Artalk.cz

Nikdo rád nepamatuje na realitu

O výstavě sbírky obchodnice a sběratelky Heleny Rubinstein, kterou tvoří převážně umělecké předměty z afrických zemí a kterou je možné až do konce září vidět v pařížském Musée du Quai Branly, píše v následujícím příspěvku Eva Skopalová. Autorka přibližuje aktuální diskuse ve Francii, které se týkají jak navrácení uměleckých předmětů do zemí původu, tak také jejich vystavování. Právě otázky muzeologie a muzejní prezentace si klade také expozice Helena Rubinstein. Madame’s collection: „Význam uměleckého objektu je tekutý, což neznamená, že restituce není nezbytná – ale je třeba se také vyrovnat s mnohačetnými a nejednoznačnými interpretacemi jednoho předmětu (ale o tom celé dějiny umění vlastně jsou),“ píše Skopalová.

Nikdo rád nepamatuje na realitu

V roce 2017 francouzský prezident Emmanuel Macron po zvolení do úřadu přislíbil, že restituce uměleckého dědictví Afriky jsou jeho prioritou, a hned v březnu následujícího roku zadal vypracovat zprávu zabývající se tím, o jaké množství artefaktů se jedná. Ta byla dokončena na podzim téhož roku akademiky ze Senegalu a Francie, Felwinem Sarrem a Bénédicte Savoy. Ze zprávy vyplynulo, že se 90–95 procent afrického kulturního dědictví nachází mimo africký kontinent. Což v důsledku znamená, že toto území bylo připraveno o takřka veškerou svou uměleckou minulost právě v době, kdy se instituce muzea a vůbec všeobecný zájem o dějiny začal konstituovat. Francie sama má ve státních sbírkách minimálně 90 000 objektů ze subsaharské Afriky a drtivá většina z nich (cca 60 000 objektů) se dnes nachází v Musée du Quai Branly. Není náhodou, že umění a politika se drží ve společnosti pospolu, velmi dobře se to ukazuje právě na vzájemných vazbách mezi globální politikou s lokálními důsledky.

Felwine Sarr, autor knihy Afrotopia a spoluautor zprávy, se ve své práci snaží se získanými daty dále pracovat – jelikož ta samotná jsou bez reakce k ničemu. Na oficiální úrovni se na ni dodnes čeká (26 artefaktů z Beninu, jimiž restituce měly začít, stále čeká na odeslání a jeden objekt ze Senegalu byl „navrácen“ formou dlouhodobé zápůjčky). Zásadní problém totiž spočívá v tom, že umělecká díla, která byla vytržena v enormním množství ze svého společensko-kulturního prostředí, mezitím již nabyla na hodnotě a je třeba znovu nalézt jejich smysl a místo ve společnosti. Jde o vyrovnání se s minulostí a nalezení nového etického vztahu. Samotná myšlenka muzea se totiž konstituovala ruku v ruce s kolonialismem, problém se sice primárně dotýká geografických kolonií, ale také temporálních. Jinými slovy, postkoloniální otázky se týkají všech sbírkových institucí a způsoby, jakými se vyrovnáváme s těmi nejviditelnějšími problémy, mohou být příkladem pro ty, jež jsou méně na očích. Nová etika muzea tak může spočívat v dobře zmapovaných a veřejných proveniencích (Musée du Quai Branly u exponátů zveřejňuje všechny dostupné informace) a také v aktivní participaci v komunitách, k nimž se exponáty váží. Resocializace objektů sice není přímo možná v případě kolonizace objektů minulých staletí, ale v případě geografických kolonií je resocializace možná a především nezbytná.

Samotná Sarr-Savoy zpráva požadovala okamžité a trvalé navrácení veškerých objektů odvezených z Afriky „bez souhlasu“ v době koloniální expanze. Navrácení je sice nezbytné, ale není jednoduché. Společensko-kulturní vztahy předmětů nejsou černobílé, jeden objekt již teď může náležet dějinám několika společností. Význam uměleckého objektu je tekutý, což neznamená, že restituce není nezbytná – ale je třeba se také vyrovnat s mnohačetnými a nejednoznačnými interpretacemi jednoho předmětu (ale o tom celé dějiny umění vlastně jsou). Právě to je případ sbírky afrického umění Heleny Rubinstein, obratné obchodnice s krásou, již představilo v letošním roce Musée du Quai Branly. Rubinstein, původem z židovské polské rodiny, po odmítnutí sjednaného sňatku v roce 1893 odcestovala do Vídně a krátce na to do Austrálie. V roce 1901 zde vytvořila recepturu na svůj první krém „Valaze“ a otevřela zde salon Helena Rubinstein & Cie. Po střídavých pobytech v Paříži a Londýně v první dekádě 20. století emigrovala v roce 1914 do New Yorku, kde o rok později otevřela první salon krásy, „Valaze“, na 15 E 49th Street.

Helena Rubinstein během života vybudovala vedle svého kosmetického impéria také obsáhlou sbírku umění, která vedle modernistických děl obsahovala i značné množství latinsko-amerických artefaktů a uměleckých děl z Afriky a Oceánie. Rubinstein tak během padesátileté akumulace umění ve svých rezidencích v Paříži, Londýně a New Yorku vytvořila velmi osobitou kolekci předmětů. Sama byla také modelkou celé řadě malířů a malířek od Marie Laurencin přes Raoula Dufyho až po Salvátora Dalího. Dalo by se říci, že Rubinstein byla tváří moderní ženy, věrné vlastnímu vkusu. Na rozdíl od takové Elizabeth Arden (Florence Nightingale Graham) se nezaměřovala jen na elitu, její úspěch spočíval v zacílení na širokou veřejnost, a to právě v době, kdy v Americe ženy usilovaly o volební právo a rovnocenné pracovní příležitosti. (Ne náhodou se Rubinstein dočkala prvního obchodního úspěchu v Austrálii, kde mají ženy volební právo od roku 1902, oproti USA, které jej schválily 19. dodatkem Ústavy až v roce 1920.)

Helena Rubinstein začala se sběratelskou činností po svém úspěchu v Austrálii, a to v roce 1908 díky Jacobu Epsteinovi, se kterým v Londýně sousedila. Díky častým cestám mezi Londýnem a Paříží, později i New Yorkem, měla dobrý přístup k trhu s uměním a postupně tak naplnila všechny své rezidenční byty. Především pařížský byt na 22 quai de Béthune obsahoval značnou kolekci afrických dřevořezeb. Po její smrti v roce 1965 byla sbírka dražena v New Yorku v aukčním domě Parke-Bernet,[1] a byla tak rozdrobena mezi různé sběratele, díky aukci se však dochovalo několik katalogů, podle kterých je možné sbírku profilovat. Musée du Quai Branly představilo fragment této sbírky, a to hlavně umění z afrického kontinentu, tak, že jej prezentovalo jako sdílenou minulost, jež náleží jak kulturním dějinám Afriky, tak dějinám umění v euroamerickém kontextu. Výstava se tak částečně snaží vyrovnat s napětím mezi dobovou exotizací a původním významem, ale současně akcentuje i život exponátů v novém společensko-kulturním kontextu a jejich vliv na vývoj umění.

Výstava se pod kurátorským vedením Hélène Joubert zabývá právě tekutými interpretacemi jednotlivých exponátů a mimo jiné se také snaží rozkrýt akviziční politiku. Ta je však v tomto případě velmi mlhavá, Rubinstein totiž nevedla záznamy o nákupech, které navíc uskutečňovala pouze v hotovosti.[2] Mimo nákupy od zprostředkovatelů pravděpodobně získala ve 30. letech značnou část sbírky F.-H. Lema, jednoho z prvních znalců a sběratelů afrického umění.[3] Na rozdíl od Lema byl zájem Rubinstein spíše estetický, což lze snad vyvozovat i z jejího oblíbeného bonmotu „nikdo rád nepamatuje na realitu.“[4] Její sbírka ne-evropského umění se vyznačovala spíše kvantitou (400+ objektů) než výběrem podle jejich historického kontextu, Rubinstein se totiž při nákupu řídila především vlastním vkusem. Právě v kontextu tohoto estetického zájmu se konstituovala meziválečná a poválečná avantgarda (bez níž bychom dnes neměli kubismus, v případě této sbírky to byl například artefakt Postava ženy z Bangwy, který se objevil na fotografiích Mana Raye), ale právě tuto tvář modernismu je třeba dnes podrobit kritice a přetavit v etický zájem.

Výstava proto vedle buržoazního života Rubinstein nabízí i vlastní reflexi jednotlivých artefaktů a jejich původních významů. Sbírka sice nespadá do kategorie nezbytně nutných restitucí, ale je třeba v jejím kontextu usilovat o přidání/vyzdvižení původního významu, který byl překryt estetickým exotismem. Přestože výstava se nezabývá teoretickými rámci postkoloniální etiky muzea, docela úspěšně je představuje v praxi, nabízí totiž mnohovrstevnaté možnosti kulturního sdílení a rozkrytou minulost. Ačkoli se výstava primárně zaměřuje jen na dědictví koloniální politiky, lehce opomíjí kritický odstup od samotné „Madam“ Rubinstein. Ta byla jednou z prvních emancipovaných žen skutečně úspěšných v obchodování a byla vzorem řadě dalších, svou nákupní politikou umění z periferie za nízké ceny[5] však z dnešního pohledu stále upevňovala mocenské vztahy mezi bohatými evropskými zeměmi a bývalými koloniemi.

Hélène Joubert tak v Musée du Quai Branly představila velmi komplikovaný metodologický případ, jenž je stále diskutovanou otázkou čekající na další reflexi. Právě v tom, že výstava mezi řádky upozorňuje na mnohavrstevnatou problematiku dějin a především to, že je možné zaujmout mnohačetné pozice pro interpretace, které se jedna v druhou přelévají. Snad právě taková je politika resocializace, na kterou upozorňuje Sarr. Minulost je nesmazatelná a svou přítomností komplikuje dnešek. Navrácení, pokud je možné, by mělo být prioritou (stále přetrvává argument s legislativním problémem úplného navrácení, který však Sarr opětovně vyvrací), jelikož dlouhodobá zápůjčka je vyjádřením mocenské nadřazenosti. Pak je tu však právě šedá zóna, jako sbírka Heleny Rubinstein, jež vznikla díky nákupům a dnes je roztříštěna v mnoha soukromých sbírkách. Tato sbírka může být snad jen zpětným, krátkodobým sestavením a začleněním, jak do dějin afrického, tak i evropského umění, příležitostí pro kulturní, rovnocenné sdílení. Ačkoli nikdo rád nepamatuje na realitu, ale to je přeci to jediné, oč tu běží. Budeme-li vytvářet jen lineární a jedno-pohledové dějiny, připravíme se o možnost obohatit svou vlastní perspektivu někým či něčím jiným. Představení sbírky Heleny Rubinstein je tak nadějnou kurátorskou strategií se zase alespoň o trochu více přiblížit k ideálu sebekritického a etického muzea.

[1] Hélène Joubert, Helena Rubinstein. La collection de Madame, Paříž: Skira, 2019, s. 22.

[2] Viz ibidem, s. 47, obr. 23, Helena Rubinstein platí v hotovosti za asijské starožitnosti, 1957.

[3] Ibidem, s. 40–41.

[4] Ibidem, s. 37.

[5] Ibidem, s. 44.


Helena Rubinstein. La collection de Madame / kurátorka: Hélène Joubert / Musée du quai Branly – Jacques Chirac / Paříž / 19. 11. 2019 – 27. 9. 2020

Foto: © Musée du quai Branly – Jacques Chirac, autor snímků: Gilles Coulon

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *