Artalk.cz

Životy těch druhých

V Domě umění v Ústí nad Labem probíhá výstava se zdánlivě vypovídajícím názvem O čem mluvíme, když mluvíme o rodině. „Chudoba, situace matek samoživitelek nebo seniorů v domovech důchodců, domácí násilí, vysoká rozvodovost, nedostatek mateřských škol či hospiců a mnoho dalších palčivých problémů nebo také například možnost adopce dětí homosexuálními páry – to jsou důležitá témata, o nichž dnes hovoříme, když mluvíme o rodině,“ píše v recenzi Kateřina Štroblová, podle níž se však výstava těmto otázkám příliš nevěnuje.

Životy těch druhých

V současné době se často probírá krize rodiny, která ztrácí svou konvenční podobu a funkci. Rodinný život přestal být obecně sdíleným ideálem a „tradiční“ model se začíná pozvolna transformovat. Chudoba, situace matek samoživitelek nebo seniorů v domovech důchodců, domácí násilí, vysoká rozvodovost, nedostatek mateřských škol či hospiců a mnoho dalších palčivých problémů nebo také například možnost adopce dětí homosexuálními páry – to jsou důležitá témata, o nichž dnes hovoříme, když mluvíme o rodině.

Stejnojmenná výstava, jíž je věnován tento text, o žádné z těchto zásadních otázek nehovoří. Kurátorka výstavy Maro Hajrapetjan se dle svých slov zaměřila na reflexi motivu rodiny skrze vlastní umělecký přístup vystavujících, kteří se zabývají podstatou vztahů a sdílením své osobní zkušenosti. Rodina a mezilidské vazby jsou zcela jistě náměty, které vybízí k niternému či lyrickému uvažování. Jedná se o univerzální lidskou zkušenost. Prezentovaná díla však zůstávají spíše na povrchu popisné snahy o uchopení tématu. Jak se v tiskových materiálech dozvídáme, výstava je výsledkem workshopu v rámci studijního programu kurátorských studií, a proto jí určitou výrazovou uniformitu a akademičnost lze odpustit.

O relativně malý výstavní prostor se v ústeckém Domě umění současně dělí dvě přehlídky (tou druhou je Experiment litinou) a výstava O čem mluvíme, když mluvíme o rodině je tedy poměrně komorní. Představuje se zde sedm autorských subjektů, každý jedním dílem. Co se týče zastoupených autorů, většina (čtyři ze sedmi) je – nepřekvapivě – spojena s ústeckou Fakultou umění a designu: Markéta Oplištilová zde vystudovala bakalářský program, Miroslav Hašek a Sylva Francová doktorský a Dany Vigil dokončuje magisterský stupeň v ateliéru Zdeny Kolečkové. Dále se zde prezentuje také Lenka Klodová, jak svou vlastní tvorbou, tak jako členka skupiny Matky a otcové, a nakonec také Anna Daučíková.

Nevíme, zda se onoho iniciačního workshopu zúčastnili všichni vystavující a zda prezentovaná díla vznikla v jeho rámci, čemuž by napovídal i uvedený letošní rok jejich vzniku. Otázkou pak ale zůstává zařazení videa Anny Daučíkové z roku 2018. Pokud bylo zvoleno jako tematicky vhodné doplnění výstavy, je třeba se zamyslet, proč do ní nebyli zařazeni i jiní současní autoři a zda by neposkytl ucelenější pohled výběr více děl od jednoho umělce – například od Sylvy Francové či Lenky Klodové, jejichž instalace přímo navazují na starší projekty zabývající se daným tématem.

Výstavnímu prostoru dominuje site specific instalace Markéty Oplištilové nazvaná Jádro. Křehká textilní konstrukce definuje jakýsi vnitřní prostor prostoupený světlem a je artefaktem, jenž téma interpretuje nejvíce symbolicky a lze jej vnímat nanejvýš univerzálně.

Nejvíce však zaujme již zmíněné video Anny Daučíkové V jejich botách, v němž sledujeme koberec, který se zaplňuje různými druhy bot. Ty se následně přesouvají, překrývají či uvolňují místo jiným. Dámské lodičky střídají pánské mokasíny; tu přibydou dětské sandálky, odejdou onošené polobotky. Divák si může vytvářet či projektovat vlastní mikropříběhy, odrážející mezilidské vazby i obecnější obrazné situace.

Konflikt v podobě vzájemné reflexe rozvedených protějšků zpracovává ve svém participativním projektu Lenka Klodová. Zamýšlené kresebné portréty však vyústily v písemná vyjádření důvodů, proč oslovení autoři bývalého partnera nechtějí zpodobnit. Tento poměrně zajímavý moment však Klodová poněkud „uzemnila“ tím, že textům dala v tisku tvar hlavy, a tedy jakýsi návodný portrét nakonec vznikl.

Dany Vigil ve svém krátkém čtyřicetivteřinovém klipu – více textovém nežli obrazovém – operuje s banálním svatebním příběhem své matky. Na pozadí motivu jedné události se Vigil pokouší o jakousi katarzi, když obrazně odkazuje k tomu, co se ve skutečnosti nezachovalo, tedy k fotografiím z onoho památného dne.

S osobní pamětí a rodinnou historií rovněž pracuje Miroslav Hašek. Dílo Unity is Diversity je světelný objekt, na němž se rozsvěcením a zhasínáním vyjevují různé konstelace členů rodiny (klasický model muž – žena – dítě, dva muži různého věku – dítě, dvě ženy atd.). Demonstrace propustnosti společensky daných konvencí a obohacení tradičního chápání rodiny, což bylo podle doprovodného textu autorovým záměrem, je však ve své ilustrativnosti trochu triviální.

Sylva Francová pak navazuje na svou sérii Diváci (2011), v níž zachytila své dvě dcery při sledování pohádek. Napětí a prožitek zračící se v dětských tvářích kontrastuje se současnou prací s názvem Sestry, v níž sledujeme grimasy týchž dívek, nyní v pubertálním věku. Obličeje vyjadřující nudu, nejistotu a lhostejnost tak nenásilně znázorňují dospívání a proměnu mladistvé osobnosti.

Jako mírně nadbytečný se jeví 3D model od Matek a otců, nenápadně umístěný u vchodu do expozice. Je totiž maketou reálné intervence do veřejného prostoru s názvem Právo na lásku: do pozdně normalizačního sousoší s názvem Rodina od Ivana Záleského v atriu před budovou ústeckého magistrátu (asi pět minut chůze od galerie). Typicky anachronická bronzová skulptura z konce 80. let zobrazující klasickou kompozici matky, otce a dítěte byla doplněna o další dvě dočasné figury – v kontrastu s originální sochou velmi stylizované „právníky“. Ti se dají chápat jako komentář úředního dohledu nad rodinnými vazbami, například v podobě střídavé péče, v jejímž základu mají děti právo na čas a náklonnost obou rodičů.

O rodině výstava hovoří, ač různými vyjadřovacími prostředky, převážně v uzavřené, privátní sféře. Mimo kritický podtext díla Matek a otců se tomuto pojetí vymyká video Anny Daučíkové, které lze číst na hranici soukromého a veřejného. Kurátorka dílo vnímá v hlubším kontextu autorčiny práce s genderem a binaritou, což jej posouvá do roviny přímého společenského komentáře.

Současná absurdní situace jistě vyostřila potřebu reflektovat mezilidské vztahy a rodinné vazby. Měli jsme možnost se zamyslet, kdo ve skutečnosti tvoří okruh našich blízkých. Je doopravdy rodina skupinou těch nejdůležitějších osob, či jsou to lidé, s nimiž jsme nedobrovolně spojeni? A nakolik nám vlastně záleží na ostatních? O čem mluvíme, když mluvíme o rodině, je v tomto ohledu menší zkouškou: nabízí nám nehluboký pohled do – parafrázujeme-li filmový snímek – „životů těch druhých“. Jak a proč se na ně máme dívat? A co nám mohou napovědět o těch našich?


Anna Daučíková, Sylva Francová, Miroslav Hašek, Lenka Klodová, Matky a otcové, Markéta Oplištilová, Dany Vigil / O čem mluvíme, když mluvíme o rodině / kurátor: Maro Hajrapetjan / Dům umění / Ústí nad Labem / 28. 5. – 1. 7. 2020

Foto: Jiří Dvořák