Artalk.cz

Památkové rezervace a zóny – nechtěné skanzeny?

Velkoplošná chráněná památková území jsou v dnešní podobě česko (-slovenským) specifikem, unikátním souborem stovek hodnotných měst, městeček, obcí nebo městských částí a osad. Jaké celky rozlišujeme a v čem tkví jejich hodnota? Očekávatelné limity výstavby a rekonstrukcí v chráněných sídlech mnohdy naráží na řadu problémů. Jsou vůbec řešitelné? Následující text Matěje Kruntoráda ze série o památkové péči představí naše památková území, vylíčí genezi jejich prohlašování a zaměří se na několik aktuálních kauz s nimi spojených.

Městská památková zóna Polná, stav v roce 1984, vyhlášena 1990

Památkové rezervace a zóny – nechtěné skanzeny?

Potřeba vymezit cenná historická jádra jako specificky chráněná vyvstala v Československu hned po druhé světové válce. Důvodem nebylo pouze vytipovat hodnotné celky, ale především napomoci jejich rekonstrukci a rehabilitaci po válce a vyhnání Němců – není náhodou, že velká část z třiceti roku 1950 prohlášených měst ležela v pohraničí. Vyhlášení prvních městských památkových rezervací (MPR) mělo umožnit alokovat finanční prostředky na jejich obnovu se zachováním bytové funkce historické zástavby. Zároveň jde o charakteristický příklad kategorizace památek a hodnot, která byla pro komunistické zřízení signifikantní. V ostatních městech, byť nepopiratelně hodnotných, bylo možné nahrazovat cennou zástavbu novostavbami nebo ponechat domy postupnému chátrání. Takový osud měl například Horní Slavkov – roku 1953 sice vyhlášen MPR, v následujících desetiletích po výstavbě nového centra ve stylu socialistického realismu však ponechán svému osudu a postupně demolován. Plošná památková ochrana byla zrušena a torzo unikátního města postaveného ve stylu tzv. saské renesance se na začátku 90. let stalo alespoň městskou památkovou zónou (MPZ) zaručující nižší stupeň ochrany než MPR. V případě severočeského Mostu, odsouzeného od roku 1962 k demolici, se ani s vyhlášením plošného ochrany nepočítalo, přestože historické jádro rezervační kvality bezpochyby mělo. Záchrana pozdně gotického kostela Panny Marie transferem se posléze stala spíše propagandistickou akcí dokládající údajně vzornou péči minulého režimu o památky. Chrám tak alespoň zůstal mementem bez prostorových a historických vazeb stojícím ve zpustošené krajině mezi výsypkami a rekultivovanými plochami hnědouhelné pánve.

Současné rozvržení na MPR a MPZ a podobně též vesnické rezervace a zóny (VPR a VPZ) se konstituovalo po roce 1989. Postupně na našem území bylo prohlášeno 40 MPR, 253 MPZ, 61 VPR a 214 VPZ. Od roku 1992 ještě vznikaly specifické krajinné památkové zóny chránící kulturní krajinu (KPZ je prohlášeno 25). Soustava chráněných sídel u nás je mimořádně rozsáhlá, má dlouhou tradici a jasné odborné zakotvení. Srovnání nalezneme samozřejmě na Slovensku, dále v anglofonních zemích – Velká Británie zná Conservation areas, plošná ochrana existuje rovněž ve Spojených státech amerických a v Kanadě. V Německu se chráněné celky začaly prohlašovat nesystematicky až od 70. let a zejména pak na začátku 90. let po sjednocení po válce rozdělené země.

Zřizování velkoplošných chráněných území ve formě zón (mnohdy připravených již v 80. letech) probíhalo ve dvou vlnách na začátku 90. let a po roce 2000, nyní se prakticky zastavilo a nové celky jsou prohlašovány naprosto výjimečně. Nepochybně je to zčásti z důvodu dobře podchyceného památkového fondu nenabízejícího mnoho adeptů na nová prohlášení, odrazující však je i neúměrně složitý proces samotného právního aktu. Žádoucí je iniciativa samotných obyvatel sídla, podpora místních úřadů, NPÚ a přirozeně ministerstva kultury, které ochranu vyhlašuje. Definice památkové zóny uvádí, že jde o sídlo s větší koncentrací kulturních památek dochované v málo narušené celistvosti. Také proto se dosud neprohlásilo brněnské sídliště Lesná za MPZ, ačkoliv návrh na prohlášení souboru uměleckých děl ve veřejném prostoru sídliště leží na ministerstvu již více než deset let. V případě Lesné se však jedná spíše o zástupný problém, jelikož Příslop na Prachaticku doznala roku 2017 statut VPZ navzdory absenci kulturních památek na svém území.

Případ Brna je navíc specifický absencí ochrany rozsáhlých předměstských čtvrtí kolem centra města, chráněného od roku 1989 jako MPR. V Praze získaly statut památkových zón historická předměstí hned v 90. letech, v Brně bylo prohlášeno pouze ochranné pásmo MPR. To však chrání v podstatě pouze panorama samotného centra, ačkoliv poměrně vágně (jakkoliv v případě Olomouce ochranné pásmo MPR patrně může zabránit výstavbě výškové budovy Šantovka Tower, jejíž projekt s panoramatem města nepatřičně soupeří). Zástavba Brna je však systematicky ochuzována o z různých důvodů nevyhovující objekty z 19. století, jež nahrazují novostavby rozporuplné kvality. Bez náležité ochrany zůstává nejen bloková výstavba z 2. poloviny 19. století, ale i čtvrtě rodinných domů z 1. poloviny století minulého patřící mezi unikátní celky (Masarykova čtvrť, Kraví Hora apod.). Jednotlivé cenné domy sice zpravidla požívají ochrany průčelí, v naprosté většině případů však prohlášené chybně (viz kauza pozdních zápisů popsaná v jednom z minulých příspěvků), a tedy s právní nejistotou budoucího stavu. Chráněná však není například polovina dvojdomu architekta Bohuslava Fuchse, jejíž majitelé plánují rozsáhlou přestavbu. Pokud by čtvrť náležela MPZ, neměl by takový postup být vůbec přípustný. V současné době, kdy ministerstvo kultury nepodpořilo prohlášení nechráněné poloviny domu památkou, je ale nanejvýš pravděpodobné, že realizaci záměru majitelů nic nezabrání. Brněnský památkový ústav letos dokončuje další z návrhů prohlášení brněnských předměstí za MPZ a vedení města se nechalo slyšet, že do konce roku bude zóna prohlášena. Nechme se překvapit.

Bohuslav Fuchs, dvojdům Hvězdárenská/Tůmova, Brno. Pravá část památkově chráněná, levá nikoliv. Foto Matěj Kruntorád

Je však plošná ochrana skutečně pojistkou proti demolicím cenných domů na jejím území stojících? Teoreticky jistě ano, ochrana celého stavebního fondu a ploch na území rezervací a zón je jedním z hlavních důvodů jejich existence. Poměrně přísná regulace se zde totiž nevztahuje jen na prohlášené památky, ale na veškerou zástavbu a veřejný prostor. Na dotační příspěvek na opravu svého majetku ale dosáhnou pouze majitelé památek, což je oprávněným terčem kritiky a mělo by být v novém památkovém zákoně kompenzováno. Přesto bourání často zůstává volbou investorů nejen ve velkých městech. Jak je to možné? V mnoha případech jde o kontinuitu a čitelnost rozhodování. Pokud si soused například v jihomoravských Valticích mohl zbourat přízemní rodinný domek v řadové zástavbě z 2. poloviny 19. století, proč bych nemohl i já? Podmínkou demolice bývá zachování uliční čáry, hmotové skladby domu nebo jeho střešní roviny. Nebourá se však, aby byla výsledkem novostavba stejných parametrů. Pokud není původní objekt neopravitelnou ruinou, nahradí se domem s větší využitelností, vyšším profitem a vhodnějšími ekonomickými vlastnostmi. Tedy stavbou zpravidla větší. Takový postup umožňuje samotné prohlášení velkoplošného chráněného území, jehož nedílnou součástí je katastrální mapa s vymezením ochrany a jasným určením hodnot toho kterého objektu. Od památek přes památky potenciální, domy dotvářející charakter území, objektu neutrální až po stavby rušivé.

Jednou stanovené hodnoty však nelze považovat za neměnné. Stejně jako se vyvíjí dějiny umění, mění se i odborný pohled na mnohé dříve zatracované epochy, a tedy i naše potřeba chránit stavby dříve považované za bezcenné nebo v prostředí chráněných území rušivé. Jedná se především o architekturu 2. poloviny 20. století, která se v centrech měst objevovala často jako zcela cizorodý prvek nezřídka nahrazující architekturu historickou, k tomu účelu zbouranou. Již fakt nutnosti zániku starého pro vznik nového halí socialistickou architekturu do hávu nechtěného a památkovou péčí dlouho, a leckdy oprávněně (např. Prior v Jihlavě), opovrhovaného. V posledních letech však několik pražských realizací z 2. poloviny minulého století stojících v MPR získalo památkovou ochranu – v případě obchodního domu Kotva navzdory své neměstotvorné neorganické podobě. Jiným, srovnatelně hodnotným (Transgas), statut památky přiřknut nebyl a zanikly. Na tomto příkladu lze dobře ilustrovat nestálost hodnot ve velkoplošných chráněných územích i určitou nejistotu památkové péči v jejich určení.

Nejistotu ovšem nelze vidět v kauze nárožního domu Václavského náměstí a Opletalovy ulice v Praze. Demolice takto exponovaného historického objektu v MPR je zcela nepřípustná a hlavně nebezpečná. Ukazuje tak developerům legální postup, který nezviklala ani nebývale silná vlna občanského a odborného nesouhlasu. Neumím si představit památkáře, který s čistým svědomím demolici mohl posvětit a který tím na celou disciplínu vrhnul špatné světlo. Magistrátní památkový odbor se opíral o posudek protežovaného historika architektury Zdeňka Lukeše objednaný investorem a nevzal v potaz názor NPÚ. Nelze se divit, že takový postup vyvolává pochybnosti o nepodjatosti zainteresovaných a v budoucnu na něj bude nahlíženo se stejným despektem jako na stavbu Velkého Špalíčku v Brně nebo již zmíněného Prioru v Jihlavě. Kauza jasně ukázala, že pro silného a bezskrupulózního investora není ani nejpřísnější plošná ochrana překážkou v prosazení jeho zájmů. To je třicet let po revoluci nepochybně smutné a ukazuje to, že změna systému nezabránila aroganci moci – komunistickou doktrínu nahradily peníze.

Praha, Václavské náměstí 47, roku 2017 zbouraný dům U Turků, foto ŠJů, Wikimedia Commons

Vrátíme-li se k nadpisu článku, můžeme konstatovat, že pro jisté zájmové skupiny jsou velkoplošná chráněná území nechtěnou komplikací a zátěží. Kromě developerských společností bohužel poměrně často i pro samosprávu nebo některé politiky. Troufám si ale tvrdit, že naprostá většina společnosti je plošné památkové ochraně nakloněna příznivě již proto, že zde ráda tráví volný čas. Zachovalá a opečovávaná historická sídla jsou totiž magnetem pro návštěvníky, místy tříbení vizuálního názoru a koncentrací institucionálně a odborně rozpoznané a prověřené kvality. Zasadit do takových území novostavbu je jen zřídkakdy podařeným výjimečně obtížným počinem. O tom však příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *