Artalk.cz

TZ: Dům umění Ústí nad Labem zve do veřejného prostoru, v rámci výstavy O čem mluvíme, když mluvíme o rodině vznikla nová socha Matky a Otcové: Právo na lásku v atriu magistrátu města

Dům umění Ústí nad Labem zve do veřejného prostoru, v rámci výstavy O čem mluvíme, když mluvíme o rodině vznikla nová socha Matky a Otcové: Právo na lásku v atriu magistrátu města / Dům umění Ústí nad Labem / 16. 6. 2020 

Projekt skupiny Matky a Otcové s názvem Právo na lásku, který je součástí právě probíhající výstavy O čem mluvíme, když mluvíme o rodině v Domě umění Ústí nad Labem, se zaměřuje na sochařský žánr normalizačního sousoší ztvárňující téma rodiny. Skupina svou intervencí ve veřejném prostoru  reaguje na dílo Rodina Ivana Záleského z roku 1987 umístěné nedaleko Domu umění v atriu Magistrátu města Ústí nad Labem. Výstava a intervence potrvá do 1. července. 

Kurátorka výstavy Maro Hajrapetjan doplňuje „tzv. nukleární rodina (matka, otec, dítě) je častým námětem normalizačního sochařství ve veřejném prostoru jako vzor ideálního a stabilního rodinného života. Intervence v rámci vybraného sousoší Rodina spočívá v doplnění o další dvě postavy právníků, kteří z nadhledu pozorují rodinu. Matky a Otcové tak poukazují na to, že tvořit s někým rodinnou jednotku je do jisté míry administrativně popsaná situace a že žijeme v době, kdy je chápání rodiny podmíněno úředním úkonem. Ten je pak po dobu svého fungování sledován, ba dokonce střežen tak, aby přetrval. To je ovšem idealistický scénář. Toto dočasné doplnění je formulací aktuálních a realitě více odpovídajících rodinných výjevů.” Skupina Matky a Otcové tento projekt představuje jako vzor, který je inspirací pro další varianty intervence po celé České republice.

Skupinu Matky a Otcové založenou v roce 2001 tvoří čtyři umělci. Všichni studovali na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Lenka Klodová (1969) společně s Martinem Péčem (1967) a Markem Rejentem (1969) absolvovali v ateliéru Sochařství. Kov a šperk vystudovala Lucie Nepasická (1969). Iniciátorem vzniku skupiny byla osobní situace umělkyň-matek a umělců-otců. Jejich zkušenost s těmito životními rolemi se stala bohatým inspiračním prostorem pro jejich tvůrčí činnost, v rámci které odlehčenou a často (sebe)ironickou formou poukazují na to, že umění, rodinný život a výchova dětí si nemusí vzájemně konkurovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *