Artalk.cz

Než vykvete barevný květ

Vedle Jiřího Kovandy a Tomáše Absolona připravila Fait Gallery také skromnou přehlídku starších i nedávných děl Karla Adamuse, autora spřízněného s tzv. Brněnským okruhem, s nímž sdílel zájem o poetické vyobrazení každodennosti a procesuální tvorbu. Eliška Lomičová přibližuje ve své recenzi jednotlivé umělcovy tvůrčí cykly, které jsou na výstavě prezentované a v nichž se projevuje Adamusova práce s propojováním básnických a výtvarných postupů.

Než vykvete barevný květ

Fait Gallery zahájila podzimní sezónu představením trojice autorů – Jiřího Kovandy, Tomáše Absolona a Karla Adamuse. Ústředním vystavujícím je jistě Jiří Kovanda, jehož instalacím náleží největší prostor – obývají celou hlavní loď galerie, kde vynalézavým způsobem reagují na velkorysé prostředí největší brněnské soukromé výstavní instituce. Po levé straně lodi, v separátní místnosti, lze najít malby představitele nejmladší generace Tomáše Absolona. Na opačném konci, v otevřeném, ale přesto jasně odděleném prostoru se nachází tvorba Karla Adamuse. Přestože počet děl i prostor, kde jsou tato díla umístěna, je oproti výstavě Jiřího Kovandy poměrově několikanásobně menší, rozhodně neplatí, že si zasluhuje méně pozornosti.

Karel Adamus pod názvem Minimální metafory prezentuje působivý soubor děl datovaných z velké části do minulého století – nejranější díla pochází z let sedmdesátých, převážnou část ovšem tvoří práce, které vznikly v letech osmdesátých; některé však byly dokončeny až v roce letošním.

Ač se na první pohled jedná o díla různého charakteru – objekty, kresby, instalace či stamp art –, jsou ve skutečnosti básněmi. Z hlediska rozdílných přístupů k jejich realizaci je lze pak rozdělit do několika celků, z nichž každý se vztahuje k vyhotovení básně originálním způsobem.

První z nich představuje cyklus Kopií, kde jsou v 11 kusech k vidění tzv. Kopie vlastní básně. Kopie je nicméně zavádějící výraz, jelikož pojmy „kopie“ a „originál“ se vzájemně mísí a přelévají jeden v druhý; to, co na počátku bylo originálem, se posléze stává podkladem pro kopii, aby z ní následně vzešel nový originál. Podstatné jsou zde také názvy děl, jež jsou často jediným klíčem k jejich vzájemnému odlišení.

Cyklus Minimálních metafor, podle nichž také nese výstava svůj název, lze označit jako nejkomplexnější ze všech částí výstavy – lze v nich najít principy minimalismu, konceptuálního umění a rovněž vizuální poezie. Autor zde operuje s textem, který slouží nejen k pojmenování díla, ale často je také podstatou k jeho samotnému vytvoření. Díla sestávají ze dvou navzájem si rovných komponent – názvu a jeho slovně-obrazové realizace. Toto spojení vytváří fyzický obraz předkládané metafory, kdy slova předávají jak významovou, tak současně též optickou hodnotu. Významnou roli sehrává také umístění a uspořádání slov, místy doplněné zásahem barevné tužky či ryze drobnou kresbou bez slovního doplňku. Čistota provedení se doplňuje s hravostí zachycených myšlenek, akcentující důmyslnost a vynalézavost námětů.

Součástí Minimálních metafor jsou také Zeměpisné črty, operující s názvy geografických útvarů, vyvedených opět strojopisem, a jejich vizuální demonstrací v podobě barevných legend běžně uváděných v mapách. Za pozornost pak stojí také cyklus tzv. flosáží, v nichž je nejvíce patrná procesuálnost děl. Jedná se o drobné kresebné zásahy na papír, vyvedené tužkou a následně zakončené stopou barevné tužky. Principem je postupné dokreslování dílčích linií, přičemž jednotlivé tahy tužkou v rámci jednoho díla od sebe dělí i několik let – jakmile však vykvete barevný květ (latinsky flos), je proces růstu dokončen a dalších zásahů již není třeba. Adamus takto poetizuje každodenní všednosti v neotřelé podobě; ukazuje, že i zdánlivé maličkosti, které považujeme za samozřejmé, lze považovat za poetické, a že je možné v nich hledat a posléze i najít krásu.

Do jisté míry vychází Adamusova tvorba z doby, v níž tvořil – bezútěšnost normalizační společnosti nutila umělce zaměřit pozornost na události a situace běžného života, přičemž vizuální poezie byla formou, která nevyžadovala náročný materiál ani prostor a na rozdíl od jiných uměleckých forem poskytovala poměrně velké množství svobody v autorském vyjádření. Procesuálnost je též odrazem doby, v níž se díla rodila – kupříkladu flosáže jako by čekaly na lepší časy, kdy mohou vykvést – zajímavostí je, že některé vykvetly až v roce letošním.

Jediným zástupcem dalšího prezentovaného cyklu, tzv. Pohyblivých básní, je pak Tučná báseň, jež vznikla sestavením nástěnkových papírových písmenek do abstraktního tvaru. Jak již však název tohoto oddílu napovídá, báseň je utvořena tak, aby bylo možno ji znovu přeskupit a poskytnout jí nový vzhled.

Poslední oddíl tvoří Básně objekty, které se odlišují zejména svým vstupováním do třetího rozměru. Hravé názvy děl korespondují s jejich předmětnými reprezentanty, ať už se jedná o objekt Iluminace, který znázorňuje žárovku, sestavenou ze skutečné žárovky a novinového papíru, nebo Špikovaná báseň, doslovně napichující části textu na špejle jako špízy. Některé vystavené Básně objekty ovšem vznikly bez nutnosti použití papíru; jejich tělem jsou kupříkladu anilinové barvy, knoflíky, či dokonce budíky.

Specifickou zajímavostí je práce Výživa I. Kus papírového salámu či snad tlačenky neodbytně asociuje německo-švýcarského umělce Dietera Rotha, který se výrobou svých Literaturwurst zabýval již od šedesátých let – na rozdíl od Adamuse však salámy zhotovoval nejen z papíroviny: ta byla sice hlavní přísadou (nahrazovala totiž maso), kromě ní však salám obsahoval složky běžně užívané k výrobě skutečného salámu, jako například želatinu či různé druhy koření.

Není překvapivé, že Adamusova tvorba časem překročila hranice dvojdimenzionální zóny a zasáhla do zóny trojdimenzionální; Adamus byl ovlivněn tvorbou Jiřího Koláře, jenž skládal básně sestavováním z nejrůznějších předmětů. A významnou roli sehrála též osobnost Jiřího Valocha, který je klíčovým představitelem české vizuální poezie a jenž přivedl Adamuse do prostředí tzv. Brněnského okruhu. Adamus však k realizaci vizuálních básní přistupuje svébytným způsobem, který odráží též skutečnost, že umění nikdy nestudoval. Možná právě tento fakt vysvětluje jeho zájem o domněle obyčejné náměty. Výstava Minimální metafory je ale pouze úzkým fragmentem Adamusova díla – básně skládal také za pomoci větru, při chůzi, i z předmětů denní potřeby.

Výtkou snad může být podoba instalace umělcových děl – ačkoliv je většina z nich velmi minimalistická a kvůli své formě zdánlivě monotematická –, zasloužila by více prostoru, aby mohla divákovi předat žádoucí sdělení. Každá z jednotlivých sekcí Adamusových děl je osobitým a silným celkem, který by při vzdušnější instalaci získal více volnosti, a tedy větší příležitost promlouvat hlasitěji.


Karel Adamus / Minimální metafory / kurátorka: Denisa Kujelová / Fait Gallery / Brno /  – 

Foto: Martin Polák. Fotoreport celé výstavy naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *