Artalk.cz

TZ: pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE

Kateřina Adamová, Michaela Maupicová, Dana Sahánková / pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE / kurátor: Petr Vaňous / Galerie 1 / Praha / 3. 9. – 1. 10. 2020

Dialektika předpokladů a reality jednoho projektu

Do třetice všeho dobrého. Tak by mohla být zahájena výstava pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE, kterou Společnost Topičova salonu výjimečně pořádá v prostoru Galerie 1, kterou spravuje Městská část Praha 1. Kurátor Petr Vaňous se vrací k projektu, který začal v roce 2017 v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny. O rok později se konala repríza v klatovské Galerii U Bílého Jednorožce, věnovaná památce Michaely Maupicové. Závěrečná pražská repríza se měla uskutečnit již v loňském roce, její čas ale nadešel až na podzim letošního roku. Zatímco obě autorky, Dana Sahánková a Kateřina Adamová, pokračují ve své tvorbě, výtvarné dílo Michaely Maupicové se mezitím uzavřelo a stalo se odkazem.

Název výstavy pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE odkazující k radikální kritické tradici DADA, v sobě zrcadlí pro současnost charakteristickou „hru s diskursem“. Kurátorsko-teoretickou hru tvářící se nezávazně, ale zároveň (již ne tak nevinně) fixující na poli vizuální kultury pravidla a mantinely pojmových konstruktů stejně jako vytvářející kánon „dějin současného umění“, jehož „platnost“ je mediálně podpírána a edičně (předčasně) stvrzována. Výstava si zvolila jako analogon k „hernímu principu současného diskursu“ oblast farmakologie, konkrétně té spjaté s oddálením početí. Antikoncepce je na jedné straně prostředek zpříjemňující konzumní způsob života, pohodlí a klid radostného skotačivého bezčasí. Na druhou stranu má své známé stinné stránky. Lingvistické žonglování s pojmy a jejich kontexty patří k dnešku stejně jako nezávazná hra s libidem a eskalace slasti. Výstava tuto „hravost“ nezavrhuje, ale ani ji zcela nesdílí. Nahlíží ji (sebe)ironicky. Jako „fázi vývoje“, v které se samotná „anti-koncepce“ stává nově definovatelnou „kvalitou“ v rámci „post-konceptu“. Ode všeho něco lze najít a pojmenovat v dílech tří autorek. Nikdy a nikde však jako explicitní gesto. Vždy spíše v rovině sublimace, mimovolných narážek nebo vtělení. Tvorbu všech tří umělkyň lze označit za introvertní. Všechny staví na introspekci a to i tam, kde dosahují emancipace od dusivého existenčního rámce prostřednictvím abstraktních forem.

Původně zamýšlený hravě-kritický půdorys projektu pOSTKONCEpTUÁLNÍ ANTIKONCEpCE z roku 2017 prošel radikální transformací, kterou nezařídil nikdo menší, nežli nepředvídatelný Čas. Čas jako „neočekávaný kurátor“, který vstoupil do hry a pozměnil její pravidla. Z hravých na vážná. Čas, kterému je jedno, jak ho lidský jazyk pojmenuje, s jakými nadějemi či obavami, zůstává neustálým jednatelem, který koná. Dada-východisko projektu se dialekticky přepolarizovalo. Jeho osvobozující hodnota se proměnila v možnost, na kterou se s odstupem vzpomíná. Možná v nás ale o to více probudila přirozený vzdor vůči úzkosti z cizorodého a neznámého. Přesně onen hravý a zároveň nekompromisní vzdor, na který se DADA plně zaměřilo v podmínkách a době svého vzniku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *