Artalk.cz

TZ: TIMO

TIMO / Proč to děláš? / kurátor: Radek Wohlmuth / Arto.to galerie / Libčice nad Vltavou

Umění glosy se naučit nedá. Člověk jím buď je obdařen, nebo není. I to je důvod, proč trefných glosátorů našeho „tady a teď“ bylo vždycky ještě méně než málo. Brněnský streetartista TIMO mezi ně ale už nějakou dobu rozhodně patří. Přestože se vyjadřuje různými způsoby, právě nápis ve smyslu komentáře patří mezi jeho nejsilnější a nejpádnější prostředky vizuální komunikace. Nebo lépe řečeno konfrontace, protože právě srovnávání a názorový střet s ne/objektivní realitou je často nezpochybnitelným základem jeho výtvarných intervencí.

Možná je to trochu podmíněné i jeho graffiti minulostí. Přestože se celá desetiletí traduje bezobsažnost writerského psaní (malování) poslední doba ukazuje, že se tento trend mění, protože sprejeři si stále častěji vybírají přezdívky tvořené běžnými slovy, která se v konkrétním prostředí stávají nejen značkou, ale také nosičem významů. TIMO tuto „strategii“ spontánně přijal už před koncem tisíciletí. Ostatně i jeho současný nickname je odvozen z latiny, kde odkazuje ke strachu. Právě strach přitom bývá často jedním z důvodů, proč se věci ne/dějí.

Graffiti TIMOvi přineslo nejen schopnost formálně zvládat dynamiku veřejného prostoru, ale také reagovat na kontext, a jít ve jménu realizace svého „piecu“ – v jeho případě spíš vyjádření vlastního názoru, pokud je to třeba, až za hranici zákona. Také v této důslednosti se od mnoha jiných vizuálních umělců liší. Další jeho kvalitu představuje i v dnešní době ne zcela běžná otevřenost. Když se už TIMO rozhodne k něčemu cíleně vyjádřit, je to většinou bez jinotajů a kliček. Neváhá přímočaře upozornit na bezpráví jakéhokoli druhu, systémové a ekonomické podrazy nebo politický paskvil na lokální i té nejvyšší úrovni. I v tom je cenný.

Při tom všem zůstává sám sebou Je vzdálený propagandistickému křiklounství nebo podbízivosti reklamních copywriterů, na které s citlivostí alergika většinou reaguje břitkou ironií. TIMO je v podstatě básník a ne nadarmo je právě poezie nedílnou součástí jeho realizací. Jazyk je pro něj materiál, který se naučil tvarovat, jak je potřeba. Někdy se vyjadřuje metaforicky, jindy se stačí ve správný okamžik na správném místě správným způsobem zeptat. Ať už se ale projevuje pomocí jazykové houpačky, nebo jediným slovem, většinou je jeho zdánlivě jednoduchá promluva ve skutečnosti verbálním koncentrátem s podvratnou a zpochybňující náloží.

Nejinak lze vnímat i tři realizace, vytvořené v areálu libčického Uhelného mlýna, jedné z dochovaných staveb tamních šroubáren z konce 19. století. Žádný nápis jakoby nebyl úplně adresný, ale zároveň se všechny automaticky začaly nějak dotýkat místa a okolností, které se k nim vztahují. Slova se za normálních okolností rozplynou během okamžiku, jenže tahle najednou zůstala viset v čase. Navíc tak, že je může každý neustále „slyšet“. Co komu připomenou a co si z nich vezme, to už záleží jen na něm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *