Artalk.cz

Někde v půli cesty. Pilotní ročník bienále Ve věci umění

První ročník bienále Ve věci umění, jenž nese podtitul Pojď blíž, hodnotí v následující recenzi Marika Kupková, která se zaměřila primárně na institucionální zázemí přehlídky a jeho reflexi ve výstavě. Kromě toho také bienále zasazuje do kontextu dalších lokálních přehlídek umění a vznáší podstatnou otázku, do jaké míry vystavená díla reagují na domácí podmínky a současnou krizovou situaci. 

Někde v půli cesty. Pilotní ročník bienále Ve věci umění  

Ambice zorganizovat mezinárodní bienále umění se v českém prostředí objevuje již dlouho a opakovaně. Snaha testovat schopnosti domácí scény uspět ve srovnání se zahraničním kontextem ale vesměs dopadá nepřesvědčivě. Z historie výstav zaměřených na mapování tendencí na domácí scéně lze zmínit Bienále mladých Zvon (1994–2010) nebo Zlínský salon a Zlínský salon mladých. Příbuzným formátem realizovaným taktéž v různé periodicitě jsou přehlídky (nebo festivaly) umění ve veřejném prostoru jako Brno Art Open, Festival Kukačka, m3 nebo Trienále Prostor Zlín. Samostatnou kapitolu, která se od všech výše zmíněných lišila co do rozsahu i do finančního zázemí, představuje šest ročníků Prague Biennale, jehož organizátorem byla v rozmezí let 2003–2013 Národní galerie Praha. Za povšimnutí však stojí, že ani bilanční přehlídky umění nebo přehlídky umění ve veřejném prostoru nenaplnily ambici širšího mezinárodního srovnání, což většinou souvisí s nedostatečnými finančním zajištěním akce. (Možná nejblíže se rozměru mezinárodního bienále v našem kontextu přiblížilo Bienále grafického designu organizované Moravskou galerií v Brně, a to především v ročnících kurátorovaných Tomášem Celiznou, Adamem Macháčkem a Radimem Peškem.) Na všech historických pokusech o formát bienále lze ve srovnání s běžným výstavním provozem sledovat snahu o velkorysou přehlídku současné kultury charakterizovanou spektakulárností a otevřeností širší veřejnosti. Vykročení směrem k důslednější mezinárodní konfrontaci i programová snaha o zpřístupňování současného umění je jedním z určujících rysů prvního ročníku bienále Ve věci umění. Tato snaha je deklarována v názvu letošního ročníku Pojď blíž, který je příslibem obecné otevřenosti a jazyka umožňujícího oboustrannou komunikaci mezi divákem a dílem/autorem.

Nadějné vyhlídky

První ročník bienále Ve věci umění budí velká očekávání. Novost je stále atraktivní veličina. A bienále je (stále ještě) důležitá institucionální meta oboru dokládající kulturní vyspělost společnosti. Za vznikem a organizací navíc stojí influencerská platforma tranzit.cz; jmenovitě zkušení kurátoři Vít Havránek a Tereza Stejskalová. Platforma tranzit.cz požívá všeobecný a dlouhodobý respekt mísící se s kritikou jejího dominantního vlivu na české výtvarné scéně. Funguje už téměř dvacet let jako alternativa vůči zřizovaným výstavním institucím zřizovaných státem nebo městy a navíc je zásadní svou rozsáhlou vydavatelskou činností s těžištěm v překladové literatuře, zprostředkovávající českým čtenářům kvalitní výběr z aktuálních estetických, filozofických a společensko-kritických textů.

Bienále Ve věci umění by se dalo srovnat s výzkumným a výstavním projektem tranzitu, kterým byl Atlas transformace / Monument transformace (28. 5. – 30. 8. 2009), jenž s dvacetiletým odstupem sledoval společensko-kulturní důsledky pádu komunistického režimu v Československu, respektive rozpadu východního bloku a souvisejícího geopolitického uspořádání světa. Obě akce, bienále i Monument transformace, mají neoddiskutovatelně přínosný výstup v podobě antologie textů. A v obou případech byla/je hlavní část přehlídky situována do výstavního prostoru Městské knihovny. (Výstava Monument transformace jej navíc využila ke společensko-reflexivní konfrontaci tradiční galerijní instituce se široce pojatou vizuální kulturou ilustrující zdejší společenský a politický vývoj.)

Nabízí se otázka, proč se kurátoři nevydali osvědčenou cestou a nezkoncipovali tematickou výstavu doplněnou o výzkumný rozměr? Mnohá z témat, kterým se bienále věnuje, by si totiž zasloužila důkladnější rozpracování. Jedna z výstavních expozic je například věnována fenoménu Prahy jako Mekky pornoprůmyslu. Na tomto lokálním jevu by se dala sledovat další nekonečná množina nadlokálních ideologických, společenských, politických konsekvencí. Proč se tedy kurátoři rozhodli přistoupit na tak náročný závazek udržitelnosti, jakým je formát bienále? Možná proto, že má nezanedbatelnou kvalitu opakující se, neuzavřené události a diskurzivní moc, nebo chceme-li působnost, jež se posiluje opakováním. Další epizody jsou vždycky novou příležitostí, jak dlouhodoběji reagovat na aktuální společenský a kulturní vývoj. Bienále tak může být soustavnějším, a proto také účinnějším zásahem do společenského dění a institucionálních struktur. A takto k tomu přistupují i sami kurátoři, jak je patrné z rozhovoru pro Artalk, v němž Tereza Stejskalová zmiňuje důležitý aspekt politické dimenze bienále a příležitost kritického vystoupení ve veřejném prostoru. Tento strategický potenciál usouvztažňuje vůči dalším východoevropským bienále, jmenovitě Biennale Warszawa, Kyiv Biennial a  OFF-Biennale Budapest, do jejichž sítě East European Biennial Alliance se pražská přehlídka řadí.

Většina letošních mezinárodních přehlídek a festivalů umění probíhá kvůli pandemii COVID-19 v omezeném rozsahu, nebo je zrušena úplně. Benátské bienále bylo odsunuto na příští rok, druhý ročník bienále v Rize RIBOCA se uskuteční pouze online, Ars Electronica výrazně omezuje rozsah klasické výstavní přehlídky ve prospěch online programu atp. V této situaci je bienále Ve věci umění výjimečné už tím, že je. A to navzdory všem nepředvídatelným překážkám, s nimiž se tato akce s rozsáhlým mezinárodním zastoupením a výraznou finanční a produkční náročností musela a musí potýkat. Probíhající koronavirová krize, jejíž konsekvence zatím jen tušíme, předpokládáme a diskutujeme, tak posiluje důležitost samotné existence této kulturní události. Je pak přirozené očekávat, že se právě přehlídka současného umění k této kritické situaci jakkoli vyjádří a že se snad i pokusí naznačit možnosti, jak k nynější nepřehledné situaci přistupovat. Dosud nepoznaná rizika, kterým jsme vystaveni, zviditelňují dlouhodobější systémové nedostatky ve společnosti. Současná krize je proto i příležitostí pro změnu dosavadního myšlení a společenského uspořádání. Bohužel, dramaturgie této přehlídky, ani kurátorský statement tuto situace zřetelněji nereflektuje. Ať už je důvodem „neviditelnosti“ probíhající krize reálná nemožnost kurátorského týmu operativně reagovat na rychle se měnící společenskou situaci nebo přílišné usazení v předem vytyčených tématech, jedná se přesto u projektu, jakým je bienále současného umění, o citelný nedostatek.

Místo determinuje

Hlavní část přehlídky se nachází v Městské knihovně, tedy v jedné z mála reprezentativních pražských výstavních expozic vyhrazených současnému umění. Druhá část bienále je umístěna v Pražské tržnici v Holešovicích. Na dalších třech místech, kterými jsou Panorama hotel Praha, piazzeta před brutalistní stavbou bývalého Domu bytové kultury a podchod na holešovickém nádraží, se pak nacházejí dílčí intervence. Bienále je tedy soustředěno do dvou hlavních prostor, které představují odlišné režimy vystavování. Na jedné straně je to white cube se všemi jejími společensko-kulturními a estetickými konvencemi; na straně druhé dočasná invaze do veřejného prostoru, jehož status quo umění narušuje, což platí i naopak. Oba režimy už dávno nejsou antagonistické: umění nemá někdejší silnou potřebu programově opouštět galerie a hledat svobodnější, institucionálně nezávislejší nebo méně elitářské distribuční rámce. Proto lze přehodnotit možný pocit nesouladu, že jedna část výstavy probíhá v konvenčních prostorách galerie a další v bývalých skladech tržnice. Navíc vystavování v postindustriálních prostorách je právě v případě bienálních přehlídek dlouhodobě vyhledávanou praxí, která se už také stává konvencí. Každopádně pokud výstava vykročila mimo (zdánlivě) neutrální území galerie, tak je nejen třeba pochopit záměr této expanze, ale také přístup k tradiční výstavní instituci, kterou přehlídka souběžně využívá. Vynikající instalace Mothers Artlovers Urban Jungle, fungující jako tvůrčí dílna i hřiště umístěné v tržnici, by například mohla skvěle překódovat poněkud zmrtvělý výstavní prostor knihovny. Také část výstavy věnovaná sexu a pornu nemusela být doslovně situována právě v tržnici, ačkoli zde byl dříve v provozu veřejný dům, a mohla dobře interagovat se Scénami ze západní kultury Ragnara Kjartanssona.

Palčivější otázkou, než kde se co a proč vystavuje, je, zda-li se tak vůbec mělo stát. Narážím na aktuálně probíhající rekonstrukci areálu tržnice, jejíž rozsah má v následujících patnácti letech dosáhnout investice dvou až tří miliard z rozpočtu pražského magistrátu. Pořádání bienále v těchto prostorách připravených na přestavbu je pak ukázkovým příkladem gentrifikačních postupů, kdy umělecký provoz atraktivizuje lokalitu pro zájmy investorů a ekonomických elit na úkor původních obyvatel či uživatelů. (Na webových stránkách městské části Praha 7 jsou prezentovány efektní vizualizace z urbanisticko-architektonické studie od CMC Architects Víta Másla, které slibují radostnou prosperitu a blahobyt, se zavádějícím statementem jednoho z náměstků pražského magistrátu, že je třeba „vrátit komplex Pražanům“.) Problematičnost rozhodnutí kurátorů zmírňuje jejich záměr gentrifikační procesy kriticky komentovat. Pořádají například v rámci doprovodného programu diskuzi o rekonstrukci tržnice, kde se mají setkat někdejší i současní obchodníci, politici, zaštiťující tento proces, i aktivisté. Podstatné je i zastoupení umělce Tuana Mami, který zde pracuje s generačním napětím a kulturními rozpory uvnitř vietnamské diaspory, ale nepřímo upozorňuje také na naše kulturní stereotypy stejně jako mizející diverzitu tržnice. Uvnitř instalace může kdokoli pobývat, přespat a příležitostně zde funguje také stánkový prodej.

Na komentované prohlídce zazněla od kurátorů informace, že namísto tržnice chtěli původně využít kulturní dům Eden ve Vršovicích, fascinující chátrající objekt z osmdesátých let minulého stolení, který je připomínkou na důležitý a opomíjený žánr kulturních domů i na problematický vztah ke kulturnímu dědictví z období socialismu. Když padla možnost využití Edenu kvůli nárůstu nákladů za nájem objektu, museli organizátoři hledat náhradu. V tomto ohledu nebyla Pražská tržnice promyšlenou volbou, jako spíše nutností, což je v důsledku irelevantní, byť pochopitelný argument. Když si ale uvědomíme postkoloniální a společensko-kritická východiska, o které se koncepce bienále opírá, tak tento organizační kompromis působí jako selhání v uplatňování názorových pozic a společenských nároků jeho kurátorů.

Pojď blíž: narativy, konstrukty, argumentace

Kurátorský koncept pilotního ročníku bienále Ve věci umění má dvě obecná ideová východiska: prvním je schopnost umění účinně zprostředkovat divákům cizí neprožitou zkušenost; druhým je konstrukce současnosti prostřednictvím umění. Tato východiska se pak rozbíhají do široké škály obsahových a komunikačních nuancí, jež představují více než čtyři desítky zúčastněných uměleckých projektů. Rovnocenně zde figurují aktivistické platformy zaměřující se na alternativní modely sociální praxe, lokální umělkyně a umělci včetně těch začínajících a pak rozsáhlá skupina zahraničních účastníků, z nichž někteří dosáhli světové proslulosti, jiní zase naopak. Poměrně heterogenní výstavní soubor spojuje především silná emocionalita. Nejspíš právě ona má být prostředkem, jak umožnit porozumění, sdílení a demokratizaci umění, o kterou kurátoři usilují. Pro naplnění tohoto záměru je ale stejně tak důležité, jak lze onu emocionalitu „mediovat“ prostřednictvím instalace a architektury výstavy. Právě ta je však slabým místem výstavy: architektonické řešení od Markéty Mráčková a Báry Šimotové z architektonického družstva cosa.cz nemá jasnou identitu a názor. Místy se drží příliš zpátky, místy zbytečně „trendaří“ – jako v případě instalace sádrokartonové suti v jednom z posledních sálů Městské knihovny, která má upomínat na environmentální zátěž, jež je neblahým důsledkem výstavního provozu. Právě v tomto objektu je instalován výběr z neoavantgardního současného i nedávného umění od Mariny Abramović, Thomase Hirschhorna nebo Rašy Todosijević, jež má účinkovat jako kulturně historická indicie pro „úplnější“ pochopení ostatních současných prací. V dalších částech výstavy se setkáváme s kulturně-historickými odkazy včetně dokumentárních i hraných krátkých filmů. Jedná se o nadbytečný historicko-kontextualizační komentář, který na přehlídce tohoto typu spíše znejasňuje, než osvětluje kurátorská sdělení. Ještě související poznámka k instalaci: nedostatečná kvalita některých projekcí je její další slabinou. Asi nekřiklavějším příkladem je instalace Kjartanssonových Scén ze západní kultury, které je věnována samostatná místnost galerie. Viděla jsem tuto spektakulární multikanálovou projekci s technicky brilantním obrazem na jeho loňské sólové výstavě ve stuttgartském Kunstmuseu a srovnání s pražskou verzí je tristní. Obrazy blahobytu a idyly v představách naší západní společnost na starých monitorech nesourodé kvality a svítivosti prostě diváka nezasáhnou.

Další jednotící vrstvou bienále, ačkoli ji kurátoři ve svých komentářích explicitně nezmiňují, je okraj a s ním související moment vyloučení. Pracují s mentálními koncepty centra a periferie, dominantního a vedlejšího, což jsou přístupy, jimiž lze srozumitelně uchopit a komunikovat identitu. Častými jsou zde komentáře k pozici jedince nebo skupiny vůči společnosti a kulturním konvencím, které jsou místy formulovány proklamativně až útočně, jindy naopak subtilně či subverzivně a ironicky. Otázka původu, společenské příslušnosti, genderové a sexuální identity, mateřství či konvencí v zobrazování těla jako by rekapitulovala oblasti zájmu a ideové pozice, kterými se v posledních letech profiloval sám tranzit. V kontextu bienálních přehlídek se jedná rozsahem o subtilnější výstavy – blížící se Berlínské bienále má například dvojnásobný rozsah zastoupených. I proto by se nabízelo omezit okruh témat na ta, která jsou spjatá se zdejším specifickým kontextem, což by navíc zřetelně odlišilo pražské bienále od ostatních podobných přehlídek a zároveň přineslo specifičtější, soustředěnější sdělení i důvod, proč se zúčastnit právě této přehlídky. Možná by požadovaný zoom pomohl snaze deklarované v podtitulu Pojď blíž, totiž snaze o narušení obvyklé distance mezi divákem a dílem, předat sdělení jednoznačně a přímo. Bienále tak bohužel působí v naplnění avizovaných záměrů i diváckých očekávání nedotaženě.

Nejistá budoucnost

Vraťme se ještě k institucionálnímu a personálnímu zázemí přehlídky. Ve věci umění je totiž trochu nepochopitelně komunikováno jako projekt kurátorů Víta Havránka a Terezy Stejskalové, nikoli jako aktivita tranzitu. Spojitost s ním ale potvrzuje financování projektu, za nímž shodně figuruje jako hlavní podporovatel soukromá rakouská nadace ERSTE Stiftung. Tranzit na tuto přehlídku čerpá podporu také z veřejných zdrojů, na nichž je mimochodem zarážející smutně nízká dotační podpora z ministerstva kultury. V tiráži rozsáhlé antologie textů vydané u příležitosti přehlídky (s obdivuhodně zvládnutým načasováním na zahájení přehlídky) figuruje tranzit.cz jako vydavatel. Zjevná, i když trochu skrytá, personální i ideologická návaznost bienále na činnost iniciativy umožňuje objasnit další, řekněme, vnitřní motivace pro vznik přehlídky. Kulturní aktivity tranzitu, které se v rámci celoročního provozu galerie a komunitního prostoru odehrávaly vertikálně v čase, se tímto přeskupují do horizontální vrstvy, jež vše soustředí do tady a teď. Jedná se o případnou ambici, jak účinně posílit dosah a odezvu aktivit iniciativy o divácky přístupnější, a přitom odborně akceptovaný formát.

Hlavní část přehlídky se koná v Městské knihovně, tj. v Galerii hlavního města Prahy. Je otázkou, zda bude GHMP usilovat o spolupořádání dalších ročníků přehlídky a zda by byli podobné fúzi nakloněni i kurátoři a případně tranzit. (Nebo kdo o tom vlastně rozhoduje?) Stejně tak není jasné, jak budou koncipovány budoucí ročníky co do kurátorského zaštítění a odkud se bude rekrutovat stabilní personální zázemí akce. Pro organizaci tak náročného projektu, který je založen na opakujícím se, tedy dlouhodobějším trvání, je znejišťující, že za ním nefiguruje stabilní institucionální background, ale spíše dvě kurátorské individuality. Nejistým je tak potenciál trvání či růstu bienále a budování jeho pozice na mapě podobných mezinárodních přehlídek. K řešení je navíc i finanční background projektu. ERSTE nadstandardně podpořila bienále v jeho zrodu, každopádně organizátoři budou muset napříště zajišťovat i další zdroje financování. Mezinárodní bienále je akcí výjimečného rozsahu, a tedy i nadstandardní finanční náročnosti, kterou relace standardních dotačních programů v oblasti výtvarného umění příliš nepomůžou nebo jen ve velmi omezené míře. Nabízí se usilovat o individuální dotaci z rozpočtu města, kde se uděluje řádově vyšší podpora, nebo o přízeň soukromého donátora, přičemž obojí může poškodit renomé přehlídky, ať už důvodu politického klientelismu, tak artwashingu. Svou nejistou budoucností tak vlastně bienále opisuje paralelu se současným celospolečenským děním, protože podobně nejistý je i osud zřizované a především nezřizované kultury – a tedy nás všech, kteří jsme její součástí.


Adriena Šimotová, Alena Kučerová, Alice Nikitinová, Alina Kopytsa, Allan Elgart, Alžběta Bačíková, Anna Kravets, Ateliér nevratné změny, Bohumila Doleželová, Candice Breitz, Elisabeth Subrin, Eric Baudelaire, Eva Springerová, Hafiz Rancajale, Institut úzkosti, Isabela Grosseová & Jesper Alvaer, Iza Pavlina, Jean Charles de Quillacq, Jirka Skála, Jiří Žák, Karol Radziszewski, Krešimir Golik, Lucy Beech, Marina Abramović, Milan Mikuláštík, Mothers Artlovers, Naděžda Plíšková, Neurčitý kolektiv, Olga Čechová, Otty Widasari, Pauline Boudry & Renate Lorenz, Ragnar Kjartansson, Raša Todosijević, Renato Guttuso, Róbert Gabriš, Sbírka pazourků bolatického skanzenu, Selma Selman, Sonia Natra, Sung Tieu, Taring Padi, Thomas Hirschhorn, Tuan Mami, Veronika Šrek Bromová, Věra Merhautová, Viola Ježková / Bienále Ve věci umění: Pojď blíž / kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek / Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna a Pražská tržnice v Holešovicích / Praha / 22. 7. – 15. 11. 2020

Foto: Tomáš Souček (Městská knihovna) a Tereza Havlínková (Pražská tržnice). Fotoreport celé přehlídky naleznete zde.