TZ: Ivana Lomová
Ivana Lomová / Ve městě / kurátorka: Milena Slavická / Centrum současného umění DOX / Praha / 10. 7. – 27. 9. 2020
Tři desítky děl, z toho polovinu ještě nevystavených, představuje v Centru současného umění DOX Ivana Lomová. Jejím výrazným tématem je paměť a vzpomínky, které se ve výstavě otiskují v podobách současné Prahy. Kurátorkou je Milena Slavická, výstavu Ve městě mohou návštěvníci zhlédnout do 27. září.
Ivana Lomová ve výstavě Ve městě maluje včerejší vzpomínky otištěné do dnešní podoby Prahy. Vybírá místa, do nichž se vepsaly příběhy Pražanů i její osobní příběhy z doby dětství a dospívání. Vrývají se do zdánlivě podružných věcí – do okopaného rohu domu, do suché trávy na dvorku, do lavice v čekárně u lékaře. Takové drobné detaily totiž nejlépe uchovávají prožitky, dokážou je spolehlivě zapečetit. Stávají se z nich schránky paměti, z nichž můžeme i po dlouhé době vyjmout dopisy, rozlomit jejich pečeť a číst.
„Ivana Lomová dokáže pozapomenuté depeše mistrně vyhledávat a vtělovat do svých obrazů. Působí na první pohled prozaicky, někdy až stroze, ale je v nich skryta poezie, a dokonce i značná dávka sentimentu a melancholie, avšak vždy nenápadně, skrytě, nevtíravě. Své emoce totiž autorka skrývá, koriguje, a pokud je přiznává, pak opatrně a jemně,“ popisuje tvorbu Ivany Lomové kurátorka výstavy Milena Slavická.
Autorčina tvorba se v posledních dvou desetiletích posunula do polohy specifického malířského fotorealismu. Fotografie používá Ivana Lomová jako pomůcku, ale protože objektiv zkresluje nejen barvy a perspektivu, ale i světelné kontrasty, nakládá s nimi poměrně svobodně. „Například dodržovat perspektivu jednoho úběžníku není pro obraz zrovna výhodné, a když se pohybujeme v prostoru, náš úběžník se také mění. Ve svých obrazech také dělám takovou ‚restaurátorskou práci‘. Pokud vybraný výjev narušují nějaké nepříjemné ‚novoty‘, nahradím je původními prvky. Plastová okna vyměním za dřevěná, zruším dodatečně přistavěný podhled v místnosti a nahradím zářivky původními lampami. Takové obrazy, jaké maluju, nikde nevyfotíte,“ dodává Ivana Lomová. V DOXu prezentuje tři desítky děl, z toho patnáct dosud nevystavených.
Praha je na obrazech obyčejná, oprýskaná a spíš mlčenlivá než výmluvná. Ovšem autorka pracuje i s mlčenlivostí promyšleně. Praha totiž na jejích obrazech občas promluví, ale tiše a stísněně. Jistě důležitou roli hraje vztah umělkyně k tomuto městu, který je velmi osobní a velmi opravdový. Možná proto jsou její obrazy Prahy tak naléhavé.
Ivana Lomová (* 1959) absolvovala Fakultu architektury ČVUT Praha (1983). Od roku 1984 publikovala kresby v novinách a časopisech, ilustrovala více než 25 knih, zejména pro děti a mládež, pracovala pro kreslený film a časopisy Mateřídouška či Ohníček. Se svou sestrou Lucií spolupracovala na komiksu Anča a Pepík na stopě. Od počátku 90. let upřednostnila volnou tvorbu, která kolem roku 2000 vykrystalizovala do specifické polohy malířského fotorealismu. Od dětství žije v pražských Střešovicích.
Při příležitosti výstavy Ve městě byl vydán stejnojmenný katalog.
Výstava obrazů „mrtvého“ města v kulturním centru DOX v Holešovicích
V pražském centru DOX byla dnes večer otevřena výstava Ivany Lomové „Ve městě“.
Pro milovníka pražské architektury se jedná o ojedinělou příležitost pokochat se starými domy namalovanými na plátně.
Jakožto velký milovník Prahy a prvorepublikové architektury jsem výstavu velmi ocenil.
Zaujal mne zejména obraz se starým výtahem pater-noster, ve kterém mne vozila má babička, která se mnou ráda vzpomínala na první republiku, když jsem byl dítě.
Výstava je pozoruhodná také tím, že architektury na ní zobrazované jsou téměř bez lidí. Jen občas člověk zahlédne za závěsem část lidské figury nebo postavu vyobrazenou k nám zády.
Když jsem fotil historické architektury, rovněž jsem vždy trpěl až úzkostnou obavou, abych na fotografii nezobrazil kolemjdoucího a měl tak architektonické památky vyobrazené „čisté“, „bez lidí“. Později ve svém životě jsem si kladl otázku, zda se nejednalo o důsledek totalitních režimů 20. století, kdy ze světa jakoby zmizel člověk.
Absenci lidské figury na výstavě „Ve městě“ Ivany Lomové lze samozřejmě chápat i v souvislosti s pandemií koronaviru, kdy byly vycházky z domu za stavu nouze velmi omezené.
Architektury na obrazech samy o sobě působí majestátně, krásně, monumentálně. Na druhou stranu na mne rovněž dělaly dojem mrtvého města, civilizace, která ukazuje svou němou tvář.
Obrazy nepochybně mají svou estetickou hodnotu, avšak kladu si otázku, jestli by současné české umění v 21. století nemělo být hrdější a bojovat o větší lidskost, o téma „člověk“ a propojování lidských vztahů.
Jakožto obyvatel „architektury pro lidi“ usiluji o to, být živou lidskou bytostí, nikoliv němým a prázdným domem. Vždyť fasáda domu nemůže nahradit setkání s živou lidskou tváří.