Artalk.cz

Mezi prostorem a tělem obrazu

V Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě probíhá výstava Patrika Hábla s názvem Tělo obrazu. Filip Jakš, který výstavu navštívil a Háblovu tvorbu dlouhodobě sleduje, představuje způsob autorovy práce, ve které jsou jednotlivá plátna vnímaná jako těla, s nimiž divák komunikuje. „Zkušenosti minulých směrů jsou zde takticky využity tak, aby se divák k dílům posadil a začal s nimi vést rozhovor. Obrazy přestávají být exponáty a stávají se mu průvodci.“

V Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě probíhá výstava Patrika Hábla, která představuje výběr jeho obrazů vzniklých zhruba za posledních 20 let. Díky tomu můžeme pozorovat proměny Háblova autorského rukopisu od fascinace Edvardem Munchem až po jeho charakteristické velkoplošné malby tvořené válečkem. U obrazů záměrně nejsou uvedeny názvy, které mají pouze série. Podle kurátora Radka Wohlmuta jsou současné obrazy Patrika Hábla „figurativní metafory zakleté do abstrakce“. Nenajdeme na nich náznaky figur, ale v divácích je vzbuzen dojem, že by plátnům měli přiřknout osobnostní charakter.

Jistě, řekneme si, o to se přece usiluje v malířství už pár století. Zkušenosti minulých směrů jsou zde takticky využity tak, aby se divák k dílům posadil a začal s nimi vést rozhovor. Obrazy přestávají být exponáty a stávají se mu průvodci. Připadá si bezpečně jako dítě, když mluví v hovoru s poutavým dospělým.

Háblovu tvorbu můžeme hned zpočátku recenze označit za bezprostřední a účinnou, ale čím to přesně je? Ponechme stranou fakt, že jeho dílo v loňském roce vybrala aukční síň Sotheby’s. Úspěch nemusí znamenat kvalitu. U Patrika Hábla je za tím spíše zdatnost ve využívání prověřených postupů, kdy pracuje s různou výškou instalace ve snaze dostat diváka do určité polohy, posadit jej, nebo i položit v případě, že je plátno přibito na strop. Jindy obrazy samy leží na zemi (a divák se k nim musí sklonit) nebo jsou ledabyle opřeny o stěnu.

Na své poslední samostatné výstavě v Galerii Vila Pellé v Praze, jejímž kurátorem byl opět Radek Wohlmut, se autor pouštěl do větších prostorových kreací, jakými byly například plátno ležící v cestě či napnuté napříč místností. Namátkou pak můžeme zmínit také jeho dílo Screen Tearing v klášteře Speinshart v Německu, kdy zakryl prostorovou malbou takřka celý presbytář až na malou průrvu; nebo když v kostele sv. Salvátora v Praze po dobu postu zakryl všechny barokní obrazy svými plátny. Ta užitím striktně černé a zlaté barvy reagovala na rámy i převažující tónování původních barokních děl. I přesto, že tak velké zásahy v Jihlavě nevidíme, je zde stále zřejmý důraz na komunikaci s divákovým tělem nebo směřováním pohledu.

Nazývat tento kreativní přístup k výstavnímu prostoru site specific by bylo přehnané, prakticky každý umělec se dnes snaží svou výstavou citlivě reagovat na prostor. Ten je vedle díla a média dalším důležitým aktantem, který vede diváka ke komunikaci (viz Přesahování literatury mediálního teoretika Siegfrieda J. Schmidta). Tato teorie i vědomá praxe z dob postmoderny se dodnes přetavila v trend výstav (byť i nevědomý). Snad každému malíři záleží na tom, aby jeho díla vytvářela s prostorem citlivý komunikační celek.

Hned první mohutné zavěšené plátno na Háblově jihlavské výstavě vytváří renesančně vymalované osmidílné klenbě zdařilý barevný kontrapunkt. Pečlivý výběr barevných kombinací děl z cyklů Hory (2012–14) a Krajiny (2013–17) je pro diváka jakousi pozvánkou k zastavení a očištěnému vnímání. V Krajinách můžeme naleznout právě barokní skladbu barev a v Horách zase inspiraci střídmějším japonským uměním. Při pohledu na velkoplošnou instalaci se nelze ubránit „pollockovské“ otázce –⁠ unikl na rozměrných plátnech nějaký drobný detail autorově pozornosti? Je toto umění spíše objekt, či proces?

A nabízí se zde ještě jedna paralela –⁠ série Vytrhávané obrazy (2013–16) svým drsným povrchem a barevnou skladbou místy evokuje informel Mikuláše Medka. U obou autorů působí obrazy jako nositelé těžké osobní zkušenosti či náboženského prožitku nebo snu. Projevuje se to opět ve volbě barev, u této série převážně liturgických (stejně jako u Medkovy Křížové cesty ze Senetářova). Je zde užita technika takřka zaschlého plátna, které se přilepí a posléze je odtrženo – i to jej spojuje s Medkem. Patrik Hábl vůbec používá netradiční postup: maluje válečky, užívá vzájemně se chemicky odpuzující barvy, rozlévá barvu nebo ponechává obraz zestárnout vlivem prostředí.

Zmíněné techniky jsou dědictvím informelu, ponechávání děl živlům vychází z land artu a promyšlený vztah k výstavnímu prostoru z minimal artu. Ač Patrik Hábl má osobitý rukopis, je k němu veden učenlivostí. Nečekejme tedy žádnou revoluci nebo spektákl, zde jde o procítěnou práci s prověřenými přístupy. Zkrátka není povinností každého umělce být esteticky naprosto inovativní. Výrazným autorem je i přesto, že postupy sdílí s celou plejádou současných umělců. Měl by se vyvarovat tvorby autorských videí s kapajícími barvami. V malířských realizacích je však Háblova pracovitost, promyšlenost a procítěnost jeho děl přesvědčivá.

Pro celkové vjemy diváka je vlastně škoda, že je jihlavská výstava kompilační. Z několika ukázek každého období není možné plně vnímat rozličné přístupy. Série obrazů Vytrhávané obrazy, Hory a Krajiny by působily silněji ve větším počtu a na větší ploše – alespoň tak zhruba celého Rudolfina. Pak by bylo možné nemyslet tolik na techniku, ale vnímat drobné rozdíly v rukopisu, nechat se ovlivnit pokorou děl.

Díla Patrika Hábla je vůbec nejzajímavější zažít v kontextu mimo galerii. Třeba v kostele je jeho intervence nositelem zkušenosti i množství nevyřčeného a dovádí tak diváka k duchovním úvahám. Stěnám domů zase dodává chybějící organické těkání. Doufejme, že na jeho příští výstavě se intimita rozhovorů s díly nebude vzájemně rušit, a bude větší prostor k tomu, aby se jeho obrazy staly nejen jednotlivými těly, ale jedním tělem a prostorem, jehož jsme součástí.


Patrik Hábl / Tělo obrazu / kurátor: Radek Wohlmuth / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / Jihlava / 14. 8. – 18. 10. 2020

Foto: Jana Šašková (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *