Archeologie bez chronologie

Martin Drábek navštívil výstavu Josefa Mladějovského v ostravské Galerii Dole, o které mimo jiné píše: „Artefakty vyrobené z pestrobarevné hmoty umělého mramoru umožňují divákovi zažít proces velmi komplexního synchronizovaného proplétání – významů, rozmlžených historických obrazů, klasické malířské práce s hmotou barvy, nebo třeba vizualizace existenciální vážnosti.,“

Archeologie bez chronologie

Je tady plno chyb. V povrchové struktuře umělého mramoru, v proporcích, v barevnosti, či v kompaktnosti narativů. Je to místo s maximální možnou mírou propustnosti, disponující schopností produkovat povědomé obrazy, které ještě nedostatečně identifikované rychle protékají pryč. Artefakty vyrobené z pestrobarevné hmoty umělého mramoru umožňují divákovi zažít proces velmi komplexního synchronizovaného proplétání – významů, rozmlžených historických obrazů, klasické malířské práce s hmotou barvy, nebo třeba vizualizace existenciální vážnosti. Je to archeologická situace bez chronologie, teritorium s hranicemi, které lze jen velmi obtížně zafixovat.

V roce 2013 napsal Petr Dub o tvorbě Josefa Mladějovského ve své disertační práci mimo jiné toto: „ (…) Zaujímá tak víceméně neutrální pozici v konfliktu obsahu versus estetického účinu a tvarovou dispozici včetně barevné škály podřizuje konceptuálnímu výpočtu (nikoli záměru). Jeho obrazy jsou díky propočtu této rovnice součástí většího matematického celku a více než finálními artefakty jsou studiemi možných prohlášení spojených s existenciálními otázkami jako: Co je pravda? V jakých vztazích platí? Kolik z ní rozpoznáme? Z čeho je složena?“ Na právě probíhající výstavě Vidím lidi, vypadají jako stromy v ostravské Galerii Dole už z této teoretické úvahy neplatí, až na závěrečné otázky, nic. Josef Mladějovský vstupuje do nové fáze své tvorby. „Když zašel do Betsaidy, předvedli mu slepce s prosbou, aby se ho dotkl. Vzal slepce za ruku a vyvedl ho za město. Plivl mu do očnic, položil na něj ruce… pak se ho zeptal: ‚Co vidíš?‘ Rozhlédl se a pravil: ‚Hle, jako lidi vidím stromy se procházet.‘ Tedy znovu položil ruce na jeho oči. A on prozřel, byl uzdraven a viděl všechno správně.“ (Marek 8, 22-26)

Ostravskou výstavu lze chápat jako druhou verzi, či spíše navázání na prolog, který se odehrál na přelomu zimy a jara v olomoucké Telegraph Gallery, kde Mladějovský spolupracoval právě s Petrem Dubem. Ústředním bodem umělcova zájmu je i nadále interpretace reality, hledání způsobu jak se dobrat k pravdě, nebo ještě lépe, výzkum prostředků, kterými se tato pravda zjevuje. Zásadně se nicméně změnilo médium, jímž je umělý mramor, a s ním také interpretační rámec, skrze který je téma nahlíženo. Momentální důraz na fyzickou podstatu materiálu a vizuální intenzitu povrchu je totiž v extrémním protikladu k asepticky dematerializovanému a konceptuálně odtažitému formalismu umělcovy tvorby minulých let. Jako nadbytečného obalu se navíc Mladějovský na většině objektů zbavuje hladkého iluzivního povrchu. „Dříve jsem měl rád velmi uhlazenou a svým způsobem dokonalou formu. Dnes mě spíše zajímají struktury, které v sobě mají určitou chybu, nebo nedokonalost.“ Objekty jsou zde zafixovány v nejrůznějších stádiích technologické dokončenosti, jednou s odhalenými vnitřnostmi, pak zase jako kusy barevného těsta sestavovány do plošných shluků natolik procesuálním způsobem, že se z abstraktních reliéfů, chaoticky rozmístěných skvrn, neohrabaně rodí tělo, rostlina, či jiný tvar, který velmi rychle proteče pryč do dalších shluků skicovitě rozryté barevné hmoty.

I přes fakt, že Mladějovský v ostravské instalaci „pouze“ použil užší výběr z olomouckého projektu, výsledek je pochopitelně, zejména díky specifickému sklepnímu prostoru Galerie Dole, zcela odlišný. Práce s historickým archivem je dlouhodobě přirozenou součástí Mladějovského tvorby a platí to i v jeho současné produkci. Rámec možností čtení, rozpoznávání a evokování historických vizuálních stop je tady ale, ve srovnání s dřívějším používáním konkrétních modernistických vizuálních ikon, stanovený velmi volně. Fragmenty sloupů a stucco lustrové destičky (obrazy) sice na první pohled evokují raně křesťanské archeologické naleziště, na půdorysu nelineárního shlukování se zde nicméně zároveň velmi sugestivně prolínají obrazy fragmentů časově neurčité mikrohistorie, metaforické agresivity duchovních narativů, jednoznačnosti pudových schémat a existenciální senzitivity. Svým sklepním environmentem zachycujícím umělcovu současnou představu o diverzitě a komplexitě reality, tak Mladějovský vstupuje do tvůrčí fáze, v níž je konceptuální odtažitost a kontrola nahrazována odvahou připravit prostor, který bude schopen akceptovat náhlý výskyt nestability jako příležitost. Příležitost alespoň na okamžik zahlédnout skrze fragment a nespojitou disproporční kompozici autentický obraz „pravdy“.

Během našeho rozhovoru zmínil autor mimo jiné, že: „Dlouhou dobu jsem řešil, jak nově uchopit téma pravdy, jak se skrze ně zase vztáhnout k barvě, k malířství a hledal jsem příležitost, jak si to celé znovu užít. Proto se mi líbil i ten motiv biblického příběhu o postupném uzdravování, protože já tady vlastně něco hledám, nemám přesně danou formu, a významy se tak spíše postupně vyjevují.“ Josef Mladějovský v Galerii Dole v klasickém smyslu slova nemaluje. Přesto pracuje s obrazy, jejichž nejdůležitější charakteristikou je, že svůj vizuální a konceptuální potenciál využívají na co nejširší škále. Od práce se strukturou povrchu, přes intenzivní pozornost, která je věnována symbióze barevných tónů a prezentaci objektů jako fyzicky se rozpínající hmotě v prostoru, až po výše zmiňovanou schopnost nenásilné asociace historických obrazů a duchovních narativů. Mladějovský se tady zkrátka z hermetika stává empatickým praktikem a ukazuje, že také umělec je stále především člověkem. „‚Hle, jako lidi vidím stromy se procházet.‘ Tedy znovu položil ruce na jeho oči. A on prozřel, byl uzdraven a viděl všechno správně.“

Josef Mladějovský / Vidím lidi, vypadají jako stromy / Galerie Dole / Ostrava / 14. 7. – 27. 8. 2020

Foto: Roman Polášek (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)