TZ: Karel Valter

Karel Valter / Moje krajiny / Galerie FONS / Pardubice / 4. 9. - 16. 10. 2020

Vernisáž výstavy ve čtvrtek 3. září 2020 v 17 hodin. Výstava potrvá do 16. října 2020. Galerie je otevřena pondělí až pátek od 8 do 18 hodin.

Karel Valter se narodil před I. světovou válkou - roku 1909. Tvůrčím způsobem zasáhl již do kulturního dění první republiky. Byl členem avantgardní skupiny Linie, v rámci které se věnoval mimo jiné i fotografii a jeho jméno je dnes uváděno mezi významnými tvůrci české experimentální fotografie.

Prožil, mnohdy bolestně a na vlastní kůži, všechny následující dějinné peripetie: válku, věznění v koncentračním táboře, poválečnou euforii, 50. léta, oživení a naděje koncem 60. let, sovětskou invazi, hluboký společenský a morální úpadek v době normalizace a konečně i změnu poměrů po roce 1989. Zachoval si však nezávislost a jeho tvorba se vyvíjela svou vlastní svobodnou cestou. Mimo jiné i proto, má dnes jeho dílo pevné místo v českém výtvarném umění.

Karel Valter se dožil bezmála sta let. Dlouhověkost přináší výhodu nadhledu a v případě osobnosti jakou Karel Valter byl, i určitého taoistickému přístupu. Nebyl tak z umělců, kteří obtížně hledají inspiraci. Zůstával věrný své celoživotní inspiraci - přírodě. S citlivostí k jejím proměnám tvořil svým osobitým malířským rukopisem krajinomalby i menší přírodní motivy. Při svém putování přírodou sebou měl vždy skicák, který mu sloužil k okamžitému záznamu. Věděl, že v přírodě je všechno pokaždé jinak. Na mnohá místa se opakovaně vracel. I obraz stejného motivu začínal

vždy jakoby od začátku znovu. Tvořil v duchu toho, jak kdesi poznamenal Paul Klee: „umění neopakuje viditelné, ale činí viditelným.“

Karel Valter se narodil se 17. února 1909 v Českých Budějovicích v rodině nájemce schwarzenberského hostince na lineckém předměstí Karla Valtra, původem z Prahy, matka Marie Šmídová pocházela z Českých Budějovic. Měl ještě tři mladší sourozence Mínu, Marii a Jaroslava. Už jako chlapec hrával občas na varhany v nedalekém kostele sv. Jana Nepomuckého. V letech 1924 –1928 studoval na Učitelském ústavu v Českých Budějovicích, 1932 vykonal odborné zkoušky z kreslení a matematiky. 1933 – 1935 studia na Vysoké škole pedagogické v Praze. Učil na škole v Českých Velenicích (1928 – 1938), kde se seznámil se svou kolegyní Pavlou Mikuláškovou. Uzavřeli manželství v r. 1936.

Na této škole působil do r. 1930 i Josef Bartuška, který na něj měl velký vliv a 1931 jej uvedl do českobudějovické umělecké skupiny Linie. Jejím členem byl až do ukončení skupinové činnosti v roce 1938.

Po mnichovském diktátu, kdy došlo k obsazení pohraničí, se museli z Českých Velenic odstěhovat. Valter pak učil na škole v Mladé Vožici (1938 – 1940) a nakonec v Táboře (1940 – 1943, 1945 – 1959), odkud pocházela jeho manželka. 1939 byl na doporučení malíře Oty Matouška přijat do Sdružení jihočeských výtvarníků. V době nacistické okupace byl pro napomáhání odboji zatčen a vězněn v Táboře, Kladně a pak v koncentračních táborech v Terezíně a Buchenwaldu (1943 – 1945), odkud se vrátil 21. května 1945.

Jeho silné sociální cítění, dané též chudým původem, jej už v koncentračním táboře přivedlo do komunistické strany. Toto přijetí však nebylo akceptováno funkcionáři doma, kteří nebyli politickými vězni a musel se proto po válce podrobit nové přijímací proceduře. I v pozdějších dobách docházelo ke střetnutím jak s politickými funkcionáři, tak s funkcionáři SČVU. Některé měly za následek nepřijeti jeho prací na výstavy, jiné nabyly až podoby štvanice a způsobily mu i vážné problémy zdravotní. Počátkem sedmdesátých let dokonce omezily jeho tvorbu. 1959 – 1971 učil na výtvarném odboru Lidové školky umění v Táboře. Žil až do své smrti v roce 2006 v Táboře.