Artalk.cz

SUDEK REVISITED

Tým několikaletého projektu, který se v Ústavu dějin umění AV ČR věnoval zpracování části pozůstalosti Josefa Sudka zaměřené především na reprodukce uměleckých děl, představil v Domě fotografie GHMP svou závěrečnou fázi. Tou je výstava Fešandy ze šuplíku. Sudek a sochy a její doprovodná publikace. Základním tématem výstavy je podle Martina Vaňka vztah fotografa a objektu a s tím související poměr mezi volnou a užitou fotografií, ale nejen to: „Celkově vzato se tedy výstava nevěnuje ani tak tomu, jakým uměním – zda dobrým, špatným či průměrným – tyto snímky jsou, jako spíše tomu, co, jak a proč zobrazují.“

SUDEK REVISITED

Bez nadsázky lze tvrdit, že fotograf Josef Sudek (1896–1976) patří mezi nejznámější české umělce 20. století. Je to takový Seifert fotografie. Bylo o něm také hodně napsáno a samostatných, natož kolektivních výstav, kde bylo jeho dílo zastoupeno, proběhlo dosud bezpočet – a to i po roce 1976, tedy po jeho smrti. Mohlo by se nyní dokonce zdát, že k jeho dílu a životu není již co dodat. Sudkovy snímky jsou taktéž pevně ukotveny v povědomí nejen odborné veřejnosti, zejména díky jeho pověsti trpělivého hledače tichých poetických obrazů, které mu poskytoval ateliér na Malé Straně a jeho bezprostřední okolí. „Sudek čekal s trpělivostí Japonce na slunce a stíny, aby obdarovaly předměty kouzlem podle jeho představ…,“ čteme v citátu Jaromíra Funkeho. Z reprodukcí v kalendářích a ve výpravných knihách si veřejnost uvykla Sudka vnímat jako svébytného a originálního umělce s vlastním rozpoznatelným rukopisem. Jeho panoramatické záběry Prahy, katedrála sv. Víta, zahradní nebo ateliérová zátiší s pohledem skrz okno – to vše patří do základní vizuální výbavy naší populace. Ani takové dílo, jako je to Sudkovo, však dosud nebylo známo ve své úplnosti, a ačkoliv si aktuální výstava v Galerii hlavního města Prahy (GHMP) s názvem Fešandy ze šuplíku. Sudek a sochy zcela správně neklade za cíl završit dosavadní bádání, přeci jen prostřednictvím poučené práce kurátorek Hany Buddeus a Kataríny Mašterové nabízí svěží a inspirativní vhled do té části Sudkova díla, která byla po jeho smrti v rámci dělení pozůstalosti uložena v Ústavu dějin umění Akademie věd (ÚDU) s odkazem na skutečnost, že se jedná především o reprodukce uměleckých děl, tedy o neumělecký, služebný žánr. Rozsah tohoto konvolutu je ohromující – hovoří se zhruba o dvaceti tisících negativech i pozitivech, na nichž jsou nasnímaná převážně umělecká díla jiných autorů, a to nejen ta sochařská. Výstava v GHMP je pouhou pověstnou špičkou ledovce.

Od roku 2016, dříve pod vedením Vojtěcha Lahody, totiž ÚDU v rámci grantu NAKI administruje tzv. „Sudek project“, jehož úkolem je zejména daný materiál utřídit, zdigitalizovat a zpřístupnit širší veřejnosti. K tomu slouží například i skvěle připravené webové stránky projektu, kde je možné se dozvědět další důležité informace. Výstava v GHMP tak především hovoří o dlouholeté usilovné, kvalitní a pilné odborné práci.

Na letní sezónu připravená výstava Fešandy ze šuplíku, jež se koná v Domě fotografie GHMP a jejíž název vychází z autentických Sudkových záznamů, v nichž takto označoval středověké madony, stejně jako z autentických adjustací vychází překvapující růžový vizuál, je nutně výsledkem výrazné a důkladné selekce materiálu, jenž byl pro potřeby výstavní prezentace roztříděn do jedenácti oddílů podle jednotlivých témat (například Hlavy, Kuks, sv. Vít atd.). Jedná se o logické archivní utřídění daného materiálu, avšak je třeba mít na paměti, že již samotný výběr, byť byl podle vlastních slov kurátorek zaměřen nejen na highlighty, ale i na běžnější produkci, je svým způsobem samotným kurátorským interpretačním rámcem. Způsob prezentace tohoto vybraného materiálu se zaměřuje pod vlivem teorie Constanzy Caraffy a Elisabeth Edwards na výklad této pozůstalosti jakožto specifického archivního ekosystému a je pro hodnocení a pochopení výstavy velmi podstatný, stejně tak jako samotná architektura, které se vynikajícím způsobem zhostil Zbyněk Baladrán, jenž má s podobnými projekty svou letitou zkušenost (za všechny je třeba zmínit jednu z prvních vlaštovek na tomto poli – výstavu Emil Filla: Archiv umělce, GASK 2010). Záměrem výstavy a potažmo i daného architektonického řešení totiž není ani tak prezentace jednotlivých snímků tzv. „galerijním“ způsobem tak, aby byly všechny dobře viditelné, luxusně adjustované a přístupné divačce či divákovi, jako spíše snaha podat zprávu o tom, jak daný materiál skutečně vypadá, jaké vazby váží jednotlivosti k celku a co tento souhrn vypovídá o jeho tvůrci. Vystaveny jsou i publikace, v nichž se Sudkovy fotografie objevily. Důsledkem toho, a to považuji za jeden z nejvýraznějších kladů výstavy, není daný konvolut fetišizován, k čemuž by mohl svádět zmíněný autorův věhlas a jeho až téměř posvátná aura. Zároveň se nevyhýbá ani skutečnosti, že Sudek běžně fotografoval i díla, jež lze označit za „prorežimní“ – ať se jedná o Laudova Lenina, nebo Švecova Stalina.

Pro mne osobně z prohlídky výstavy vyplynulo několik hlavních témat. Tím prvním, verbalizovaným, je vztah autora a objektu a s tím související poměr mezi volnou a užitou fotografií. Zde je také dobře doložen vliv fotografie jiných uměleckých děl na vlastní autorskou tvorbu (např. Kuks). Kurátorky se ve své práci zaměřily ale i na takové otázky, jako jsou Sudkovy honoráře v podobě peněz nebo směny za jiné umělecké dílo. Celkově vzato se tedy výstava nevěnuje ani tak tomu, jakým uměním – zda dobrým, špatným či průměrným – tyto snímky jsou, jako spíše tomu, co, jak a proč zobrazují. Tvůrkyně výstavy tak vstřícným a pochopitelným způsobem naznačují například to, že Sudek se i v případě fotografování jiných uměleckých děl nevyhnul své vlastní invenci, v jiných případech, když ho práce zřejmě nebavila, ji pojal spíše formálním způsobem. Hlavním tématem a červenou nití výstavy tak je pojetí sochy, jež se podle něj musí fotografovat jako živá – svým způsobem sochy totiž portrétoval a mnohdy aranžoval a uváděl je do specifických situací, které mohou být bez daného komentáře i mírně nepochopitelné.

Dovolím si drobný exkurz z vlastní práce, jenž ozřejmuje další důležitý rozměr tohoto typu Sudkových fotografií. Sudek, jak jsem věděl již dávno, se totiž dostal k fotografování mnohých středověkých skulptur, které jsou nyní uložené v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou (AJG). Netušil jsem doposud, kde a proč je fotografoval. Sám jsem byl osloven kurátorkami v případě jedné identifikace a podařilo se tak například ztotožnit domnělou Sv. Starostu z jedné Sudkovy série, kterou AJG zakoupila před necelými deseti lety a při akvizici nebyla známa její dosavadní provenience. Sudkova fotografie pochází z roku 1935 a může tak být dobrým pomocníkem pro další bádání ohledně osudu této skulptury, která je na Sudkově fotografii aranžována, jako by čekala na schodech. Fotografie Světice z Homol z téhož roku patří k těm stěžejním snímkům dokládajícím Sudkovu práci nepostrádající humorný aspekt. Zde je světice aranžovaná do pozice, která dává pocit, jako by právě vstoupila do místnosti. Sudek skulptury oživuje, vdechuje jim pomocí aranže světla a stínu a zasazení do nezvyklého kontextu doslova duši, a to i v případě, kdy snímal Madonu z Kamenného Újezda, jež má useknutý celý obličej (fotografie taktéž z roku 1935). Zároveň tyto snímky mohou bezděky napomoci v dalším, zcela od tématu fotografie odvislém bádání.

Za nedílnou součást výstavy považuji i katalog s názvem Sudek a sochy, jehož hlavními autorkami jsou Hana Buddeus, Katarína Mašterová a Kateřina Doležalová a jenž je výrazný také svou kvalitní grafickou podobou, která vznikla ve studiu Tim+Tim ve spolupráci s Martinem Grochem. Kniha přináší nejen kratší statě, které zpracovávají zmíněná témata včetně restaurátorského aspektu, ale také medailonky nejdůležitějších objednavatelů a objednavatelek fotografií zahrnující i instituce a spolky. Za obrovský přínos mimo jiné považuji práci s reprodukcemi, které pouze neilustrují texty, nýbrž jsou komponovány do dlouhých obrazových esejů, snad volně inspirovaných Johnem Bergerem.

Jak se stává v našich zemích zvykem, výstava je doprovázena i intervencemi současného umění, které mohou obohatit výstavu o aktuální umělecký pohled na dané téma. V tomto případě byli osloveni Aleksandra Vajd, Jiří Thýn a Hynek Alt. Vzhledem k poměrně velkému počtu vystavených objektů a zahuštěnosti architektury se však bohužel kloním k názoru, že v tomto případě se intervence staly poměrně zbytečnou a zatěžující vrstvou, která se na výstavě objevuje snad pouze z toho důvodu, že je to dnes tzv. „trendy“. Daleko více by totiž výstavě prospělo, kdyby byl naopak posílen dobový kontext a dokreslen tak způsob práce Sudkových kolegů. Jedna fotografie od každého – tedy od Růžičky, Funkeho, Štence, Illeka a Paula, Ehma nebo Hontyho je dle mého pohledu nedostatečné zastoupení a oslabuje to tak pozici nejen jejich, ale i Sudkovu.

V celkovém pohledu výstava znamená nejen završení dlouhodobého projektu, nýbrž také vstup současné teorie fotografie do „sudkovského“ bádání a významný posun v chápání jeho díla jako celku, a to i přesto, že kurátorky otevřeně přiznávají, že se záměrně věnují jen určitému segmentu jeho tvorby. Každopádně vnesly zcela zodpovědným odborným přístupem nové impulzy a nově objasnily principy Sudkova uměleckého přístupu. Pojetí výstavy jako archivu pak napomáhá k defetišizaci daného materiálu, a tudíž otevírá cestu k objektivnějšímu výzkumu, jenž může výrazně pomoci i v jiných oblastech. Na výstavě i v katalogu je patrné, že se tentokrát nejednalo o projekt sám pro sebe, ale má výrazný odborný i praktický impakt. Na každém kroku je zřejmé, že na přípravu výstavy a její promýšlení byl čas, a tudíž nabízí na naše poměry až nezvykle promyšlený a logický výstavní celek.


Josef Sudek, Drahomír J. Růžička, Jaromír Funke, Jan Štenc, František Illek, Alexandr Paul, Josef Ehm, Tibor Honty, Alexandra Vajd, Jiří Thýn, Hynek Alt / Fešandy ze šuplíků. Sudek a sochy / kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová / Galerie hlavního města Prahy – Dům fotografie / Praha / 23. 6. – 27. 9. 2020

Foto: Tomáš Souček (Fotoreport si můžete prohlédnout zde.)