Artalk.cz

TZ: Petr Gruber

Petr Gruber / Sjezdovka ze silnice / kurátor: Pavel Frydrych / Zelený domeček / Police nad Metují / 31. 7. – 30. 8. 2020

Barva se mi stala stavebním prvkem přímé vizuální zkušenosti. – Petr Gruber

venkovští lékaři

Snad každý člověk objevil na zcela nečekaném místě nějaké stopy industrializace nebo třeba bývalou ubytovnu ROH v krajině, kde působí jako rána na těle, co se ne a ne zacelit. Nelze v tomto kontextu nevzpomenout na povídku Franze Kafky Venkovský lékař. V průběhu vyšetření pacient řekne lékaři: „S krásnou ránou jsem přišel na svět; to byla veškerá má výbava.“ Kafkovu povídku můžeme chápat jako sociálně-existenciální sondu do světa, samozřejmě podanou jako podobenství, přesně ve smyslu dalších Kafkových prozaických textů. Ale i dvacet let po prvním přečtení povídky si vybavuji svoje překvapení, když chlapec-pacient řekne lékaři, že přišel na svět s krásnou ránou, která je jeho veškerou výbavou. Má lékař potom právo vůbec tu ránu léčit? Rozhodování lékaře v sobě nemá atributy obludnosti Sofiiny volby, ale přesto…

O Petru Gruberovi jsme se dočetl, že je nadšený urbexer. (Pro ty, kteří jsou na tom stejně jako já při čtení rozhovoru: urbexer, tedy urban exploration je poznávání měst, továren či jiných objektů, které vznikly lidskou činností. Nejde přitom o muzea či snadno přístupné objekty, které lidé mohou běžně vidět, ale často o objekty dávno opuštěné a rozpadající se. Ve většině případů je urban exploration nebezpečný a ilegální, protože průzkumníci musí překonávat překážky, jako jsou ploty, rozpadající se budovy, bezpečnostní kamery nebo ochranky.) Petr Gruber představil náznaky urban exploration na výstavě s názvem Hotel v lese v Ostravě. Při cestách za brutálními stavbami reálného socialismu nemusel většinou překonávat moc překážek, některé ještě z posledních sil plní svou funkci, některé postupně uvadají a prorůstají jimi břízy a jasany, podlahou prorvala své křehké lístky tráva a příroda si postupně bere to, co ji silou vyrval člověk. Tady se odráží ta jizva z Kafkovi povídky, která je mnohdy i v případech zotavoven jedinou výbavou okolí. Anebo taky ne, vždy záleží na úhlu pohledu a na tom, co vlastně chce člověk vidět. V Gruberových obrazech z této doby se zrcadlí minulost jako násilný čin, ale někde v pozadí je ukryta příjemná vzpomínka tisíců rekreantů, kteří tady prožili svou soukromou Dovolenou s Andělem.

Pojem civilizace není představitelný bez architektury či industriální zástavby. Nakonec – ty nejstarší archeologické nálezy se odvíjí od prastarých sídlišť. Petr Gruber neodhaluje dávnou minulost, vlastně neodhaluje nic nového – tématy jeho obrazů jsou krajina, obloha, les, pole, louka a k tomu lidská činnost, která formuje krajinu a dává ji buď duši, nebo ji zneužívá a znásilňuje. Malíř si vybral tu druhou polohu a v jeho obrazech je cítit skutečné napětí mezi pulzujícím životem krajiny a netečným klidem lidského zásahu. Tento kontrast posouvá jeho tvorbu dál, do prostoru, který je za „obyčejnou“ krajinomalbou, jak ji známe třeba z romantických obrazů XIX. století. Výsledné dílo může v divákovi evokovat otázky typu: kolik je toho vlastně člověku dovoleno?, kam až může lidská činnost zasahovat?, ale třeba taky obecnou otázku, kolik toho ještě je příroda schopna vstřebat? Odpovědi jaksi podvědomě cítíme všichni, ale přímá konfrontace nás může zasáhnout nečekaně a možná i trochu vyděsit.

setřesená inspirace

Krajina je to, co nás formuje. Ať už si tuto skutečnost přiznáme nebo ne, krajina domova – tedy místa, kde člověk vyrůstal – je v jeho osobě pevně zakořeněná a nedokáže ji vygumovat ani přestěhování do měst a velkoměst. Krajina domova, tedy místo, kde člověk dospíval, kde pobíral moudrost a první zkušenosti je tím, co v nás zůstává až do konce života. Stejně jako počítat z hlavy jiným jazykem, než je jazyk rodný, je téměř nemožné. Marie Curie-Skłodowska z hlavy počítala celý život v polštině; výsledek na papíře byl stejný jako kdyby pojmenovávala číslice jakýmkoliv jiným jazykem, ale jde o to, co se odehrávalo v hlavě, a to bylo raz, dwa, trzy a ne un, deux, trois. Podobně je to s krajinou domova. Člověk, který vyrůstal v horách se bude v horách – ať už jakýchkoliv – vnitřně cítit lépe a svobodněji než kdekoliv jinde.

Koho odkojilo moře si jenom těžko zvykne na vnitrozemí.

Kdo se učil pojmenovávat číslice polsky, nebude schopen stejnou rychlostí počítat ve francouzštině.

Petr Gruber se narodil na Vysočině. Jeho krajiny mají předlohu po celé republice (a díky jeho studijnímu pobytu v Německu možná i v zahraničí), ale přesto je v nich vždycky kousek Vysočiny. Třeba jen povědomý tvar kmenu stromu, kolem kterého jako malý chlapec chodil. Třeba jen v odstínu mechu, který si pamatuje z dospívání.

Autora při práci nenajdete v plenéru. Sám o svých obrazech říká: „Jsou to vzpomínky na místa, kde jsem byl a většinou je dobře znám. Inspiraci z nich čerpám zpětně, protože kolikrát ji nemám přímo na místě. Ale popravdě inspirace chodí spíš ke mně než já za ní.“ To, že své obrazy maluje v ateliéru podle paměti mu umožňuje zakomponování rodného kraje do krajiny, která ve skutečnosti může ležet v Jeseníkách nebo Krkonoších. Díky tomu se zdá, že ve svých obrazech objevil archetypální prvky krajiny. Snad pozůstatky pradávné pevniny, která tady byla dávno před rozestoupením se kontinentů. Možná že i tuhle informaci obsahuje lidský genofond (pak by možná bylo na místě si uvědomit, že všichni draci z pohádek mohou být jen vzpomínkou na dobu dinosaurů – ale nehledejme je v obrazech Petra Grubera…). Ač je každý les originál, ač je každá krajina jedinečná, přesto se skládá ze základních prvků, které jsou zaměnitelné. Pískovcový kámen z Broumovských stěn bude na první pohled zaměnitelný za pískovec z údolí Labe. Dost možná jsou podobně zaměnitelné všechny ty Rudé prapory, Rudé hvězdy, Moskvy, Budovatelé, Donbasy, Rudé říjny i Kaťuši či jak se všechny ty zotavovny ROH jmenovaly.

Petr Gruber proniká hluboko pod kůži krajiny, hluboko pod základy zotavoven a rekreačních ubytoven, jeho pohled sahá až pod kořeny stromů v lese a teprve potom, co prozkoumá tohle všechno, může přijít inspirace. Nechodí nahodile, protože jí malíř připravil cestu a ona v podstatě k němu jen doklouzala. Podobně jako pacient říká venkovskému lékaři z Kafkovi povídky: „Vždyť ty jsi jen odněkud setřesen, nepřicházíš na vlastních nohou,“ tak i Gruberova inspirace k němu byla sice setřesena („… inspirace chodí spíš ke mně…“), ale impulsem pro setřesení byla cílevědomá práce malíře.

Petr Gruber si jde za svým cílem. Možná zpočátku podvědomě, ale postupem času vědoměji a vědoměji hledá a nachází. Nakonec není ani podstatné, jestli se tomu bude říkat inspirace nebo uzrání nápadu nebo jakkoliv jinak.

– v textu byla použita citace z povídky „Venkovský lékař“ Franze Kafky v překladu Vladimíra Kafky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *