Artalk.cz

Vzpomínka na ptačí zpěv

Pokud bylo záměrem Fait Gallery vyzdvihnout na jedné výstavě témata, která aktuálně rezonují ve společnosti, stěží mohla k jeho naplnění vybrat lepší projekt než prezentaci Olgy Karlíkové. Na její výstavě Nad ránem, o níž píše v následující recenzi Silvie Šeborová, se snoubí zájem o opomíjené ženy, jež se dnes někteří historikové a teoretikové umění snaží vepsat do zažitého kánonu umění, s postmoderním přístupem k přírodě vyvolaným klimatickými změnami.

Vzpomínka na ptačí zpěv

Výstava Nad ránem představuje citlivé abstraktní kresby Olgy Karlíkové. Umělkyně v nich pomocí čar tužkou, perem či fixem zachycovala záznamy ptačích hlasů, ať již zpěvu jednotlivých ptáků, jako jsou drozd, budníček, sýkora, skřivan či pěnkava, nebo hlasy všech pěvců společně. Kresebnými záznamy zpěvu ptáků, ale i dráhou a rytmem jejich letu se Karlíková zabývala od konce 60. let minulého století prakticky do své smrti v roce 2004. Toto časové období se odráží i ve skladbě výstavy samotné, s mírnou dávkou nadsázky (je jí věnován – zvláště ve srovnání s monumentálními obrazy Františka Skály, které jsou v Fait Gallery prezentovány společně s Karlíkovou – menší intimní prostor) ji lze nazvat retrospektivou daného tématu.

Vizuální zážitek umocňuje zvuková složka: kresby jsou prezentovány s jejich pravděpodobnými předlohami, ze sluchátek se ozývá cvrlikání různých ptačích druhů. Akustická složka je podle kurátorky Denisy Kujelové součástí výstavy kvůli navození vjemu propojení, aby si divák uvědomil, co bylo zaznamenáváno. Karlíková sama žádné zvukové nahrávky nepořizovala, tvořila bezprostředně při reálném zpěvu. Prezentované záznamy tedy byly nahrány za účelem výstavy přáteli kurátorky, kteří se věnují ornitologii, a jsou v nich zachyceny skutečné hlasy daných druhů. Díky systematice grafémů Olgy Karlíkové se pak podařilo dodat nahrávky i k dílům, jež nemají název.

Ať již Karlíková pracovala s tuší, tužkou, či jiným médiem, její kresby mají vždy podobný charakter. V něčem vzdáleně připomínají kaligrafické záznamy smíšené s kresbami nejmenších dětí, které se teprve učí držet tužku v ruce a vyjádřit jí nějaký tvar. Tím nechci snižovat hodnotu díla Olgy Karlíkové, ale spíše přiblížit ve Fait Gallery prezentovanou tvorbu nezasvěcenému čtenáři: Karlíková na rozdíl od svých mužských kolegů, ke kterým bývá připodobňována (jako jsou Milan Grygar, Marian Palla, Miloš Šejn či Dalibor Chatrný), zůstává poměrně neznámou autorkou nejen pro širší veřejnost, ale i pro samotné současné umělce či teoretiky umění.

Její tvorba přitom vytváří linii, s níž se u ostatních výše jmenovaných umělců nesetkáme. Přestože se Karlíková, Palla i Grygar zabývali vztahem umění a času, spojovalo je společenské milieu šedesátých až osmdesátých let minulého století a stali se centrem teoretického zájmu Jiřího Valocha, nelze Karlíkovou bez výrazných „ale“ srovnávat ani s jedním z nich. Milan Grygar se sice podobně jako Karlíková věnoval akustickým kresbám, v nichž propojoval realizaci díla se zvukem, jeho koncept vztahu obrazu a zvuku však má v sobě mnohem více technického, mechanického (záznam stop hraček na klíček) než přírodního. Vztah k přírodě bychom mnohem snadněji mohli hledat u Miloše Šejna nebo Mariana Pally. Tam, kde Milan Grygar pracuje s mechanickou hračkou natahovací slepice, Palla po svých plátnech nechává chodit slepice živé, maluje hlínou, jeho témata bezprostředně odráží přírodu obklopující člověka, když vyjde před vesnické stavení. Ale u Pally se setkáme spíše s pozorováním přírody než s úctou, láskou k ní, která vyzařuje z děl Olgy Karlíkové. Vizuálně jsou její kresby podobné i Daliboru Chatrnému, ten však více pracoval s písmem a kaligrafií… A tak bychom v tomto výčtu mohli postupovat dále a dále.

Vedle již zmíněné volné tvorby však, podobně jako například na jiné brněnské výstavě nedávno představená Inez Tuschnerová, vytvářela návrhy tapiserií a dekorativních látek. V tomto ohledu k jejím největším úspěchům patří tkaný koberec, který byl prezentovaný na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Práce pro Ústav bytové a oděvní kultury jí přinášela možnost oficiálně se věnovat abstraktním motivům, které jiným způsobem nešlo vystavovat.

Myslím však, že k výstavě ve Fait Gallery by bylo nejlepší přistupovat bez znalosti všech těchto souvislostí, dat, bez zařazování Karlíkové do kontextu doby, v níž její tvorba vznikala. Její nejzásadnější přínos totiž vidím v tématech, které zpracovávala, jako je na výstavě prezentovaný zachycený zpěv ptáků, ale také zvuky velryb, kuňkání žab či záznamy přírodních jevů, jako třeba dráhy slunečních paprsků. S motivem ptačího zpěvu začala Karlíková údajně pracovat poté, co uslyšela ptačí koncert v pražských Chotkových sadech. Vytrácení se ptáků z center měst spojené s úbytkem hmyzu je přitom jedním ze stěžejních ekologických problémů dnešní doby. Souvisí s ním nejen nedostatek nesekaných travnatých ploch v centrech, ale i úbytek remízků v polích a nedostatek pitné vody.

Dílo Olgy Karlíkové se tak dnes dostává do nového, pro autorku pravděpodobně stěží očekávaného kontextu. Karlíková je najednou mnohem současnější než někteří z dalších představitelů její generace. Spíše než ve společnosti Milana Grygara ji proto vidím v kontextu rakouského malíře a architekta Maxe Pientera, který nechal v roce 2019 fotbalový stadion u města Klagenfurt zalesnit listnatými i jehličnatými stromy. Lidé se sem mohli přijít podívat v kteroukoli denní dobu, sednout si na lavičky, z nichž dříve sledovali fotbal, a místo zápasu pozorovat les. Ve zmíněném Pienterově díle se stejně tak jako u Karlíkové odráží touha zpomalit, žít ve větší symbióze s přírodou, naučit se ji vnímat, pozorovat, poslouchat. Ekologickou výzvou zůstává, aby bylo co poslouchat, aby procházka Chotkovými sady nezůstala vzpomínkou na ptačí zpěv, který tu kdysi zněl.


Olga Karlíková / Nad ránem / kurátorka: Denisa Kujelová / Fait Gallery MEM / Brno / 27. 2. – 25. 7. 2020

Foto: Martin Polák. Fotoreport výstavy naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *