Artalk.cz

Duchové a postkoloniální nápodoby

Návrat k duchovnu a k jinému než racionálnímu způsobu vnímání světa je v současnosti velmi aktuálním tématem, a jak udává Jiří Havlíček: „Import a následný výprodej exotických duchovních nauk se minimálně od šedesátých let stal neodmyslitelnou součástí západní popkultury. Spiritualita, především ta z Dálného východu, je v odkouzleném světě vyhledávaným zbožím.“ Nejen o hledání cesty západní civilizace ke spiritualitě a přebírání modelů „exotického“ světa je výstava Spiritualities v Galerii MeetFactory.

Duchové a postkoloniální nápodoby

Na webu The New York Times se nedávno objevil článek Šaman z Instagramu. Afroameričan z Kalifornie, který se rád obléká do japonského kimona s Guatemalskou výšivkou, se stal novým guru hollywoodských celebrit. Jeho životní partnerkou je norská princezna, se kterou pořádá kurzy sebepoznání a spirituálního rozvoje pod pohádkovým názvem Princezna a šaman. Mezi jeho nejlepší přátele patří herečka Gwyneth Paltrow, která v poslední době budí pozornost vlastní ezo-wellness značkou Goop, pod kterou prodává nefritové vaginální vejce Yoni nebo vonnou svíčku s názvem This Smells Like My Vagina. Import a následný výprodej exotických duchovních nauk se minimálně od šedesátých let stal neodmyslitelnou součástí západní popkultury. Spiritualita, především ta z Dálného východu, je v odkouzleném světě vyhledávaným zbožím. Můžeme zmínit rockový muzikál Hair a Hare Krišna, The Beatles a duchovní učitel Mahariši, hollywoodští producenti a indický guru Rajneesh (později známý jako Osho).

Skupinová výstava Spiritualities v pražské MeetFactory má podtitul Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs. Pojmy jako transcendence a víra rozšiřují už tak široký termín spiritualita, který má podle Wikipedie údajně dvacet sedm různých definic. Podtitul je nicméně přesný, co se týká počtu vystavených děl. Tři vystavující (jedním z nich je umělecká dvojice) prezentují tři videoinstalace. Jednotícím prvkem výstavy je zvolené médium pohyblivého obrazu a překvapivě velkorysá práce s výstavním prostorem. Pro pravidelného návštěvníka může být vstup do galerie překvapením. Nově vybudované patro s nízkým stropem je dostatečně matoucí na to, aby alespoň na chvíli narušilo divákovu orientaci. V doprovodném textu se architektura výstavy dokonce zmiňuje jako „prostředek ke změně vnímání“. Nicméně zážitek, kdy po stoupání do schodů na chvíli ztratíme přehled o tom, kde vlastně jsme, připomíná spíš mírnou intoxikaci omamnou látkou než slibovanou „duchovní cestu“.

Podobný účinek se v textu připisuje také vystaveným dílům. V tomto ohledu má asi největší ambice tříkanálová projekce francouzské dvojice Priscilly Telmon a Vincenta Moona. Videoinstalace s názvem Híbridos. The Spirits of Brazil (2017) je jedním z výstupů rozsáhlého projektu, který vznikal několik let. Kromě galerijní prezentace má podobu celovečerního filmu, internetové databáze nebo audiovizuální performance s živým hudebním doprovodem. Různé brazilské rituály, náboženské slavnosti a duchovní praktiky, snímané dokumentárním způsobem, doplňuje hudební stopa bez komentáře. Neustálý příval poutavých záběrů po chvíli začne působit jako náhodně sestříhaný záznam zážitkové ezo-turistiky z exotických lokací. Když v osmdesátých letech konceptuální umělkyně Martha Rosler analyzovala problémy spojené s dokumentárním přístupem a imperialistickou citlivostí, použila trefné označení „safari obrazů“. Webová stránka projektu Híbridos je informativnější a působí téměř etnograficky. Krátké filmy mají své názvy a jsou rozděleny podle jednotlivých rituálů nebo slavností. Po kliknutí na záložku se objeví vysvětlující texty s dalšími odkazy. Součástí videoinstalace jsou svítící objekty ležící na zemi, připomínající lampióny štěstí. Poněkud kýčovitý dojem narušuje architektonické řešení galerijního prostoru. Pohled z balkónu vyvolává neodbytný pocit vědecké posluchárny z 19. století, kde diváci z ochozů sledovali vystavené domorodce. Formální nadhled se mění v neúmyslnou povýšenost. Označení hybrid má prý souvislost s řeckým slovem hubris, což znamená aroganci nebo také jednání, které překračuje vymezenou hranici a vyvolává trest bohů. Něco jako transcendence naruby.

Video holandské umělkyně Melanie Bonajo s názvem Night Soil – Fake Paradise (2015) může fungovat jako kritický protějšek k předchozí instalaci. Přestože pracuje s podobným tématem, její uhlíková stopa i míra exploatace cizích kultur je mnohonásobně nižší. V obraze vidíme dívčí ruce, jak na iPad natáčí srst Anglonubijské kozy, která pobíhá v lese. Koza má nezvykle široké, dlouhé plandající uši. Byla vyšlechtěna v 19. století na britských ostrovech křížením anglických, blízkovýchodních a severoafrických kozích plemen. Ve zvukové stopě slyšíme dívčí hlas: „Ayahuasku jsem ve skupině dělala, ale moje zkušenost byla odpojená. Moje rodina je z Indie, a když jsem byla obklopená skupinou bělochů v pokoji v Brooklynu, přišlo mi to jako postkoloniální nápodoba.“ Podobných juxtapozic je v půlhodinovém videu několik a pokaždé se jim daří balancovat na hraně autentické výpovědi a ironického komentáře. Video se skládá z několika monologů, které ilustrují zdánlivě nesouvislé záběry – nahá dívka v bazénu, polonahý rybí muž ve vaně, klečící nahá dívka s pokojovou květinu na zádech, skupina hipsterských šamanů s modrými obličeji nebo polonahé dívky v DIY domorodých kostýmech, které se natáčí na mobilní telefony. Vizuální styl připomíná dadaistické představení, dětský karneval nebo populární seriál Mighty Boosh. V našem prostředí se nabízí srovnání s Jiřím Surůvkou a jeho kabaretem Návrat mistrů zábavy. V zatemněné projekční místnosti jsou po stranách rozmístěny exotické pokojové květiny a podlahu pokrývá dřevěná drť. Domestikované čichové vjemy nenápadně podporují falešnou hru na autenticitu. Zcizovací efekt je neustále přítomný jako prostředek imerze. Zvuková stopa má charakter krátkých podcastů na téma změněné stavy vědomí.

V tichých pasážích proznívá z vedlejší místnosti zvuková stopa videoinstalace Jakuba Jansy. Když budete mít štěstí, uslyšíte během záběrů na dívku zabalenou do igelitu sborové zpěvy tasemnic. Práce s názvem It’s so physical (2020) vznikla přímo pro výstavu, ale na první pohled se od tématu nejvíc vzdaluje. Toho si všímá i kurátorka výstavy Tereza Jindrová, když v textu naznačuje, že autora pravděpodobně víc ovlivnila aktuální virová pandemie. V hlavní roli se zde objevují zmíněné tasemnice, které vypráví příběh o tom, jak se parazitům nepovedlo ovládnout lidská těla. Na šesti obrazovkách zasazených do otevřených dřevotřískových boxů se střídají záběry na levitující postavy, hibernující v poloze hlavou dolů, a animované mluvící tasemnice v psychedelických barvách. Multikanálová zvuková stopa vyplňuje celý prostor, stejně jako proměnlivé barevné světlo. Hlasy tasemnic se prolínají do sebe, zatímco z levého rohu neustále zní atmosférický zvukový design. Polyfonie se v jeden okamžik změní ve sborový zpěv, připomínající rituální zaříkávání nebo mantru. Východní spiritualita se mění v dystopický kyber-šamanismus, uploadované vědomí se zasekne a nejde stáhnout z cloudu.

Pohled na to, co považujeme za živé a ne-živé, se v poslední době pomalu posouvá od racionálního dělení na přírodu a kulturu k novému animismu. V rámci rozsáhlého kurátorského projektu s názvem Animism (2010) na to upozorňoval Anselm Franke. Tvrdil, že pokud chceme vystoupit z matrixu modernistické dychotomie, musí být rozpohybovány právě důvody, proč k takovému rozlišení dochází. Přestože Tereza Jindrová ve svém textu tvrdí, že obě zahraniční instalace jsou tematicky propojené a že Jansova práce mezi ně „vráží pomyslný i faktický klín“, vzájemná komunikace mezi jednotlivými díly probíhá spíš homeopaticky a náhodně. Výstavu rozdělují dvě vertikální úrovně. Uměle vyvýšené vstupní patro s balkónem poskytuje esencialistický pohled na spiritualitu, který se pohybuje v rámci západní metafyziky. Když sestoupíme do dvou zadních místností, jsme opět nohama na zemi. Nabízí se tu méně okázalá (možná spekulativně realistická) perspektiva, jak může vypadat duchovní rozměr fyzické existence. V kurátorském textu se dočteme, že výstava je prvním výstupem dlouhodobějšího projektu Jiné poznání, který zkoumá „jakými alternativními způsoby poznáváme svět, používáme-li odlišné nástroje než rozum.“ Je dost pravděpodobné, že celkový obraz se bude skládat teprve postupně. V tomto okamžiku se úvodní holistický fragment vzpírá souvislému čtení a místy si protiřečí. To ale nemusí vadit, pokud se díky němu alespoň na chvíli vzdáme tradičního racionálního pohledu.


Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs / Melanie Bonajo, Jakub Jansa, Priscilla Telmon, Vincent Moon / kurátorka: Tereza Jindrová / Galerie MeetFactory / Praha / 25. 5. – 16. 8. 2020

Foto: Studio Flusser (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *