Kauza Bílý dům: prodáváme vlastní historii

Kurátorský kolektiv Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková) sepsal komentář ke kauze Bílého domu na Žerotínově náměstí v Brně, který plánuje město prodat do soukromých rukou. Provoz budovy je pro město finančně neúnosný a (nejen) odborná veřejnost tak s nevolí sleduje další případ prodeje a možné demolice veřejného majetku bez náležité diskuse. 

Městský výbor KSČ, tzv. Bílý dům, zdroj: Muzeum města Brna

Kauza Bílý dům: prodáváme vlastní historii

Není to Paroubkův Hotel Praha s rozsáhlým souborem atypických umělecko-řemeslných prvků, špičkových designových výrobků a výtvarných děl v interiéru monumentální organické architektury ani Pragerova unikátní realizace bývalého Federálního shromáždění s vizionářskou architektonickou koncepcí, ukázkovým „socialistickým gesamtkunstwerkem“ a technologií budoucnosti. Není to ani Bílý dům ve Washingtonu, a dokonce ani Bílý dům v Košicích, v němž sídlí tamní magistrát a který je „sice komunistický, ale náš“. Přestože Bílý dům na Žerotínově náměstí v Brně už léta neslouží své původní funkci, je stále živým prvkem zástavby v užším městském centru. Mělo by být tedy samozřejmostí, že se jeho prodej z majetku města či hrozící demolice neobejdou bez náležité veřejné diskuse, expertíz a publicity. Navzdory nesouhlasu odborné i širší veřejnosti i aktuální iniciativě, která usiluje o prohlášení objektu kulturní památkou, vedení města v těchto dnech prodej plánuje a projednává – ovšem bez využití existující metodiky hodnocení kvality stavby, bez diskuse s odbornou veřejností a bez záměru klást budoucímu kupci podmínky, které by zabránily necitlivé rekonstrukci či zboření nebo které by vymezovaly funkce případné nové stavby. „Kauza Bílý dům“ tak (pokolikáté už v našem prostředí?) znovu vypovídá o neschopnosti přijmout vlastní historii; o tom, že o nakládání s veřejným majetkem by se mělo rozhodovat transparentně a uvážlivě; o nutnosti překonávat stereotypní myšlení a předsudky; a konečně i o tom, že binární hodnocení dobrý–špatný, krásný–ošklivý, hodnotný–bezcenný nelze jednoduše aplikovat na nic, co je součástí reálného prostředí se všemi jeho specifiky a co není pouhou modelovou situací.

Stigma soudruhů

Kontrast mezi monumentálním pozdně modernistickým solitérem vrženým v polovině sedmdesátých let do městského centra a jeho historizujícím okolím vnímají někteří obyvatelé Brna jako problematický ještě dnes. V tónovaných metalických sklech čelní fasády se odráží neogotická silueta nedalekého Českobratrského evangelického chrámu Jana Amose Komenského, tzv. Červeného kostela, a neoklasicistní průčelí sousedních škol a nájemních domů. Existence heterogenních prvků uvnitř relativně stejnorodé struktury je však z pohledu jiných naopak žádoucí. Ostatně piazzetta před jihovýchodním vstupem do budovy dotvářející nároží Žerotínova náměstí a ulice Veveří funguje v protikladu k rušné „Čáře“ (jak je v Brně označována ulice Joštova) i k dopravně přetížené „Ringstrasse“ (ulici Koliště) jako oblíbený a hojně využívaný prostor pro odpočinek doplněný zelení a vzrostlými stromy. Bílý dům se všemi svými kontroverzními specifiky se nachází těsně za ústím jediného skutečného bulváru v Brně, Husovy třídy, a neoddiskutovatelně patří mezi klíčové referenční body městského centra.

Politicko-reprezentativní funkce někdejšího sídla Městského výboru KSČ, postaveného podle projektu nositelů corbusierovské tradice Miroslava Spurného a Františka Jakubce v letech 1974–1976, je odpůrci stavby vnímána jako její trvalý hendikep i neodpustitelný prohřešek a účinkuje jako jeden z hlavních argumentů proti jejímu zachování. Z diskuse o budoucnosti objektu se proto stává o to větší politikum. I třicet let po pádu komunismu je Bílý dům chápán jako ruiny poraženého (nenáviděného) režimu, které je třeba konečně odklidit. Jeho možné zmizení tak evokuje vzpomínku na obdobný pokus „jednou pro vždy“ vymazat vlastní historii realizovaný prostřednictvím demolice Německého domu, který byl dominantou nedalekého Moravského náměstí a který byl v zájmu vypořádání se s hitlerovským Německem v srpnu 1945 srovnán se zemí. Připomeňme, že na daném místě bylo v roce 1973 vztyčeno sousoší Komunisté od Miloše Axmana, jež mělo jeho neblahou minulost překrýt další vrstvou potvrzující legitimitu normalizace a které bylo v rámci porevolučního damnatia memoriae hned v roce 1990 odstraněno.

Městský výbor KSČ, tzv. Bílý dům, zdroj: Muzeum města Brna

Děkan Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně Jan Kristek k naznačené praxi uvádí: „Základním problémem tzv. socialistické architektury nebo umění je, že se domníváme, že s traumaty minulosti se nejlépe vyrovnáme, když je vymažeme ze své paměti. Potlačované trauma se ale obvykle vrátí v ještě horší podobě. Mnohem lépe než potlačování funguje konfrontace a dialog – v případě Bílého domu je to konfrontace a dialog s architekturou.“ Problematičnost situace kolem Bílého domu kromě vypořádání se s rezidui minulosti totiž znesnadňují i další podstatné okolnosti, jakými jsou ekonomicko-provozní faktory, investiční priority města či zájmy soukromých investorů. Je nepochybné, že oprava i provoz budovy vyžadují vzhledem k překonaným technologiím a zastaralým konstrukcím nemalé náklady. To však neznamená, že Bílý dům můžeme jednoduše vyškrtnout z mapy. Budova totiž od devadesátých let funguje jako živé multifunkční centrum kultury (Sál Břetislava Bakaly), vzdělávání (základní škola Labyrinth) a coworkingu, je místem setkávání lidí z okruhu „brněnské kavárny“ (Café Atlas) a kontinuálně slouží také jako důležité zdravotnické zařízení. I jeho lidové – a dnes už vlastně bezpříznakové – pojmenování je důkazem, že dům žije, že si jej obyvatelé města apropriovali a že jej vedou v patrnosti. Mladší generace, která nezažila éru socialismu ani normalizace, kdy byla stavba realizována, už její ideologickou zatíženost v podstatě nevnímá. Navzdory tradovanému odporu vůči komunistickému režimu však nemůžeme argument (milosrdného i krutého) „zapomnění“ považovat za zcela relevantní, neboť právě nárok na historickou paměť, která nezavírá oči před „jakoukoli kontroverzí“, je jedním ze základních předpokladů poctivého vztahování se k vlastní společenské a politické identitě. Bílý dům je tedy důležitý právě i pro svou někdejší politickou funkci. Kromě možnosti vyrovnávat se s vlastní minulostí v její nejednoznačnosti nám nabízí i nástroj pro kritickou reflexi současnosti.

Kreativní brownfield

Bílý dům představuje jedinečný příklad životaschopnosti, neboť obyvatelé města si jej bez výraznější koordinace „shora“ dokázali přizpůsobit vlastním potřebám. Zvláště Sál Břetislava Bakaly se dosud vyznačoval bezkonkurenční přístupností: jeho nízkoprahovost využívali představitelky a představitelé kulturní scény, zájmových sdružení i náboženských uskupení. A pokud by se tento text měl stát jen jakýmsi „nekrologem“, stojí za to vzpomenout festival krátkých filmů Brno 16, představení platforem pro experimentální inscenační tvorbu D’Epog a pro performativní umění Terén, četné koncerty, cestovatelské přednášky nebo charismatická, i když často bizarní, náboženská shromáždění. Situace Bílého domu jako „stylového solitéru uprostřed historicky jednotného urbanismu“ je tedy výjimečná i z jiné perspektivy: lze ji přirovnat ke kreativnímu brownfieldu, zdola vzniklému autonomnímu kulturnímu centru, typickému spíše pro industriální prostory mimo historická jádra nebo na periferiích měst. Snahu o vypuzení tohoto cizorodého prvku ze struktury kompaktní historizující zástavby tedy můžeme vnímat i jako snahu uvést „věci do pořádku“ a v centru ponechat jen a pouze tu kulturu, kterou iniciuje a koordinuje vedení města.

„Měkká infrastruktura“ kulturní produkce totiž stojí v nežádoucím kontrastu s „tvrdou infrastrukturou“ kreativních center zakládaných shora, k jejichž realizaci na území města Brna přes veškeré – značně nákladné a doposud bezvýsledné – úsilí komunální politické reprezentace a přidružené platformy Jihomoravského inovačního centra (JIC) prozatím nedošlo. Příkladem může být pozastavený projekt shora zřizovaného kreativního centra v areálu bývalé káznice v Bratislavské ulici, která je mimochodem rovněž významným „místem s pamětí“, ale také symbolem bezradnosti politické reprezentace na úrovni města i kraje, která jí dodnes nedokázala najít novou náplň. Rozsáhlá budova byla postavena v roce 1778 jako káznice, která zde fungovala až do roku 1957. V letech 1945–1946 tu zasedal mimořádný lidový soud, který soudil bývalé nacistické funkcionáře a kolaboranty a konalo se zde rovněž několik politických soudních procesů na konci čtyřicátých a na počátku padesátých pod taktovkou KSČ. Na nádvoří budovy bylo po celou dobu jejího provozu až do počátku padesátých let dvacátého století také popraviště. Pokud se v případě dalšího využití káznice odkazujeme na význam historické paměti, proč podobný nárok nevztahovat i na Bílý dům? Káznici dodává všeobecně akceptovanou hodnotu její pietní obsah, ale v důsledku je přece místo utrpení stejně historicky významné jako místo moci, establishmentu a oportunismu. Tak jako tak, ani obecně sdílená vůle zachovat budovu káznice nezaručila úspěch ve snaze zřídit zde kreativní centrum a zajistit objektu funkční využití, které by bylo přínosné mimo jiné i pro život lokality tzv. brněnského Bronxu.

Jediným případem, kdy se snahy o zbudování kreativního centra téměř podařilo naplnit, je adaptace bývalého sídla Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v ulici Údolní 19, na kreativní hub. Paradoxem je, že pro absolventy zmíněné umělecké školy bude využívání tohoto hubu s největší pravděpodobností finančně nedostupné. Strategii města jakožto vlastníka budovy Bílého domu se ve světle těchto okolností vlastně nelze divit. Iniciativy kreativních brownfieldů bývají zpravidla dočasného charakteru: majitel/investor nabízí nízký nájem, který je pro něj výhodný jen dokud objekt nepředá/nepřestaví. Do té doby nezůstává prázdný a místu se díky přítomnosti umělců a zástupců „kreativních profesí“ zvyšuje jak společenský kredit, tak ekonomický profit.

Bílý dům (současný stav), foto: Michaela Dvořáková, Brněnský architektonický manuál

Kdo se bojí moderny

Jedním z prvních projevů občanské iniciativy usilující o záchranu Bílého domu je – stále otevřená – petice architekta Martina Švece z roku 2018 požadující zpamátnění objektu. (Mimochodem, občanské iniciativy vedené odborníky či nadšenci dodneška představují zásadní nástroj ochrany a péče o kulturní dědictví druhé poloviny dvacátého století.) Ministerstvo kultury však řízení o zpamátnění objektu na Žerotínově náměstí v Brně nikdy nezahájilo. Za zmínku stojí i to, že jelikož si iniciátor petice, nejspíš z neznalosti, na svůj podnět jmenovitě nevyžádal písemnou odpověď (jak by předpokládal skutečně jen málokdo), žádnou odpověď ani nedostal. Jeho petice zůstala až do dnešních dní (při počtu signatářů 7 188 k 31. 5. 2020) ze strany oficiálních míst bez odezvy. Stanovisko k možnému zpamátnění objektu bylo sděleno až na žádost Magistrátu města Brna v roce 2020 – a to se závěrem, že Ministerstvo kultury (v zastoupení Evy Trejbalové, vedoucí oddělení ochrany kulturních památek) řízení o vyhlášení objektu za kulturní památku nezahájí. Kromě argumentů týkajících se jeho hodnoty Trejbalová jako důvod uvedla nejednotnost názorů odborné veřejnosti na kvalitu stavby. Ministerstvo kultury tak dlouhodobě selhává v plnění veřejného zájmu zachování kulturního dědictví a mohlo by se klidně přejmenovat na Ministerstvo soukromého vlastnictví,“ reagoval na tento postoj historik umění Ladislav Jackson (Zikmund-Lender).

Mezi nemnohé další příklady architektury druhé poloviny dvacátého století v (širším) centru města patří kromě Janáčkova divadla také „mezinárodní hotely“ International a Continental postavené na přelomu padesátých a šedesátých let pro návštěvníky brněnských výstav a veletrhů. Samotný areál výstaviště představuje specifickou kapitolu, protože funkce jeho správní budovy – jejímž spoluautorem je mj. architekt Bílého domu a Fakultní nemocnice v Bohunicích Miroslav Spurný – a většiny pavilonů byla vysoce reprezentativní. Všechny tyto stavby byly totiž určeny především pro mezinárodní klientelu, s níž se zde uzavíraly klíčové kontakty socialistického hospodářství. Sečteno a podtrženo, Bílý dům je jedinečnou stavbou jak z hlediska svého stylového charakteru (internacionální moderna), tak z hlediska explicitně politicko-reprezentativní a současně mocenské funkce, a je jednoznačně hodný pozornosti a péče.

Nárok na zpamátnění Bílého domu se ale prozatím bohužel jeví jako čirý idealismus. V celé porevoluční etapě totiž proces zpamátňování architektonicky hodnotných objektů z padesátých až osmdesátých let dvacátého století prakticky vůbec neprobíhá. Přístup Ministerstva kultury i Národního památkového ústavu je k památkové ochraně těchto objektů jakoby až záměrně obstrukční (což shrnuje například Matěj Kruntorád ve svém příspěvku z prosince loňského roku – viz zde). Rozhodnutí se často dějí v úzkých úředních nebo politických kruzích bez většího zapojení odborníků, bez výzkumu a jasné metodiky ochrany. I samotné památkové ústavy – tedy odborné platformy – často postrádají sofistikované nástroje hodnocení poválečné architektury a není výjimkou, že se rozhoduje na základě pocitů nebo kritického vztahu k minulému režimu,“ vysvětluje tristní situaci historička umění Petra Hlaváčková. Nikoho už nepřekvapuje extrémně dlouhý schvalovací proces, přesouvání odpovědnosti na individuální rozhodování konkrétního úředníka nebo nedostatečná součinnost se správními a legislativními rámci mimo oblast památkové ochrany a – což je i případ Bílého domu – ani ignorace hlasu té části odborné veřejnosti, která se na dané období specializuje. Nezvratná rozhodnutí o demolicích nebo necitlivých přestavbách jsou pak z velké části ovlivňována „mainstreamovým vkusem“ komunikovaným jako „demokratický názor většiny“. Subjektivní preference se v těchto případech neshoduje se zdánlivě těžko pochopitelnými hodnotami avantgardy a moderny. Následkem je situace, kdy názor laika stojí nad odborným posouzením.

Právě Brno vztahuje svou současnou identitu k meziválečné funkcionalistické architektuře, která se – v čele s vilou Tugendhat – stala úspěšnou marketingovou značkou propagující město v širším mezinárodním kontextu. O to více překvapí, že architektura, která staví na principech funkcionalismu a rozvíjí je v intencích internacionální moderny, zůstává ve většině případů „v nemilosti“ – a to navzdory prokazatelnému zájmu ze strany domácích i zahraničních odborníků a fanoušků. Ve zdůvodňování tohoto stavu bychom se mohli dostat až k akademickým a kunsthistorickým pracovištím, kde přetrvává přezíravý i odmítavý přístup ke všemu „modernímu a současnému“. To mimochodem provází vznik nových uměnovědných pracovišť na vysokých uměleckých školách (Akademie výtvarných umění v Praze, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Fakulta výtvarných umění VUT v Brně), která se zabývají výzkumem moderní a současné vizuality, ale také odliv mnoha progresivních teoretiků, historiků a filozofů z tradičních ústavů a kateder. Vyslyšení expertek a expertů se zaměřením na druhou polovinu dvacátého století je omezeno hned dvakrát: ze strany jejich alma mater a ze strany nedostatečné erudice úředníků, kteří disponují rozhodovacími pravomocemi.

Bílý dům (současný stav), foto: Michaela Dvořáková, Brněnský architektonický manuál

Co zbývá, když ne zpamátnit?

I kdyby byla budova zachována ve své stávající, tj. takřka intaktní podobě, při stávajícím využití, „[k]aždá oprava, která je zřejmě nezbytná, k nějakým změnám povede. Fungující architektura není muzeem sebe samé. Diskutovat je třeba o míře a povaze takových změn. Vidím tu dva problémy. Zaprvé neochotu naší památkové péče uvažovat jinak než v polaritách všechno nebo nic, což většinu lidí samozřejmě odradí. Zadruhé v nepřekonatelné dichotomii původní funkce, již vyjadřuje forma (včetně symbolických hodnot), a dnešní funkce. Ta dnešní je naprosto skvělá a chvályhodná, ale dominantní mocenský výraz budovy se k ní opravdu nehodí. Je to podobný problém, jako využití klášterů, hradů a zámků, a česká památková péče bohužel nemá dostatek myšlenkové potence a odvahy o tom poučeně a důkladně přemýšlet a diskutovat,“ vyjádřila se historička umění Milena Bartlová. Mezi zpamátněním a divokou privatizací není vakuum. Stále existuje množství nástrojů a strategií, jak celou situaci řešit citlivě, ohleduplně a s vizí vzdálenější budoucnosti a širšího kontextu.

Absence památkové ochrany a péče, nedostatečná a finančně neúnosná údržba i dlouhodobé chátrání objektu, jež slouží jako důvod k demolici, tvoří bermudský trojúhelník, z něhož se dá jen těžko vystoupit. Žádná z expertních institucí, které o případu spolurozhodují – ať je to Ministerstvo kultury ČR, Národní památkový ústav, nebo Kancelář architekta města Brna –, nechápe Bílý dům jako objekt hodný pozornosti. Stanovisko posledně jmenované instituce, která se (zejména v souvislosti s novým Územním plánem města Brna) snaží prezentovat svou činnost jako progresivní a rezonující se současnými trendy, překvapuje svou krotkostí a nedostatkem silného názoru. Je tedy za současné situace vůbec možné zajistit prodej tak, aby byl adekvátně transparentní, veřejně diskutovaný a zohledňující názory odborníků? Jaké kroky může veřejnost podniknout? „O využití a podobě rekonstrukce Bílého domu podle mě měla vzniknout širší veřejná a odborná debata organizovaná brněnským magistrátem. Na základě jejích výsledků a stanovených priorit pro město a jeho obyvatele by pak měla být městem vyhlášena architektonická soutěž a vybrán návrh, který bude vyhovovat představám o využití domu. Možností je spousta – hmota domu a původní detaily by mohly zůstat zachovány, je zde ale i velký prostor pro nové architektonické pojetí interiérů a pro nápady na jejich využití,“ navrhuje Petra Hlaváčková.

Díky tlaku veřejnosti se prozatím podařilo pozastavit kroky vedoucí k prodeji objektu, o jehož koupi projevil zájem jediný subjekt, jímž je společnost Zepico, zabývající se podle informací uvedených na jejích webových stránkách „činností prováděnou hornickým způsobem, dobýváním ložisek nevyhrazených nerostů, podnikáním v oblasti nakládání s odpady, vnitrostátní nákladní autodopravou a obchodní činností s nemovitostmi včetně jejich pronájmů“. Připomeňme, že v platném Územním plánu města Brna z roku 1994, stejně jako v dokumentu Připravovaný Územní plán města Brna – Návrh pro veřejné projednání zveřejněném koncem března letošního roku, je pozemek, kde se nachází Bílý dům, definován jako plocha veřejné vybavenosti a plocha veřejných prostranství.

Bílý dům (současný stav), foto: Michaela Dvořáková, Brněnský architektonický manuál

Co zbývá, když ne občanský aktivismus?

Principiální neochota přiznat objektu status památkové ochrany je ale navázána také na už zmíněnou stále společensky akceptovanou „vstřícnost vůči soukromým zájmům“, tedy na jakýsi „kapitalismus po našem“. Po období váhání a přemítání nad možným využitím budovy tak město Brno jako její vlastník začalo (s argumentem rozpočtových propadů souvisejících s korona krizí) před několika týdny podnikat konkrétní kroky k jejímu prodeji. Záměr je konzultován v rámci příslušných komisí a byl také předložen k projednání Radě města Brna, aniž by o tom byla oficiálně informována veřejnost.

V téže době jsme v Brně svědky zintenzivnění privatizace dalšího nemovitého majetku města, který současná koalice v čele s ODS realizuje bez strategického postupu i bez jasně formulované vize. Plánovaný prodej (historicky cenných) bytových domů na klíčových parcelách města v režii současné politické reprezentace vzbudil jednak velký nesouhlas zainteresované veřejnosti, jednak názorové kolize v rámci politického vedení města. Není náhodou, že jedním z prvních počinů současné koalice po jejím nástupu v roce 2018 byla změna kurzu v oblasti sociálního bydlení. Na tento trend reagovaly a reagují četné občanské iniciativy, jako například Postavme se za lidi v nouzi, Chceme bydlet, Za-bydlení nebo Nebuďme Evropské hlavní město asociální kultury zaštítěné spolkem Skutek.

Okolnost, že vlastníkem Bílého domu je město a že se jedná o veřejný majetek, vede ke zvýšenému nároku obyvatel podílet se na rozhodování o jeho budoucnosti. V reakci na popsané dění se logicky zvedla také vlna nevole ze strany odborné veřejnosti. Jedná se o otevřený dopis členů DOCOMOMO a ČNK ICOMOS ze dne 10. května 2020 adresovaný primátorce, Radě města Brna a Radě městské části Brno-střed, o podnět týmu badatelů Brněnského architektonického manuálu nebo o mediální ohlasy – například o zásadní článek Gaby Khazalové publikovaný v Deníku Referendum nebo o aktuálně připravovaný příspěvek Silvie Šeborové pro Deník N; v oběhu je zmíněná petice za zpamátnění objektu, téma je diskutováno na sociálních sítích a je rovněž předmětem uměleckých akcí. Text Gaby Khazalové informoval o dění kolem Bílého domu vůbec poprvé na celostátní úrovni. Objekt se tak dostal do širší pozornosti i mimo okruh historiků umění či obdivovatelů architektury druhé poloviny dvacátého století. Autorka srovnává jeho možnou likvidaci s nedávnou demolicí souboru staveb pražského Transgasu architektů Václava Aulického, Jiřího Eisenreicha, Iva Loose a Jindřicha Malátka z let 1972–1978 (více o kauze například zde). Použité srovnání je úderným transparentem varujícím před odstraněním další významné architektury z období socialismu. Je adekvátní ani ne tak z hlediska „formální kritiky a stylové analýzy“ jako spíše z toho hlediska, že poukazuje na neschopnost státu hledat a zformulovat systémové nástroje v přístupu ke kulturnímu dědictví této stále ještě kontroverzní historické etapy. Zmiňovat v této souvislosti otázku absence pravidel památkové ochrany a liknavosti (popřípadě úplné inertnosti) odpovědných veřejných institucí už působí jako neustálé vytahování otřepaných frází. Přesto je musíme zopakovat i v případě Bílého domu (výmluvné je, že dané téma bylo v časopisu Zprávy památkové péče otevřeno teprve před pěti lety, tedy daleko později, než se jím začaly zabývat občanské iniciativy, praktikující umělci a některé historičky a historici umění a architektury). Srovnávat architektonickou hodnotu Bílého domu se stavbami s podobným osudem není naším záměrem a není jím ani rozbor objektu v obvyklé dialektice kvality a hodnoty. Jeho architektonická a urbanistická specifičnost nespočívá v doložení jeho „světové úrovně“, ale v jeho jedinečnosti v rámci lokálního kontextu.

Odpor k možnému prodeji Bílého domu je jedním z prvních výraznějších projevů občanského aktivismu v Brně týkajících se ochrany zdejších kulturních památek druhé poloviny dvacátého století. Ani jeden z největších zdejších kulturně-památkových lapsů, jímž je vyjmutí hotelu International – významného příkladu moderní poválečné architektury doplněné rozsáhlým souborem uměleckých děl a užitého umění – z Ústředního seznamu kulturních památek České republiky, nepodnítil podobný zájem. Důležitou a dosud nejvýraznější a nejkonzistentnější výjimku představuje snaha o prohlášení sídliště Lesná památkovou zónou, o což od poloviny nultých let usilují tamní občanské iniciativy. Všemožné „zpamátňovací“ pokusy dopadly navzdory své důkladnosti podpořené vydáním sborníku Lesná – 50 let sídliště: historie, současnost, perspektivy (Brno 2012) neúspěchem. U Bílého domu lze reálně očekávat podobný scénář, třebaže iniciativa, která se od této kauzy odvinula, zatím postrádá soustředěnost a kolektivní napření aktérů „zpamátnění sídliště Lesná“ motivované úmyslem postarat se o prostor, v němž žili a nadále žijí, a zajistit jeho odpovídající ochranu. Debata o Bílém domě je abstraktnější: jejím možným cílem není dosáhnout samotného zpamátnění budovy, jako spíše přispět ke „kultivaci veřejného prostoru“ v obecnějším smyslu, pokusit se o nalezení principů, které by – jakkoli nejsou legislativně zakotveny – zaručily adekvátní společenskou diskusi a posouzení všech (byť rozporuplných) nuancí nejen tohoto případu a jeho historie.

Café Utopia | Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková a Markéta Žáčková založily v roce 2018 kurátorskou platformu Café Utopia, aby institucionalizovaly kolektivní praxi, v níž dlouhodobě fungují. Jejich prvním oficiálním výstupem pod touto značkou byla kurátorská spolupráce na přehlídce Brno Art Open 2019, kterou jako mezinárodní bienále současného umění organizuje Dům umění města Brna. Členky seskupení nicméně spojuje dlouhodobá spolupráce na výstavních a uměleckých projektech vytvořených především pro Galerii TIC. Aktuálně platforma připravuje odborný sborník věnovaný společensko-kritickým a aktivistickým podobám současného kurátorství. Café Utopia rozpouští autorský individualismus v kolektivním sdílení práce a života.