Artalk.cz

Kupředu nazpátek

Hledíme dnes více do minulosti než do budoucnosti? Matěj Forejt se nad touto otázkou zamýšlí v souvislosti s neohistorickou architektonickou a urbanistickou výstavbou ve východním Německu, přičemž některé příklady podobných staveb bychom našli také v České republice. „Pokud tedy dnes s nelibostí sledujeme, jak autenticita pozdní moderny (či jakákoli jiná) ustupuje klamu historizující nápodoby, nelze je přičítat pouze politickému soupeření, ekonomickým zájmům či identitárním sporům mezi Západem a Východem. Na paměti je třeba mít zároveň i zásadní paradigmatický obrat od pohledu vpřed k pohledu nazpátek, od utopie k retrotopii,“ píše Forejt.

Graffiti „NDR nikdy neexistovala“ na zbytku základové zdi Paláce republiky v Berlíně, snímek pořízen v říjnu 2008. Zdroj: Wikimedia Commons

Kupředu nazpátek

Ve středu 8. dubna narušily v německých médiích obvyklý tok zpravodajství o koronavirové pandemii snímky pořízené toho dne dopoledne v centru Berlína, jež však jen vhodně podtrhovaly mediální obraz apokalypsy – zachycovaly barokní fasády rozlehlé budovy, zčásti obestavěné lešením a zahalené do hustého černého dýmu.

Necelý půlrok před plánovaným termínem svého otevření tak na sebe upozornila budova, v níž má sídlit instituce jménem Humboldt Forum a jež má představovat berlínský zámek, který na stejném místě stál (byť v podobě citelně poznamenané událostmi konce druhé světové války) do září roku 1950, kdy započala jeho demolice. V kouři požáru, který si vyžádal jednoho lehce zraněného dělníka a objekt nijak významněji nepoškodil, tak začíná druhý život stavby, jejíž skutečná existence skončila v ohni rozbombardovaného Berlína a v oblacích prachu poválečné demolice. Rodí se tedy v centru německého hlavního města z vlastního popela mytický fénix? Anebo spíš jeho efektní iluze? A je tato iluze opravdu takovou negací minulosti, jak tvrdí její kritici? Není jen nejviditelnějším vyvrcholením procesů započatých už mnohem dříve? A jsou česká města před podobnými konflikty bezpečně uchráněna díky tomu, že na jejich tváři nezanechala druhá světová válka zdaleka takové stopy, jako tomu bylo v Německu?

Ponecháme-li tentokrát zcela stranou jeho budoucí náplň, jež je rovněž předmětem kritiky, není Humboldt Forum kritizováno jen pro svou diskutabilní architektonickou podobu,[1] ale především pro politický náboj celé stavby. Na části parcely uvolněné zbořením původní budovy zámku totiž od roku 1976 stál Palác republiky, sídlo parlamentu Německé demokratické republiky, ale i významné dějiště východoberlínského kulturního života a mimo jiné také jedno z míst natáčení ikonické televizní estrády Ein Kessel Buntes. Jeho uzavření v roce 1990 a následné odstranění v roce 2009, oficiálně zdůvodňované především škodlivostí použitých azbestových izolací, doprovázel nesouhlas části veřejnosti, ve Spolkovém sněmu se o posun či zamítnutí demolice zasazovaly levicově orientované frakce – Zelení a tehdejší Strana demokratického socialismu.[2]

Více než jako o sporu mezi pravicí a levicí ve znovusjednoceném Německu lze však o otázce zachování, či zboření a nahrazení Paláce republiky uvažovat coby o součásti mnohem širšího identitárního sporu mezi Západem (tedy „starou“ Spolkovou republikou) a Východem (tedy Německou demokratickou republikou, v podobě nových spolkových zemí přičleněnou k dosavadní Spolkové republice).[3] Po provedení kompletní demolice Paláce republiky pojmenoval jádro tohoto problému velmi výstižně nápis, který kdosi namaloval na zbytek základové zdi paláce tvořící nábřeží Sprévy a obrácené směrem k televizní věži: DIE DDR HAT’S NIE GEGEBEN, tedy „NDR nikdy neexistovala“. Znovusjednocení Německa totiž kromě přenastavení ekonomických a společenských norem, jak je známe v období po roce 1989 z ostatních zemí někdejšího východního bloku, znamenalo pro zaniklé východní Německo ještě výraznější bod zlomu. Jeho faktické přičlenění k sousední zemi fungující do té doby v naprosto odlišném módu existence znamenalo pro značnou část jeho obyvatel ztrátu vlastní identity. Obtížné kulturní sžívání německého Východu a Západu přitom provází také poměrně agresivní stavební program, který zásadně proměňuje dosavadní podobu center některých východoněmeckých měst. Přítomný čas zde přitom používám záměrně, neboť za třicetiletou existenci znovusjednoceného Německa se v posledních letech tyto přestavby rozběhly v nebývalé intenzitě a dotčená města proměňují do nové podoby, která skutečně velmi účinně zakrývá či zcela nahrazuje některé z nejviditelnějších architektonických a urbanistických pozůstatků existence zaniklého východoněmeckého státu.

Výstavba Humboldt Fora v Berlíně, stav k listopadu 2018. Zdroj: GodeNehler, Wikimedia Commons

Nejkřiklavějšími příklady zde jsou vedle repliky berlínského zámku aktuálně probíhající přestavby městských center v Postupimi a Drážďanech.[4] Stejně jako v okolí berlínského Alexanderplatzu byly do míst zničených historických center vloženy zcela nové architektonické a urbanistické struktury, které v mnoha případech nerespektovaly ani předválečnou podobu uliční sítě.[5] Tento přístup poválečné výstavby východoněmeckých měst, která na některých místech nestihla být kompletně dokončena ani do roku 1989, samozřejmě zcela odpovídal ideovým a ideologickým základům socialistického státu, který se ve své rétorice hlásil k modernistické tradici a pokrokovému životnímu stylu. Když se však v současné době východoněmecká městská centra násilně adaptují na model takové obnovy, který se snaží vytvářet dojem respektu k původní předválečné logice daného města, dochází ke zcela paradoxní situaci, kdy stávající urbanistické celky uvolňují místo výstavbě vytvářející jen falešné zdání autenticity. Je pochopitelné, že kritici těchto nenávratných stavebních zásahů často upozorňují, že se tímto způsobem z veřejného prostoru odstraňují připomínky existence východoněmeckého státu, který je pro společný narativ znovusjednoceného Německa velmi obtížným dědictvím. Poodstoupíme-li však ze středu tohoto i dnes stále aktuálního identitárního sporu mezi německým Západem a Východem, můžeme v něm v obecnější rovině nalézt rovněž velmi účinnou ilustraci všeobecné proměny uvažování, jak ji ve své knize Retrotopia[6] přednedávnem popsal sociolog Zygmunt Bauman. Ten retrotopie definuje jako „vize, jež se už na rozdíl od svých předchůdců (tj. utopií, pozn. autora) neživí očekávanou, a tedy ještě neexistující budoucností, ale ztracenou / uloupenou / osiřelou, každopádně nemrtvou minulostí“.[7] Čím jiným než retrotopií je totiž nahrazování autentických staveb pozdní moderny betonovými monolity zvenčí oblepenými rokokovým ornamentem?

Další otázka je proto nasnadě: Znamená to tedy, že to byl okamžik znovusjednocení, který východoněmecká města přesměroval od utopie k retrotopii? Pokud budeme následovat dojmy, jichž lze nabýt při sledování politických sporů o novou výstavbu ve východoněmeckých městech, identitárních kolizí mezi Západem a Východem, ale i instagramových účtů propagujících východoevropskou pozdní modernu (v Německu přiléhavě označovanou slovem Ostmoderne), snadno propadneme přesvědčení, že tomu tak opravdu bylo. Ve skutečnosti však ale ani dějiny východoněmecké architektury nejsou jednolitou přehlídkou modernistické utopie a obsahují přinejmenším několik zásadních – a rozličných – etap. A tu možná úplně poslední ztělesňuje „neohistorická“ architektura, jak ji už před více jak deseti lety ve své knize Berlin/DDR neo-historisch: Geschichte aus Fertigteilen[8] označil historik architektury Florian Urban.

Již v úvodu své knihy Urban upozorňuje, že „ve znovusjednoceném Německu lze jen stěží oddělit bádání o urbanismu v NDR od politických debat o soudobém nakládání s architektonickým dědictvím NDR“,[9] a zcela oprávněně tvrdí, že „v této souvislosti většina berlínských badatelů argumentuje z levicových pozic“ a využívá dějiny architektury „s různou intenzitou jako argument proti neokonzervativní stavební politice, jež by pod heslem ‚kritické rekonstrukce‘ ráda z obrazu Berlína vymazala stavební stopy NDR“. Ve znamení svého zájmu o historii z prefabrikátů, jak by v češtině zněl podtitul jeho knihy, však Urban hledá kořeny neohistorické architektury již v předchozích desetiletích a tvrdí, že pro urbanistické výrazové prostředky nebylo znovusjednocení Německa v žádném případě příslovečnou „nultou hodinou“ a že mezi Západem a Východem lze v tomto ohledu nacházet překvapivé paralely.[10] Důvody hledá například ve vlivu Benátské charty o památkové péči, ale i ve významnější proměně politického směřování poté, co Waltera Ulbrichta na pozici prvního tajemníka SED vystřídal Erich Honecker. K němu patřilo i přehodnocení pohledu na německé dějiny a spolu s nimi i na obytné čtvrti z gründerského období. Ty byly nově rekonstruovány v rámci navyšování bytového fondu a vykládány coby památníky na dobu, kdy byl Berlín centrem dělnického hnutí.[11] Kromě rekonstrukcí se pak v této době v centrálních částech východního Berlína začala prosazovat také výstavba novostaveb, jež však nemají vůbec nic společného s utopickou architekturou pozdní moderny. V blízkosti Alexanderplatzu s jeho ikonickými ostmodernistickými stavbami tak na místě válkou zničeného středověkého jádra města vyrostla v 80. letech Nikolaiviertel, jež za využití soudobých stavebních technologií a materiálů – někdy i zcela přiznaných – imitovala tvarosloví historické architektury. Jak však Urban upozorňuje, tyto historizující novostavby „se svými falešnými frontony, sloupy a oblouky neztělesňují přímo žádnou konkrétní historickou periodu. Šíří samoúčelné zdání historičnosti, historickou hodnotu bez historie. ‚Znovuobjevení‘ starého města tak bylo ve skutečnosti vytvořením zcela nového městského prostředí, které jako takové předtím neexistovalo“.[12]

Pohled na Nikolaivirtel, leden 1987. Foto: ADN-Zentralbild, Wikimedia Commons

Způsob, jakým si v pozdní fázi své existence začala NDR posilovat historický obraz svého hlavního města, nás tak vrací zpět k Baumanově retrotopii. Pokud totiž v samém úvodu své knihy Bauman cituje slova Svetlany Boym, že „20. století, jež začalo futuristickými utopiemi, končí v nostalgii,“[13] nelze se ubránit dojmu, že právě někde tady leží konec krátkého 20. století – mezi ikonickými stavbami utopické pozdní moderny, jako byl Palác republiky a dodnes je televizní věž, a historizující Nikolaiviertel coby jednoho z prvních výsledků ohlédnutí zpět, ohlédnutí do nemrtvé minulosti. Kromě toho Florian Urban podotýká, že východoberlínská neohistorická výstavba propůjčila tvář především elitním projektům, jež nastolily vývoj podobný jako na Západě, kdy se vnitřní město stává v návaznosti na komodifikaci reálné i smyšlené historie prostorem pro privilegované třídy.[14] Konec modernistické utopie tak ve východním Berlíně šel ruku v ruce s rezignací na vizi sociální rovnosti.

Oproti centrům Postupimi, Drážďan nebo východního Berlína nebylo v českých městech zapotřebí provádět po válce tak rozsáhlé obnovy, při nichž by vznikal konflikt mezi historickým a moderním urbanismem. Výjimku představuje především válkou velmi zásadně poškozené městské centrum Ústí nad Labem, v poválečné době nejprve obnovované coby velkolepý projekt socialistické utopie a pak – už od konce 80. let (!) – opět uváděné do svých původních proporcí.[15] Obrat k nemrtvé minulosti lze ale už v 80. letech najít i jinde, mimo odklizené válečné trosky. Jako přímo krystalický příklad bych zde zmínil obchodní dům Bílý beránek na náměstí v Třeboni (dodnes nepoznamenaný výraznější úpravou a zachovaný včetně domovního znamení od Miloslava Hejného), který byl v roce 1987 postaven podle návrhu architekta Václava Hacmace na místě domu s novorenesanční fasádou, jenž byl sice autentický, avšak svou podobou nezapadal do iluze renesanční idylky místního náměstí. I tyto dva spíše namátkové příklady dokazují, že uvažovat o neohistorismu není v závěrečné etapě státního socialismu od věci ani v Československu.

V realitě 21. století nás možná rozčilují některé nejkřiklavější projevy urbanistických retrotopií. Mezi nimi zaujímá významné místo nejen tolik diskutovaná nápodoba Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, ale i třeba argumentace ve prospěch zboření objektu tzv. Transgasu, která se soustředí na rehabilitaci původního urbanismu spodní části pražské Vinohradské třídy, či třeba už deset let staré výroky někdejšího plzeňského primátora Jiřího Šnebergera, který – v souladu s názorem nezanedbatelné části laické veřejnosti – formuloval přání, aby pro náměstí Republiky v Plzni byla namísto kašen architekta Ondřeje Císlera navržena „jedna gotická, jedna renesanční a jedna barokní kašna“.[16] Pokud nás ale kromě rozčílení tyto projevy také udivují, je to možná především proto, že jsme si až příliš pozdě začali všímat, jak moc už je pohled velké části naší společnosti upřen nazpět v touze po rozostřené iluzi ztracené minulosti.

Obchodní dům Bílý beránek v Třeboni. Foto: Booking.com

Pokud tedy dnes s nelibostí sledujeme, jak autenticita pozdní moderny (či jakákoli jiná) ustupuje klamu historizující nápodoby, nelze je přičítat pouze politickému soupeření, ekonomickým zájmům či identitárním sporům mezi Západem a Východem. Na paměti je třeba mít zároveň i zásadní paradigmatický obrat od pohledu vpřed k pohledu nazpátek, od utopie k retrotopii. Obrat, který stihnul i na východní straně železné opony nastat dříve, než by se na první pohled mohlo zdát. A o který má možná smysl se zajímat spíš než o zpovrchnělé (re)sentimenty, s jejichž pomocí se při životě udržuje obraz Východu jako politováníhodné kolonie, které kdosi cizí krade její identitu.

[1] Ačkoli ze tří stran se novostavba vybudovaná na původní obdélné parcele snaží tvářit jako přesná kopie zaniklé budovy, ze čtvrté strany – obrácené směrem k modernistickým stavbám v centru někdejšího východního Berlína – ji uzavírá puristická fasáda s pravidelným rastrem oken. Ta přitom alibisticky nahrazuje nejkomplikovanější partii původního zámku a stavbě propůjčuje falešnou proporční symetrii.

[2] V té době pod oficiálním názvem Linkspartei.PDS byla tato strana nástupnickou stranou východoněmecké vládnoucí strany SED a posléze se stala jednou ze stran, z jejichž fúze vznikla dnešní Die Linke.

[3] Na Artalku se tohoto tématu dotýkám také v tomto svém starším článku: artalk.cz/2019/09/23/odkud-neni-navratu/

[4] Významnými urbanistickými proměnami, během nichž zaniklo několik výrazných staveb pocházejících z doby existence NDR, prošlo v nedávné době také centrum Lipska. Celkový koncept přestaveb je ale odlišný a novostavby tam svým vzhledem nenapodobují starou architekturu, proto se Lipsku v tomto textu nevěnuji.

[5] Ačkoli dnes zmíněné Drážďany (a především jejich levobřežní Staré město) figurují na turistické mapě Evropy jako příklad precizně provedené poválečné obnovy historické architektury, vedly k dnešní podobě města z významné části až stavební aktivity po roce 1989. V době existence NDR byla obnovena jen část válkou poničeného městského centra. Ikonická ruina Frauenkirche byla ponechána coby válečný památník v neobnoveném stavu, v centru města také vznikaly rozměrné novostavby i panelové domy. Ty jsou dnes buď zbořeny (přístavba budovy dnešního policejního prezidia), anebo zakryty historizujícími fasádami (některé domy v okolí Frauenkirche). Naopak nedaleký Palác kultury byl v nedávné době příkladně rekonstruován, jeho urbanistický význam ovšem nově umenšují repliky historických domovních bloků v jeho těsné blízkosti.

[6] Vycházím zde z četby německého překladu knihy, který mám v aktuální situaci k dispozici: Zygmunt Bauman, Retrotopia. Berlin: Edition Suhrkamp, 2018.

[7] Bauman, s. 13.

[8] Florian Urban, Berlin/DDR neo-historisch: Geschichte aus Fertigteilen. Berlin: Gebr. Mann Verlag 2007. Kniha je dostupná také v anglickém překladu: Florian Urban, Neo-historical East Berlin: Architecture and Urban Design in the German Democratic Republic 1970-1990. Abingdon: Routledge 2016.

[9] Urban, s. 35.

[10] Urban, s. 12.

[11] Urban, s. 19.

[12] Urban s. 27.

[13] Bauman, s. 10.

[14] Urban, s. 223–224.

[15] Byť bez akcentace Baumanových retrotopií jsem se poválečným urbanismem Ústí nad Labem a jeho politickými významy v loňském roce zabýval v rámci doprovodného programu k výstavě Sluneční město: Architektonické dědictví z let 1948–1989 v ústecké Galerii Hraničář. Můj článek Pomníky současnosti je k dispozici na blogu Galerie Hraničář: hranicar-usti.cz/blog/pomniky-soucasnosti.

[16] Jaroslav Nedvěd, Plzeň stárne a stává se hezčí. Teď kašny, příště klid v centru. Mladá fronta DNES (Plzeňský kraj) 30. července 2010, s. 1.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *