Anna Slama & Marek Delong: Návrat k citlivosti

O inspiraci mýty, pohádkami nebo fantasy světem či prolínání vlivů různých subkultur a mnoha dalších tématech se bavila Eva Skopalová s finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého Annou Slamou a Markem Delongem. „Pracujeme se symboly, vyjadřujeme se v metaforách, vycházíme ze zkušenosti. Je to typ myšlení, který nás v umělecké práci hodně osvobodil,“ popisuje umělecké duo svůj přístup k tvorbě.

Dasychira, Puppet Balerina Edit ft. Embaci. videoklip: Anna Slama a Marek Delong, 2019

Anna Slama & Marek Delong: Návrat k citlivosti

Další setkání s finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého proběhlo virtuálně někde mezi Stockholmem a Prahou. S Annou Slamou a Markem Delongem jsem hovořila o fantaziích, cestování bez pohybu a návratu k citlivosti a zranitelnosti ve světě.

Dlouhodobá umělecká spolupráce je specifický druh umělecké praxe. Jak jste dospěli ke spolupráci a jak vypadaly vaše první projekty?

Anna Slama (AS): My se s Markem známe už od dětství a oba jsme se pohybovali v Brně v poměrně úzké skupině lidí. Měli jsme společné zázemí. Pak jsme se potkali na FaVU v ateliéru Video a našli jsme společnou řeč, podobně jsme uvažovali nad tématy a estetikou našich prací, tak nějak jsme se navzájem podporovali ve školním prostředí, ve kterém nám nebylo úplně příjemně. Nakonec jsme dostali společné zadání od Jana Šrámka, asistenta ateliéru, a zkusili vyloženě tvořit společně. Náš úplně první projekt Sandbox Frontex Litany byl na festivalu PAF v Olomouci v roce 2015 a jeho kurátorem byl Lumír Nykl. Od té doby pracujeme s Markem společně.

Můžete nějak odlišit vaší individuální praxi a práci v rámci umělecké dvojice nebo se úplně prolíná?

AS: Od té doby byla moje jediná samostatná práce diplomka na univerzitě Konstfack ve Stockholmu, a vlastně mi to moc nevyhovovalo. Byl to jeden malý projekt v množství našich společných. Teď už to neoddělujeme.

Ptám se, protože přístupů v rámci skupin a jednotlivců, a vůbec ve ztrácení a získávání vlastní individuality, je mnoho. Možná je to i spojené s hlubším tématem prolnutí individuality s obecným, jak se to děje v mýtech. Podle Clauda Lévi-Strausse se v různých kulturách opakují stejné příběhy, replikují se, ale současně jako by vůbec nezáleželo na samotném příběhu. Ve smyslu univerzální zápletky/zákona příběhů a její/jeho lokální aplikace. Ve vašich výstavách je mnoho mytologického světa a fantazie, často hledám nějaký konkrétní příběh nebo pohádku, která se v dílech mihotá, a pak opět ztrácí. Cílíte tak ve vašem přístupu na prožitek umělecké práce jako takové, nebo i něco obecnějšího, co se objevuje napříč kulturami?

MD: K mýtům a pohádkovým principům jsme se dopracovali postupně. Odvíjelo se to asi od toho, že na FaVU jsme ještě dělali úplně jiné věci, zaměřovali jsme se hodně na technologie, virtualitu a filozofii, která je spojovala se společností, s člověkem. Měli jsme ze školy naučený takový systém práce, v samotném díle vždy převažovala teorie. Byli jsme docela zdecimovaní situací, kdy jsme dělali výstavu a neustále řešili pouze teoretické východisko. Celá práce byla neintuitivní. Řekli jsme si stop. Chtěli jsme, aby nám tvorba přinášela něco, na co se můžeme soustředit hned, něco, co tam je právě teď v tuto chvíli. A tak přišel zlom, kdy jsme se rozhodli, že chceme jít úplně jiným směrem.

AS: A taky, aby to vycházelo hlavně z nás, z nějakého konkrétního rozpoložení, aby to jen nereflektovalo nějaký koncept, který je obecně přijímaný. Myslím, že pracujeme spíše z vlastní zkušenosti tak, aby byla naše díla přístupnější. Tím, jak zacházíme s materiály a s místem výstavy, se snažíme vytvořit intimnější situaci mezi dílem a divákem. V podstatě chceme, aby se péče, kterou věnujeme naší práci, nějakým způsobem přenesla z instalace na diváka. Právě díky tomu jsme se dopracovali k fantasy a v naší tvorbě se objevují principy a obecné znalosti pohádek. Pomáhají nám artikulovat emoce.

A máte nějaký mýtus, pohádku nebo legendu, ke které se vracíte?

AS: Hodně se inspirujeme v severské mytologii, protože vychází z přírody, ve které žijeme. Je v ní cítit síla živlů a propojenost veškerého dění, soužití se zvířaty. Vyvolává to ve mně respekt ze všeho, co nás obklopuje, je to pro nás hodně osobní. Ale spíše než o konkrétní příběhy se zajímám o předválečnou a meziválečnou ilustraci, která je hodně symbolistická a příběh je v ní velmi silně vizuálně zakotvený. Čteme také hodně fantasy, magický realismus, baví nás propojení reality s nadpřirozenými silami, myšlenková volnost.

MD: Když se podívám na různé ilustrace nebo kreslené filmy, anime apod., nacházím tam často spoustu něhy a péče, a to je něco co mi v současném umění opravdu velmi chybí.

A co konkrétně čtete?

MD: Naposledy jsem četl knížku Vyprávění od Ursuly Le Guin, která popisuje společnost, jež zavrhla veškeré své tradice a kulturu a je posedlá a řízená technologiemi. Pak máme oblíbeného amerického spisovatele hororů Lairda Barrona.

AS: Je to něco mezi žánry new weird a hororem, a jeho povídky jsou hodně specifické tím, že nejsou nijak explicitní. Jde mu víc o vytvoření atmosféry, která je napjatá, tajuplná a někdy i děsivá. Vychází to z toho, že pochází z Aljašky a vyrůstal na samotě v lese. V naší práci nám jde také o vytvoření určité atmosféry, která v sobě nese emocionální napětí, nějaké dobrodružství.

Anna Slama a Marek Delong, Bludna Loza, 427 Gallery, Riga, Litva, 2019. Foto: Liga Spunde

Žijeme v realitě, která je šílenější než fikce. Jak znovu přistupovat k „realitě“? Jde se k ní vztahovat právě skrze tuto fikci, která v dnešních dnech, nabývá úplně realistických rozměrů? Když jsem si procházela vaše výstavy a scénografie, do kterých se propisuje například i ekologická krize nebo feministická témata, která jsou tam přítomná skrze jemnou abstrakci, přijde mi, že nabývají úplně realistických rozměrů. Možná je to dnes vidět ještě více než jindy.

AS: Asi i díky tomu, jak uvažujeme v našich dílech, je pro mě přístup ke světu o trochu snadnější. Snažím se oprostit od konkrétních věcí a vidět to z odstupu a širší perspektivy. Je strašně těžké se tím nenechat tolik semlít, zvlášť když si čtu zprávy, mám to na mailu, na facebooku, v mobilu nebo na instagramu. Jak zvládat stres z neznáma a všech těch hrozných scénářů, které pomalu začínáme pociťovat? Je asi důležité si to trochu zjednodušit, aby se v tom člověk příliš neutopil. Vrátit se k nějakým základním hodnotám, nelpět na svém pohodlí, což je ale samozřejmě dost privilegovaný pohled.

MD: K tomu mě pak ještě napadá, že když jsme dělali výstavu Will I become a better person if I stop dreaming about the stars? v galerii FUTURA, propojovali jsme tam smrt a rozklad s vitálním a živým. Takové vize se také často objevují v pohádkách – různé mrtvé a znovu oživlé bytosti, duchové apod. Sám bývám občas paralyzovaný z různých katastrofických scénářů nebo osobních selhání. Někdy, když se mi takové stavy vracejí, pomáhá mi vzpomenout si na naše ztvárnění a uvědomit si, že vedle nenávisti vždycky stojí láska, a vedle smrti život.

AS: Nemusí to být jen strach ze smrti, ale vůbec z nějakého obecného konce nebo ze zásadní změny. Jsme vlastně rádi, že sis toho všimla a nazýváš to jemnou abstrakcí, protože to jsou samozřejmě témata, o kterých uvažujeme, a jsou součástí naší tvorby, ale neradi se odvoláváme pouze k nim. Máme k nim úctu a respekt, ale využívat jejich závažnost jako promo nám nesedí hlavně proto, že nejčastěji vystavujeme v malých progresivních prostorách a nejde nám takzvaně o přesvědčování přesvědčených.

Strach je jedna z archetypálních, primárních emocí. Kdybychom neměli strach, tak bychom nemohli žít. Posouvá nás kupředu, ale také chrání.

MD: Ano, ale také je potřeba s tím umět pracovat a nesmí se to přetransformovat do úzkosti.

Způsob, jak zacházet s emocemi, je ve vaší tvorbě důležitým tématem. Mluvíte také často o terapii nebo uměleckém způsobu vyrovnání se s problémem. Není to arteterapie, ale opravdu snad hlubší spiritualita. Co je pro vás tohle metafyzično?

MD: Nemáme to tak, že bychom se programově vyjadřovali k hlubokým spirituálním či metafyzickým otázkám. Mě na současném umění hodně vadí, že svoji legitimitu často zakládá pouze na tom, že se zabývá velkými světovými problémy a filosofickými koncepty vypůjčenými z druhé ruky, ale pro většinu společnosti jsou tyto výstupy pak naprosto postradatelné. Je to dobře vidět na rozporu mezi tím, o čem se mluví v doprovodných textech k výstavám, a co se tam pak skutečně odehrává. Nad tím opravdu často zůstává rozum stát. Přišlo by mi zajímavé, kdyby se umění vydalo jinou cestou, a to, že by bylo spíš skromnější, co do očekávání, ale velkolepé, co do výsledku. Abych se vrátil k otázce, tak pro mě je opravdu umění důležitější jako samotná činnost. Tvorba, kdy se dělají rešerše, čtou se teoretické knihy a z toho se něco vyvodí, a pak se to nějakým způsobem ilustruje, mě vždycky přišla hrozně rigidní a těžkopádná, i když se může zdát logická. Mě přijde naprosto zásadní, že umělecká činnost a kreativní proces sám o sobě má schopnost vytahovat a uvolňovat témata z hlubin duše. A to samozřejmě neplatí jen pro současné umění. Sledujeme spoustu tvůrců a tvůrkyň mimo rámec umění. To je potřeba si  uvědomit, protože diskurz současného umění je opravdu miniaturní v porovnání se všemi lidmi, kteří se na světě zabývají nějakou kreativní činností, co má vizuální výstup. Jako např. ilustrace, počítačové hry apod.

Schopnost umění uvolňovat témata ale zároveň neznamená, že je dokážu všechny interpretovat. Uvědomuju si, že naši práci dokáže lépe popsat např. teoretik či teoretička než my samotní, a vůbec mě to netrápí. Metafyzická mi připadá tvorba samotná. Umění pro mě bude vždy otázkou srdce.

Znovu se vrátím k Lévi-Straussovi a jeho Kultuře přírodních národů. Lévy-Strauss nazývá přístup těchto kultur ke světu brikoláží (dnes bychom to asi nazvali DIY). Berou si prvky z různých podnětů a jako by je slepovali k sobě a vytvářeli nové celky. Váš přístup mi přijde příbuzný. Vypůjčujete si různé motivy, vlivy a kultury, jež dáváte dohromady a vytváříte koherentní celek, který je vlastní vaší kosmologii. Rozumím tomu správně? Jaký máte vztah k DIY kultuře?

MD: Náš způsob práce je hodně intuitivní. Pracujeme se symboly, vyjadřujeme se v metaforách, vycházíme ze zkušenosti. Je to typ myšlení, který nás v umělecké práci hodně osvobodil. Dřív jsme měli pocit, že musíme být neustále poplatní logice a racionalitě, což nás svazovalo. Je to podobné tomu, o čem tam Lévy-Strauss píše.

AS: Ale je zajímavé, že se na to ptáš, protože když se nad tím zamyslím v našem konkrétním případě, tak mi v souvislosti s DIY kulturou přijde na mysl spíš to, jak se na umělecké scéně pohybujeme, než konkrétně přístup k tvorbě. Ještě na FaVU jsme spoustu času trávili na Tumblru a krom komunikace s dalšími umělci jsme tam sdíleli vlastní práce. Čistě proto, že jako začínající umělci jsme neměli žádné publikum a na české scéně dost malou šanci si nějaké vytvořit s typem umění, které jsme dělali. Skrz umělecké blogy, které se opíraly o podobnou estetiku a témata, se pak objevily online magazíny zaměřené na sdílení nezávislých galerií, projektů a mladého umění, které nezapadalo do klasických škatulek institucí. Pár mladých umělců bez jakýchkoliv prostředků vytvořilo novou funkční strukturu, ve které se zformovala velká mezinárodní komunita umělců a teoretiků. Bez podpory a pozornosti, které se nám díky tomu dostalo, bychom se jenom stěží mohli podílet na tolika výstavách a projektech, cestovat nebo potkat tolik nám podobných umělců a snad i vést tento rozhovor.

Teď už se tyto magazíny pomalu dostávají pod nálepku mainstreamu, ale je opravdu osvobozující vidět tam vedle sebe dokumentaci z etablované výstavní instituce a pak z výstavy, kterou si udělá skupina umělců v opuštěné chatě. Kde jinde se jim dostane stejné pozornosti? Vytvořili si za tu dobu takovou pozici, že často schytávají kritiku, jako by to snad byli vševědoucí bezchybné instituce. To nám přijde vtipné sledovat. Je to asi tak, že co si sám neuděláš, to nemáš, jak říká moje máma

Nejčastěji vystavujeme právě v nezávislých galeriích, artist running spaces, jež vznikají čistě z potřeby vyplnit prostor, které klasické struktury opomíjejí. Tento typ scény někde skoro chybí, anebo není tak kvalitní.

Skupinová výstava When the Sick Rule the World, Gru_nd Gallery, Berlín, 2019. Foto: archiv autorů

A co hudební kultura – jakým způsobem pracujete s hudbou? Které subkultury se ještě mohou střetávat v rámci vašich děl?

AS: Já bych to uvedla na příkladu naší výstavy ve Galerii FUTURA. Chtěli jsme vytvořit scénografické prostředí, které bude prostupovat celou galerií. Dřevěné sochy jsem opracovávala venku na chalupě a jediné co mě obklopovalo, byli ptáci, zvuky přírody a můj pes. Bylo to celé hodně organické, ale pak, když člověk vystavuje v galerii, je tam většinou ticho nebo nepříjemné unifikované zvuky. Proto pro nás bylo důležité dotvořit celou krajinu instalace zvukem, a to nejen zvuky přírody, ale i nějakou lineární hudbou. Oslovili jsme proto Amandu McGowan, umělkyni z New Yorku, která se kromě módy a umění věnuje i hudebním kolážím. Popsali jsme jí atmosféru, kterou bychom tam chtěli mít, načež vytvořila zvukovou koláž přímo do instalace. Kdyby to tam nebylo, atmosféra celého prostoru by nefungovala.

Náš poslední krátký film Everything is You se odehrává v historických kulisách na hradě, což vytváří dost specifickou náladu. Naprosto přesně nám do ní seděl hudební žánr Dungeon Synth, který jsme tam také použili. Je hodně snový a temný, ale zároveň má v sobě takovou heroickou osudovost, často se používá v počítačových hrách. Máme hrozně rádi covery alb a fan art, které se kolem těchto subžánrů vytváří. Jde často o amatérské umělce, kteří používají podobné motivy jako my a dělají to přímo pro konkrétní hudbu.

MD: Celkově jsme ale i my sami asi součástí širší subkultury – scény, kterou lze najít nejen v umění a hudbě, ale například i v módě, kdy tvůrci používají podobné motivy jako my.

AS: V současné době je to ale všechno tak rozvrstvené a široké, že lze něco těžko někam zařadit, dát tomu nálepku.

Video Puppet Ballerina je klip k hudbě newyorského hudebníka Dasychira. Jaké bylo pozadí jeho vzniku?

AS: Pro spolupráci s Dasychirou nás oslovil online magazín OFluxo s tím, že bychom vytvořili krátké video nebo obraz pro jeho plánovaný online release. Dasychira je hodně poetická osoba, a i když například píše e-mail, tak je neuvěřitelně lyrický. V hudbě pracuje s příběhy, vytváří si postavičky, charaktery, avatary. Naprosto perfektně jsme si v naší tvorbě sedli, a nakonec se rozhodli pro natočení celého videoklipu. Celou skladbu Puppet Ballerina vytvořil na základě vlastního příběhu a my jsme to pak zpracovali ve videu.

Filmová tvorba klade víc nároků na to vytvořit narativ. Je pro vás důležité začleňovat do práce i tyto filmové prvky?

AS: Myslím, že nás hodně láká pracovat s narativy a filmovým jazykem do budoucna. Poslední dobou jsme si tyto přístupy testovali a osahávali, abychom si ujasnili, kterou cestou se vydat.

MD: Doteď jsme používali spíše abstraktnější formy, a to také kvůli náročnosti, protože udělat pořádný scénář s postavami, které budou přesně vykresleny, je hodně náročné. U videí jsme se k tomu zatím nedostali. Ale do budoucna by bylo určitě dobré udělat něco narativního, například formou klasického příběhu.

Pro většinu z nás je v současnosti tématem karanténa a duševní zdraví. Člověk se ocitá sám se sebou a občas jako by se ocitl uprostřed hlubokého lesa. Pro uměleckou praxi to může být plodné, ale taky hodně náročné. Provází to úzkost ze samoty a musíme se s tím různými způsoby vyrovnávat. Jak to prožíváte vy?

AS: Já žiji poslední čtyři roky ve Švédsku, kde jsem si vybudovala systém, ve kterém funguji dost sama. Málokdy jdu na nějakou větší akci, hodně trávím čas sama se sebou. Mám nejbližší přátele v různých zemích, a i v tomto smyslu jsem zvyklá fungovat na dálku. Pro mě se v podstatě moc nezměnilo. Minulý rok jsme měli opravdu hodně výstav a projektů, co měsíc jsem někde cestovala nebo byla naopak zavřená v ateliéru. Letos jsme si toho naplánovali méně a dost věcí se teď i posunulo, takže máme víc času například i na přípravu na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Náš pracovní den je mnohem uvolněnější a pestřejší.

MD: My jsme se do karantény dostali vlastně dobrovolně mnohem dříve, než nastala. Bydlíme v lesích, kousek za Stockholmem a vlastně jsem nic, co se týče krize, osobně neviděl, i když to pociťujeme ekonomicky.

Tak nějak jsem to tušila. Ladí to s povahou vašich děl a s povahou toho, jakým způsobem se stavíte k digitálnímu světu. Jde o odstup od přílišné propojenosti světa do uzavření se do sebe. Jakým způsobem zasahuje virtuální svět do vašich životů nebo tvorby?

MD: Byli jsme unavení z neustálého tematizování sociálních sítí, technologií apod. Je to určitě důležité téma, ale neustálým opakováním se z toho v umění stala taková bezobsažná mantra. Obrat k fyzickým dílům může působit anti-digitálně, ale není to tak. Když děláme videa, tak je stříháme, teď se spolu bavíme přes skype. Zároveň mě unavuje dělení na digitální a reálný svět. Pro mě existuje jen jeden svět.

Anna Slama a Marek Delong, pohled do výstavy Bludna Loza, 427 Gallery, Riga, Litva, 2019. Foto: Liga Spunde

Snad to můžeme mytologicky shrnout – když Prométheus lidem přinesl oheň, lidé si na něm uvařili oběd, ale také jim to mohlo vypálit vesnici.

AS, MD: Ano, asi tak.

Napadá mě, mají dějiny konec?

AS: Myslím, že záleží, jak pro koho. V jednu chvíli ale přijde moment, kdy to, co známe, skončí a už se nikdy nebudeme moct vrátit.

S úzkostí z konce se pojí nová citlivost a nový romantismus. Přichází emocionální stísněnost a zranitelnost, ale i potřeba dívat se nazpět. I vy máte ve svých dílech hodně historických impulzů. Může to vyprovokovat vidina konce a pocit, že když se nejde podívat dopředu, dívejme se dozadu?

MD: Nemyslím si, že je to tak jednoduché. Když používáme historizující prvky, neznamená to, že chceme vyvolat sentiment, který se těžko vyvolává prvky z konce 19. století nebo ze středověku. To se spíše týká blízké minulosti, když například lidé slyší písničku ze svého dětství a vyvolá to v nich pak nějaký instantní pocit. To, proč se nám tam objevují historizující prvky, je hlavně díky inspiraci fantasy. Už tisíce let začínají pohádky stejně – před mnoha a mnoha lety. To je kouzelná věc, která v lidech aktivuje složku představivosti. Jedná se tedy spíše o rétorický obrat, kdy se člověk přenese do jiné roviny představivosti. Neodvoláváme se ke světu, který byl v pořádku.

Je to tedy podobný způsob uvažování jako je plánování si utopické budoucnosti, akorát se tak děje směrem do minulosti?

AS: Když jsme se začali obracet k těmto tématům, začali jsme také pracovat hodně rukodělně, řemeslně, k čemuž jsme se překvapivě na umělecké škole nedostali. Pracujeme s materiály, jako je dřevo, látka, kov apod., a ty jsou pak i nositeli určité estetiky. To, jakým způsobem s nimi pracujeme, evokuje staré postupy a pradávné doby, protože jsou formovány zkušeností. Jsou to tradice, které jsou všude kolem nás, ale často už opomíjené. Pro nás je to hodně intuitivní. Často například chceme vyvolat pocit něčeho dobrodružného nebo mysteriózního – něčeho, co se už stalo, ale stále to rezonuje.

MD: Musím ale říct, že se občas stane i to, že se k tématům dostaneme skrze nějaké historické informace. Nabízí to pak pohled z jiné perspektivy a možnost nevnímat status neměnnosti – to, že nic jiného, než současný systém není možné.

AS: Například když jsme hledali v dílech kouzelné a mystické prvky přivedlo nás to k alchymii – k tomu, jak ve středověku chápali objekty nebo psychologii člověka. Když měl člověk úzkost a bolelo ho břicho, aplikovali si to na něco, co znali a řekli, že tam má nějaké zvíře, které tu bolest způsobuje. Skrze přemítání o tom, co je objekt, co je materiál, z čeho je vytvořený a jaké má vlastnosti, které mohou být emočně nabyté a až lidské, jsme se také dostali k nádechu takové předprůmyslové estetiky.

MD: Tím se také posouváme k určité ontologii, jako když například domorodci vnímají zvířata jako sobě rovné. Dostáváme se k jinému uchopení světa.

Vybavil se mi rukopis Marca Pola, ve kterém si na cestě do Asie zaznamenával, co všechno tam viděl. Popisy různých stvoření pak měly v pozdně renesanční Evropě důsledky v bujné představivosti tehdejších lidí. Je pro vás podstatné cestovat a mít osobní zkušenost s „exotikou“, abyste ji dokázali dát do svých děl, nebo jde jen o virtuální cestování, kdy se člověk nepohne, ale přesto je nomádem v čase a prostoru?

AS: Myslím, že osobní zkušenost je hodně důležitá. V našich dílech je určitě vidět, kde se pohybujeme, jaké motivy a symboly používáme, že jsme z Evropy. Je pro mě důležité si to trochu odžít. Vzhledem k tomu, kde teď žijeme, námi rezonují severské mýty. Každý druhý kámen v lese vypadá jako ten či onen bůh, jsme obklopeni divokými zvířaty. Když sedím v horách, zapadá slunce a třpytí se tam ledovec, silně mě to ovlivní nejen v životě, ale i v tvorbě. Určitý typ cestování je pro nás důležitý.

MD: To, že teď bydlíme v domečku v lese, vlastně dost souzní s tím, co děláme. Vytvořili jsme si to trochu podle naší tvorby.

AS: Ale trvalo nám dost dlouho, než jsme se k tomu dostali. Nebylo to tak vždycky.

A máte už nějaké plány se svou prezentací na CJCH?

AS: Nějaký plán máme, ale v současnosti řešíme hodně logistiku, transporty apod. Budeme pracovat na instalaci, kterou budou moci diváci procházet. Chceme vytvořit takové intimní prostředí, protože naše práce jsou hodně detailní, zároveň se nám ale nabízí dost velkorysý prostor galerie Plato. Uvidíme. Tematicky jsme chtěli navázat na náš poslední projekt Everything is you, kde jsme pracovali s tématem velké změny, soudržnosti a vyrovnávání se s něčím co visí nad námi, a my v napětí čekáme, kdy to spadne, což je takové široké uchopení krizí – klimatické, společenské nebo i osobní. Strach a vyrovnání se s koncem. Je ironické, jak se okolnosti vyvinuly.

Anna Slama a Marek Delong společně vystupují na umělecké scéně od roku 2015. Umění je pro ně místem terapie a odstupu od úzkosti člověka, který je vystaven tlaku predátorského kapitalismu dneška. V době ztráty pozitivní vize a naděje v budoucnost se jejich díla romanticky vztahují k fantaziím, kde nacházíme jakási citlivá a intuitivní (poroz)umění. Svá díla společně prezentovali na řadě samostatných výstav, například Will I become a better person, if I stop dreaming about the stars? (FUTURA, Praha 2019), nebo Andromeda (CATBOX Contemporary, NY 2019) a také na skupinových, jako byl Orient V (GHMP, 2019), Seeds of Caelum (Hyperlinks Athens, Berlín 2019) a mnoho dalších. V současnosti působí ve Stockholmu a v Praze.