Artalk.cz

Institucionálně formalizovaná magie

Martin Drábek navštívil výstavu Matyáše Chocholy v Galerii moderního umění v Hradci Králové, kterou vnímá jako autorovu retrospektivu, v níž recykluje všechny své minulé principy tvorby. „Tato osobní postprodukce se zde ale neprojevuje jako pouhé aditivní umísťování realizovaného, funguje spíše jako nástroj dekonstrukce pozice, jakou Chochola v uměleckém světě momentálně zastává,“ píše recenzent o výstavě s epickým názvem Dějiny lidstva.

Institucionálně formalizovaná magie

„Mě to vlastně vůbec nebaví, ti umělci a přijde mi to legrační celá ta scéna, jak vystavuje…,“ komentoval v roce 2008 tehdy začínající umělec Matyáš Chochola nervózně svoji výstavu Humhala v Galerii Jelení. „Výstava nemůže být nikdy dobrá, protože stojí hodně peněz, vyplýtváš na ni spoustu času a děláš to s nějakým falešným přesvědčením a falešnou vírou v něco, co si namlouváš,“ dodal.

Uběhlo dvanáct let a Chochola do Galerie moderního umění v Hradci Králové vstupuje jako ten, který už svoje pochybnosti tak otevřeným a syrovým způsobem nedistribuuje. Je teď institucionálně „zhodnocený“ autor, jenž se stal součástí mezinárodní scény a roky pilované kompetence ho před podobně destruktivními analýzami drží v uctivé vzdálenosti. To, že má momentálně příležitost prezentovat svůj projekt v největší galerii svého rodného města, je tedy logické. A protože je na rozdíl od roku 2008 Matyáš Chochola evidentně přesvědčen, že je schopen takto epické téma smysluplně ohraničit, stvořil zde Dějiny lidstva.

Chochola dostal k dispozici tři sály v posledním patře budovy a také ochoz kolem centrálního světlíku, kde na sebe téměř veškerou pozornost strhává Alešem Lamrem designovaná vzduchotechnika. Jsou to tedy pouze čtyři nesymetricky situované zóny, ale přesto jde o poměrně komplikované a rozlehlé teritorium. Chochola tuto situaci řeší rozdělením místností na menší jednotky, které občas fungují jako logická součást velkého příběhu, především jsou to ale organismy schopné samostatné existence s potenciálem se nelineárně propojit s některou z dalších částí výstavy. Navzdory názvu se zde tedy žádná systematická chronologie dějinných obrazů neobjevuje, což ostatně potvrzuje i výčet témat, které autor v kurátorském textu zmiňuje – bájná Atlantida, tajuplný Egypt, staré Řecko, postmoderna či korporátní design.

Matyáš Chochola v souvislosti se svojí prací rád zmiňuje komunikaci s magickou a duchovní dimenzí skutečnosti, kterou do svých instalací přivádí pomocí destrukce řádu, ve kterém jsme zvyklí žít. Mixem postmoderních a postinternetových strategií dochází k vytvoření systému plného chaotického a subverzivního přeskakování. Díla zde mohou být v jednu chvíli zdrojem produktivní energie a v následujícím okamžiku příčinou obrazu frustrující bezvýznamnosti. Objekty jsou vizuálně okouzlující, plné sedimentů kulturní paměti, zároveň ale pochází z hromady odpadu, nebo jsou podrobovány neohrabanému řemeslnému zpracování. Přes veškerou agresivní bizarnost jsou to místa, kde je možno intenzivně a autenticky prožívat obrazy sebe sama jako synchronizovaného a vzájemně se podmiňujícího dobra a zla. Stáváme se tady organizmy, které jsou manipulovány chemií, a v nichž je hranice mezi perverzním a etickým vystavena neustálým průsakům. Zároveň jsme tady ale intelektuálně a vizuálně stimulovanými těly, která nepřestávají reflektovat, kdeže se to vlastně ocitla. Pokud má zkrátka Chochola dostatek kázně a možnost smysluplné spolupráce s kurátorem, je schopen vytvořit místo, které funguje jako senzitivní metafora rituální duchovní transformace.

Matyáš Chochola se v domácím prostředí snaží divákům předvést celý rejstřík svých kompetencí. Tematický rámec je zde stanovený natolik vágně, že se do něj vejdou minimálně dva typy dějin. Obrazy z konkrétních historických epoch jsou tady roztříštěny a chaoticky poházeny tak, aby nedávaly prostor racionální analýze, ale fungovaly spíše jako emocionální spouštěč historického sentimentu. O poznání systematičtěji se Chochola věnuje osobním dějinám svého dosavadního pobytu ve světě výstavních institucí. Není snadné to na první pohled pochopit, ale Dějiny lidstva jsou svého druhu retrospektivou. Při konstruování jednotlivých instalací totiž umělec často sahá do svého osobního archivu, recykluje nejenom jednotlivé objekty, ale také celé instalační modely. Tato osobní postprodukce se zde ale neprojevuje jako pouhé aditivní umísťování realizovaného, funguje spíše jako nástroj dekonstrukce pozice, jakou Chochola v uměleckém světě momentálně zastává.

Až na první sál, který je věnován zrození vesmíru, Jurskému parku a postapokalyptické industriální krajině, se totiž dá výstava chápat jako návštěva Chocholova soukromého večírku. A ten rozhodně není místem rituální duchovní transformace, ale spíše pozemským prostorem v tom nejintenzivnějším slova smyslu. Místem perverze, komunikace a setkávání, moci, sexu a chemie všeho druhu. Je to Chocholova party, kde je předsíň (ochoz galerie) – místo prvního formálního setkávání, navržena ve stylu odosobnělého minimalismu se zdmi členěnými abstraktními obrazy. Následuje centrální taneční prostor s dekadentní chillout zónou, na jehož okraji je nainstalovaný trůn. Další místnosti za trůnem jsou pak vstupem do soukromých prostor majitele domu, které zahrnují soukromou galerii a soukromou svatyni.

To, co Chochola momentálně už skutečně dokonale ovládá, je podmanit si výstavní prostor tak, že je téměř k nepoznání a umožňuje se soustředit pouze na instalované objekty. Ty pak tvoří systémy, jejichž podstatou sice je, že čerpají z chaosu a improvizace, jsou už ale natolik profesionálně usazené, že se z nich začíná vytrácet schopnost uvrhnout diváka do syrového prostoru metafyzické nejistoty. Formalizují se. Přestávají to být místa duchovního znejistění a jsou to spíše místa institucionálního potvrzení. Při procházení Dějin lidstva tak po čase zjistíte, že se zde neustále opakuje jedna metoda. I přes to, nebo možná právě proto, že nám zde Matyáš Chochola poskytuje skutečně mnoho vizuálních podnětů, začnete pomalu ale jistě ztrácet zájem.

„Výstava nemůže být nikdy dobrá, protože stojí hodně peněz, vyplýtváš na ni spoustu času a děláš to s nějakým falešným přesvědčením a falešnou vírou v něco, co si namlouváš.“ Výstava Dějiny lidstva se díky své epičnosti, velikosti využitého prostoru a z toho vyplývající možnosti analyzovat tvůrčí metodu, může stát pro Matyáše Chocholu důležitým okamžikem. Okamžikem, kdy si položí otázku, zdali jde roky precizovaný vizuální jazyk znovu a znovu podrobovat recyklaci a očekávat, že bude mít stále stejnou subverzivní energii. A také, zdali stojíme na křehké hraně vyhoření a falešné víry jenom na počátku kariéry, nebo – bez ohledu na množství získaných kompetencí –  prakticky při každém dalším kroku.


Matyáš Chochola / Dějiny lidstva / Kurátor výstavy: Petra Příkazská / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 28. 2. 2020 – neurčito

Foto: Jan Kolský (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *