Artalk.cz

TZ: Veronika Gabrielová

Veronika Gabrielová / Pillow Talks / kurátor: Petr Vaňous / Galerie Vyšehrad / Praha / 17. 7. – 30. 8. 2020

Veronika Gabrielová (nar. 1992), absolvovala v l. 2012-2018 pražskou Akademii výtvarných umění (ateliér Malba IV, Škola prof. Martina Mainera; ateliér Kresby, Škola Jiřího Petrboka). V roce 2017 studijně pobývala na Korean National Unoversity of the Art (ateliér Yu Hyun Mi a Park Sung Won). Mezi důležité projekty, kam byly zařazeny její práce, patří např. Černý koně (2015, Adam Gallery, Brno), Pavilon 34 (Galerie 1. Patro, Praha), Florsalon. 6. Návštěva sbírky manželů Zemanových (Galerie Sladovna, Žatec), Sokolovský zázrak (kostel sv. Antonína Paduánského, Sokolov), Future Ready (prostory Hybernská 4, Praha), Basement season (2018, Galerie HYB4, Praha) nebo Krátká historie lidstva (2019, Holešovická šachta, Praha). Naposledy samostatně vystavovala v pražských prostorách  POP UP Gallery – Kolbenka Art District (2018, projekt Superpozice) a v Petrohradské 1. 2. 3. společně s Soyoung Bae, (2019, projekt I Missed You last Night). 

Veronika Gabrielová patří mezi ty šťastné mladé autorky, kterým se daří nalézat přímou souvislost mezi tématy, jimž se věnuje, a výrazovými prostředky, kterými je vizuálně podchycuje. Právě tato živá, bezprostřední vazba propojující vizi a záměr se způsoby jejich „materializace“ je charakteristická pro dílo zprostředkovávající konkrétní generační společenské fenomény spojené s projevy vědomí a nevědomí navázanými na způsoby komunikace a jejich nástroje. Autorka jako by se ptala: Jak dnes adekvátně zaznamenat, zformulovat a předat emoce tak, aby to nebylo trapné? A není vlastně trapné mít dnes vůbec nějaké emoce? Není nutné je šifrovat a skrývat? A proč vlastně? Gabrielová intuitivně hledá způsob, jak se vyrovnat s touto frustrující zkušeností (sociální mimikry) přítomnou v post-mediální a post-internetové společnosti, jež do svého kolektivního vědomí integruje virtualitu jako svého druhu umělý somnambulní stav apatie a nerozhodnosti. Základním vizuálním interpretem a tlumočníkem zůstává pro autorku médium kresby, ovšem v rozmanitých proměnách a překvapujících inovacích.

Oblast komunikace vnímá umělkyně jako jeden z výrazných projevů současnosti. Nahlíží ji podobně jako někteří spisovatelé, totiž jako jeden z pramenů skryté proměny sdíleného jazyka. Nastavení komunikace a její obrysy tak prozrazují leccos o stavu aktuální společnosti. Vedle opakujících se antropologických modelů (konstanty) se tu objevují také nové „jazykové“ formy, které propojují jedince – jako cestovatele – napříč odlišnými kulturami a globálním světem. Odvrácenou stranou sociálních sítí, v nichž „spojení“ zpravidla probíhá, je frustrace z virtuálního kontaktu, který nikdy dostatečně nemůže nahradit skutečnou přítomnost toho, s kým „se nyní bavím“. Přičemž velkou roli v tomto protetickém a do jisté míry odcizeném stavu všesměrného sdílení hraje esperanto současnosti – angličtina. I proto byl pro vyšehradskou výstavu zvolen anglický název Pillow talks.

Pro akceleraci novodobého „dorozumívání se“ je typická redukce významů, krátkost a pádnost sdělení, zkratkovitost, používáním náhražkových znaků (emoce = emotikon). Tento „new speak“ se potom propisuje jak do „stručného“ uvažování o závažných věcech, tak do utváření předčasně selektivní paměti. Zvláště, pokud je tato „paměť“ navázána na emotivně vypjaté situace souvisící například s prožíváním mezilidských vztahů na různých úrovních, jejich zvratů a proměn. Vyšehradská výstava Veroniky Gabrielové se zaměřuje na „zachycení“ pocitů, které přes svou ostrost a razanci, mizí v propasti času. Není náhodou, že se autorka v tomto směru odvolává na dílo britské umělkyně Tracey Emin, která se v rámci generace „british young artist“ prosadila důrazem na „rychlý životní styl“, na živelnou bezohlednost sebe-nasazení a veřejného sebe-vyčerpávání v rámci tzv. uměleckého provozu. Tímto sociálním experimentem založeným často na formách performance odkrývala negativní rysy systému hyperkonzumní společnosti s jejím důrazem na výchovu k egoismu, výkonu a úspěchu, jimž se podřizuje vše ostatní, včetně mezilidských vztahů, které se čím dál tím více v takovýchto podmínkách zakládají na ryzím pragmatismu. Právě po jednorázových šokujících akcích v galerijních a veřejných prostorech často zbývaly po umělkyni pouze nepřímé doklady, náznaky a odkazy tvořící strukturálně proměnné instalace. A v nich hlavní roli hrála vždy kresba deníkové povahy, ať již ve formě tradiční – na papíře, nebo jako výšivka značkující různé užitné předměty, textilie apod.

Výstava Veroniky Gabrielové zahrnuje různé kresebné projevy: velkoplošnou kresbu na plátně, drobnější formáty, výšivky na polštářích a barevné neony rukou. Výrazným motivem je tu lidská ruka situačně propojující fyzický dotyk, nonverbální gesto dorozumění a vlastní „pracovní nástroj“ umělce. Ruka je spojená s kresbou a kreslením. Kresba má blízko k psaní, k textu, k textování. K asociacím, které propojují sféru vnímání a sféru podvědomí a snu (odtud i víceznačný název výstavy). Má blízko k automatismu, který rozevírá skryté světy mimovolné paměti, jež je procesem kreslení a psaní znovu-zpřítomňována. Spánek, jehož nedostatkem autorka dlouhodobě trpí, kompenzuje konstruováním uměle navozených snů. Do nich obsesivně projektuje své smíšené pocity plynoucí z únavy a vyčerpání. Podobně nachází projekční rámec pro své „umělé sny“ v prostředí prodejen Ikea, které si personalizuje a tím přivlastňuje. Zároveň upozorňuje na skutečnost, že jsou to právě všeobecné lidské „sny“, s kterými cíleně pracuje obchodní marketing velkých prodejních řetězců. Také forma neonů nesoucích znak lidských rukou odkazuje k virtuální povaze reklamní komunikace, která se vkrádá do konkrétních lidských potřeb a odcizuje člověka v jeho přirozenosti a komplexnosti. Na polštářích se objevují úryvky z různých textů (sms-ky, písňové texty, slogany ad.), které se nějak váží ke snu, snění a spánku. Celek výstavní instalace vykazuje současné způsoby rituálního zacházení s tématem, jenž nás v rámci dnešního životního stylu prostupuje. Zakládá se na paradoxním rozporu mezi potřebou spánku jako přirozené relaxace a obavy s usnutí, které přináší zlé sny a noční můry. Jako by naše celkové komunikační přesycení již nebylo možné odbourat a zpracovat pouhou přirozeností snů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *