokud bych se měl ještě vrátit k té první otázce, tak my jsme začínali jako project space a po dvou letech jsme chtěli přejít k formě komerční galerie. To jsme nakonec urychlili. Shodli jsme se na tom, že tradiční model komerční galerie je mrtvý a že hybridní přístup vytváří daleko větší svobodu, kdy je galerie schopná nejen prezentovat umělkyně a umělce, se kterými chce spolupracovat, ale zároveň vytváří i prostor pro dialog, který není primárně založen na prodeji. Dva londýnské příklady, které jsou pro nás v tomto směru inspirativní, jsou CABINET Gallery, zastupující například Eda Atkinse, a Luxemburg + Co., která funguje na sekundárním trhu a na výstavách prezentují povětšinou díla ze sbírek, která, i když nejsou na prodej, tak svým začleněním umožňují vytvářet dlouhodobou konverzaci se sběrateli.

Instalace výstavy Disaster!, vystavující: Julia Goodman & Anna Schachinger, kurátor: Jen Kratochvil, Zahorian & Van Espen Prague, 5. 9. – 15. 10. 2020. Foto: archiv galerie

Jak přemýšlíte o zaměření svých galerií? Ovlivňuje to pak výběr umělců a umělkyň, které zastupujete?

MV: My od začátku pracujeme v tematických sezónách, ale dané téma je spíše vodítko pro nás, nezveřejňujeme jej. Podle toho zveme kurátory a kurátorky, kteří na téma navazují. První téma bylo „lítost“, její etymologie, kontext. Milan Kundera o lítosti tvrdí, že je nepřeložitelná, to pro nás byla zajímavá otázka. Druhé téma se nám kvůli pandemii rozpadlo a teď už to bohužel nedrží pohromadě. Celkově nás ale zajímá hlavně proces než nějaký výsledný produkt, podle toho také vybíráme spolupracovníky a umělce a umělkyně. A taky jsme si určili, že budeme spolupracovat převážně s lidmi z regionu východní Evropy, do něhož spadá také Česká republika.

LD: V našem případě je to odlišné. Galerie existuje devátým rokem a od počátku se věnuje především zastoupeným umělcům. Výstavní program do určité míry odráží mé preference a zároveň se jedná o vzájemnou diskusi. Koncepci promýšlíme přibližně na rok, dva roky dopředu a je ovlivněn kontakty a vztahy s galeristy, kurátory a dalšími umělci, které potkávám a ráda bych jejich tvorbu v Čechách představila nebo iniciuji různé spolupráce. Prakticky dělíme rok na dvě sezóny a program je do jisté míry také podmíněn veletrhy a cestami do zahraničí. Střídají se skupinové a sólo výstavy a zastoupení umělci mají samostatnou výstavu průběžně jednou za dva až tři roky.

Co motivovalo vznik Aliance galerií současného umění, do níž patří kromě vašich institucí také další pražské galerie, jako je Berlínskej model, hunt kastner artworks, Polansky Gallery, SVIT, Centrum pro současné umění Praha nebo Zahorian & Van Espen?

LD: U prvních úvah jsme byli já, Kacha Kastner, Camille Hunt s Filipem Polanským a Michalem Mánkem. Bavili jsme se o tom, jak bychom mohli prostředí soukromých galerií více profesionalizovat či najít formu, jak vystupovat jednotně směrem k odborné a širší sběratelské veřejnosti. Při výstavních projektech a veletrzích mimo ČR jsme věděli, že naše fungování je vnímáno odborně a profesionálně. Přesto v domácím kontextu jsme pociťovali, že naše činnost není chápána na stejné úrovni. První kroky byly víceméně o vzájemné podpoře, paralelně jsme hledali cesty, jak zprostředkovávat tvorbu našich umělců mezinárodně. Je nutné podotknout, že to nebyla snadná situace, protože jsme necítili podporu ze stran předních institucí, jako například od Národní galerie.

Prvotní akci, kterou jsme uspořádali, byl Berlínský model v roce 2018, což byl nultý ročník dalších přehlídek a byl to také první krok, kdy jsme se – galeristé jak z komerčních, tak nekomerčních subjektů – rozhodli zorganizovat platformu, v rámci níž bychom mohli spolupracovat se zahraničními kolegy. Postupně se síť začala institucionalizovat. V dalším roce jsme uspořádali obdobný formát mezinárodních spoluprací pod názvem Friend of a Friend, kdy v ruce v ruce oficiálně vznikla také Aliance. Zcela prakticky jsme potřebovali založit oficiální platformu, když jsme požádali o podporu z veřejných zdrojů.

Lucie Drdová. Foto: Karin Zadrick

MV: Od začátku tam hrálo roli to, že jsme chtěli využít právě specifické české situace, kdy spolu na přátelské úrovni spolupracují komerční i nekomerční galerie. Například síť Friend of a Friend je v Polsku založena jen na komerčních galeriích, londýnské Condo jsou také většinou komerční galerie, my jsme ale chtěli využít právě naší hybridní situace. Pro mě osobně to byl jeden z největších plusů, protože to pak umožňuje spolupracovat se všemi různými typy zahraničních galerií, ne jen s těmi komerčními. Osobně si myslím, že u nás navíc nemají zástupci menších galerií dostatečný hlas, například v pobaltských republikách se zástupci menších institucí podílejí na výběrů umělce zastupovaného na bienále v Benátkách. Právě různorodá aliance má v tomto a v dalších diskusích velký potenciál.

Jakou roli hraje Aliance ve vztahu například k ministerstvu kultury? Má i takové ambice, jako je formulování požadavků, které by souvisely třeba s podporou komerčních galerií v krizových situacích, kdy jsou zavřené galerie nebo zrušené veletrhy?

LD: Prozatím jsme reagovali na podněty, než abychom sami iniciovali vlastní komunikaci. Současná situace je komplikovaná a sledujeme opatření a vyjádření ministerstva. Předpokládám, že brzy vydáme prohlášení k účinnosti dosavadních opatření. Zároveň bych chtěla říci, že situace privátních galerií je spíš upozaděna před vlastní situací umělců a non-profit institucí, které jsou na státních dotací zcela závislé.

MV: Je třeba zdůraznit, že žádná z galerií, které v Alianci jsou, není politická. Párkrát se stalo, že se nás někdo ptal, zda se k něčemu nevyjádříme, ale naší rolí není zabíhat do politické diskuse. Nechceme navíc suplovat Spolek Skutek, který sehrává úlohu zastupování umělců a umělkyň směrem k politických institucím. Podle mě je třeba zdůraznit, že naše sféra činnosti je někde jinde, navíc fungujeme zatím jenom rok. Stejně tak galerie lítost není politickou institucí, neděláme politické výstavy, jsme neutrální. Jediné, k čemu se vyjadřujeme, jsou lidskoprávní témata.

Miloslav Vorlíček. Foto: archiv MV

Otázka vstupování do politické diskuse a komunikace směrem k veřejným institucím, jako je ministerstvo kultury, se ale netýká politických témat výstav, ale spíše otázek provozu, ekonomické situace galerie, možností vytvářet spolupráce a tlak na veřejné poskytovatele dotací.

MV: Jak ministerstvo, tak Praha podporuje galerie na veletrzích v zahraničí, takže zatím nemáme potřebu formulovat nové požadavky. Základem je podle mě vytvořit dialog, ale ani tam ještě nejsme. Aliance by měla reprezentovat cíle galerií současného umění a na základě toho se dialog například s ministerstvem kultury nebo s Národní galerií vytvoří.

Co je ale pak předmětem takového dialogu?

MV: Například v Británii to funguje tak, že Tate má program Plus Tate, jenž zahrnuje spolupráci se 24 lokálními galeriemi, kterým pomáhá Tate s propagací, společně vytváří celonárodní platformu. Národní galerie by mohla takto také fungovat, podporovat například menší galerie v regionech. I v tom by mohl spočívat partnerský dialog, který by Aliance spoluutvářela.

Chystáte do budoucna ještě nějaké další akce kromě každoroční přehlídky SUMO? Jak o Alianci do budoucna uvažujete?

LD: Aliance existuje relativně krátkou dobu a vlastně jsme ve fázi dokončování vnitřních nastavení a stále vedeme interní diskuse. Vedle projektu Friend of a Friend a SUMO 2020 | The Odd Year jsme sepisovali stanovy a etický kodex a další dokumenty, podle kterých má Aliance jednat, což je pro nás zásadní. Vzhledem k tomu, že sdružujeme subjekty různého zaměření, je logické, že každý člen klade důraz na jinou část činnosti a hledáme tak dlouho společnou formulaci.

Pohled do výstavy The Unremarkableness of Disobedient Desire, Lucie Drdova Gallery, 4. 9. – 17. 10. 2020. Foto: archiv galerie

Jaké jsou dosavadní dopady pandemie na vaší galerii?

LD: V jarním období jsme museli urychleně reagovat na změny termínů a minimalizovat ztráty, respektive včas odvolat dohodnuté spolupráce a náklady s tím spojené. Na letošní rok jsme plánovali výhradně projekty se zahraničním zastoupením – tím myslím i Slovensko, které se také ukázalo jako problematické. Původně se víceméně dařilo předcházet vyšším ztrátám, ale u veletrhů jsme zaplatili zálohy, které se nám nevrátily. Jsou posunuté na příští rok, jestli se však budou konat, je otázka. S podzimní sezónou je to složitější. Investice byly vyšší; po jarních restrikcích jsme rozběhli nová jednání, takže ztráty jsou daleko znatelnější. Činnost galerie je však poznamenána i jiným způsobem, kdy nedochází k sociální a mezilidské interakci. Všichni jsme v útlumu, kdy se necestuje a kontakt je výrazně omezený. Reálně dochází k razantním ekonomickým opatřením v muzejních institucích, neprobíhají veletrhy, také aukční síně vykazují znatelný propad. Není tedy s podivem, že také privátní galerie zavírají nebo u větších hráčů dochází k redukci poboček z logických důvodů. Nejvíc se obávám predikcí, které se pomalu ozývají, už se „odepisuje“ příští rok a energie se směřuje k 2022.

Jak se stavíte k online prodeji umění?

LD: Osobně nedokážu umění vnímat virtuálně. Vždy musím vidět danou tvorbu v ateliéru a také mluvit s umělcem. Nezpochybňuji však roli nových technologií a myslím si, že výrazně vstoupí do institucí a muzeí. Je jistě možné nakupovat prostřednictvím online aukcí nebo viewing room, ale nevěřím, že výrazněji v oblasti mladého umění. Je logické, že si zájemce vybere dílo umělce, kterého zná, a jeho rozhodnutí je tedy založeno na jeho předchozí zkušenosti.

Pohled do výstavy In Midst of the Worst, the Best of Times, kurátorka: Anca Poterasu, galerie lítost, Praha, 5. 9. – 17. 10. 2020. Publikováno s laskavým svolením umělkyň a umělců a galerie Anca Poterasu Gallery, Bukurešť. Foto: Lenka Glisníková © lítost

A jak dopadla vládní opatření na galerii lítost?

MV: My jsme nakonec výstavní plán splnili, jelikož jsme hned po konci první vlny měli jednu výstavu celý srpen. Část výstavního programu také plánujeme zrealizovat formou online projekce. To, co bylo v Londýně v březnu, je teď tady, takže je dobré počítat s tím, že bude vše nejspíš zavřené aspoň pět měsíců, jako tomu bylo tam. Pokud bychom se bavili o nějaké další potenciální fyzické výstavě, tak možná v dubnu, a to budeme ještě rádi. Postupujeme samozřejmě podle vládních opatření, protože ani nechceme pořádat akce, kde by se lidé mohli nakazit, ale nějaký fyzický prostor pořád máme a nájem musíme dál platit. Snažíme se inspirovat u dalších institucí i v zahraničí, ale v podstatě jsme na tom všichni stejně a každý řeší, jak může fungovat online.

Přemýšlíte kromě výstav také o online nabídce děl umělců, které zastupujete?

LD: Pozoruji vývoj na trhu se současným uměním od počátku roku a, jak jsem již zmínila, predikce na další rok se ukazují jako velice nejisté. V rámci galerijních diskusí jsme se shodli, že bychom koncipovali soubory prací, které bychom mohli nabízet i prostřednictvím online sekce. Nepůjde však o náhradu výstavního programu. Mezidobí mezi tzv. první a druhou vlnou bylo velice intenzivní a pozitivní, ale na to nyní nemůžeme spoléhat.

Pohled do výstavy Ján Mančuška – Mezera, hunt kastner, 5. 9. – 17. 10. 2020. Foto: Ondřej Polák

Je v České republice zájem o mladé zahraniční umělce? Nebo jsou spíše místní sběratelé umění konzervativní a kupují osvědčenější jména?

LD: Na základě dosavadní zkušenosti mohu říct, že ze strany místních sběratelů není nijak vysoká poptávka po zahraničních, ačkoli výrazně nadějných, umělcích. V červenci a srpnu jsme vystavovali belgickou sochařku Sharon Van Overmeiren, jejíž tvorba je v posledních letech významně sledována. V rámci prvotních obchodních opatření při první vlně si její práce vybral newyorský galerista David Zwirner a nabídl je prostřednictvím vlastní virtuální platformy. Naše spolupráce na výstavě byla domluvena víc jak před rokem a s českým umělcem Danielem Vlčkem jsme plánovali jejich společnou prezentaci na veletrhu Art Brussels. Přesto letní výstava navzdory vysoké návštěvnosti i ze strany sběratelů zůstala bez finančního úspěchu. Řekla bych, že v českém prostředí je národnost umělce určitě spoluurčující kritérium. Galerie také působí několik let v Bruselu, kde je pro mě „liberálnější“ či „odvážnější“ přístup místních sběratelů osvěžující zkušeností. Pochopitelně je to dáno historicky velkou sběratelskou tradicí této země.

Nenastal díky současné situaci a zrušení veletrhů prostor, ve kterém by vznikly hybridnější modely nebo jiný přístup k prodeji umění?

LD: Domnívám se, že veletrhy musí výrazně promyslet způsob dosavadního fungování. Tato kritika je slyšet již delší dobu a nyní se stala naléhavou. Veletrh je primárně založen na tom, že galeristé platí značnou sumu za svou prezentaci, a tedy očekávají adekvátní sběratelskou a odbornou veřejnost. Pokud lidé nyní nemohou či výrazně nechtějí cestovat, tento cíl nelze naplnit.

MV: Proměna bude spočívat i v tom, že díky krizi vznikne daleko větší zaměření na lokální scény. Veletrhy byly už teď velmi problematické, proto si myslím, že se budou sběratelé čím dál více soustředit na místní umělce než na mezinárodní veletrhy. Tím samozřejmě podpoří i více místní ekonomiku a místní scénu. Pokud bude současná situace pokračovat tak jako dosud, tak budou kromě galerií čím dál více zanikat i velké veletrhy.

LD: Očekávám, že se současný systém významně zmenší v celkovém objemu jak profesionálů, tak institucí. Nechtěla bych být však skeptická. Věřím, že najdeme způsoby jak efektivněji spolupracovat na lokální či regionální úrovni a zároveň uvažovat v globálních dimenzích zprostředkování. To se také podařilo na letošním ročníku SUMO. Jsem ráda, že jsme zvolili vhodný termín a projekt mohli realizovat v plné míře s lehkými omezeními k dané situaci.


Lucie Drdová je historička umění, galeristka, žije a pracuje v Praze. Ve své odborné činnosti propojuje akademickou znalost a profesionální zkušenost v evropských výstavních institucích. Vede privátní galerii Lucie Drdova Gallery se zaměřením na současné umění s působností v Praze a Bruselu. S dalšími galerijními subjekty se snaží o kultivaci společného prostoru a iniciuje projekty, které mají přivést pozornost k činnosti českých galerií.

Miloslav Vorlíček je kurátor a jeden ze zakladatelů galerie lítost, jež byla otevřena v roce 2018. V tomto roce spoluzaložil iniciativu #umenipomaha. Ve své výstavní tvorbě se specializuje na témata etymologie, procesu a struktury. Předtím než začal v roce 2016 připravovat galerii lítost, vedl společně s Annou Clifford kurátorský projekt „Life Agency“, který se specializoval na práci s veřejným programem. V roce 2014 Miloslav obdržel magisterský titul z oboru Curating Contemporary Art z Royal College of Art a v roce 2011 obdržel bakalářský titul v oboru Fine Art na Goldsmiths – University of London, oboje ve Velké Británii.


Výstavy uvedené v doprovodných fotografiích proběhly v rámci letošního ročníku SUMO | The Odd Year, který se uskutečnil ve dnech 4. – 6. 9. 2020.


Ilustrační obrázek: Max Máslo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *