Artalk.cz

Ekonomie a design antropocénu: Heterodoxní ekonomie jako nástroj proměny designu

Britská teoretička designu a aktivistka Joanna Boehnert poukazuje ve svém eseji na úzké provázání designérské praxe s nároky a požadavky dominantního ekonomického systému, v jehož rámci jsou všechny hodnoty redukovány na hodnotu směnnou. Tuto skutečnost popisuje jako principiálně destruktivní vůči planetárnímu ekosystému i lidské společnosti. Design ve své konvenční podobě je podle Boehnert symptomem i komplicem (neoliberálního) kapitalismu, zároveň však může být přesměrován k účasti na utváření alternativních, dlouhodobě odolných a  regenerativních ekonomií – ať už prostřednictvím komplexních, dynamických vizualizací různorodých ekonomických vztahů, nebo vlastním designováním produktů a služeb, které těmto modelům pomohou se etablovat.

Obr. 1. Cyklus kulturní produkce: průnik ekonomické hodnoty a sociálních hodnot v designu, 2018. Zdroj: EcoLabs, CC BY-SA

Ekonomie a design antropocénu: Heterodoxní ekonomie jako nástroj proměny designu[1]

Úvod

Design udržitelných způsobů života musí zrychlit. Při zkoumání podmínek antropocénu,[2] k nimž patří i klimatická změna, ztráta biodiverzity a další globální výzvy, se vědci zaměřují mimo jiné právě na průsečík ekonomiky s designem. Podle teoretiků designu[3] je nejvyšší čas, abychom si uvědomili, že ekologické problémy způsobují politické ekonomie, které místo udržitelnějších variant systematicky upřednostňují nástroje zaměřené na zisk, jako je třeba plánované zastarávání nebo výrobní procesy náročné na spotřebu fosilních paliv. Heterodoxní ekonomové zase zmapovali dnešní závislost trhů na ekonomickém růstu poháněném fosilními palivy[4] i to, jak dopady tohoto extraktivistického a znečišťujícího rozvoje poničily zemské systémy. A to až do takové míry, že ekonom establishmentu lord Nicholas Stern popsal klimatickou změnu těmito proslulými slovy: „Jde o největší a nejdalekosáhlejší selhání trhu, jaké jsme kdy zažili.“[5] […] Nezbytně tedy potřebujeme takovou teorii ekonomie, která by odrážela výzvy antropocénu a připravila tak půdu pro dramatický pokles emisí uhlíku, pro reflexi nesčetných dalších ekologických problémů, i řešení narůstající polarizace bohatství a s ní spojené sociální nespravedlnosti.

V ekonomickém přechodu k udržitelnosti hraje svou roli i design. Heterodoxní ekonomové a bojovníci za ekonomickou spravedlnost v poslední době popisují ekonomiku jako designový problém a hledají možná řešení v designových přístupech.[6] Designéři mohou pomoci, ale aby byli schopni usnadnit změny ovlivňující složité sociální a ekologické problémy, musí být více angažovaní v ekologické teorii i heterodoxní ekonomii. […] Klíčem k tomu, abychom si uvědomili, jakým způsobem může design utvářet postupy, chování a hodnoty podporující udržitelné způsoby života, je pochopení vztahu mezi ekonomickou hodnotou a sociálními hodnotami. Výchozím bodem designu a vývoje nových ekonomií musí být dlouhodobé cíle lidstva, které jsou nyní ohrožovány zastaralými ortodoxními ekonomickými myšlenkami, institucemi a strukturami.

Ekonomická hodnota a sociální hodnoty nejen v designu

Teorie designu se propojení ekonomie a designu věnuje čím dál tím častěji. Jenže k této teoretické práci mělo dojít už dávno. Historik designu John Heskett prohlásil, že mezi designem a ekonomií zeje „hluboká propast vzájemného nepochopení“.[7] Dle nedávné studie vykazuje sociální design ve Spojeném království v této oblasti mnoho slabostí. „Výzkumníci věnující se designu jsou sice schopnými pozorovateli uživatelů a vyznají se i v dalších oblastech, jež jsou zde důležité, neumí už ale tak dobře pochopit makroprostředí (například politiku a ekonomii), která formují praxi a výzkum.“[8] Heskettova posmrtně vydaná kniha Design and the Creation of Value (Design a tvorba hodnoty) zkoumá „design z pohledu ekonomické teorie [a] ekonomickou teorii z pohledu designu“.[9] Clive Dilnot v úvodu knihy zdůrazňuje nutnost se tímto nedostatkem porozumění mezi designem a ekonomií zabývat a dodává, že „dokud nebude tato propast nějakým způsobem překonána […], tak bude přinejmenším obtížné a možná i nemožné najít vhodné řešení nejasností a problémů obklopujících hodnotu, a ve výsledku tak i spustit projekt tvorby vhodného designu nebo vhodné ekonomie“.[10] […] Heskett v knize popisuje, jak jsou hodnoty reprodukované designem ovlivněny tím, co ekonomika považuje za hodnotné.[11] I když se někteří výzkumníci v oblasti designu zabývali tvorbou hodnoty prostřednictvím designu,[12] za pozornost stojí právě toto zaměření na vztah mezi hodnotou a hodnotami v designu.

Prolínání ekonomické hodnoty a sociálních hodnot se projevuje v rámci designové praxe. Designéři vytváří nové způsoby života založené na nových artefaktech, komunikačních službách, prostorech a systémech v souladu s prioritami designového průmyslu zaměřeného na zisk. Nové podmínky vytvořené designem následně rozvíjí určité druhy hodnot. Tento cyklus kulturní produkce má moc vytvářet nové způsoby života se specifickými množinami sociálních vztahů a jejich environmentálními dopady (Obr. 1). Realita antropocénu je taková, že designéři musí být schopni identifikovat sociální, politické a environmentální následky své práce a nést za ně zodpovědnost. Jak přesvědčivě argumentuje Heskett: „Design musí být posuzován z hlediska užitku, který přináší do života ve všech jeho dimenzích. Popírat význam hodnot v tomto širším smyslu znamená popírat jakoukoli roli designu ve vymezování potenciálně úspěšných řešení lidských existenciálních problémů a v podstatě ho odsouvat na vedlejší kolej v honbě za úzce definovanými ekonomickými cíli měřenými ziskem, neboli přisuzovat designu čistě technokratickou roli v realizaci myšlenek ostatních bez ohledu na následky. Pokoušet se vytvářet budoucí materiální a informační strukturu naší kultury v tomto duchu, tedy pouze a jenom na základě finančních hodnot, znamená koledovat si o neštěstí, je to jako kormidlovat jadernou ponorku podle slunce a hvězd. Stručně řečeno, sladit tyto dva póly hodnoty a hodnot, které jsou nezbytnými a nedílnými složkami práce designérů, je naprosto zásadním úkolem.“[13] […]

Kolonizace hodnot hodnotou, neboli tzv. ekonomismus[14] (definován jako rozšiřování logiky trhu na čím dál tím více oblastí života) je hrozbou pro všechny hodnoty, které jsou v rozporu s nadřazeností zisku. Ekonomismus snižuje hodnotu sociálního a ekologického systému, tedy řádů tvořících rámec lidské existence. […]

Na druhou stranu, v historii ekonomického myšlení najdeme širokou škálu dalších teorií hodnoty odlišných od té, kterou uplatňuje současný ekonomický systém. Zatímco neoklasičtí ekonomové se opírají o teorii hodnoty založenou na užitku a marxističtí ekonomové o teorii založenou na práci, ekologičtí ekonomové při stanovování hodnoty často zakládají své teorie na energii obsažené v komoditách,[15] tedy energii spotřebované při vytváření nějakého výrobku nebo služby. […]

Heskettův text se ale bohužel jednotlivými typy ekonomických teorií zabývá jen velmi okrajově a téměř zcela opomíjí problémy moci ve společnosti a environmentální podmínky umožňující ekonomické procesy. A když Heskett probírá ekonomické myšlení otce neoliberalismu Friedricha A. Hayeka, tak si nedemokratických, autoritářských a socio-ekologicky ničivých tendencí neoliberálních způsobů vlády buď není vědom, nebo ho nezajímají.[16] Ostřejší kritiku neoliberální ekonomie najdeme v knize Guye Juliera Economies of Design (Ekonomiky designu), kde popisuje její klíčové charakteristiky s příklady z každodenního života a designu.[17] […]

Nehledě na tato opomenutí v oblasti teorie[18] ale Heskettova publikace Design and the Creation of Value přináší tolik potřebné zamyšlení nad prioritami ekonomického systému a jejich vládou v oblasti designu. Heskettovo zkoumání hodnoty v kombinaci s Dilnotovými radikálními provokacemi vyvolává důležité otázky.

Dilnot vyzývá designéry k reakci slovy: „Zůstává na ostatních, aby se zhostili výzvy, kterou [Heskett] vznesl.“[19] Julier ve stejném duchu poznamenává, že rolí designu je „ukázat realitu pomocí jasné formulace systémů působících v ekonomice“.[20] […] V reakcích teoretiků designu na interdisciplinární práce, které vyjevují tendenci současného ekonomického systému upřednostňovat určité soubory hodnot, vychází na světlo i různé způsoby, jakými designové ekonomiky tyto hodnoty reprodukují. Designové strategie mohou být využity k modelování a mapování designových ekonomik a k nalezení míst a bodů, kde bude mít případný zásah největší účinek. Komunikační design, design služeb, design soustředící se na přechod k udržitelnějším modelům (tzv. transition design), systémově orientovaný design a designový aktivismus jsou všechno praxe, které ze své pozice mohou tuto dynamiku odhalit a zároveň vytvořit nové designové zdroje, služby, nástroje a další prostředky, jimiž lze v různém rozsahu ekonomiky narušit, posunout a případně i transformovat.

Teoretik udržitelnosti David Orr ve své eseji The Political Economy of Design in a Hotter Time (Politická ekonomie designu v teplejší době) tvrdí, že „veškerý design existuje v širším rámci politické ekonomie, která rozděluje náklady a přínosy ve společnosti a napříč generacemi“.[21] […] Z tohoto důvodu je udržitelnost problémem, jenž „nevězí ve specifických technikách designu, které jsou nyní velmi sofistikované, ale v nahodilých strukturách (ekonomických, politických, sociálních), v nichž se design vyskytuje, a to zpomaluje snahu rozšířit ekologický design v potřebném měřítku. Pravidla systému umožňují změnu pouze na jeho okrajích, tedy pouze nepatrné úpravy v koeficientech změny, ale už ne na úrovni společenských struktur a designu systému. […] Aby mohl ekologický design skutečně zlepšit vyhlídky lidstva, musí jeho zásady proniknout do politiky, vládnutí, práva i ekonomie.“[22]

[…] Orr je průkopníkem vzdělávání pro udržitelnost, který v roce 1992 přišel s konceptem ekologické gramotnosti.[23] Teoretici a pedagogové udržitelnosti vyvinuli soubor znalostí označovaný jako ekologická gramotnost v reakci na dlouhodobě přetrvávající nezájem vzdělávacích systémů o ekologické záležitosti.[24] Přináší radikální transformaci vzdělávání napříč disciplínami, jež je důležitá zejména v oborech podílejících se na přechodu k udržitelnosti, včetně všech designových disciplín. Orr ve své práci význam designu při přechodu k udržitelnosti často zdůrazňuje. V této nové eseji také podtrhuje roli politické ekonomie: „Postupy ekologického designu musí být aplikovány na širší systémy politiky, práva a ekonomie.“[25] Tento přechod k udržitelnosti závisí na ekologické gramotnosti odborníků – designérů, ekonomů a tvůrců politik, kteří musí mít nezbytné ekologické vědomosti, aby mohli informovaně rozhodovat o záležitostech s environmentálními dopady.

Alternativní ekonomická teorie a modely

Ekonomie jako obor čelí neúprosné kritice ze strany mnoha uskupení, k nimž patří New Economy Coalition, Rethinking Economics, New Economics Foundation, Institute for Innovation and Public Purpose, Unlearning Economics, Promoting Economic Pluralism (PEP), Economy (ecnmy.org), New Economy Organisers Network (NEON) i rozrůstající se mezinárodní „nerůstové“ hnutí. Teoretici heterodoxní ekonomie jako Herman Daly, Robert Costanza, Mariana Mazzucato, Ha-Joon Chang, Lorenzo Fioramonti, Ann Pettifor, Molly Scott Cato, Steve Keen, Andrew Simms, Giorgos Kallis a Kate Raworth hovoří o tom, jak současné ekonomické postupy, instituce a struktury způsobují nenapravitelné ekologické škody, zvyšují ekonomickou nerovnost a jsou čím dál tím náchylnější k cyklickým finančním krizím. I když se práce organizací a jednotlivců zmíněných výše v některých aspektech odlišují, spojuje je kritický přístup k ortodoxní ekonomii a ekonomické koncepce upřednostňující sociální a environmentální faktory. […]

Ekonomie byla vystavěna na politické filozofii, která převládala v době, kdy se rozvinul průmyslový kapitalismus, a na myšlenkách, jež od té doby kolují v kuloárech mocných. […] Je evidentní, že kapitalismus nebyl „nadesignován“ – je to spíše emergentní systém vytvořený aktivitami miliónů lidí a institucemi, které tyto aktivity řídí.[26] Heterodoxní ekonomové tvrdí, že myšlenky a systémové struktury v neoklasické a neoliberální ekonomii soustavně opomíjí zájmy životního prostředí i zájmy žen, lidí jiné barvy pleti a všech, jimž byl historicky upírán rovný přístup ke kapitálu. Z ortodoxní ekonomie vzešly neoliberální způsoby vládnutí, nerovnováha moci, rentiérismus a extraktivismus, a to vedlo ke vzniku nerovných, nezajištěných a neudržitelných společností.[27] […]

Ekologická ekonomie

Ekologičtí ekonomové popisují environmentálně destruktivní povahu současných ekonomických systémů a nastiňují alternativní strategie, struktury a postupy. […] Odklání se od reduktivního pojetí životního prostředí, které zastává neoklasická, neoliberální a environmentální ekonomie, a místo toho, aby teoretizovali životní prostředí jako pouhý soubor ekonomických „zdrojů“ nebo „externalit“ zahrnovaných do ekonomického modelování (jak je tomu v případě environmentální ekonomie), vnímají ho jako kontext lidské existence. Tam, kde mainstreamová makroekonomie bere ekonomiku jako izolovaný systém, ekologická ekonomie popisuje vztahy mezi ekonomickým, sociálním a environmentálním jako provázané.[28] S konceptem takto provázané ekonomiky přišel jako první Karl Polanyi (1886–1964) v díle The Great Transformation (Velká transformace, 1944). Ortodoxní ekonomická teorie nebere tento provázaný pořádek v potaz.

Ekonomiky založené na takovém popírání biofyzikálních a ekologických souvislostí jsou nestabilní a neudržitelné – to je fakt, se kterým se momentálně snažíme vyrovnat. […] Ačkoli sociální i ekologický systém podléhají vlivu ekonomického systému, sociální řád bude (v nějaké formě) existovat, dokud lidstvo nevyhyne, a životní prostředí bude dále existovat i bez sociálního nebo ekonomického řádu. Všechny ostatní systémy tedy zcela jasně fungují v kontextu životního prostředí, navzdory tomu, že v teorii i praxi mainstreamové ekonomie je jako zdroj hodnoty běžně opomíjeno.

Obr. 2. Schéma materiálových toků ve vztahu k ekonomickému systému podle Nicholase Georgescu-Roegena. Zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA

Ekologická ekonomie popisuje ekonomiku jako „materiální, řízenou zákonem entropie a poháněnou prací“.[29] Práce ekonoma Nicholase Georgescu-Roegena (1906–1994) na téma entropie a termodynamiky v ekonomických procesech ukazuje, jak ekonomická aktivita znehodnocuje přírodní zdroje. (Obr. 2) […] Pod vedením Nicholase Georgescu-Roegena studoval i jeden z prvních ekologických ekonomů a bývalý vysoce postavený ekonom Světové banky Herman Daly (* 1938). Ten později vyvinul koncept ekonomiky rovnovážného stavu (Obr. 3) se dvěma vůdčími principy: 1) ekonomika nesmí spotřebovávat přírodní zdroje rychleji, než jak je planeta schopna je doplňovat, a 2) ekonomika nesmí ukládat odpady rychleji, než jak mohou být absorbovány.[30] Ekologická ekonomie je dnes různorodým oborem zahrnujícím celou řadu úhlů pohledu, a to včetně názorů, které vnímají ekonomiku rovnovážného stavu jako „pokus napasovat neoklasickou ekonomii do biofyzikálního a etického korzetu“. Proto také mnoho základních nedostatků a kritizovaných bodů neoklasické ekonomie přetrvává.[31] Společným základem těchto ekonomických koncepcí je nicméně odhodlání řešit ničivé ekologické dopady dnešních ekonomických procesů. […]

Obr. 3. Ekonomika rovnovážného stavu, 2009. Zdroj: Angela Morelli a EcoLabs, CC BY-SA

Současné nerůstové hnutí je radikálním ztělesněním intelektuálního odkazu Nicholase Georgescu-Roegena. Nerůstové hnutí zastává myšlenku, že růst je základním strukturálním požadavkem současného ekonomického systému, a to na úkor životního prostředí, na němž závisíme, a že růst, jenž byl vždy založen na vykořisťování, už není žádoucí.[32] Máme k dispozici důkazy, že oddělování toku a spotřeby zdrojů od ekonomického růstu neprobíhá v dostatečném rozsahu[33] a že současný model rozvoje ho pravděpodobně ani neumožní.[34] […] Vzhledem k extrémnímu tlaku, který na zemské systémy vyvíjí environmentální faktory, jako je klimatická změna, ekonomický nerůst nastane, ať se nám to líbí, nebo ne. Teoreticky máme pořád možnost ekonomiku „zpomalit pomocí designu, ne katastrofy“[35], ale nebude to tak navždy. […]

Nerůst je projekt sociální transformace, který přichází se štíhlejší ekonomikou, různorodými ekonomickými formami (z nichž mnoho funguje mimo peněžní ekonomiku), s vynakládáním přebytků na volný čas a důrazem na pospolitost a pečující společnost.[36] Bude realizován skrze nepřeberné množství projektů a strategií. Tomu, jak může design do programu nerůstu přispět teoriemi, praktickými nástroji a prostory pro spekulaci a jak může nerůst designérům pomoci svými radikálními představami „vymykajícími se ze ‚zajetých‘ standardů“, se věnují teoretičky designu Idil Gaziulusoy a Eeva Houtbeckers.[37] Nerůst přináší novou koncepci růstu díky posunu od reduktivního kvantitativního měření ke kvalitativnímu blahobytu. To může být pro design bohatým zdrojem inspirace.

Feministická ekonomie

Feministická ekonomie teoretizuje tvorbu bohatství jako kolektivní snahu, v níž je historicky i aktuálně nedoceněna účast žen. Feministická ekonomie se soustředí na to, jak ekonomické struktury upřednostňováním mužských zájmů před ženskými umožňují a reprodukují patriarchát. Zaměřuje se zejména na práci, kterou tradičně vykonávají ženy a která je v kapitalismu často nehonorovaná nebo špatně placená. J. K. Gibson-Graham hovoří v knize A Postcapitalist Politics (Postkapitalistická politika) o komunitních ekonomikách, jež popisuje jako rozšířené oblasti ekonomických procesů „mobilizující veškeré způsoby tvorby, realizace a distribuce sociálního bohatství, které se liší od těch tradičně spojovaných s kapitalismem“.[38] Model ledovce použitý v jejím textu (vytvořený Community Economies Collective)[39] a následně reprodukovaný v další feministické ekonomické literatuře (Obr. 4)[40] představuje komplexní ekonomický rámec zobrazující netržní aktivity, včetně neplacené a nedostatečně placené práce, která je opěrným systémem kapitalistické ekonomiky. Tato ženami často zastávaná práce je základem tvorby bohatství, v běžné ekonomice je však často považována za samozřejmost a není nijak kompenzována. […]

Obr. 4. Model ledovce, 2018. Zdroj: Bianca Elzenbaumer / Brave New Alps, CC BY-SA

Model různorodých ekonomik zobrazuje celou škálu ekonomických aktivit, […] a to způsobem, jenž nabízí prostor pro možné designové zásahy. Příkladem, jak toto funguje v praxi, je proces tvorby nástrojů pro komunitní ekonomiky prostřednictvím designu v rámci výzkumného projektu Alpine Community Economies Lab (ACElab) vedeného Biancou Elzenbaumer. Ten se opírá jak o aktivní účast občanů, tak o feministický ekonomický výzkum. Intersekcionální feministická ekonomie zdůrazňuje nejenom platové nerovnosti, ale také fakt, že ženy žijí kvůli systematickému podhodnocování jejich práce v chudších materiálních poměrech a že se tato nespravedlnost ještě mnohonásobně více dotýká lidí, kteří čelí dalším nebo jiným diskriminacím.

Marxistická ekonomie

Marxistická ekonomická teorie přináší ke statické mase modelu ledovce dynamické alternativy. Schémata marxistické ekonomické teorie zobrazují tok kapitálu, moci, zdrojů, odpadu a další proudy protínající ekonomiku. Teoretička designu Bianca Elzenbaumer se věnuje prekaritě v oboru designu a zmiňuje přitom práci marxistického ekonoma Davida Harveyho týkající se oblastí, jimiž obíhá kapitál v honbě za ziskem. V návaznosti na Harveyho vytvořila Elzenbaumer dynamický model vyvíjejícího se kapitálu (Obr. 5), který zobrazuje „sedm samostatných, ale navzájem propojených ‚sfér činností‘, jimiž kapitál v honbě za ziskem obíhá,“[41] protože „kapitál je proces, ne věc“.[42] Model znázorňuje vztahový a dynamický pohyb kapitálu skrz kapitalistickou politickou ekonomiku. Bianca Elzenbaumer vzala sedm sfér z Harveyho modelu, včetně vzdělávání, zdravotnictví, kultury a informací, a zobrazuje jejich probíhající „komodifikaci s cílem pohánět procesy akumulace, které ovšem často přináší do života lidí nejistotu a prohlubují propast mezi těmi, kdo mají peníze, a těmi, kdo je nemají“.[43] Ve stejném duchu, tedy jako „hodnotu v pohybu“, popisuje kapitál i marxistická ekologická ekonomka Elke Pirgmaier.[44] Její model oběhu kapitálu a jeho dominantních tendencí (Obr. 6) znázorňuje tok kapitálu mezi sférou produkce a sférou spotřeby a tvorbu devíti dominantních systematických tendencí, jimiž jsou nadprodukce, technologická dynamika, přivlastňování, komodifikace, nadměrná spotřeba, zrychlení, odcizení, koncentrace a financializace.[45] […] Oba modely zdůrazňují ekonomickou dynamiku jako prostředek zobrazení toku moci ve společnosti. Marxistická politická ekonomie nám poskytuje jazyk, jímž můžeme popsat ekonomické procesy označované jako vykořisťování, a to včetně konfliktu, který z těchto systematických procesů vzniká.[46]

Obr. 5. Model vyvíjejícího se kapitálu, 2013. Zdroj: Bianca Elzenbaumer / Brave New Alps, CC BY-SA
Obr. 6. Oběh kapitálu a jeho dominantní tendence, 2018. Zdroj: Elke Pirgmaier a EcoLabs, CC BY-SA

Eko-sociální ekonomie a ekonomika koblihy

Ekonomika koblihy Kate Raworth je kultovní ekonomický model, který bere v potaz nejen sociální potřeby, ale i ekologické hranice planety. Její bestseller Doughnut Economics: Seven Ways to Think Like a 21st-Century Economist (Ekonomika koblihy: sedm způsobů, jak myslet jako ekonom 21. století, 2017) otevírá ekologickou a feministickou ekonomii novému publiku, včetně komunit, které jsou k ekologickým a dalším heterodoxním ekonomickým myšlenkám tradičně skeptické […]. Kobliha Kate Raworth je vizuální metaforou eko-sociální ekonomie. Model koblihy (Obr. 7, 8) zobrazuje „sociální hranici blahobytu, pod kterou by neměl nikdo klesnout, a ekologický strop tlaku vyvíjeného na planetu, který bychom neměli překročit. Mezi tím se nachází bezpečný a spravedlivý prostor pro všechny“.[47] Raworth přichází se strategiemi, jak změnit design ekonomických procesů a struktur a vytvořit distribuované a regenerační ekonomiky. I tady jsou základem ekologicky angažované designové znalosti. Ekonomika založená na ekologických principech může spolupracovat s okolním životním prostředím (místo aby působila proti němu) pomocí distribučních a regeneračních procesů. […]

Obr. 7, 8. Model koblihy, 2017. Zdroj: Christian Guthier (diagram) a Kate Raworth (copyright)

S ekologií provázaná ekonomika Kate Raworth volá po designu a rozvoji ekonomických politik, které před akumulací zisku dávají přednost takovým hodnotám,[48] jež jsou v souladu s ekologickými principy.[49] Schéma provázané ekonomiky (Obr. 9) navazuje na metaforu koblihy. Jde o dynamický model, který „umisťuje ekonomiku doprostřed společnosti a živoucího světa a zároveň bere v potaz různé způsoby, jakými může naplňovat lidské potřeby a požadavky“.[50] Toto schéma jasně zobrazuje sociální a ekologické prostředí, rozděluje ekonomiku do čtyř oblastí (trh, domácnost, stát a společné statky) a znázorňuje dynamiku mezi různými sférami a oblastmi. Zaměření pozornosti na 1) ekonomiku provázanou se sociální sférou a životním prostředím a 2) ekonomiku složenou ze tří dalších oblastí kromě té, kterou nazýváme „trhem“, je vizí ekologicky angažované antropocénní ekonomie. […]

Obr. 9. Schéma provázané ekonomiky, 2017. Zdroj: Marcia Mihotich (diagram), Kate Raworth (copyright)

Zobrazování ekonomického myšlení

Výmluvná síla obrazů při šíření ekonomických myšlenek je ústředním motivem knihy Kate Raworth. Na příkladech, jako je schéma koloběhu z roku 1948 Paula Samuelsona (Obr. 10), ukazuje, jak schémata v minulosti napomáhala nastolení ortodoxních ekonomických domněnek. Tento obrázek znázorňuje „příjem, jak teče ekonomikou, jako kdyby to byla voda tekoucí trubkami“ [51] – představuje tedy toky v ekonomice jako mechanické procesy. Jenže ekonomika není založena na přírodních zákonech, ale na politických rozhodnutích, která jsou potom prezentována, z důvodu nevědomosti nebo nečestnosti, jako přirozený pořádek. […] Tento model, neboli „zásadní znázornění makroekonomiky“[52] po více než 70 let, funguje z pohledu ekologické ekonomie nejasným způsobem. Schéma usnadňuje ideologické mlžení pomocí naturalizace, normalizace a depolitizace ekonomických procesů. […]

Téma hodnoty designu a vizuálních metod probíhá napříč celou knihou Doughnut Economics a u designérů to nezůstalo bez povšimnutí. […] Raworth směle prohlašuje, že design by měl být používán jako nástroj změny. Ekonomie není podle Kate Raworth „otázkou objevování zákonů, ale v podstatě otázkou designu“.[53] Sociální a environmentální škody způsobené ekonomickými procesy jsou způsobeny designem ekonomických systémů – „ukazuje se, že nerovnost není ekonomickou nutností, ale selháním v oblasti designu“.[54] I když Raworth tady používá koncept designu v obecném slova smyslu, designéři mohou v rámci snahy o proměnu ekonomiky působit jako užiteční spojenci schopní přispět konkrétními designovými postupy, dovednostmi, schopnostmi, myšlením a přístupy ke znalostem a praxi. Raworth je přesvědčivým obhájcem vizuálních metod a síly vizuálního rámování. Její kniha začíná a končí poznámkami o tom, jak kreslení pomáhá lidem představit si složité systémy a umožňuje vznik nových myšlenek. […]

Obr. 10. Schéma koloběhu, 1948. Zdroj: Paul Samuelson, 2017

Jak může design přispět k proměně ekonomiky

[…] Ekonomiky jsou složité systémy, jejichž modelování a mapování umožňuje znázornit a pochopit jejich základní strukturu i dynamiku a shromáždit různorodé informace, které vytváří prostor pro vznik nových myšlenek. Schémata v tomto článku ilustrují nejrůznější aspekty ekonomického myšlení a podporují určité způsoby chápání ekonomiky. Složitější vizualizace lze vytvořit pomocí mapovacích strategií založených na systémově orientovaném designu. Vizualizací vztahů mezi prostory, aktéry a myšlenkami umožňuje mapování pochopit a novým způsobem zobrazit existující podmínky. Díky mapování mohou designéři a jejich spolupracovníci zkoumat a odhalovat vztahy v protínajících se ekonomických, sociálních a ekologických systémech napříč různými měřítky a oblastmi.

Mapování neboli vizualizace znalostí usnadňuje spolupráci a učení v oblasti složitých, mnohodimenzionálních a často kontroverzních problémů. Propojuje uzavřené obory a sektory a umožňuje řešit obtíže při komunikaci a učení, protože zobrazuje různá data (časová, geodata, prostorová, statistická, síťová) v různých měřítcích (mikro, mezo, makro).[55] Seskupením různorodých informací v jedné mapě podporuje mapování „relační uvažování, které na základě existujících omezení, veličin, faktů a podmínek inteligentně vyjevuje nové skutečnosti“.[56] Tyto relační způsoby poznávání podporují povědomí o vztazích mezi aktéry, věcmi, prostory a obory.[57] […] Mapování v tomto smyslu slouží jako metoda hledání smysluplného designu[58] a pomáhá designérům a jejich spolupracovníkům odhalit napětí a objasnit hrozby i příležitosti na úrovni systému.[59] […] Spojením skutečných podmínek se spekulativními vizemi může mapování zpřístupnit nové myšlenky a udělat je „dostatečně reálnými, aby se daly řešit, zvažovat, podrobovat kritice a reflektovat“.[60] […]

Podle heterodoxních ekonomických aktivistů je nástrojem změny také rámování.[61] Sdružení britských organizací za ekonomickou spravedlnost tvrdí, že používání rámce ekonomiky „v takové podobě, jak byla nadesignovaná“[62] nám umožní pochopit, že existují alternativní způsoby uspořádání ekonomických systémů. Diagnosticko-preskriptivní[63] rámec Donalda A. Schöna a Martina Reina, v němž je diagnóza nějaké otázky (rámec) základem preskripce (designu) množiny řešení, odhaluje potenciál průsečíku ekonomie a designu. […]

Rámování umožňuje novým způsobem nahlédnout otázky skrývající se za designovým problémem. Designéři používají rámování při hledání smyslu složitých jevů a řešení problémů.[64] Kees Dorst ve své práci o tvorbě rámců v designu doporučuje „začít u jediné ‚známé‘ veličiny dané rovnice – tedy u hodnoty, která má být vytvořena, a následně rámec přizpůsobovat nebo vyvíjet. Počátek rámování vlastně spočívá v jakési indukci, tedy zpětném vyvozování z důsledků“.[65] Rámování a tvorba hodnoty jsou propojeny s tvorbou představ o vytoužených budoucnostech jako jakási předehra k designu a rozvoji preferovaných scénářů. Hodnota je vytvářena vybudováním rámce, jenž vybízí k užitečným způsobům přemýšlení o současných podmínkách a ve výsledku podporuje chování, přístupy a hodnoty, které následně umožní sociální, technologickou, a dokonce i politickou změnu.

To, do jakých rámců zasazujeme současné podmínky, ovlivňuje náš způsob řešení problémů, a proto probíhá i debata ohledně rámování aktuální éry antropocénu. Kritičtí teoretici, odborníci v oboru studií vědy a technologií a environmentální historici uvádí jako alternativní rámec, který směřuje pozornost k tomu, jak ekonomická dynamika dohání zemský systém k nebývalým změnám, koncept kapitalocénu.[66] Teoretici designu včetně autorky tohoto článku navrhují jako rámec generativní koncept ekocénu.[67] Ten zdůrazňuje význam ekologicky angažovaných designových znalostí v rozvoji udržitelné budoucnosti. V rámci ekocénu získávají ekologicky angažovaný, „přesměrovaný“[68] nebo „přechodový“[69] design a jejich reakce na zde předloženou analýzou heterodoxní ekonomie potenciál, který předchozím rámcům chybí. Pokud budou designové postupy umožňující přechod k udržitelnějším modelům založeny na heterodoxní ekonomii, bude design moci působit v rozsahu, jenž odpovídá výzvám, jimž lidstvo momentálně čelí. Musím ale zdůraznit, že bez analýzy, kterou poskytuje ekologicky angažovaná heterodoxní ekonomie, neumožní žádná z designových strategií popsaných v této části přechod k udržitelnosti v takovém rozsahu, jenž by byl vzhledem k aktuálním ekologickým výzvám dostačující.

Závěr

[…] Ekonomové, teoretici designu, antropologové a další odborníci věnující se zkoumání průsečíku ekonomické hodnoty a sociálních hodnot ukazují, jakými způsoby ekonomické procesy a struktury kolonizují sociální a environmentální hodnoty a systematicky odsouvají environmentální požadavky do pozadí. Ekonomické procesy pohání to, co institucionální struktury považují ze své podstaty za hodnotné, a tyto systémové struktury potom silně ovlivňují sociální hodnoty, a dokonce i lidskou subjektivitu. Dle mého názoru závisí ekologicky udržitelná a sociálně spravedlivá budoucnost na přeorientování systémů určujících, co je předmětem designu. Design musí pomoci vybudovat ekonomiky, které budou spolupracovat se životním prostředím, a ne působit proti němu. Udržitelná budoucnost závisí na přeorientování designové praxe, designových ekonomik a širších ekonomických systémů. Mělo by být také jasné, že nový design ekonomických procesů a struktur je sociálním a politickým, nikoli technokratickým problémem. Design – běžně pojímaný jako sociální praxe uzpůsobená k vyvolávání lidské touhy a vytváření subjektivity – může ve skutečnosti podpořit fungování přeorientovaných, regeneračních a distributivních ekonomik v mnoha různých měřítcích a mnoha různými způsoby. Vzhledem k důkazům týkajícím se směřování našeho současného ekonomického systému, jaké nám poskytují klimatičtí a další environmentální vědci, představuje transformace designu pro tuto generaci nevyhnutelnou nutnost.


Joanna Boehnert získala v roce 2012 za finanční podpory Arts and Humanities Research Council doktorát v oboru designu na University of Brighton. Magisterská studia absolvovala na londýnské University of Arts a bakalářská na University of Guelph v kanadském Ontariu. Po zakončení doktorského studia vedla díky stipendiu CIRES praktický výzkumný projekt s názvem Mapping Climate Communication (Mapování klimatické komunikace) v Center for Science and Technology Policy Research (CSTPR) na Cooperative Institute for Research in Environmental Sciences (CIRES) na University of Colorado ve městě Boulder. Svou knihu Design, Ecology, Politics: Toward the Ecocene (Design, ekologie, politika: směrem k ekocénu) napsala v rámci výzkumu v Centre for Research and Education in Arts and Media (CREAM) na University of Westminster. Momentálně přednáší design a kreativní ekonomii na Loughborough University. Pracovala jako designérka environmentální komunikace v akademických i kreativních, vydavatelských, neziskových a aktivistických organizacích. Je spoluzakladatelkou iniciativ Transition Town Brixton (2007) a Occupy Design UK (2011).


Překlad z angličtiny: Anna Žilková


[1] Poznámka editorky: Následující text je zkrácenou verzí článku stejného názvu, který původně vyšel v She Ji. The Journal of Design, Economics, and Innovation IV, 2018, s. 355–374. Článek je ve své původní plné délce dostupný zde: https://doi.org/10.1016/j.sheji.2018.10.002. Článek byl zkrácen a přeložen do češtiny s laskavým svolením autorky i vedoucí redaktorky časopisu She Ji (vydává Tongji University Press).

[2] Termín antropocén poprvé použili fyzici jako označení pro novou geologickou éru, v níž lidstvo dramaticky mění fungování zemských systémů a překračuje planetární meze. Anthropos (řecky „lidé“) mění procesy zemského systému.

[3] Tony Fry, Design Futuring. Sustainability, Ethics and New Practice, Oxford: Berg Publishers, 2008, s. 46; Joanna Boehnert, Design vs. The Design Industry, Design Philosophy Papers XII, 2014, č. 2, s. 123–124, 130, 133; Joanna Boehnert, Design, Ecology, Politics. Toward the Ecocene, London: Bloomsbury Academic, 2018, s. 38–48; Clive Dilnot, Úvod, in: John Heskett, Design and the Creation of Value (Clive Dilnot and Susan Boztepe (eds.), London: Bloomsbury Academic, 2017, s. 14; David Orr, The Political Economy of Design in a Hotter Time, in: Rachel Beth Egenhoefer (ed.), Routledge Handbook of Sustainable Design, Abingdon: Routledge, 2018, s. 7–8; Idil Gaziulusoy – Eeva Houtbeckers, Convergences. Design for Sustainability Transitions and Degrowth (prezentace, 6th International Degrowth Conference, Malmö, Švédsko, 21.–25. srpna, 2018), s. 9.

[4] Tim Jackson, Prosperity without Growth? The Transition to a Sustainable Economy, London: Sustainable Development Commission, 2009, s. 8.

[5] Nicolas Stern, Stern ReviewThe Economics of Climate Change, Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2007, s. i.

[6] Kate Raworth, Doughnut Economics. Seven Ways to Think Like a 21st-Century Economist, London: Random House Business, 2017, s. 28, 170; NEON – NEF – Frameworks Institute – Public Interest Research Centre, Framing the Economy. How to Win the Case for a Better System, London, 2018, https://neweconomics.org/2018/02/framing-the-economy-2, s. 10, 14–15, 37, 40–41, 46.

[7] John Heskett, Design and the Creation of Value (Clive Dilnot and Susan Boztepe (eds.), London: Bloomsbury Academic, 2017, s. 45.

[8] Guy Julier et al., Outcomes. AHRC Proposal for Commissioned Research on Mapping Social Design Research and Practice, UK Research and Innovation, https://gtr.ukri.org/projects?ref=AH%2FL503952%2F1, vyhledáno 28. 10. 2018. Kompletní zpráva je dostupná na http://eprints.brighton.ac.uk/13364/.

[9] Viz Heskett (pozn. 7), s. 52.

[10] Viz Dilnot (pozn. 3), s. 17.

[11] Ibidem., s. 152–62, 196–97.

[12] Joyce Yee – Hazel White – Lindsey Lennon, Valuing Design in Public and Third Sector Organisations (přednáška, prezentováno na The Value of Design Research. 11th International European Academy of Design Conference, Boulogne Billancourt, France, 22. – 24. 4., 2015), http://valuingdesign.org/Valuing_design_EAD2015_YeeWhiteLennon.pdf.

[13] Viz Heskett (pozn. 7), s. 179–80, kurzíva přidána autorkou.

[14] Giacomo D’Alisa – Federico Demaria – Giorgos Kallis (eds.), Degrowth. A Vocabulary for a New Era, New York: Routledge, 2018, s. 70.

[15] Viz Howard T. Odum – Elisabeth C. Odum, A Prosperous Way Down. Principles and Policies, Boulder: University of Colorado Press, 2008, s. 67.

[16] Viz Heskett (pozn. 7), s. 82–85.

[17] Guy Julier, Economies of Design, London: Sage Publications Ltd., 2017, s. 12.

[18] Další opomíjené oblasti, o nichž hovoří Sharon Helmer Poggenpohl v recenzi knihy vydané v časopise She Ji, nejsou pro diskusi v tomto článku tak relevantní a nebudeme se jimi tedy zabývat. Sharon Helmer Poggenpohl, Blindspots in Economics and Design: A Review of John Heskett’s Design and the Creation of Value, She Ji. The Journal of Design, Economics, and Innovation III, 2017, č. 4, s. 251–61.

[19] Ibidem, s. 20.

[20] Julier, Economies of Design (pozn. 17), s. 177.

[21] Orr, The Political Economy of Design (pozn. 3), s. 4.

[22] Ibidem, str. 8.

[23] David W. Orr, Ecological Literacy. Education and the Transition to a Postmodern World, Albany: State of New York Press, 1992, s. 85–88.

[24] Ibidem; Fritjof Capra, The Hidden Connections. A Science for Sustainable Living, London: Flamingo, 2003, s. 194, 200–203, 209–215, 225–227, 251; Richard Kahn, Critical Pedagogy, Ecoliteracy, and Planetary Crisis. The Ecopedagogy Movement, New York: Peter Lang, 2010, s. 19, 23, 26, 59; Joanna Boehnert, Ecological Literacy in Design Education – A Theoretical Introduction, Akademisk-Research Journal of Design and Design Education VIII, 2015, č. 1, s. 1–11; Joanna Boehnert, Ecological Theory in Design: Participant Designers in an Age of Entanglement, in: Rachel Beth Egenhoefer (ed.), Routledge Handbook of Sustainable Design, London: Routledge, 2018, s. 92–93; Boehnert, Design, Ecology, Politics (pozn. 3), s. 74–88.

[25] Orr, The Political Economy of Design (pozn. 3), s. 8.

[26] Boehnert, Design vs. the Design Industry (pozn. 3), s. 123.

[27] Viz NEON – NEF – Frameworks Institute – PIRC (pozn. 3), s. 19.

[28] Karl Polanyi, The Great Transformation. The Political and Economic Origins of Our Time, Boston: Beacon Press, 2001, s. 74.

[29] Viz D’Alisa – Demaria – Kallis (eds.) (pozn. 14), s. 58.

[30] Herman Daly, Life in a Land without Growth, The New Scientist CC, 2008, č. 2678, https://www.newscientist.com/article/mg20026786-900-special-report-life-in-a-land-without-growth/, s. 52–53.

[31] Elke Pirgmaier, The Neoclassical Trojan Horse of Steady-State Economics, Ecological Economics CXXXIII, 2017, s. 52.

[32] Viz D’Alisa – Demaria – Kallis (eds.) (pozn. 14), s. 1.

[33] Thomas O. Wiedmann et al., The Material Footprint of Nations, PNAS CXII, 2015, č. 20, s. 6271–76.

[34] Viz Jackson (pozn. 4), s. 8.

[35] Peter A. Victor, Managing without Growth. Slower by Design, Not Disaster, Cheltenham: Edward Elgar Publishing, 2008; citováno v D’Alisa – Demaria – Kallis (eds.) (pozn. 14), s. 11.

[36] Aaron Vansintjan (e-mailová konverzace), citováno v D’Alisa – Demaria – Kallis (eds.) (pozn. 14), s. 11.

[37] Viz Gaziulusoy – Houtbeckers (pozn. 3), s. 9.

[38] J. K. Gibson-Graham, A Postcapitalist Politics, Minneapolis: University of Minnesota Press, 2006, s. 70.

[39] Ibidem.

[40] Bianca Elzenbaumer, Precarity Pilot. Exceeding Precarising Models of Design Practice (prezentace, Annual American Geographers Meeting. Making Other Worlds Possible V – The Role of Disruptive Innovation and New Political Imaginaries, Chicago, IL, 21. 4. 2015), https://www.slideshare.net/bravenewalps/precarity-pilot-exceedig-precarising-models-of-design-practice, s. 10; Viz Gibson-Graham (pozn. 38), s. 70.

[41] Bianca Elzenbaumer, Designing Economic Cultures. Cultivating Socially and Politically Engaged Design Practices against Procedures of Precarisation (disertační práce, Goldsmiths University of London, 2013), http://research.gold.ac.uk/9920/, s. 263.

[42] Ibidem, s. 133.

[43] Ibidem, s. 83.

[44] Elke Pirgmaier, osobní korespondence, 18. 8. 2018.

[45] Elke Pirgmaier, Capital. Understanding Social Ecological Dynamics (prezentace, Economic Theory of the Anthropocene: Towards Heterodox Understandings of Sustainable Economies, University of Surrey, Guildford, UK, 4. 7. 2018), abstrakt dostupný na http://www.ias.surrey.ac.uk/workshops/heterodox/papers/Anthropocene_Abstracts.pdf.

[46] D’Alisa – Demaria – Kallis (eds.) (pozn. 14), s. 58.

[47] Viz Raworth (pozn. 6), s. 17.

[48] Ibidem, s. 18.

[49] Ibidem, s. 62.

[50] Ibidem, s. 60.

[51] Ibidem, s. 24.

[52] Ibidem, s. 56.

[53] Ibidem, s. 170.

[54] Ibidem, s. 28.

[55] Katy Börner – David E. Polley, Visual Insights. A Practical Guide to Making Sense of Data, Cambridge: MIT Press, 2014, s. 6.

[56] James Corner, The Agency of Mapping. Speculation, Critique and Invention, in: Denis Cosgrove (ed.), Mappings, London: Reaction Books, 1999, s. 251.

[57] Joanna Boehnert, Ecological Perception. Seeing Systems, in: Youn-kyung Lim et al. (eds.), Proceedings of DRS 2014: Design’s Big Debate, Umeå: Umeå Institute of Design, Umeå University, 2014, http://www.drs2014.org/en/publications/, s. 425–38.

[58] Arthur H. Robinson – Barbara B. Petchenik, The Nature of Maps. Essays Toward Understanding Maps and Mapping, Chicago: The University of Chicago Press, 1976, s. 74.

[59] Birger Sevaldson, Systems Oriented Design. The Emergence and Development of a Designerly Approach to Address Complexity, in: Janne B. Reitan et al. (eds.), Design Learning for Tomorrow. Design Education from Kindergarten to PhD – Proceedings of the 2nd International Conference for Design Education Researchers IV, Oslo: DRS/Cumulus, 2013, https://www.hioa.no/eng/About-HiOA/Faculty-of-Technology-Art-and-Design/DRS-CUMULUS-Oslo-2013/DRS-CUMULUS-Oslo-2013-Proceedings, s. 1771–73.

[60] Dan Lockton – Stuart Candy, A Vocabulary for Visions in Designing for Transitions, in: Christiano Storni et al. (eds.), Proceedings of DRS 2018: Catalyst III, London: Design Research Society, 2018, http://www.drs2018limerick.org/participation/proceedings, s. 910.

[61] NEON – NEF – Frameworks Institute – PIRC (pozn. 3), s. 6.

[62] Ibidem, s. 10, 14–15, 37, 40–41, 46.

[63] Donald A. Schön – Martin Rein, Frame Reflection. Towards the Resolution of Intractable Policy Controversies, New York: Basic Books, 1994, s. 26, 44–45.

[64] Kees Dorst, The Core of „Design Thinking“ and Its Application, Design Studies XXXII, 2011, č. 6, s. 528.

[65] Ibidem, s. 525.

[66] Jason W. Moore, Capitalism and the Web of Life. Ecology and the Accumulation of Capital, London: Verso Books, 2015, 25–28; Donna Haraway, Anthropocene, Capitalocene, Plantationocene, Chthulucene. Making Kin, Environmental Humanities VI, 2015, č. 1, s. 159–65; Bruno Latour, Anthropology at the Time of the Anthropocene. A Personal View of What Is to Be Studied, in: Marc Brightman – Jerome Lewis (eds.), The Anthropology of Sustainability: Beyond Development and Progress, New York: Palgrave Macmillan, 2017, s. 35–49.

[67] Boehnert, Design, Ecology, Politics (pozn. 3), s. 11, 184; Joanna Boehnert, Ecocene Economics and Design (přednáška prezentována během Running with Scissors. 13th International Conference of the European Academy of Design, University of Dundee, Dundee, Skotsko, duben 2019).

[68] Viz Fry (pozn. 3), s. 12, 7.

[69] Terry Irwin – Gideon Kossoff – Cameron Tonkinwise – Peter Scupelli, Transition Design 2015, Pittsburgh: Carnegie Mellon University, 2015, https://design.cmu.edu/sites/default/files/Transition_Design_Monograph_final.pdf.